Vyšlo v Britských listech 18. 12. 2002
Vánoce, vánoce přicházejí...
Štěpán Kotrba

Všemohoucí, věčný Bože, radostně oslavujeme narození našeho Vykupitele a prosíme tě: dej, ať nás svátost jeho těla a krve posiluje, abychom byli jeho věrnými učedníky a dosáhli věčného společenství s ním, Neboť on s tebou žije a kraluje...

modlitba po příjmání na Štědrý večer

Dárce je mnohem cennější než udělovaný dar.

Katechismus katolické církve

Slavení Vánoc má dlouhou tradici zasahující do ještě předkřesťanských dob. Na stejné dny totiž připadá zimní slunovrat, k němuž se už minimálně od pozdní doby kamenné vázalo množství všemožných rituálů. Křesťané slaví dar narození Ježíše, pravého člověka a pravého Syna Božího, slaví tajemství vtělení. Město blízko Jeruzaléma uvádějí evangelisté jako rodiště Ježíše Krista.

Starozákonní prorok Micheáš předpověděl, že budoucí vládce a zachránce Izraele bude pocházet z rodiště rodu Davidova. Bazilika nad rodnou jeskyní, kterou zbudoval r. 326 císař Konstantin Veliký a přestavěl císař Justinián r. 540, je až do dnešní doby cílem četných poutníků.

Jinou věcí je datum, kdy se vánoce dnes slaví.


Gregoriánský kalendář

Náš (gregoriánský) kalendář je používán prakticky po celém světě. Počítá letopočet od údajného roku Kristova narození, ale v porovnání s dříve užívaným kalendářem juliánským zavádí složitější pravidlo o přestupných rocích. Juliánský kalendář je založen na reformě vyhlášené Juliem Caesarem. Jelikož doba oběhu Země kolem Slunce není celistvým násobkem délky otočky Země kolem osy (vztažené ke Slunci), rozešel by se kalendář s délkou roku 365 dní poměrně rychle s nástupy ročních dob, což je velmi nepraktické. Juliánská reforma proto zavedla vložený (přestupný) den každý čtvrtý rok. Tím se docílilo "průměrné délky roku" 365,25 dne, což je jen o něco málo více než "přesná" délka roku 365,24220 dne. Rozdíl mezi průměrnou délkou juliánského roku a skutečnou dobou oběhu Země kolem Slunce tak činí jen 11 min 12 s, ale i tato zdánlivě drobná diference naroste na plný den již za 129 let.

Za 13 století od koncilu nicejského (AD 325; AD = Anno Domini, léta Páně) tato diference narostla již na 10 dnů, což už bylo zcela zjevné při nástupu ročních dob, a proto papež Řehoř XIII. požádal astronoma Clavia, aby připravil návrh dokonalejšího kalendáře. Claviův návrh pak papež uzákonil bulou Inter gravissimas z 24. února 1582. V souladu s bulou bylo nejprve vynecháno 10 dnů juliánského kalendáře tak, že po čtvrtku 4. října 1582 následoval pak ihned pátek 15. října 1582. Tím se datum jarní rovnodennosti vrátilo na den 21. března, jak stanovil koncil nicejský.

Aby však v budoucnosti nedocházelo opět k sezónním posuvům, bylo pravidlo juliánského kalendáře o přestupných rocích upraveno tak, že sekulární roky (jejichž letopočet končí dvojčíslím 00) nebudou přestupné (ač je letopočet dělitelný čtyřmi), pokud číslo letopočtu není dělitelné 400. Tím se průměrná délka gregoriánského roku upravila na hodnotu 365,2425 dnů, což je jen o 25 sekund více, než doba oběhu Země kolem Slunce. Nicméně i potom by za 3600 let narostl rozdíl o celý den, čemuž se zabránilo ustanovením, že rok 4840 AD nebude přestupným.

Astronom Jiří Grygar napsal na toto téma celou knihu, z níž jsou i předchozí tři odstavce, zveřejněné spolu s dalšími na portále VÍRA...

Advent

Advent (= příchod, z latiny) znamená v křesťanských končinách přípravný vánoční čas. Začíná čtyři týdny před Vánocemi a slavili ho již ve 4. století n. l. v Galii a ve Španělsku. Do ostatních zemí tehdejšího křesťanského světa se tento zvyk rozšířil během 6. a 7. století. Tradičně byl chápán jako doba rozjímání a pokání, provázely jej půsty a bohoslužby.

Protože má očekávání "příchodu" v křesťanství dvojí rovinu – jednak příchod jako narození, jednak příchod jako příchod zmrtvýchvstalého Krista – je i advent zasvěcen oběma těmto rovinám. První a druhá adventní neděle jsou v očekávání Posledního soudu, věřící jsou nabádáni k bdělosti a pokání. Symbolizuje je temně fialová barva. Třetí adventní neděle je již v radosti očekávání narození Páně a vážnou fialovou střídá růžová barva. Poslední, čtvrtá adventní neděle je věnována Zvěstování a samému narození Krista.

K adventu neodmyslitelně patří adventní věnec. Jeho zdobení je relativně mladá tradice, pochází až z 19. století z Rakouska a Německa. První adventní věnce byly dřevěné, později se zhotovovaly z jehličnatých větviček. Živé věnce symbolizují věčný život, jaký slíbil Kristus svým ovečkám. Kruhový tvar je symbolem jednoty společenství lidí s Bohem, plamen svící pak vyjadřuje Kristovu lásku, která ozařuje světlem každého člověka.

Narodil se Kristus Pán, veselme se...

Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvyšuješ radost, veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil za midjanských dnů. Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce, (bude vládnout) na Davidově trůně a v jeho království, on je upevní a utvrdí právem a spravedlností od tohoto času až navěky! To způsobí horlivost Hospodina zástupů.

