I. Demokratické Československo 1920 - 1938 a pokusy o "česko-německé vyrovnání) 

Touto statí navazuji na článek, který vyšel v NP 28. 3. 02 pod názvem "Trocha faktografe nikoho nezabije: Češi a čeští Němci do roku 1918". Považuji tu za vhodné sdělit čtenářům mých článků s touto tématikou, že je netvořím v těchto dnech v reakci na současnou situaci u nás. Nebylo a není to moje hlavní pole ani vědecké ani učitelské. Jen vybírám a upravuji části větší práce, kterou jsem v pracovní verzi napsal v roce 1997. Skončila, jak se říká, úspěšně v šuplíku. Učinil jsem totiž jen pár chabých pokusů o její publikování. Měl jsem pak jiné starosti. Dnes "jako bych ji našel". Nuže. Nový stát, zpočátku zvaný Česko-Slovensko, neměl zrovna výhodnou geopolitickou polohu. Hlavní město leželo asi 100 km od jeho západních hranic, Užhorod byl od Prahy vzdálen 20 hodin jízdy vlakem. Vzdálenost mezi Chebem a Jasinou na Podkarpatské Rusi byla větší (940 km), než vzdálenost mezi Chebem a Londýnem (860 km). Jeho bezpečnostní pozici měla vedle garancí poskytovaných hlavně Francií zabezpečovat i tzv. Malá dohoda, smlouva s Rumunskem a Jugoslávií. Těžko ji však mohla posilovat i hospodářsky, protože ČSR sice mohla oba tyto státy bohatě zásobovat svými průmyslovými výrobky, ale nebyla s to dovážet za výměnou za ně jejich zemědělské přebytky. Ochranářská celní politika prosazovaná agrární stranou tomu bránila. A tak tyto přebytky dováželo Německo.V dějinách za vším hledejte peníze a vše pochopíte. Je to deprimující poznání, stejně jako zdůvodněnost výroku M. Twaina: "Poučení z dějin spočívá v tom, že si z nich nebereme poučení".
Česko-Slovensko začalo hájit od 28. 10. 1918 své státní území v hranicích, které je v případě Čech i Moravy vymezovaly po staletí. Pomíjím tu obdobnou situaci na Slovensku, kde se také Maďarsko pokusilo obsadit jeho jižní část, v případě východního Slovenska i v rámci revolučního pokusu o komunistickou tzv. Slovenskou republiku rad. K mocenskému řešení ohrožení územní integrity nového státu ze strany českých Němců došlo v roce 1918 až poté, když čeští Němci odmítli podílet se na činnosti Národního výboru (od 13.7. 1918 složen podle výsledků voleb z roku 1911) i revolučního Národního shromáždění. Jeho první schůze se konala 14. 11. 1918, kdy vyhlásilo Československou republiku a zvolilo T.G. Masaryka jejím prezidentem. Tímto postojem čeští Němci ztratili ovšem možnost ovlivnit tvorbu tentokrát již ústavy i jejich (staronového) státu, která byla přijata až řádně zvoleným Národním shromážděním po volbách v roce 1920.
Stali se však občany vítězného státu. Nemuseli platit reparace jako Němci v Německu a Rakousku, kde životní úroveň byla (nejen reparacemi) značně snížena. V Československu jako jediném středoevropském státě nebyla inflace, rychle rostla životní úroveň a sociální vymoženosti. Faktem ale je, že jeho státní dluh nerostl také proto, že státem nebyla splacena válečná půjčka - bývalého Rakouska-Uherska, tedy podíl ČSR. Jelikož čeští Němci z ní upsali na 80 %, utrpěli tak větší ztráty než jejich ostatní spoluobčané. Byli však občany státu, v němž získali postavení a výhody, o nichž se příslušníkům německých menšin v jiných evropských státech jen zdálo. Počátkem 20. let, po uklidnění vnitřních poměrů nového státu a jeho hospodářské konsolidaci se zdálo, že se v jeho rámci podaří soužití obou národů rozvinout. Nedošlo k tomu.
