Váš omyl (i omyl paní Antje Vollmerové, jíž si velice vážím) spočívá v předpokladu, že toto řešení uspokojí ty v Německu a Rakousku, kteří se dožadují zrušení Benešových dekretů. Jenže oni ale začnou křičet, že je to další české darebáctví a švejkovství. Tito lidé totiž vůbec nestojí o naši omluvu a zpytování svědomí. Jednoduše se tvrdě dožadují majetku a blíže nespecifikovaného "práva na vlast". Problém tedy na stole zůstane pořád a možná by tak jen vznikly jakési skulinky v paragrafech poskytující větší šance vznášeným restitučním nárokům. (Vím co dokáží právníci. Na jednu kauzu předloží dva zcela odlišné potichůdné názory a oba dva jsou prý správné.)

Zřejmě jako mnoho jiných intelektuálů považujete naše politiky za omezence a domníváte se geniálním řešením může být nějaký váš velkorysý návrh. Vaším neštěstím je, že odmítáte vnímat krutou realitu, tj. skutečné cíle těch, kteří se dožadují zrušení Benešových dekretů. Ostatně oni se dnes ani příliš netají tím, že jim jde hlavně o majetek. Mluví o tom nahlas dokonce i představitelé rakouské vlády. Němečtí a rakouští podnikatelé se ale v budoucnu možnosti aplikace Benešových dekretů nebojí a kupují zde továrny a nemovitosti už od roku 1990. Budoucnost zahraničních investic v České republice tudíž Benešovy dekrety nijak neohrožují.

Proto musí být česká strana v daném případě velice opatrná a nesmí podepsat sudetským Němcům žádný bianko šek. Zatím to tak naši politici i dělají, když například odmítli v česko-německé deklaraci z roku 1997 odsun sudetských Němců označit za bezpráví - tato právní klasifikace by totiž mohla vést k dalším právním konsekvencím.

Co tedy máme dělat? Domnívám se, že nemusíme propadat panice. Současné ataky z Rakouska a Německa vyplývají zřejmě ze skutečnosti, že náš vstup do EU je asi poslední příležitostí pokusit se o prosazení majetkových nároků. Je třeba neustále zdůrazňovat, že odsun sudetských Němců nebyl v té době ničím mimořádným. Důsledkem 2. světové války bylo vysídlení asi 11 milionů Němců z východních území a nové východní hranice Německa. Je třeba postupovat koordinovaně zejména s Polskem a Slovenskem. Naše případné podlehnutí by totiž výrazně ohrozilo i polské pozice. Ostatně polský prezident Kwasnievski nás při nedávné návštěvě v Německu výrazně podpořil, když v interwiev varoval některé politické kruhy v Německu před otevíráním otázek minulosti. Pokud tedy někteří naši novináři nebudou situaci zbytečně jitřit a komplikovat svými neuváženými návrhy (at už z blbosti nebo za peníze - řečeno slovy Jana Wericha), měli bychom období předcházející našemu vstupu do EU zvládnout bez problémů.

Jinak souhlasím, že by se daný problém neměl stát tématem naší předvolební kampaně. Bohužel, někteří rakouští a němečtí politici se o to nejspíš asi postarají. Možná pak na tom vydělá Miroslav Sládek nebo jeho pohrobci - stejně jako v parlamentních volbách roku 1996. Já bych pak asi poprvé v životě musel volit Václava Klause, protože jeho stanoviska považuji v daném případě za pevná a konsekventní.

Vlastimil Kraus