Iz 9,1-6

Betlémská hvězda a Johannes Kepler

Některé významné události vylíčené v Bibli však lze docela dobře konfrontovat s astronomickými výpočty a poznatky. Mám na mysli zejména populární betlémskou hvězdu, popisovanou na počátku 2. kap. Matoušova evangelia. V zásadě by mohlo jít o kometu, novou hvězdu (novu či supernovu), anebo o konjunkci (úhlové přiblížení) planet.

Navzdory zobrazování betlémské hvězdy jako "vlasatice" na našich lidových betlémech téměř určitě nešlo o kometu. Vlasatici nad Betlémem poprvé namaloval italský malíř Giotto di Bondone na základě skvělého zjevu komety, kterou pozoroval r. 1301. Dnes víme, že šlo o velmi realistický portrét periodicky se vracejícího tělesa, které nyní známe jako kometu Halleyovu. V uvažovaném období přelomu letopočtů byla tato kometa v přísluní v r. 12 BC, tedy řadu let před Kristovým narozením. Nicméně nelze zcela vyloučit, že mohlo jít o jinou (neperiodickou ) kometu, jak se domnívá např., A.A. Borett (1983).

Poněkud pravděpodobnější je možnost, že by v té době vzplanula na obloze nová hvězda (v moderní astronomické terminologii buď nova nebo supernova). Tento názor zastává např. A.J. Morehouse (1978), ale i proti této možnosti je více námitek.

Proto se většina astronomů kloní k názoru, jejž poprvé vyslovil Johannes Kepler, že totiž šlo o konjunkci planet. Při astronomické konjunkci je úhlová vzdálenost planet při jejich zdánlivé pouti vůči hvězdnému pozadí nejmenší (skutečná lineární vzdálenost uvažovaných planet v prostoru zůstává ovšem stále velmi veliká, tj. v každém případě větší než stovky milionů km). Tyto konjunkce nejsou vlastně astronomicky nijak zajímavé, ale velkou váhu jim připisuje astrologie, která byla tehdy s astronomií nerozlučně spjata. Mudrci od východu byli tedy nejspíše astrology, kteří tímto způsobem vykládali "znamení na nebi", a konjunkce je přiměla k cestě do Betléma (se zastávkou u Heroda v Jeruzalémě). Kepler vypočítal, že v r. 7 BC došlo dokonce k trojnásobné konjunkci planet Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb. Moderní výpočty Keplerovu studii v plném rozsahu potvrdily. K úhlovému přiblížení Jupiteru a Saturnu došlo 29. května, 30. září a 5. prosince zmíněného roku, přičemž úhlové vzdálenosti obou těles se zmenšily na 1° (dva průměry Měsíce), což byl zajisté neobyčejně nápadný úkaz.

Podle těchto indicií se Kristus narodil koncem léta či na podzim r. 7 BC, ve shodě se zmíněnou "chybou" ve výpočtu opata Dionysia. Pouze R.W. Sinnott nabízí "alternativní betlémskou hvězdu" v podobě velmi těsné konjunkce Jupiteru a Venuše, k níž došlo 17. června r. 2 BC. Při úhlové vzdálenosti obou planet pouze 0,5 obl. minuty (lidské oko rozliší v nejlepším případě dva body vzdálené 1 obl. minutu) tak pro pozemského pozorovatele obrazy obou planet splynuly a jevily se jako jediná velmi jasná "hvězda". Poznamenejme, že v srpnu r. BC se všechny tehdy známé planety s výjimkou Saturnu "sešly" v souhvězdí Lva. Sinnottova alternativa však přináší více nesnází v potřebné synchronizaci ostatních historických reálií, což snižuje její věrohodnost. Keplerova domněnka prostě vypadá i dnes daleko nejpřesvědčivěji.

z knihy Věda a víra dle Jiřího Grygara

Příchod Božího Syna

Ač je Ježíš historickou postavou, přesné datum jeho narození nelze zjistit. Nicméně Ježíšovo narození, čili příchod Božího Syna na svět, se začalo slavit poměrně brzy, v prvé čtvrtině 4. století o tom máme už bezpečné zprávy. Na tento den připadal na křesťanském západě(v Římě) starý pohanský svátek - slavnost "Narození věčného (neporaženého) slunce" (sol invictus). Východní církev slavívala narození Krista 6. ledna. To bylo datum jednoho pohanského svátku v Alexandrii: "Narození Božského eonu". Západ i východ se o tata data slavení navzájem "obohatil", v západní (latinské) církvi se pak obsahem svátku 25. prosince stalo výrazně slavení Ježíšova vtělení a 6. ledna jeho zjevení se lidem (Epifanie). Pozdě po řadu století překryla tento obsah svátku úcta ke svatým třem králům (počet tří byl odvozen od tří královských darů, které mágové Ježíšovi přinesli.

Obsah Vánoc je křesťanský, datum bylo zřejmě zvoleno jako "překrytí" pohanského svátku. Vánoční zvyky mají původ pohanský i křesťanský a pro pochopení křesťanského obsahu Vánoc nemají vcelku význam. Vánoční historie je obsažena jen ve dvou ze čtyř evangelií. (Evangelium sv. Marka a sv. Jana začínají teprve křtem dospělého Ježíše.) Smysl Vánoc je vyjádřen v evangeliích a v liturgii (církevní obřady).

Dějiny ovšem o narození ježíše nepodávají žádnou zprávu a ani pisatelé Bible nezaznamenali datum Kristova zrození. Pouze evangelista Lukáš uvádí jisté historické pozadí a zaznamenává, že se tak stalo v době prvního sčítání lidu v římské říši, které nařídil císař Augustus.

