Cesta k mnichovskému diktátu a rozbití Československa (definitivní rozval česko-německého soužití v Česku 1933 - 1939)

Nástup nacismu v Německu radikálně změnil situaci i v Československu. Jeho vládě, české politice, se nedařilo urychleně řešit národnostní problémy mladého státu, přičemž navíc musela řešit druhý principiální problém, a to otázku Slovenska. Tam s více než půlstoletým zpožděním vlastně probíhala fáze národního obrození, ovšem v podstatně jiných podmínkách a souvislostech. K českým Němcům nejvstřícnější české politické křídlo kolem Masaryka, brzděné ve své snaze především národně demokratickou stranou, nestačilo realizovat v politické praxi svou představu o českých Němcích jako druhém státním národě (vedle tzv. čs. národa) v Československé republice. Jak na tuto objektivně danou a vnitro- a zahraničně politicky a ekonomicky (jinak řečeno geopoliticky a geoekonomicky) determinovanou situaci reagovali (spíše ji využili) čeští Němci, přesněji jejich politická reprezentace?

Tzv. Frývaldovský sjezd Německé nacionálně socialistické strany dělnické již v říjnu 1930 požadoval zřízení sudetoněmeckého zemského sněmu s příslušnými zemským úřady. Dne 2.10. 1933, tj. v období vrcholu velké hospodářské krize, učitel Konrád Henlein, dosud představitel Německého svazu turnerů, založil nové nacionalistické hnutí českých Němců, které nazval Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF) - Sudetoněmecká vlastenecká fronta, řadící se k tzv. negativistickým stranám českých Němců. Politická linie Henleina byla proklamována v německém tisku 1. 10. 1933 jako provolání "Ke všem sudetským Němcům". Ti se měli sjednotit bez ohledu na sociální a stranickou příslušnost a vytvořit národní pospolitost. Hned na to, dne 4.10. téhož roku, čs. vláda zakázala činnost DNSAP (Deutsche Nazionalsozialistsche Arbeiterpartei, byla založena již 15. 11. 1919) a DNP (Deutsche Nationalpartei). Důvodem byla jejich protistátní činnosti, řízená přímo z Německa. Dne 30. 4. 1935 byla Henleinova SHF přejmenována na Sudetendeutsche Partei (SdP) - Sudetoněmeckou stranu. Na Slovensku měla pak název Karpatendeutsche Partei - Karpatoněmecká strana (jakoby slovenští Němci žili jen v horských oblastech).
Vztah SdP k Německu, ale v důsledku i k Československu, výstižně charakterizoval výrok K.H. Franka na sjezdu SdP v Chebu v červnu 1936: "Dobře založené a trvalé vztahy k Německé říši jsou životní otázkou pro Československo a jeho národy. Čistě politicky určené pakty s Francií, Moskvou a Malou dohodou nemohly vytvořit náhradu za toto spojenectví." Nebylo to nadčasové? Raději neuvádím pro koho.

V publikaci česko-německé komise historiků se pokračuje: "...nedalo se zabránit zničujícím následkům světové hospodářské krize a zvyšující se politické radikalizaci v oblasti Sudet. Sudetoněmecká strana se při květnových volbách v roce 1935 dík nejvyššímu počtu odevzdaných hlasů a dvěma třetinám německých mandátů stala nejsilnější německou stranou." V poslanecké sněmovně byla druhá největší po čs. agrární straně, když získala 44 mandátů, zatímco agrárníci jen o jeden více. Jejich strana uzavřela s henleinovci dohodu o spolupráci po parlamentních volbách, postavila se proti zákazu SHF pro její protistátní činnost. Proto se SHF na žádost vlády aspoň přejmenovala na SdP. Agrární strana s ní hrála jistou hru proti E. Benešovi při volbě nového prezidenta ČSR po abdikaci T.G. Masaryka v roce 1935. "Ve vládě i nadále zastoupené 'aktivistické strany' (strany českých Němců, spolupracující a podílející se na vládě - L.J.) zděšeny těmito úspěchy, snažily se nalézt nové možnosti vyrovnání mezi Čechy a Němci. Iniciativa 'aktivistů'....nemohla zabránit přílivu do SdP, kterou stále účinněji podporovala Německá říše (od r. 1935 i finančně - L.J.). S výjimkou německých sociálních demokratů (SDAP), komunistů, jednoho křídla rolnické strany (BdL) a několika odhodlaných demokratů se všechny ostatní německé strany a organizace po 'anšlusu' Rakouska v březnu 1938 podřídily Sudetoněmecké straně. Antifašističtí 'aktivisté' po mnichovské dohodě pak za svou loajalitu k ČSR zaplatili pronásledováním a emigrací".

