Z Neviditelného psa

Židovsko – křesťanská otázka v Koránu
Petr Horák

Islám a Korán bývají obvykle považováni za hlavní, ne-li jediné viníky třenic mezi arabskou a euroamerickou civilizací. Rozhodl jsem se prozkoumat dostupné materiály, abych se dozvěděl, jestli opět nějaká menšina zainteresovaných nezneužila myšlenku k prosazení svých zájmů, nebo jestli tu nenávist opravdu “ve slovech Božích” najdu.

Islám a Korán bývají obvykle považováni za hlavní, ne-li jediné viníky třenic mezi arabskou a euroamerickou civilizací. Před nějakým časem jsem se, maje na paměti zásadu presumpce neviny, rozhodl prozkoumat dostupné materiály (tedy především Korán), abych se konečně dozvěděl, jestli opět nějaká menšina zainteresovaných nezneužila myšlenku k prosazení svých zájmů, nebo jestli tu nenávist opravdu “ve slovech Božích” najdu.

Korán se formálně dělí na dvě části – na část mekkánskou (mekkánské období se dále člení na další tři podobdobí) a na část, obsahující súry, jež Mohamed napsal po svém přesídlení do Medíny. A že toto členění není pouhou formální záležitostí, dokazuje právě židovsko – křesťanská otázka.

Již v súrách mekkánského období je obsaženo bipolární vidění světa jakožto světa muslimského - tedy světa věřících, a světa nevěřících. Mohamed však nešetří verši upozorňujícími na fakt, že Židé i křesťané patří k vlastníkům Písma a že Alláh (arabsky Bůh) je totožný s židovským Jahvem i křesťanským Bohem Otcem. Při pozornějším pohledu vypadá tedy ten bipolární svět takto – stranu věřících představují muslimové, Židé a křesťané (plus Mohamed čas od času zmíní nějakou sektu – např. sabejce) a stranu nevěřících všichni ostatní. Prvních pár set stránek Koránu tedy svádí k domněnce, že se opravdu jedná o zneužití Koránu úzkou skupinou lidí bažících po moci. Po Mohamedově útěku do Medíny je však všechno jinak.

Krátce po svém příchodu do Medíny se Prorok dostává do konfliktu s místními židovskými kmeny. Mohamed je vzápětí prohlašuje za odpadlíky od Tóry, od pravé víry – a tedy de facto za nevěřící. Zatím sice jedním dechem dodává, že se jedná o menší skupinky v rámci věřících Židů, ale s postupem času, jak zřejmě konfliktů přibývalo, se dopouští největší chyby, jaké se člověk může ve vztahu k ostatním skupinám lidí dopustit – generalizace a stereotypizace. Všichni Židé jsou odpadlíky od pravé víry – a jako takoví musí být zabíjeni.

Ve vztahu ke křesťanům se jednoznačně projevuje Mohamedova netolerance k odlišným názorům – považoval je za přátele jenom do té doby, dokud se nezačaly jejich názory lišit. Pak jsou i oni nevěřícími a musí být vybíjeni. Tím bodem sporu byla trojjedinost křesťanského Boha a Ježíšovo božství. V islámu figuruje pouze Bůh jeden.

Mimochodem – právě vývoj židovsko – křesťanské otázky je podle mého názoru důkazem, že autorem Koránu není Bůh, ale člověk (a to člověk netolerantní, psychicky narušený – jak jinak si vysvětlovat jeho posedlost zabíjením?, s kusými znalostmi jiných náboženských systémů a trpící velikášstvím). Změna názoru totiž autora usvědčuje z omylu a Bůh je přece neomylný. I četné rozpory mezi jednotlivými verši Koránu dokazují, že Korán žádném případě není “slovem Božím”.

Na počátku nenávisti, jak ji již dlouhá staletí pozorujeme na Blízkém Východě, tedy stál člověk. Člověk, jemuž se podařilo vzbudit šílený strach z Boží odplaty – a to nejen u svých současníků, ale i u generací, jež žily, žijí a budou žít staletí a tisíciletí po něm. A to je pořád na Židy a křesťany vrháno lepší světlo než např. na hinduisty, kteří nepatří mezi vlastníky Písma. Jak musí vypadat situace v Indii?

Rozhodně však nechci a ani nemohu tvrdit, že by třenice mezi zmíněnými náboženstvími byly pouze dílem islámu. Pokud upřímně zapátráme v našich “křesťanských” dějinách, najdeme v nich křížové výpravy či obracení pohanů na “pravou” víru. Na rozdíl od islámu však tato netolerance a místy až nenávist nemá oporu v Novém Zákoně a jedná se tedy o trestuhodné zneužití myšlenky k prosazení vlastních zájmů. V obou případech byly těmi pravými důvody touha po moci, novém území, obchodních příležitostech, vždy oficiálně označované jako šíření křesťanství. Mimochodem – jak Vám ze sémantického hlediska sedí spojení výrazů křesťanství a boj?

Vina tedy není jen na jedné straně. Lidé toužící po usmíření naštěstí nemusí chodit pro inspiraci daleko – příkladem může být II. vatikánský koncil, vyzývající k snášenlivosti či mírové soužití náboženství na území kalifátu na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Snad se najde dostatek vůle pro překonání nesmyslných, umělých bariér mezi kulturami.