Na základě císařského výnosu se odebral i Josef z města Nazareta do judského Betléma, aby se tu zaregistroval společně s Marií, která v té době čekala dítě. O dalším průběhu se Lukáš zmiňuje následovně:
„A stalo se, když tam byli, že se jí naplnily dny, kdy měla porodit. I porodila Syna svého prvorozeného, zavinula jej do plenek a položila do jeslí...“

Luk. 2,1-7
Neuvádí ale, v který den kterého měsíce se tak stalo.

Svatá noc

„Jaký je asi původ slova vánoce? Podle jazykovědců pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“. Staré německé slovo Weihnachten si naši předkové počeštili zajímavým způsobem: první část
(vá-) převzali beze změny a druhou počeštili (weihen = zasvětit, nachten = stmívat se, Nacht = noc).

Vědci se shodují v tom, že kořeny dnešních vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu. Vánoce nemají jen tradici evropskou. Slavily se v Asii, u amerických Indiánů i jinde. Ve starém Římě se nakonec oslavy ustálily na 25. prosinec. Datum zvolil r. 274 po Kr. císař Aurelián jako den „natalis solis invicti“ - den Zrození nepřemožitelného Slunce“ (Nová Svoboda 24.12.1970).

„Významný německý badatel Herman Usener doložil, že před nicejským koncilem (konaný v r. 325) se vánoce neslavily. 25. prosinec byl jako datum zrození Krista neznámý. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 - 407), ale ten ho datuje na 20. prosinec. V Římě se vánoce poprvé slavily až roku 365.“
(Kostnické Jiskry, evangelický týdeník, 20.12.1972).

„Který den se Kristus narodil? Liturgický svátek Narození Páně (25. prosinec) je poměrně pozdní. Zdá se, že zhruba prvních 300 let křesťané neslavili narození Ježíšovo zvláštním svátkem... 25. prosinec je zaznamenán poprvé v Římě kolem r. 350.“
(Nový Zákon, Dr. D. M. Petrů, poznámka k evangeliu Lukáše 2,6).

„Vánoce vznikly později než velikonoce. Jejich počátek leží ve 4. století... Skutečný den narození Páně není znám! Ve 3. století se křesťané v Egyptě domnívali, že se Ježíš narodil v květnu... Pro křesťana, který se opírá pouze o Písmo svaté, neexistují žádné povinnosti vůči takovýmto památkám! Nový Zákon neobsahuje ani zvyk ani příkaz k takovýmto svátkům...“
(Heinz H., Adventecho, duben 1988).

„Římané slavili svátek nepřemožitelného boha Slunce. 25. prosinec se nazýval „narozením Slunce“ a po celé říši se konaly velké náboženské pohanské oslavy Mithrovy (iránský bůh světla a Slunce). Svátek narození Krista není nic jiného než pokřesťanštěná pohanská slavnost.“
(Handbook of Christian Feast and Customs, str. 60, N. York 1952, F. X. Weisser).

„Jedna z převládajících náboženských myšlenek 2. a 3. stol. byla víra v božství Slunce... Toto božstvo má pro naše zkoumání zvláštní význam, neboť jeho svátek připadal na 25. prosince... Zřejmě údobí zimního slunovratu, kdy počíná vzrůstat síla Slunce, se hodí pro slavení svátku slunečního boha...“
(G. J. Laing, Survivals of Roman Religion, str. 150-153, N. York 1931).

První křesťané neslavili žádný den jako památku Ježíšova zrození. Pojem vánoce pochází z toho, že pohané v době, kdy jsou noci velmi dlouhé, slavili k poctě boha Slunce tzv. veliké posvěcené svaté noci. Církev pak dala pohanským posvátným nocem křesťanský význam. Na dobu posvátných nocí 25. prosince ustanovila slavnost narození Krista.
(Kat. lidový katechismus, F. Spirago, str. 133).

Historický základ vyprávění o Ježíšově dětství u sv. Lukáše a Matouše tím ovšem není zpochybněn. Marek se omezuje vědomě na veřejný život a působení Ježíše a Jan nechce dosvědčovat věroučnou pravdu vtělení Božího Syna historickými zprávami o dětství, nýbrž teologickou reflexí, tzv. Prologem. U Matouše a Lukáše hraje důležitou roli porod panny. Ten dosvědčuje, že v Kristu začala spása a vyplnilo se starozákonní proroctví. "To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ,Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená ,Bůh s námi' (evangelium sv. Matouše, 1, 22-23). U Lukáše je historie narození Ježíše a Jana Křtitele líčena vedle sebe, neboť Jan je předchůdcem mesiáše a připravuje mu cestu. Tak říká Janova matka Alžběta Marii: "Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přichází ke mně?"

evangelium sv. Lukáše 1,42-43

Tradice a současnost

Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.

Tit 2,11-14

Od asi 16. stol. se rozšířily dnes ještě trvající zvyky: domácí jesle, obdarovávání dětí, ozdobená jedle atd. Tradice stavění betlémů sahá až ke svatému Františkovi z Assissi ve 13. století, to on si v lesní jeskyni nedaleko Greccie v Umbrii večer na svátek Narození Páně postavil první figurky.

Jesličky

Figurální zobrazování svaté rodiny v betlémské stáji s dítětem Ježíšem v jeslích, pastýři s ovečkami a třemi mudrci z Východu spočívá na vyprávění v evangeliu sv. Lukáše o narození Ježíše. Tento zvyk je doložen již ve 4. stol. a jako prostředek zbožnosti zlidověl především zásluhou sv. Františka a františkánů. Odtud se stavění vánočních jeslí šířilo velmi rychle především v předalpských zemích a v jižní Itálii mezi rolnickým obyvatelstvem a stalo se pevnou součástí vánočních zvyků. V Čechách se zvyk rozšířil koncem 18. stol. a býval spojen s vánočními hrami.

