Současný spor o odsun - vyhnání v Neviditelném hafanovi dokazuje, že lidé jsou stále stejní a dialog o odsunu - vyhnání kopíruje psychologicky rok 1938 a 1945, aniž si to protagonisté, možná, uvědomují.
V komentářích bylo mnoho vášní. Skutečnost je prostší: sudetsko - mnichovský fenomén i odsunovou rapsodii lze popsat i jako běžné historické příběhy, v nichž detaily budí hrůzu, součty činů vypovídají o tragédii, ale mechanismy k tomu vedoucí jsou všední. A co se stalo v roce 1938 a v rámci odsunu v letech 1945 - 1947, se bude (resp. stále opakuje) opakovat, byť v jiném časoprostorovém koloritu a s proměnnou intenzitou a regionální mnohotvárností.
Je nepřehlédnutelným faktem, že sedm set let Češi a Němci v teritoriu "českých zemí" spolu žili a soupeřili. Jejich osudy se prolínaly více než se na první pohled může zdát. Vztahy se začaly zhoršovat především v 19. století, v době nástupu nacionalismu jako vůdčí ideje, která nově formovala Evropu a dal vzniknout novým státům - na národním principu byly definované sjednocené státečky v Itálii a Německu. Obdobné bojovné ideje ale převzaly i slovanské národy. Největší nacionalisté pocházeli z národnostně smíšených oblastí. Do nekonečna lze předkládat snahy místních Němců bránit v rozvoji českého školství v tom kterém městě či vesnici a naopak (tam, kde byla česká většina). Situaci zhoršilo vytvoření sjednoceného německého státu roku 1871. Bylo provázeno konflikty a problémy týkajících se hranic a vymezení společnosti tohoto státu. Důsledkem byla 1. a 2. takřka světová válka.
28. října 1918 vzniká Československá republika, ve které ale mimo Čechů bude žít i 3,5 miliónu Němců, dále Slováci, Maďaři, Židé, Poláci a Ukrajinci.
Základem tragédie Československé republiky je, že česká politická reprezentace, když při formování státu nepřistoupila na poměrné zastoupení ve všech orgánech a jazykově - kulturní autonomii v oblastech s převážně německým osídlením. Je to jediná prevence proti separatistickým doutnákům budoucnosti.
Na tragédii třicátých a čtyřicátých let se plnou měrou podílely také vítězné mocnosti 1. takřka světové války. Versailleská konference měla tragické důsledky, protože přemrštěné požadavky spojenců a tvrdá demilitarizace vedly k destabilizaci poraženého Německa a k frustraci Němců. Již v únoru 1925 se Churchill před britským výborem imperiální obrany vyjádřil, že žádná dohoda s Německem není možná bez revize ustanovení Versailleské smlouvy, pokud jde o východní hranice Německa. Byl přesvědčen, že bude muset jít o "podstatnou nápravu", jež se bude týkat území českých Sudet (na němž většinu obyvatelstva tvořili Němci a polského koridoru vedoucího k moři u Gdaňska, který odděloval Východní Prusko od zbývající části země. Totéž Churchill opakoval před Dolní sněmovnou 23 . listopadu 1932.
Hospodářská krize v roce 1929 zasáhla i Československo. Začátek třicátých let byl ve znamení půl miliónu nezaměstnaných v ČSR, z nichž větší část pocházela z průmyslového severu - pozdějších Sudet. Jakoby náhodou henleinovské hnutí začíná heslem "Svobodu a chléb". V pohraničí krize vrcholí v roce 1934, tedy v době, kdy v sousedním Německu začíná díky zbrojení konjunktura. Němci z pohraničí získávají příležitostnou práci v Německu. Podmínkou jejího získání je ale členství Henleinově straně (Sudetendeutsche Heimatsfront a později známější Sudetendeutsche Partei-SdP). Přestala mezi Čechy a Němci v pohraničí tolerance a sousedé se ani nezdraví. Německo v té době slaví úspěchy, vstup Wehrmachtu do Porýní, vítězný plebiscit v Sársku a hospodářský vzestup. Čeští Němci jsou v ČSR díky tomu vnímáni jako příslušníci 5. kolony. V parlamentních volbách v květnu 1935 získala SdP 1 250 000 hlasů a v obecních volbách v květnu a červnu 1938 pro ní hlasuje mnohde přes 90 % Němců. Program SdP je jasný: připojení k říši.
