Neviditelný pes 15.11.

Turecko a Giscard d'Estaing.

Jaroslav Teplý

Giscard d'Estaing, bývalý francouzský ministr financí, později president a současný předseda tzv. Evropského konventu, který má připravovat budoucnost Evropské unie, se vyslovil v pátek 8.11. v listu Le Monde bez obalu proti členství Turecka v EU, protože by to znamenalo "konec Evropy".

Podle něho Turecko není evropská země. Jeho hlavní město neleží v Evropě a rovněž tak 95% jeho obyvatel v Evropě nebydlí. Turci podle Giscarda mají jinou kulturu, jiný přístup k životu a jiný způsob života. Mimo to mají vysokou porodnost, takže by se Turecko mohlo v budoucnu stát největším členským státem EU.

Giscardovy názory vyvolaly v Bruselu velký rozruch a Evropská komise se od nich rychle distancovala s tím, že jde o jeho osobní názory. Turecko je od roku 1999 oficiálně kandidátem na členství v Unii a komise soudí, že od té doby dosáhlo velkého pokroku na poli demokracie a lidských práv.

Podle holandského deníku De Telegraaf z 9.11 si Giscard nemohl vybrat horší okamžik pro uveřejnění svých názorů. Brusel prý potřebuje nutně spolupráci Turecka pro vyřešení kyperského problému a také, aby nová Evropská intervenční armáda mohla používat prostředků NATO.

Na druhé straně Turecko s podporou Ameriky chce vyvinout velký tlak na Unii, aby během zasedání Unie v prosinci v Kodani bylo stanoveno datum zahájení jednání o jeho přístupu.

Giscard ovšem prý jen rázným způsobem řekl, co si myslí hodně evropských politiků. Ne všichni se těší na příchod 70ti milionů moslimů do Unie, z nichž velká část v nedávných volbách hlasovala pro vítěznou islamskou stranu. Zejména v křesťansko-demokratickém bloku jsou živé pochybnosti o tureckém členství v Unii. Papež prý nedávno žádal osobně Giscarda, aby v nové evropské ústavě byla explicitní reference o křesťanských kořenech Evropy. To je podle křesťanských demokratů dobrá myšlenka, socialisté a zelení jsou proti.

Okamžitá reakce tureckých pozorovatelů v konventu byla podle listu hněvivá. Turecký poslanec Ali Tekin nazval Giscarda "křesťanským fundamentalistou. Myslí si, že EU je křesťanský klub." Ale šéf ve volbách vítězné moslimské strany AKP, Erdogan, se snažil situaci uklidnit, že "nejde o nic jiného než emoce".

Podívejme se tedy na to trochu svýma očima. Turecko je stát velkých sociálních rozdílů. Má na jedné straně zatím ještě asi nedostatečně silnou vrstvu soudobé moderní společnosti, inteligence a podnikatelů, lidí odchovaných často na západoevropských nebo amerických universitách, kteří si nezadají s odpovídajícími vrstvami západní společnosti. Ale má také neustálé a hluboké potíže způsobené vysokou porodností primitivního moslimského obyvatelstva, která vede k trvalé vysoké nezaměstnanosti, v některých oblastech až 60%, a tím ke kontinuální krisi.

Tady nepomohou žádné půjčky či programy, jediná možnost je tu porodnost pořádně přibrzdit, ale k tomu se žádná vláda nedokáže odhodlat. Takže cílem tureckých vlád dnes a zítra bude členství v Unii, kam by mohly bez potíží plynule exportovat přírůstky přebytečného obyvatelstva.

A nejen to, nikdo neví, kdo je Erdogan. Začal velmi střízlivě a diplomaticky. Ale to neznamená, že takový opravdu musí být. Třeba je jen taktik uvažující ve středně dlouhém výhledu. Moslimští fundamentalisti, a to nejsou jen teroristi, již nějakou dobu pohlížejí na Evropu jako na zralý plod, který jim spadne do rukou, stačí jen trpělivě na tom pracovat.

Podíváme-li se na tureckou říši na začátku minulého století a na to, co z ní zbylo po první světové válce, nemůžeme vyloučit, že se nenajdou lidé, které by něco z té staré moci či slávy chtěli obnovit. Existují organisace, které ruku v ruce s moslimskými fundamentalisty se snaží zabránit integraci Turků žijících v západní Evropě do tamní společnosti, a které otevřeně vyzývají, aby si zachovali tureckou identitu. Neboť to je jejich celkem dosti pochopitelná interpretace tzv. multikulturní společnosti, té fantasmagorie, vnucené západní společnosti degenerovanými politickými korekčníky.

Ta je totiž v přímém rozporu s ilusemi o integraci jmenovitě moslimských přistěhovalců. Plynulý dovoz přebytků obyvatelstva z moslimských zemí, které i v jiných podmínkách pokračuje v rychlém rozmnožování, je velkým nebezpečím pro Evropu. Příchozí očekávají od hostitelů, že jim poskytnou ubytování, na které nemohli ve svých zemích ani pomyslet, dále sociální podpory všeho druhu pro nezaměstnané, kterých je hodně, protože často nemají žádnou nebo použitelnou kvalifikaci, a i pro početné rodiny. Saudská Arabie postaví mešity, hostitelské státy dovezou imamy, kteří se také nenaučí vždy řeči zemi, kde působí, takže se mešity stávají nejsilnější překážkou integrace, neboť v podstatě trvale oddělují přistěhovalce od domácího obyvatelstva, jehož nedůvěra k nim neustále roste. Také proto, že v některých mešitách působí organisace verbující mládež z přistěhovaleckých rodin do moslimských teroristických organisací.

Vstup Turecka do EU, kde platí volný pohyb obyvatelstva, v době, kdy se EU snaží zastavit či aspoň silně omezit moslimskou imigraci, by znamenal konec těchto snah či spíše otevřená vrata dokořán pro příslušníky země téměř stoprocentně moslimského vyznání, jejíž počet obyvatel vzrostl mezi 1960 a 1998 z 28 na 65 milionů (dnes cca 70 milionů).

Nepopíratelná zásluha Giscarda d´Estaing je v tom, že vytáhl na světlo to, o čem se jen šušká v kuloárech a co se nikdo neodvážil říci nahlas. Uvidíme, jak to bude dál.

11.11.2002