V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města.

Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu.

Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo.

V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích." A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha:

"Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení."

Když andělé odešli od pastýřů do nebe, řekli si pastýři mezi sebou: „Pojďme tedy do Betléma podívat se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil!“ Pospíchali (tam) a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno.

Všichni, kdo to slyšeli, podivovali se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.

Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Lk 2,1-20

My Češi měli svoje výrazy betlém, jesle, jesličky, Němci pak Gebort, což původně znamenalo narození Ježíška. Až výše v Orlických horách bychom se mohli setkávat s výrazem Christgeburt nebo dialektovým Krestkendlastod, česky Ježíškovo rodné město. Toto pojmenování vyplynulo ze specializace králických výrobců jesliček, kde tamní řezbáři figurek byli nazýváni mandlašnycr na rozdíl od výrobců náboženských sošek hergotšnycl a výrobců dýmek pfajfršnycl. Jinak betlémářům se na Králicku říkalo gebortshojzšnycl. Často se v tomto koutě na pomezí Čech, Moravy a Kladska setkáváme s výrazem Eckkrippe, rohové jesličky, které v malém horském domku zaujímaly své místo na prkenné podložce v rohu nad postelí.

Podle pravdy řekněme, že už daleko dřív, než vznikaly proslulé dřevěné betlémy, existovaly ve východních Čechách oltáře zasvěcené Kristovu narození. Šlo především o vícedílné oltářní archy nebo na území kladském bohatě řezané gotické oltáře. A české betlémy - např. v Podorlicku? Nejspíš v první třetině 17. století přišli z Prahy do východních Čech na Žampach první mniši, nesoucí s sebou jednoduché jesličky snad z vosku či dřeva a jejich pár figurek pak po italském způsobu rozestavěli okolo oltářního obraz. Jeden autor o jesličkách, vystavených v Rokytnici v Orlických horách a Žamberku v polovině 17. století, uvádí, že luteráni z hor, přivábeni zrozením slova - to citujeme - zástupem přicházeli...

Stromeček

K vánocům se pojí také vánoční stromeček. Jak se k vánocům přidružil? Stejně jako vánoce mají původ i v pohanství, má v něm své kořeny i tento strom. Všichni pohané starověku spojovali kult Slunce (tj. Bálův kult) s kultem matky, tj. Astarty nebo Ašery a s rituálním kultem stále zelených stromů - evergrínů. V době oslav „svatých nocí“ (zasvěcených slunečnímu božství) pořádali pohané veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla. Nejprve ve volné přírodě, později doma, protože to bylo pohodlnější.

„Jedle, nebo dříve v Orientě cypřiš, jakož i terebint, byly jako stále zelené stromy života a zasvěceny „královně nebes Astertě“, manželce Bále.“ (Jubileum bibel, pozn. k 5 Mojž. 16,2). V předmluvě Elberdfelské Bible se dočteme: „Ašera byla kmen stromu bez kořene, avšak si pozůstalými větvemi, který se stavěl obyčejně po obou stranách Bálova oltáře.“ (pozn. k Soudcům 3,7; 6,25.26.30). „V mnoha domech se strojí vánoční stromek... Je to německý obyčej. Germáni totiž ve svých „svatých nocích“ stavěli před svými domy jedle a k poctě boha Slunce na ně umísťovali světla. Církev dala tomuto pohanskému obyčeji „křesťanský“ význam.“ (F. Spirágo, Lidový katechismus, str. 134)

Strom, resp. dřevo stromu je obsáhlým symbolem. V jeslích ze dřeva se narodil Kristus, na kříži ze dřeva zemřel...

Staročeské vánoce

Češi se v 19. století těšili na příchod Vánoc dlouhé týdny a vůbec jim nevadilo, že peněz je poskrovnu a vánoční dárky, které nadělí Ježíšek, budou nejspíše velmi potřebné věci, které by se tak jako tak musely koupit.

Dříve nebyly Vánoce ani tak o dárcích, jako spíše o vzájemné lásce a přátelství, radosti a pocitu sounáležitosti v rodině, která se sešla ke společným oslavám pod rodným krovem.

Několik dnů před Vánocemi napekly hospodyně chléb a uložily ho do ošatek. V bohatších domácnostech daly k bochníkům péct také pečlivě upletené, žloutkem potřené a máslem pomaštěné vánočky z bílé mouky, hrozinek a mandlí.

Štědrém dnu od časného rána praskal v peci a kamnech oheň. Připravovala se štědrovečerní večeře. Vařil se hrách, čočka, několik druhů polévek, mezi nimiž nechyběla bramboračka a rybí polévka, pekl se kuba z krup a česneku. Mezitím co se hospodyně snažila v kuchyni zabavit děti, přinesl v některých krajích hospodář tajně stromeček a ustrojil ho do slavnostního hávu. Jinde se stavěly betlémy.

Lidé se od rána postili, aby večer uviděli "zlaté prasátko". S přicházejícím soumrakem děti stále častěji vybíhaly ven, pozorovaly nebe a hlídaly, kdy se objeví první hvězdička. S první hvězdou si rodina sedla k slavnostnímu stolu prostřenému bílým ubrusem. Večeři zahajovala společná modlitba, vzpomínka na uplynulý rok a poděkování Bohu za vše dobré, co přinesl, i za to, co vzal.