Ale nelze se na podporu Henleina dívat jen takto jednoznačně.
Např. až do roku 1935 měla v oblasti Ústí nad Labem při všech volbách z německých stran dominantní postavení německá sociální demokracie, za ní následovaly němečtí nacionalisté (DNP) a nacisté (DNSAP). Čtvrtou až pátou pozici zaujímala internacionální KSČ. Z českých stran získávala nejvíc hlasů Československá strana národně socialistická, jejíž voliči se rekrutovali z řad českých státních zaměstnanců. Markantní změna nastala v roce 1935, kdy v parlamentních volbách Henleinova Sudetoněmecká strana získala nejen hlasy voličů v roce 1933 zakázaných nacionalistických stran DNP a DNSAP, ale i četné hlasy dělnických voličů, kteří dříve preferovali německou sociální demokracii a KSČ. Výsledky parlamentních voleb v roce 1935 tehdy nezměnily orientaci komunální politiky, řízené v Ústí až do léta 1938 německými sociálními demokraty.
Ani v roce 1938 se neobjevila v letních volbách ve výsledcích voleb absolutně jednoznačně proříšská orientace: V Ústí n. L. získala SdP 67,7 procent hlasů, v Neštěmicích 49, v Předlicích 46, v obcích např. v hornické vsi Vyklice 44 a ve vsi Hrbovice 57,3 %. Pohled na Hitlerovu říši lze proto charakterizovat jako politické fandovství fotbalového typu, ne bezvýhradnou orientaci.
V kombinaci s hospodářskou krizí a vizí sílícího Německa i prostému českému Němci byla vzpomínka na rok 1918 a na založení česko - slovenského státu v opozici vůči nadějím zítřka prostřednictvím velkého Německa. Nemohli nevsadit, s určitým fandovstvím na velkoněmeckou alternativu, která šla v mezinárodní politice od úspěchu k úspěchu... (Obdobné spasitelské pocity měli koncem čtyřicátých let i mnozí naši občané při nástupu Gottwaldovy strany k moci.)
Domnívám se, že většina českých Němců se spokojila s "průběžným fandovstvím" velkoněmecké myšlence jako možnosti zlepšení životních podmínek. Člověk má právo věřit v lepší alternativu života. Nemusí se plně ztotožňovat se státem, v němž žije. Stačí, když respektuje výkon státní správy a jedná tak z nutnosti v souladu se zákony státu.
Dovoluji si tvrdit: Čeští Němci neměli všednodenní zkušenost z fungování Hitlerova německého státu, jinak by připojení k říši odmítli.
Trauma poznání říše z podzimu až léta 1939 bylo pozdním poznáním.
Stejně tak neměla jásající část Čechů v roce 1948 zkušenosti s životem v SSSR, aby mohla své vize o socialismu opřít o reálnou zkušenost. Jako Hitler fascinoval české Němce, Češi se již ve vypjatých podzimních dnech roku 1938 (proč se tedy divit únoru 1948?) upínali k nové naději - ke Stalinovi.
Příkladem nadějí a vášní jsou na české straně tehdejší písně a popěvky. Např: "Pod Berlínem, nad Berlínem, Hitler se tam pase, Hitler se tam pase, Hitler se tam pase, Vem Staline, vem flintičku, zabij to prase, zabij to prase, zabij to prase…"
V rámci společného údělu Čechů a českých Němců z tohoto vyplývá: fixace českých Němců na Hitlera byla provázena na české resp. československé straně důvěrou, resp. očekáváním pomoci od Stalina. Kolektivní naivita je součástí naší kolektivní duše i nyní a bude po dobu, co lidstvo bude existovat.