"Dejme slovo" opět česko-německé-slovenské komisi historiků, utvořené roce 1992 na základě dohody mezi vládami ČSFR a SRN, jejímu materiálu "Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století". Nevím, proč tehdejší vláda V. Klause tento materiál nevydala sama a ve větším nákladu a nepropagovala jej. Současná naše vláda by potom třeba nemusela nyní přijít se záměrem vydat o těchto vztazích knihu, kterou by měli napsat historikové - vědci. přišla s návrhem. který velice, ale opravdu velice rozčílil naše profesionální humanisty a spolu s nimi i redakce hlavně Lidových novin a MF Dnes. Jejich poněkud demagogické a podrážděné (že by tu platilo "potrefená husa nejvíc křičí"?) k této iniciativě české vlády, která je údajně omezováním svobody názoru (?!) by bylo možné považovat za upřímné a věrohodné, pokud by tyto listy (nejen tyto) přiznávaly svobodu názoru a jeho vyjádření i vládě našeho státu. Vždyť ta nemá (jakož i ostatní parlamentní strany) ve volebním programu to, co hlásají a prosazují za podpory těchto a aj. médií k realizaci B. Doležal, E. Mandler, J. Mlynárik, P. Placák, P. Šustrová a další. Kdyby přiznávaly svobodu myšlení, názoru a jeho zejména vyjádření českým historikům, kdyby poskytovaly jim, nebo jiným autorům s odlišným názorem na výše uvedený problém, stejný prostor jako (nejen) B. Doležalovi a spol. Prosím, já jsem jim žádný článek nenabízel!
Z přístupů oněch jediných "vykladačů jediné historické pravdy" trčí jako sláma z bot snaha vsugerovávat mladé generaci, která se toho ve škole o novějších dějinách v hodinách dějepisu již moc nedozví, že dějiny státnosti (nejen té) českého národa začaly až v roce 1918 a ještě k tomu špatně, tj. vznikem Československa. Možná, že pokud budou v těchto snahách úspěšní, za čas nebude jimi označován za zločince jen E. Beneš, ale i Masaryk. Vždyť kdo Československo, ten "omyl dějin" "založil"? Toto asi nejde svést například na komunisty. Nechce se mi hledat autora tohoto aforismu, který se tu mi líbí: "Historická pravda může být jen jedna, pokud je to pravda."
Mnou citovaný materiál zmíněné komise historiků složitou otázku dějin česko-německých vztahů, zdá se mi, posuzuje místy pod zúženým úhlem. Ale vím, že historické poznání je jako každé vědecké poznání otevřený proces. Stačí si nyní přečíst navýsost objektivní a čtivě napsaný článek člena této komise prof. J. Peška v čísle roku 1/2002 historické revue Dějiny a současnost. Citovaný materiál opomíjí poněkud vliv funkce a postavení Německa po jeho sjednocení v roce 1871, kdy se začalo vehementně drát mezi světové velmoci, což vyžadovalo jeho imperialistické (rozuměj územně expanzivní) snahy o přerozdělení světa. To v tehdejších historických podmínkách a souvislostech vyústilo v rozpoutání dvou světových válek. Dnes se to řeší humánněji pomocí virtuálního finančního kapitálu "proháněného internetem" tzv. nadnárodními společnostmi světem. Jak by řekl Švejk, pokrok se nedá zastavit. Světové války tak řešily, z nich zejména druhá, i "německou otázku" v její velkoněmecké koncepci a dějinné kontinuitě německého "Drang nach Osten". V uvedeném materiálu se opomíjí také poněkud vliv otázky ekonomické a tím i sociální, vliv kardinální restrukturalizace společností ve válce zúčastněných národů v důsledku industrializace, tím posilováním třídy námezdně pracujících lidí. To v podmínkách tehdejšího stádia vývoje kapitalismu mohlo vést jen k radikalizaci tehdejšího dělnického hnutí a jeho působení na politické scéně, pak i jeho štěpení, ke vzniku komunsitických stran a jehjich bolševizaci. Ale, zaplať pámbu za ten materiál, pravím jako ateista.
V něm se uvádí: "Ačkoli nový 'československý' státní národ dnes jedině tvořil pouze dvě třetiny obyvatelstva, byla v ústavě i Němcům (nepoužívá se tu ani adjektivum 'český', či Němci z Čech a Moravy, resp. sudetští Němci - L.J.), kteří představovali téměř jednu čtvrtinu občanů státu, s odvoláním na Masarykův výrok, že jsou 'německy mluvícími Čechoslováky', přiznána sice práva individuální, ale jen málo menšinových práv kolektivních (na 1. místě je tu míněna nejspíše autonomie pro české Němce - pozn. L.J.). Rovněž Maďaři, Rusíni, Poláci a Židé neobdrželi žádná zvláštní skupinová práva, ale stejně jako Němci měli v parlamentním systému možnost své zájmy nerušeně hájit prostřednictvím svých stran." (zvýraznění textu L.J.).