Nejdříve hospodyně postavila na stůl mísu s hrachem. Klíček hrachu má podobu kalichu a podle tradice spojoval všechny stolovníky v dobrém i zlém. Potom paní domu odebrala z mísy po lžíci pro každé z domácích zvířat. Teprve pak si podle vážnosti a stáří nabírali ostatní. Po hrachu se podávaly polévky pro sílu, čočka, aby byly peníze, kuba, masitý pokrm nebo ryba pro radost. Kosti se dávaly na jeden talíř a po večeři je hospodář odnesl ve lněném ubrousku pod jabloň. Naposledy se na stole objevila vánočka a cukroví. Pila se bílá káva, čaj, nechybělo ani trochu piva, vína nebo hlt pálenky pro dobré zažití.

Když zazvonil zvoneček, přinesl hospodář do místnosti stromeček ověšený jablíčky, sušeným ovocem, cukrovím, kostkami cukru zabalenými do barevných papírků, ořechy a řetězy. Na stromečku se zapálily svíčky a všichni zpívali koledy. Ty se pak u stromečku zpívaly každý večer, dokud se neodstrojil a Vánoce neskončily.

Někde však stromeček neznali nebo ho považovali za německý zvyk a po starodávném způsobu strojili jesle. O svátku Narození Páně do nich kladli figurku novorozeňátka a přidávali postavičky anděla, pastýřů a darovníků. Postavičky třech králů a jejich průvodu se stávaly součástí betlémského výjevu až 6. ledna.

Štědrém večeru se po večeři věštilo. Na stůl se postavilo umývadlo a pouštěly se v něm lodičky ze skořápek vlašských ořechů. Lilo se olovo. Přes rameno se směrem ke dveřím házela bota. Na venkově děvčata třásla bezem. Vdala se tam, odkud se ozval štěkot psa. Vyvrcholením štědrovečerních oslav byla půlnoční mše. Lidé se scházeli v kostele, kde vedle oltáře stály jesličky. Venku byla zima, sníh a tma. Uvnitř kostela, ohřátého dechem věřících, zářily svíce. Varhany doprovázely hlasy zpěváků, ke kterým se postupně všichni přidávali. Tak se o půlnoci Štědrého večera narodil v srdcích lidí Kristus. Všichni věřili, že je přítomen na bohoslužbě právě v tom jejich kostele. Cítili přítomnost lásky malého dítěte a s nadějí hleděli do nového roku.

Vánoční pečivo

Nejrůznější vánoční pečivo má svůj původ v pohanství. Pohané pekli na počest svých bohů rozmanité koláče v podobě pletenců (dnešních vánoček), slunečních kotoučů, měsíčních srpků a hvězd. Už Židé se ve starých dobách přizpůsobili zvykům svých pohanských sousedů a jednali dle jejich zvyků. bible o tom praví: „Což sám nevidíš, co činí v judských městech a na ulicích Jeruzaléma? Synové sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy zadělávají těsto na koláče pro královnu nebes („tvoru nebeskému“, kralický překlad) a přinášejí oběti bohům cizím a tak mě urážejí.“ (Jer. 7,17.18) Výraz „tvor nebeský“, tj. „královna nebes“, představuje buď měsíční božstvo, nebo Astartu či Ištar - babylónsko-asýrskou bohyni.

Štědrovečerní večeře

I pokud se ale soustředíme na časy pozdější, stále ještě nalezneme oproti současnosti množství podstatných rozdílů, a to nejen co se týče podoby vánočního stolu.

Nejen nazdobený stůl a výborný kapr, ale i jistá pravidla patří ke štědrovečerní večeři. Při přípravě tabule nezapomeňte na to, že máte připravit o jeden talíř navíc, a to pro náhodného hosta. Pod talíř dejte penízek a šupinku, mělo by vám to přinést štěstí a budou se vás držet peníze. Od slavnostní večeře se nesmí vstát. Říká se, že ten kdo vstane do roka zemře. V jižních zemích se dříve nejenže nevstávalo, ale neodnášelo se ani použité nádobí, a to až do konce svátků.

Štědrovečerní večeři mnohdy předcházel půst a rovněž v jejím průběhu se obvykle nepodávalo maso - pochopitelně s výjimkou ryb. Zato tabule byla poměrně bohatá a i v chudších rodinách si lidé pro tuto chvíli dopřávali několik chodů.
Kapr, salát a ozdobený stromeček jsou zvyklostmi až poměrně moderními. Protože uchovávání čerstvého ovoce a zeleniny bylo ještě v minulém století problémem, převažovaly o vánočních svátcích pokrmy moučné, jako vánočky, štědrovky, koláče a bábovky. Oblíbené byly rovněž polévky.

Součástí pokrmů byly zpravidla přísady pokládané za magické. V Erbenově Kytici se píše o tom, že Štědrý den přinese kohoutovi česneku a jeho družce hrachu.

Pohanské pověry přitom připisovaly česneku ochrannou funkci, ještě z mnohem pozdější doby se doporučuje proti vlkodlakům a upírům. Hrách byl zase spojován s očistou vnitřní, hlavně od pýchy, závisti a dalších ne zrovna lichotivých vlastností. Ostatně, princezna z pohádky také ležela na hrášku a ne třeba na čočce nebo malém kamínku.

Houby, rovněž tradiční součást štědrovečerní tabule, zase symbolizovaly bohatství a štěstí vůbec.

Zatímco dnes je kapr se salátem pokrmem univerzálním, v minulosti existovaly výrazné krajové rozdíly. Ve středních Čechách vypadalo vánoční menu například takto:

Polévka (buď hrachová a nebo ze sušených hub, cibule a kmínu)
Zeleninová omáčka s žitným chlebem, od 19. století rovněž s bramborem
Kuba s kroupami
Vdolky
Sušená i čerstvá jablka
Vlašské ořechy, sušené švestky.