Nikdo již nespočítá kolika českým Němcům byla politika lhostejná, protože žili ve svém vesmíru každodenní klopoty. A nebylo jich málo. A čeští Němci v roce 1938 přicházeli na náměstí a mohli v davu provolávat Vůdci a Říši slávu aniž překročili vágní meze fotbalového fanouškovství. Druhý den ráno šli do práce jako po fotbale a po strýcovsku si povídali co asi bude dál. Tito lidé byli bez viny. Byli to fanouškové a jejich vina začíná až tam, kde přerazí klacek o hlavu sympatizanta jiného klubu... Pravdou je, že svým chováním Čechům znepříjemňovali život. Ale skutečně vinni jsou organizátoři hnutí využívající schopnosti lidské duše identifikovat se s klubem, ideou, vůdcem, k násilnému cíli.
Druhá polovina roku 1938 je ve znamení nepřehlédnutelného katalogu násilností, provokací, vyhrožování a nakonec i vyhánění Čechů z obsazovaného území. Lze to považovat za důsledek fascinace, ztotožnění se se svou vizí a za důsledky netrpělivosti na cestě za ideálem - Říší. Zde je největší těžiště obviňování českých Němců z násilí. Konkrétní zkušenosti řady Čechů z té doby byly skutečně traumatizující.
Že nejlepším řešením budoucnosti se zdálo českému Němci dosažení spojení s Německem, vyplývá z nabídky snů a představ cíleně předkládaných místními funkcionáři a politiky SdP ve spolupráci s německým nacistickým aparátem. Tento pocit umocňovala nerozhodná politika Francie a Velké Británie nahrávající Hitlerovým kalkulacím. Hitlerovo Německo oficiální francouzští a britští politici přeceňovali.
Chvíle procitnutí
Události, které proběhly v rámci mnichovské spojenecké zrady pro Henleinovu stranu SdP vítězně, byly zároveň i ranou sudetským Němcům. Nastal konec svébytnosti českých Němců z hlediska kulturního i politického.
Prní varující signály přišly velmi krátce po okupaci pohraničí. Říšští Němci se chovali vůči svým, osvobozeným" bratřím s despektem a mnohdy i s vulgárním povýšenectvím a zahájili z mírně hladové říše spanilé jízdy do Sudet za šlehačkou a uzenkami. Autobusy byly dokonce zdobeny transparenty s rýmovačkami: "Vidíli nás zdejší rádi nebo ne, to nás může nechat lhostejné. Co je náš cíl řeknem hned: Jezdit na šlehačku do Sudet".
Situace došla tak daleko, že sudetští Němci z Karlových Varů si stěžovali samotnému Henleinovi na ohrožení pověsti lázní světového jména, protože účastníci zájezdů, zvláště ze Saska, se chovali jako prasata: ve vřídlu si ohřívali párky a myli si v něm nohy, ožírali se a vykupovali obchody - brali všechno, jako v roce 1968 Rusové: všechno, co jen spatří a mohou odnést, nejen ohromné množství kávy, masa a potravin, ale i oděvy, prádlo, látky a předměty všeho druhu. Šlehačku a sladkosti jedli v takových množstvích, až jim bylo špatně. Během války se karta obrátila a čeští Němci přišli o jižní ovoce, čokoládu, kvalitnější cukrovinky a alkoholické nápoje, klesala kvalita masných výrobků, nedostatek byl i ovoce, zeleniny a oděvů. Zaměstnavatelé si stěžovali, že např. dělnice z textilního průmyslu měly několik hodin i dní neomluvenou absenci, když odcházely do blízkého saského pohraničí nakupovat zeleninu, která na rozdíl od Sudetské župy v Sasku byla! Jaká změna proti podzimu roku 1938!
