Skutečná podstata nynějších kraválů je tato: Sudetští Němci v průběhu okupace vládli nad českými zeměmi. Měli moc, majetky, území, své zákony, měli všechno. Po prohrané válce, kterou pomohli vyprovokovat, a která jejich vinou byla doslova "na život a na smrt", všechno ztratili. Nemají nic. A proto také nemají co ztratit.

Ba právě naopak. Potenciální, ale dokonce i současné odměny jsou značné. A tak Posselt navrhuje jednat. Jednat, jednat, a znovu jednat. Nějak to přece dopadne, a dostaneme-li Čechy ke stolu, myslí si Posselt, pak určitě lépe než v roce 1945. Má-li takové jednání mít nějaký konkrétní výsledek, (a o to přece jde) pak jím může být pouze revize - a to ve prospěch na hlavu poraženého Německa. Po první dílčí revizi mohou pak přijít revize další. A tak pořád dokola, až to všechny přestane bavit a půjdou společně a s entuziasmem do příští války.

Je dost lidí, kteří - poslouchajíce Posselta a jeho druhy - mají (do značné míry oprávněný a historií podložený) pocit, že střední Evropa je zase na začátku skluzavky, ze které není rozumného úniku, a která skončí nějakým strašlivým požárem. Měli bychom však přece jen být většími optimisty - tedy de facto realisty. Svět je hodně jiný než v roce 1938 a některé změny, jakkoli musíme mít hodně velkou představivost, jsou zkrátka nemožné.

V prvé řadě: Německo je politicky a zejména vojensky slabý stát. Svou pozici sice vylepšuje zdatným hospodářstvím (které také je důsledkem jejich minulé porážky a importu zákonů, lidí a myšlenek, které by za jiných okolností v socialistickém Německu neměly žádnou šanci), nicméně na podstatě faktické německé slabosti to nic nemění. V dnešním globálním světě je armáda bez atomových zbraní z definice bezvýznamnou armádou a nemá do světové politiky mnoho co říci. Ba co víc, i kdyby si nějakým záhadným způsobem Němci v budoucnu atomové zbraně opatřili, a zároveň opět zavedli nacionálně socialistickou diktaturu, samotná existence těchto "definitivních" zbraní u německých protivníků by jejich mocenskou pozici natolik oslabila, že by byli pouze stínem agresivní bestie z přelomu 30. a 40. let.

Za druhé, sudetští Němci žijí v Německu a Rakousku, tedy nikoli v Sudetech, kde by mohli po albánském způsobu vyvolat nějakou lokální nacionální krizi. Taková situace, kdy by si Posseltovi lidé lehli na zem, vyvrátili by hraniční sloupy a posunuli je o desítky kilometrů, zkrátka už nemůže nastat.

A za třetí: každá akce vyvolává v politice reakci. Předpokládám najisto, že zvýšený tlak sudetoněmeckého sdružení povede k oslabení věčných usmiřovačů (výsledkem jejichž činnosti nakonec pravidelně nebývají usmíření, ale totální války) a posílení skutečných politiků, kteří mají moc pocházející z lidu, a také s tím spojenou zodpovědnost. A to nejen u nás, ale i v Evropě. Protože otevření Pandořiny skříňky v Česku by znamenalo povodeň v celé Evropě, a dokonce i na jiných kontinentech.

Takže, vážení čeští politici, Berndt Posselt s Vámi chce jednat. Nám, obyvatelům českých zemí, ale nic nechybí. Nechceme žádnou revizi, vedoucí nutně k válečnému stavu, nýbrž chceme abyste hájili zájmy tohoto českého, středoevropského (a evropského) prostoru. Těmito zájmy jsou přátelství, obchodní spolupráce, setkávání a normální komunikace lidí. Nikoli revize, napětí, válka a smrt.

Apropó: Kdy už konečně v Česku vznikne stálá americká letecká základna? A nebo raději dvě.

Karel Kříž

psáno 28. března 2002 pro měsíčník Proglas