V Podkrkonoší se jedlo jinak:

oukrop (polévka z brambor, česneku, kmínu, sádla a soli)
kuba
medem slazená jáhlová kaše, v zámožnějších rodinách rovněž ryba na černo (kapr nebo štika)
. Úprava ryb na černo s použitím hrozinek byla původně typická pro kuchyni českých Židů - kteří ovšem přirozeně Vánoce neslavili.

Valašsko bylo v minulosti známé stravou téměř vegetariánskou (laktovegetariánskou, to jest se zvýšeným podílem mléčných výrobků). Na Vánoce si Valaši dávali nejprve

šípkovou polévku, tzv. ščedračku, potom zelnou polévku se smetanou a brambory a na závěr několik druhů pařených sýrů a olomouckých tvarůžků.

Zatímco na Štědrý den výběr pokrmů ovlivňovala pravidla postní, následující dny se již neobešly bez několika druhů masa. Zabijačky se konaly obvykle až v únoru, ale už na Boží hod a na Štěpána se lidé vepřovým i hovězím obvykle vysloveně přejídali.

V těchto dnech byly oblíbené hlavně různé sekané, často i plněné vejci. V nejbohatší oblasti českých zemí, na Hané, jedli sedláci hovězí s omáčkou, dršťkovou polévku, vnitřnosti s kyselým zelím, hovězí na kmíně a vdolky s povidly.

Od 19. století se k slazení těst používal řepný cukr a užití medu se udrželo víceméně jenom v perníkářství. Alkoholu nikdo příliš neholdoval, všichni, s výjimkou koledníků, seděli doma a šetřili se na Silvestra.

Ještě dodnes se částečně dochovaly i některé lidové zvyky, jako je lití olova, házení bot, věštění z jadřinců a nebo plovoucí svíčky. Vzhedem k tomu, že se jednalo především o snahu odhalit budoucnost, nebyly prováděné úkony žádnými pohádkami pro malé děti, jak by se dnes mohlo zdát. Právě naopak, tyto zvyklosti v sobě současně obsahovaly určitou morbidnost a hrůzu, jak je ostatně patrné i z obsahu už zmíněné Erbenovy básně.

Vánoce tak měly do jisté míry dvojznačný charakter, na jedné straně křesťanské poselství, na druhé pak pověry a pohanské zvyky obsahu poněkud odlišného. Pokusy sejmout závoj halící před našima očima budoucnost jsou jednoznačně odsuzovány už ve Starém zákoně.

Podobná je ovšem situace i v případě Velikonoc a dalších svátků v průběhu celého roku.

Už několikrát padla řeč o pokrmu jménem kuba a je načase uvést konečně i nějaký recept. Existuje mnoho možností přípravy kuby, ale jeho základem jsou vždy kroupy (lze nahradit lámanými krupkami, hrubou krupicí a dokonce i rýží, naproti tomu v případě užití krupičky dětské je výsledný pokrm zbytečně sladký) a sušené houby.

Jeden z receptů na kubu:
Na pět porcí potřebujeme 500 g lámaných krupek, 1 l polotučného mléka, 12 g soli, 40 g sušených hub (v případě potřeby je možné použít větší množství čerstvých nebo sušených žampionů a přidat lžičku houbové omáčky), 1 vejce, 1 g mletého černého pepře, 40 g másla a další máslo a hrubou pšeničnou mouku na vymazání plechu. Sušené houby 5 minut povaříme ve vodě, vodu slijeme a houby nadrobno pokrájíme, pak je asi 10 minut smažíme na másle. Krupky vaříme s mlékem asi půl hodiny, často mícháme, aby se nám vytvořila hustá kaše a ne hrudky. Přidáme sůl a pepř, do směsi vmícháme syrové vejce i houby se šťávou a vše pečeme 45 minut v troubě na mírném plameni. Pokrm podáváme teplý.

V jiné variantě přípravy se do těsta ještě může vmíchat majoránka a česnek třený se solí. Houby je rovněž možné smažit na vepřovém i husím sádle, případně spolu s cibulkou. V případě užití česneku, cibule a majoránky už do pokrmu nepřidáváme pepř.

Černý kuba obsahuje hodně bílkovin (z mléka i hub, takže celkem kryje přibližně čtvrtinu doporučené denní dávky), vápníku i vitamínů skupiny B a E. Protože není ani energeticky příliš bohatý, vcelku odpovídá současným výživovým doporučením a lze jej doporučit jako obohacení našeho stolu i dnes.

Zvykosloví

Jablka

Na slavnostní tabuli jablka neslouží jen jako dekorace. Pokud máte krásná velká jablka, neotálejte a po štědrovečerní večeři je rozkrojte. Kdo uvidí hvězdičku má a bude mít štěstí v dalším roce a nejen to: všichni, kteří sedí u stolu, se sejdou zdraví i za rok. Pokud vypadají jadérka jako kříž, někdo těžce onemocní nebo i zemře.

Lití olova

Na lžíci roztavte olovo a do kovové nádoby s vodou vlijte tekoucí olovo. Olovo vytvoří různé roztodivné tvary. Nejen, že se nad nimi jistě pobavíte, ale možná se i dozvíte, co vás v příštím roce čeká a nemine.

Lodičky

Pouštění lodiček, to každý jistě již viděl. Malá svíčka ve skořápce vlašského ořechu patří neodymslitelně k poetickému kouzlu Vánoc. Co z plovoucích lodiček usuzovat? Dlouhý a šťastný život má zaručený ten, komu patří lodička, která vydrží nejdéle svítit a zároveň se nesmí potopit. Plovoucí lodičky se dají vykládat různě a v každé rodině je tradice malinko jiná.