V letních měsících ženy chodily na sklizeň sena a žně, sbíraly lesní plody, aby získaly sběrem a prodejem těchto plodin na přilepšenou. A práce pro Vůdce byla až druhořadou…
Čeští Němci - podnikatelé byli rozčarováni tím, že se nenaplnila jejich vize: kvalitativní změna v hospodářské oblasti, tedy výhodné půjčky od říšských bank, daňová a cenová opatření, která by vedlá k urychlené modernizaci podniků. V září 1939 došlo i ke konfiskaci surovin v textilním průmyslu, k omezování přídělů surovin apod.
Přičlenění k Řiši znamenalo katastrofu i pro kulturní život českých Němců. V nařízení o spolcích se pravilo, že další činnost všech spolků a sdružení, všech svazů, nadací a spolkům podobných subjektů závisí až na další na souhlasu komisaře. Všechny organizace byly rovněž povinny přihlásit komisaři svůj majetek. V praxi to znamenalo likvidaci prakticky všech českých spolků, ale i drtivé většiny spolků a podobných subjektů německých, z nichž mnohé měly prastarou tradici a mnohdy se významně "zasloužily" o rozmach sudetoněmeckého hnutí, jako turnerské (tělovýchovné) svazy, turistické spolky a mnohé další. Likvidaci neušly ani záložny, úvěrová družstva, podpůrné a bratrské pokladny apod. Např. z více než 700 spolků v policejním okrese Ústí nad Labem fungoval po několika měsících záboru jen jeden - Reitklub (jezdecký klub), jehož členstvo většinou tvořili prominentní nacisté.
Postupimský Mnichov
Postupim 1945 se dnes jeví jako Mnichov naruby. V roce 1938 nebylo Německo tak silné, aby si dovolilo přímý hazard a napadlo ČSR a proto se Hitler pokusil o maximální tah na politickou branku - skóroval. V roce 1945 skóroval Stalin, který vládl velké, vítězné, ale oslabené říši, zdevastované od Moskvy na západ dvojí totálně ničící vlnou války.
Stalin potřeboval rozdělit co nejrychleji Evropu na západní a východní blok, aby vzniklo jasné status quo, o které se v dohledné době nebude muset soupeřit. O vliv nad východní částí Evropy se nechtěl dát připravit. Na Jaltě bylo dohodnuto nejednoznačně posunutí polské hranice k Odře a Nise, ale existují dvě Nisy. Churchill myslel východní, Stalin oznámil v roce 1945 západní Nisu. Čili odsun 5 miliónů Němců z Polska. Současně s tím se projednával "transfer" německého obyvatelstva z ČSR a Maďarska. Mocnosti tak vyřešily "jednou pro vždy" citlivou zónu možných potíží - Němců mimo Německo. K velké radosti československé reprezentace. A Německo bylo rozděleno do čtyř zón. Typicky mnichovské schema: přerozdělíme hranice a lidi a budeme mít (my-mocnosti) klid.
Čas nikoho
Typické bylo přechodové období roku 1938 a 1945 - určitý čas nikoho. V roce 1938 se projevující postupnou ztrátou pozice státu v příhraniční zóně, obnovená policejními opatřeními a mobilizací a opět vystřídaná vakuem po odchodu československé státní správy do řádného obsazení pohraničí říšskou brannou mocí. Pro Čechy byl rok 1938 v pohraničí ve znamení psychického vydírání, ohrožování bojůvkami působícími mezi dvěma armádami. Vyhánění a ústrky byly "jenom" důsledkem nižšího stupně násilí - "fotbalového násilí" - řádění fanoušků vítěze "fotbalového klubu" FC Hitler.
Rok 1945 obrátil figurky na šachovnici. Dlouholetá deprivace českého obyvatelstva z Mnichova, okupace, stanného práva a války vedla k většímu násilí, než které proběhlo v roce 1938 ze strany henleinovců. Násilí v roce 1945 bylo povzbuzeno totálním vítězstvím spojenců nad Říší a s tím spojeným pocitem beztrestnosti. V roce 1938 byla míra násilí omezena zprvu nejasnou situací a později rychlým příchodem německých jednotek do pohraničí.