Pokračuje se: "ČSR podepsala smlouvu o ochraně menšin garantovanou Společností národů a zakotvila ji v ústavě. Přesto byla její poměrně široká ustanovení politikou malicherných šikan ze strany českých úřadů nezřídka znehodnocována. Dokonce i jazykové zákonodárství, v zásadě korektní, se v praxi často obcházelo. To vyvolávalo u Němců roztrpčenost...V důsledku redukce předimenzované veřejné správy (Šlo tu i o dědictví centralizované habsburské monarchie. Konkrétní údaje viz Bauer a kol. 1995) - pozn. L.J.) klesl německý podíl mezi státními zaměstnanci pod proporcionální podíl na počtu obyvatelstva. Převážná většina Němců měla nicméně i nadále možnost používat svou mateřštinu jako úřední jazyk. K záměrné sociální nebo hospodářské diskriminaci nedocházelo. Právě německá menšina mohla za první republiky s dost velkorysou státní podporou udržovat svůj dobře vyvinutý školský a vzdělávací systém, kulturní zařízení a široké spektrum tisku..."
Připomínám, že v Československu byly tři německé vysoké školy (německá univerzita a technika v Praze a německá technika v Brně), na nichž studovalo v roce 1921 skoro 8 000 posluchačů, působilo asi 171 profesorů a 147 docentů. Dále to bylo 95 veřejných a 26 soukromých německých středních škol s asi 25 tisíci studenty, 423 měšťanských škol a 3 400 škol obecných s asi 400-500 tisíci žáků. V ČSR bylo 17 německých divadel, jen německých deníků vycházelo kolem šedesáti. (Toms 1996). Kulturní život českých Němců se však dostal proti situaci před válkou do defenzívy, protože Praha přestala v něm hrát centrální roli. Co se týče jazyků, většinová práva dostala pouze slovenština, patřící k československé státní řeči, ostatní jazyky jako pomocné se mohly na úřadech používat v těch okresech, kde byla více než 20% národnostní menšina. Jinde museli Němci používat češtinu. U státních podniků, jako byly ČSD a pošta, se smělo úřadovat jen česky. Úřaduje se například v dnešním Německu také Turecky ?, v rakouských (Heiderových) Korutanech také Slovinsky (nemají tam "náhodou" národnostně separované mateřské školky? Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.
Dále: "Přestože ve srovnání s ostatními 'následnickými státy' habsburské monarchie byla národnostní politika prováděna do značné míry korektně, nepodařilo se pražským vládám v relativně krátkém čase (měly na to pouhých dvacet let při krajně nepříznivých mezinárodněpolitických a hospodářských podmínkách!, pozn. L.J.) vyřešit rozpor mezi pojetím národního a národnostního státu a dosáhnout, aby se všechny menšiny bezvýhradně přihlásily ke státu a nabyly důvěry v jeho politické instituce. Pokojné a na dohodě založené urovnání sporných národnostních otázek mohlo mít reálnou naději na úspěch, kdyby sousední státy, zvláště Německá říše, které měly zájem na oslabení ČSR, nezesilovaly ve 30. letech intervenční tlak a neudělaly z národnostních menšin nástroj své politiky."
Československá vláda a politika musela trvale čelit tlaku zejména Německa. Ale i soustavné kampani Maďarska "za Slovensko", která slavila úspěchy v Británii, až tam musel K. Čapek jet a přesvědčovat tamní spisovatele, kteří na čele s H. H. Wellsem v tom Maďarsko podporovali. Ve své politice k českým Němcům čs. vláda vycházela i z toho, že tito od počátku republiky dávali mnozí z nich jasně najevo až zcela negativistická stanoviska k její existenci. Požadavek na jejich autonomii nebylo prozatím možné řešit, protože mj. pak by se také musela týkat i jiných národností Československa, tj. především Slováků, Maďarů, Rusínů a možná i Poláků. V tehdejší situaci to bylo nereálné, ba sebevražedné. Čs. republika by autonomizaci asi nepřežila jako stát, nebyla dost silná na to, aby sama o sobě revidovala versailleský systém.