Házení střevícem

Jeden ze zvyků, který se dodržuje a je nejméně náročný na provedení, je házení střevícem. Náročný může být tento výkon v místnosti plné nábytku či jiných cenných věcí. Proto doporučujeme buď využít neobytných částí nebo dobře mířit. Nejlépe svobodná dívka vezme svůj vlastní střevíc a hodí jej za hlavu. Pokud špička střevíce míří ke dveřím, dívka by se měla do roka vdát a odejít z domu, nebo jen odejít z domu.

Koledy

Tichá noc, přesvatá noc.
V spánku svém
dýchá zem,
půlnoc odbila,
město šlo spát,
zdřímli dávno
i pastýři stád,
/: jen Boží láska,
ta bdí. :/

Tichá noc, svatá noc,
náhle v ní jásot zní,
vstávej, lide můj,
tmu z očí střes,
v městě Betlémě
Bůh zrozen dnes,
/: z lásky se
člověkem stal. :/

Tichá noc, svatá noc,
stín a mráz vůkol nás,
v hloubi srdce však
Gloria zní,
dík, že hříšník
se s důvěrou smí
/: u svaté rodiny
hřát. :/

Křesťanské Vánoce do sebe vstřebaly řadu zvyků spojených s oslavou zimního slunovratu. Vánoční koledy, zpívané v latinské i lidové řeči, nahradily předkřesťanský rituální zpěv oslavující o saturnáliích boha Saturna. Lidová víra připisovala vánočním koledním obchůzkám magickou moc. Měly přinést štěstí a blahobyt do každého stavení. Na koledu se o Vánocích chodilo o Štědrém večeru, na svátek sv. Štěpána, na Nový rok, o dni sv. Tří králů a někde i na Hromnice. Slované přijali název koleda podle názoru L. Niederleho z latinského slova Calendae (kalendy), označujícího první lednové dny, kdy se slavil slunovrat.

Tímto slovem se ale označoval i každý první den měsíce. Zikmund Winter (1846-1912) napsal, že "jako kněží pohanští prvního dne každého měsíce obcházeli po domech s modlami, rovněž tak chodívali hned první kněží křesťanští s křtem po domích a dávajíce domu žehnání, přijímali za to dary. Z kalend se stala kolenda, koleda". Staroslověnské slovo koleda znamenalo prý také novoroční den. Balkánské národy nazývaly kalendou pohanské oslavy zimního slunovratu se zpěvy a průvody. Ve francouzské Provenci se Vánocům říkalo Calendo. V Anglii se o Vánocích zpívaly carols, ve Francii noels.

Koledy byly a jsou jednou z nejrozšířenějších vánočních kratochvílí. Koledy ve středověku šířili po celé Evropě potulní žáci, často účinkující v oblíbených vánočních hrách. Makaronské koledy se zpívaly směsicí latiny a místních jazyků. O vánočních svátcích byly slyšet na trzích, v šencích, klášterech, domech bohatých měšťanů i šlechtických palácích. V jednotlivých zemích vedle kosmopolitních makaronských koled zněly o vánočních svátcích domácí koledy, zpívané v národním jazyce.

Anglické národní koledy jsou například doloženy od 15. století. Byly to oblíbené světské písně upravené pro vánoční potřebu nebo umělé vánoční písně komponované v lidovém duchu. Nepostrádaly komické ani satirické prvky. I když se v dobách dětství Charlese Dickense (1812-1870) na čas zdálo, že veřejnost ztrácí o koledy zájem, probudil romantismus staré vánoční zpěvy znova k životu.

S anglickými Vánocemi je nerozlučně spjata relativně mladá koleda Good King Wenceslas opěvující dobrého českého knížete, světce a patrona českého království svatého Václava. Svatováclavská koleda je i dnes o svátku sv. Štěpána, kdy prý dobrotivý král navštěvoval příbytky nuzáků, slyšet na dělnických předměstích Manchesteru, v noblesních čtvrtích Londýna, pod starobylými klenbami katedrál i pod krovy vesnických kostelíků. Legendu o životě sv. Václava zveršoval anglický duchovní John Mason Neale. Zhudebnil ji spolu s Thomasem Helmorem na nápěv staré jarní latinské písně Tempus adest floridum. Poprvé byla Svatováclavská koleda otištěna v Nealeově knize koled pro dobu vánoční (Carols for Christmas Side) v roce 1853 a okamžitě si získala srdce Britů, kteří se seznámili s osudy svatého Václava již ve středověku díky krásné a dobrotivé dceři Karla IV., princezně Anně, provdané za anglického krále Richarda II. ( 1377-1400). Dojímavá Helmorova hudba, opírající se o starší zpěvnou formu, povýšila koledu Good King Wenceslas na nekorunovanou vánoční hymnu Britských ostrovů. Svatý Václav, král a dobrodinec, se stal neoddělitelným souputníkem voňavých větviček cesmíny, věčně zeleného jmelí, vánočního pudingu a báječného krocana s nádivkou.

Vánoční zpěvy milovali i naši sousedé v Německu. Jedna z nejstarších německých koled je o Josefovi. Dochovala se v lipském rukopise z roku 1500. Nejproslavenější vánoční německy zpívanou koledu zkomponoval Rakušan Franz Xaver Gruber. Slova koledy, kterou si dnes o Vánocích zpívá přes 200 národů, složil Josef Mohr, působící jako farář v obci Oberndorfu, ležící nad řekou Salzach nedaleko Salcburku. Mohr napsal slova písně ve 26 letech. Píseň Tichá noc (Stille Nacht) poprvé zazněla o Vánocích roku 1818. Kostelní varhany byly rozbité a tak farníci Tichou noc uslyšeli nejdříve bez hudebního doprovodu. Farář Mohr zpíval bas a jeho učitel Gruber nosnou melodii.