V důsledku masivní propagandy SdP a propagandy a diplomatických aktivit Německa se pro naše spojence, zejména V. Británii (Francie byla již v této věci v jejím vleku) tzv. sudetoněmecká otázka stala asi od roku 1936 mezinárodní záležitostí. Ta by potom měla být řešena ne jako vnitřní problém našeho státu (jak k němu spojenci v duchu versailleského systému aspoň do poloviny 30. let přistupovali), nýbrž jako problém mezinárodní, tj. zvenčí.
Cesta k mnichovskému diktátu tím byla otevřena. Od porady s Hitlerem 28.3. 1938 začala SdP, původně vznášející jen požadavky autonomie, klást čs. vládě požadavky nepřijatelné. Známé jsou tzv. Karlovarské požadavky. Metodu zvyšování požadavku až jsou pro danou vládu nepřijatelné, pak by byla vlastními voliči zřejmě smetena, uplatnili např. úspěšně kosovští Albánci a pak NATO vůči Jugoslávii. Konrád Henlein vyhlásil na sjezdu SdP v K. Varech 24. 4. zatím autonomisticko-federalistické požadavky své strany, přičemž žádal i volné hlásání nacistické ideologie. Postupně předložené čtyři plány vlády ČSR na řešení sudetoněmecké otázky, z nichž čtvrtý již obsahoval uskutečnění autonomie pro české Němce, byly českými Němci odmítnuty (poslední 7. 9. 1938). Dne 30. 5. vydal A. Hitler podrobné válečné směrnice k útoku na ČSR. Od 19. 8. 1938 Německo zvýšilo finanční podporu Henleinově SdP.
Českým Němcům dávno nešlo o autonomii, ale o odtržení našeho pohraničí a o zničení demokratického režimu ve státě, vklíněném do "nitra nacistické Německé říše". Ve dnech 12.-13. 9. 1938 se Henleinovci pokusili o puč, dne 16.9. byla proto SdP zakázána, hned na to 17.9. vznikly záškodnické Freikorpsy. A poté již mohli 29. 9. 1938 Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier podepsat v Mnichově dohodu o odstoupení našeho pohraničního území Německu. Dne 30.9. 1938 čs. vláda mnichovský diktát přijala. Chamberlain mával na letišti papírem jako zachránce míru. Krátký čas na to, zhrzen nacistickým Německem začal uvažovat o odsunu Němců ze střední Evropy.
Od 20. září do konce roku 1938 muselo své domovy v zabraném území opustit asi 150 tisíc osob (v tom i 13 tisíc německých antifašistů), z nichž někteří k tomu měli jen 12 hodin. V nacistickým Německem vytvořené a do něj inkorporované tzv. Sudetské župě zůstalo asi tři sta tisíc obyvatel české národnosti, kteří nesměli používat češtinu při jednání s úřady, byly v ní zrušeny jejich měšťanské a střední školy, Čechům zůstaly pouze školy obecné (tj. s 1,-5, třídou) s asi 30 tisíci žáky (Toms 1996). Tzv. Sudetská župa zahrnovala zhruba území od tehdejšího okresu Horšovský Týn přes Aš, Karlovy Vary, Ústí n. L., Liberec (hlavní město župy), Broumov, Lanškroun, Opava, Bílovec. Tzv. Sudety nejsou synonymem pro pohraničí Česka tehdy osídlené i českými Němci! O tom příště.
Na mapě Evropy zůstala jen zpotvořená a geopoliticky a geoekonomicky nemohoucí tzv. II. Československá republika: Česko-Slovensko. Dne 14. 3. 1939 se splnil sen slovenských separatistů a pod patronací Německa vznikl tzv. "Slovenský štát", okradený ovšem o své jižní oblasti spojencem nacistického Německa Maďarskem, které rovněž obsadilo Podkarpatskou Rus. Pak už jen 15. 3. 1939 v Berlíně A. Hitler oznámil prezidentu E. Háchovi a ministru zahraničí F. Chvalkovskému, že v šest hodin ráno zahájí vojenské obsazování českých zemí. E. Hácha se diktátu po nemilosrdném nátlaku podvolil a Beranova vláda vyslovila telefonicky s kapitulací souhlas. Co také mohli dělat? Po rakouské a československé předehře začala tak dne 1. 9. 1939 přepadením Polska 2. světová válka. O život v ní přišly desítky milionů lidí, další desítky miliónů lidí byly vystaveny nepředstavitelnému a nevýslovnému utrpení, přišly o své domovy. Proč? Mimo jiné i proto, že tito lidé byli jenom jiní, narodili se a žili na špatném místě, překáželi svou existencí nacistickému uskutečnění velkoněmecké koncepce územně-správně, ekonomicky a politicky jednotného německého státu a národa. Nikdo nepopírá, že tento národ měl a má na svůj jednotný stát legitimní právo. Dohoda 2 + 4 o sjednocení Německa, jako výsledek negace Jalty v Maltě, podepsaná 12. 9. 1990 v Moskvě, je toho dalším důkazem, jakož postoj všech států světa, včetně našeho k ní. I svoboda národa a jeho státu končí tam, kde začíná svoboda národa a státu jiného. A český stát tu byl se svými hranicemi již tisíc let.