Do tohoto vývoje v roce 1929 dramaticky zasáhlo vypuknutí velké světové hospodářské krize. Ta nezaměstnaností postihla u nás zejména nejhustěji zalidněné průmyslové oblasti Čech i Moravy. (200-500 obyv./km2). Pás příhraničí táhnoucí se od Aše přes Ústí n. L. až po Náchod. Právě tam lokalizovaná tradiční textilní, sklářský, keramický a další spotřební odvětví průmyslu byla krizí a nezaměstnaností postižena nejvíce (např. v roce 1933 bylo v Plzni nezaměstnáno 7,4% celkového počtu obyvatel, v okrese Nejdek to však bylo třikrát více, 25 %, v okrese Kraslice 19 %). Zprostředkovaně bylo krizí postiženo silně i zemědělské obyvatelstvo, které se na průmyslu podílelo domáckou výrobou (chudá horská políčka je vesměs uživit nemohla), jakož i tamní lázeňská města včetně Karlových Varů.
Tato krize postihla samozřejmě tamní obyvatelstvo české národnosti, jehož podíl byl např. v tzv. pánevních okresech velký. V roce 1930 činil např. v soudním okrese Most podíl Němců jen 49 %, Horní Litvínov 63%, Teplice-Šanov 75 %, Chabařovice 79 %, Chomutov 85 %, Kadaň 94%. V soudním okrese Ústí nad Labem to bylo 80%, v zemědělských okresech Žatec 80 %, Postoloprty 57%, v soudním okrese Louny jen 1% obyvatel okresu. Nejmohutnější a úspěšná stávka té doby se také odehrála v roce 1932 na Mostecku. Horníci obou národností v ní postupovali společně. Byla však vedena komunisty, takže tu bych raději neměl zmiňovat. Ještě bych si to mohl rozházet třeba u pánů poslanců Bendy jun. a Krásy. Sociální otázky, ztlumení drastických dopadů krize na české Němce v pohraničí větší aktivitou čs. vlády a její podpora tamního průmyslu, byly oprávněně vždy součástí všech požadavků a memorand, předkládaných "až do konce" jejich politickými představiteli vládě ČSR.
Za hřebeny Krušných hor a Krkonoš však "kdosi" od roku 1933 otevřeně nabízel práci a chleba, pocit větší sebedůvěry a především opětnou nadřazenost opřenou o příslušnost k velkému státu a národu, jehož vedoucí složky se pokládaly za nadlidi. Jak to bylo lákavé. Zřejmě lákavější než žít v ostrově svobody a demokracie ve střední Evropě, který byl bohužel ze všech stran obklopen státy s fašistickými či polofašistickými režimy. Již nestačilo, že pozice německých tzv. aktivistických stran byly v ČSR od roku 1929 posíleny konečně vstupem německé sociální demokracie do československé vlády. Hospodářská krize radikalizovala německé etnikum, které vidělo hlavního viníka své situace právě v československé vládě. Ta se nadto musela vyrovnávat s úkolem, který byl z hlediska budování státu a posilování jeho životaschopnosti kardinální, odstraňovat hlubokou propast mezi hospodářskou, sociální a kulturní úrovní Česka a Slovenska (o Podkarpatské Rusi ani nemluvě), propastnou regionální rozdílnost mezi oběma části státu. Vždyť Slovensko, které bylo celé dějiny od pádu Velké Moravy jako Horní Uhry nedílnou součástí Uher bylo tehdy ekonomicky jakousi jižní Itálii či Sicílií. V období 1918-1938 šlo jen o počátek tohoto nezbytně nutného procesu. Pohled na mapu zaměstnanosti v průmyslu podle okresů celého Československa ještě v roce 1957 se jen málo lišil od pohledu obdobnou mapu sestavenou podle stavu v roce 1930, natož 1902 (Atlas 1965). K radikální proměně tohoto obrazu, k regionálnímu ekonomickému vyrovnání Česka a Slovenska, došlo až po roce 1968, v době, kdy byl šéfem KSČ G. Husák. Připomínám, že regionální vyrovnanost je jedním z předpokladů "udržitelnosti" státu. Viz třeba problémy Itálie, bohatého Severu a chudého Jihu, Španělska a Baskicka, které "díky kvótám EU" přišlo o své hutnictví, - dnes to platí i globálně.

Pokračování