V Čechách je starodávný obyčej koled a koledování doložen ještě v předhusitských dobách. Vzdělaný mnich Jan z Holešova sepsal v Břevnovském klášteře více než před půl tisíciletím spis Štědrý večer, v němž zachytil vánoční obyčeje a zvyky našich předků. Neopomněl popsat ani vánoční píseň, která se tehdy zpívala: vele, vele, stojí dubec uprostřed dvora. O mnoho mladší není ani koleda Narodil se Kristus Pán, která vznikla z latinské duchovní písně Ave hierarchie coelestis (Buď pozdraveno, kněžstvo nebeské).

V našich zemích se stejně jako jinde koledovalo a zpívaly se vánoční písně od adventu do Hromnic. První koledníci se objevovali již o svátku sv. Mikuláše. Žáci farních škol chodili na mikulášskou koledu i se svými správci. Nosili s sebou velkou figuru biskupa. Sami si oblékali bohatě zdobené šaty, jezdili na koních a vozech. V roce 1429 zpívali na Staroměstské radnici o sv. Mikuláši s "biskupem" žáci od sv. Mikuláše, z Týna, od sv. Michala, Havla, Jiljí a Haštala. Vykoledovali si po 2 groších z denních peněz. Koledníci to však v Praze neměli lehké. Například v roce 1447 "purkmistrové a konšelé obojího města přikázali všechněm rektoruom školním i farářuom jich, aby na den sv. Mikuláše žáci nechodili v šatech nádherných ani v pásech pozlacených nebo stříbrných, s záponami, u věncích perlových, ale prostě, kteří chtí, v svých šatech anebo měštěnínských suknicích nedrahých, a ovšem na koních aby nejezdili, jak někdy jsú činievali; a to zachovati uložili v budúciech časech tak choditi pod poslušenstviem panským". Lidem se ale nazdobení koledníci líbili, a tak se vždy našel způsob, jak přísný zákaz pánů konšelů a univerzity zdárně obejít. Ještě v polovině 14. století na koledu chodili i pražští preláti, kanovníci a ostatní duchovenstvo.

Za vlády Karla IV. měl pražský arcibiskup a vysocí církevní hodnostáři zaručen pevný kolední plat. Arcibiskup byl povinen "dáti prelátům a kanovníkům 4 kopy, služebníkům kostela, tj. vikářům a oltářníkům a jiným 2 kopy, žokům a kůrním 20 a bonifantům 10 grošů, ovšem jen těm, kteří osobně do domu arcibiskupova přišli a kolední zpěv před ním vykonali". Koledovali i správci farních škol, městští pacholci, biřici, pivovarští dělníci. Na koledu chodili i prostitutky! Účast příslušníků opovrženíhodných profesí na veřejných vánočních oslavách nakonec vedla v roce 1390 k vydání nařízení, jež jim účast na koledách zapovědělo. Koleda však bez toho měla čím dál nevázanější charakter. Nejrůznější nařízení proto omezila i účast kněží. Nižší kněžský stav to nesl nelibě, protože tak byl ochuzen o možnost vánočního přivýdělku. Bylo tehdy zvykem, že "řádné koledy" byly konány na způsob procesí kněží a žáků. Kněží nesli obraz Kristův, jejž obyvatelé domu líbali. Žáci, oblečení v bílé roucho, nesli hořící svíce a kadidlem vykuřovali domy. Za to dostávali dary. Kněží přitom zpívali latinské písně jako Ecce Maria genuit nobis salvatorem, Judea et Jerusalem nolite timere nebo Heac est dies.

Zpěv pražských koledníků míval velmi dobrou úroveň, k čemuž hlavně přispělo zavedení ars musica jako jednoho z povinných oborů na vysokém učení pražském. V lidovém prostředí však častěji než latinské chorály zaznívaly české zpěvy se světskou tematikou. Karel IV. zavedl instituci kůrních žáků, jejichž hlasy se o vánoční době po století ozývaly nejen z kostelů, ale i na tržištích a v hospodách. Koleda totiž byla důležitým zdrojem příjmů věčně hladových žáků. Nikdo se o vánočních svátcích za skrytou žebrotu nestyděl. Vždyť kdysi i Jan Hus zpíval na kůru, koledoval a žebral na pražských ulicích. A podle starého zvyku odevzdával výslužku starším studentům a pokorně čekal na svůj díl.

Novou renesanci prožila česká koleda v 18. století. V 19. století nechyběly mezi koledami ani kramářské a písmácké písně. Oblibu koled nezmenšily ani četné zákazy vyhlašované z kazatelen. Zpěv koledníků nejčastěji doprovázela harfa, housle, klarinet nebo flétna a v Podkrkonoší trumšajt. Koledníci zpívali česky o narození Ježíška, cestě do Betléma a královských darech, vinšovali, děkovali (případně hrozili) za koledu. Na Valašsku chodily děti o Štědrém dnu do kostela k jesličkám a přinášely Jezulátku nejrůznější dárky. Malý Ježíšek nedostal jen oříšky, jablka, křížaly, med, brynzu, smetanu a kroupy, ale i hezkou vánoční písničku. Děti před jesličkami tančily a zpívaly:

Ježíšek maličký pasáčkům se smál, smál
na ten jejich tanec shůry se díval, val
a všem požehnání bez meškání dal, dal.

Dárky zůstaly u jesliček přes Boží hod a na svátek sv. Štěpána je dostaly tři nejchudší děti z vesnice.