A propos "Malta". Prezident ČR V. Havel, který dá tak na symbolismus, se "ausgerechnet" teď, neohlášeně předem, rozhodl "vzít si dovolenou" právě při své státní návštěvě Malty. A tak jeho hlas, jeho slovo, právě tady a tento týden, v této době, kdy všichni jednají, chybí. Není nad to být nadstranickým prezidentem. Zejména v této situaci. Navíc se tu začíná hovořit o "slabém článku", jímž je v kampani jistých sil za zjevnou revizi výsledků II. sv. války a Postupimi považováno Česko, pak Slovensko a Slovinsko. Prostě v našem případě od roku 1993 takoví evropští "skorotrpaslíci". Ach jo, to jsou mi paradoxy. Pokud se nepletu, revoluční taktiku "slabého článku" rozpracoval Vladimír Iljič. Uklidňuje mne však, že mezi nejvyššími ústavními činiteli České republiky v tomto směru žádný slabý článek nevidět. Všichni mají na dějiny a "česko německou" otázku jednotný názor. A v jednotě je síla, že. Asi blouzním a měl bych tuto stať ukončit.
Tož zpět. Sjednocený německý stát vznikl až v roce roce 1871 v tzv. maloněmecké koncepci. Do té doby roztříštěné Německo, do roku 1804 jádrové území Svaté říše římské, ani Rakousko-Uhersko a jeho hlavní soupeř Prusko, neměly proto velkou šanci uspět v imperialistické rvačce o koloniální území, o jejich přírodní a lidské zdroje v Africe, Asii a Americe. Státy jako Británie, Francie, Nizozemsko, Belgie aj. uspěly. USA "měly" k dispozici tehdy celou Latinskou Ameriku. Se zdroji z kolonií (vezměme si např. Indii, jejíž poslední císařovnou byla dnes pochovaná anglická královna matka) se potom v těchto státech jinak prosazovala a rozvíjela průmyslová revoluce, tržní ekonomika, společensky a politicky kapitalismus jako historicky progresívní stádium vývoje lidské civilizace. Tento historický náskok nejen před Německem a Rakousko-Uherskem umožnil dodnes zjevný fázový posun v hospodářské a tím i sociální úrovni mezi západem a východem Evropy.
Položme se právě dnes otázku. Kdo na II. světové válce v Evropě v tomto ohledu "vydělal"? Na východ zprvu našimi spojenci nasměrované nacistické Německo, které prchající zpět za sebou přivleklo do střední a jv. Evropy stalinský komunismus, nebo státy, které v důsledku 2. světové války "spadly" do sovětského bloku? Tedy i Česko a Slovensko?
Praha, 10. 4. 2002
Literatura:
Atlas československých dějin. Ústřední správa geodézie a kartografie a Historický ústav ČSAV, Praha 1965.
BAUER, F. a kol.(1995): Tisíc let českoněmeckých vztahů. Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích. Panevropa, Praha.
Československé dějiny v datech. Svoboda, Praha 1986.
HARNA, J. a kol. (1994): Československo: Nahodilost nebo logika dějin? Praha.
HÄUFLER, V. (1973): The Ethnographic Map of the Czech Lands 1880-1970. Rozpravy ČSAV r. 83, č. 6, Academia, Praha.
Konfliktní společenství., katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století. Česko-německo-slovenská komise historiků v Ústavu mezinárodních vztahů, Praha 1996.
SEIBT, F. (1996): Německo a Češi. Dějiny jeho sousedství uprostřed Evropy. Academia, Praha.
TOMS, J. (1996): Přehled vývoje česko-německých vztahů na území České republiky od 12. století do roku 1947. Pedagogická fakulta ZčU, Plzeň.