Specifikem poválečného vývoje v pohraničí byly revoluční gardy jako předvoj nového pořádku... Obdobně v roce 1938 byl Freikorps prodlouženou rukou říšské branné moci, diverzními jednotkami, předvojem nového pořádku. Ozbrojená střetnutí s Freikorpsem se množila po Hitlerově řeči 13. září a trvale zaměstnávala československé jednotky v pohraničí. Paradoxně větší rozšíření diverzních akcí Friekorpsu zabránili velitelé Wehrmachtu, kteří si vynutili kontrolu všech jejich akcí a pravomoci akce zakázat. Revoluční gardy v roce 1945 měly naopak zajistit prvotní pořádek a bezpečnost. Byla to právě armáda, která v mnoha případech zabránila gardě v rozšíření nejhorších excesů na českých Němcích, byť incidenty při divokém odsunu šly i na vrub vojáků.
Gardisté z Rudých gard byli mnohdy spíše dobrodruhy. Např. v Ústí n. L. mnozí, znalí českého i německého jazyka, ozdobeni trikolórou a honosící se jménem českých správních orgánů prováděli prohlídky domácností a odnášeli zařízení a různé drobnosti majitelů, bez vydání potvrzení o zabavení. Zakročovaly proti nim i sovětské jednotky. Nevědělo se, jaké poslání tyto gardy vlastně mají.
Přítrž jejich řádění učinil až příchod oficiálního vojska o síle asi 120 mužů, které přišlo z Loun. Gardisté, podřízeni vojenskému velení, začali hromadně opouštět město a drancovali raději v okolních obcích…
Nemá smysl měřit kdo byl horší. "Utržení z řetězu" je závislé na konkrétních podmínkách: čím větší beztrestnost a více času mají násilníci, tím jsou tvořivější a výkonnější. Hovořil jsem s lidmi, kteří byli ze svých vesnických hospodářství vyhnání v roce 1938 Němci. Hovořil jsem i s lidmi z odsunu roku 1945. Obojí vyhnání mělo obdobné rysy. V roce 1938 bylo spontánní a krátkodobé, jen v rámci záboru tzv. Sudet, v roce 1945 - 1947 bylo otázkou několikaměsíční absence základních mantinelů. Princip a typ chování byl stejný v roce 1938 i 1945, ale v roce 1938 nebyl vydán příkaz k plošnému českému odsunu. Přetahovat se proto kdo byl větší grázl je zbytečné: lidé páchali jen to, co jim bylo momentálně umožněno.
Odsun - vyhnání byl produktem doby, podobně jako nadšení českých Němců pro Říši. Na této skutečnosti se nedá nic změnit. Zazněla slova omluvy z české i německé strany od různých hlav, různě pomazaných.
Přesto současný spor o odsun - vyhnání dokazuje, že lidé jsou stále stejní a dialog o odsunu - vyhnání kopíruje psychologicky rok 1938 a 1945, aniž si to protagonisté možná uvědomují.
Češi i Němci se chovali stejně všedně a tím i momentálně špatně, podle obdobných psychologických scénářů, měli své sny a touhy a pocity ukřivděnosti. Dali je najevo podle toho, jak to situace dovolovala. Čeští Němci byli obětí připojení k Říši i obětí porážky Říše. Českoslovenští občané byli obětí připojení tzv. Sudet k Říši a okupace a obětí přerozdělení moci v Evropě v roce 1945, včetně odsunu - transferu - vyhnání, protože nastupující řád i absence německého profesního a kulturního živlu nás ochudila.
Je to uzavřená kapitola o dvou nespravedlnostech. Nikdo nebyl lepší ani horší. Někdo měl štěstí, někdo ne. A všichni účastníci smutného hodokvasu let 1934 - 1947 byli lidé…