Myslím, že bychom v dnešní vřavě kolem opět vynořené, tudíž jen zdánlivě “vyřešené”, česko-německé otázce, měli dát slovo i psaným historickým pramenům, doloženým faktům a historiografické vědecké literatuře. Ovšem při vědomí, že prameny je nutné vnímat v kontextu doby jejich vzniku, jejich účelu, postavení jejich autorů apod. Historici o práci s prameny vědí své, někteří publicisté a ”historici” také, ale v publicistice toho nedbají. Vědí proč. Považuji za nutné v případě doslovných citátů uvádět v tomto příspěvku přesně jejich zdroj.

O historický pohled na vývoj vztahů mezi Čechy a Němci na území Česka se pokusila "Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji" z roku 1997. V preambuli oceňuje "...dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes".

Téměř se již nemluví, v médiích, o výsledcích a činnosti Česko-německé-slovenské komisi historiků, utvořené v roce 1992 na základě dohody mezi vládami tehdejší ČSFR a SRN. Česko-německá část komise například v roce 1996 vydala společně vypracovaný nástin výkladu česko-německých vztahů v 19. a 20. století. Nazvala jej "Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století". Všimněme si tu, že v titulu historici použili výraz “konfliktní společenství”, nikoliv, jako politici v deklaraci, pojem “pokojné soužití” (viz výše).

Je však podivné, že tento výsledek činnosti komise je málo u nás znám a media jej moc nepoužívají. Je ovšem kritizován a napadán pp. Doležalem, Mandlerem, Mlynárikem (universitním profesorem historie!) aj. Vliv tohoto velmi poučného materiálu na koncepci a obsah historické části česko-německé deklarace byl však kupodivu téměř nulový, ač deklarace činnost komise v jednom ze svých paragrafů vyzdvihuje a podporuje!

Ale zpět k tématu. Zejména pro starší období se nevyhnu jisté schematičnosti. Již v raném středověku se nalézají projevy jisté národnostní reflexe vztahu Čechů k Němcům (mající spíše ekonomické pozadí), a to např. v Kosmově kronice z 12. století, nebo v kronice tzv. Dalimila z počátku 14. století. Podle Kosmy kníže Břetislav I. (vládl v letech 1035-1055) "...uvažoval o vrozené Němců pýše, a jak vždy s nadutou domýšlivostí shlížejí na Slovany a na jejich jazyk" (Kosmova..., s. 69).

Dnes spíše úsměv, ale bohužel (či díkybohu? Nevím.) i k zamyšlení vybízejí veršované výroky z tzv. Dalimilovy kroniky. V ní kníže Soběslav II (1173-78) nabádá své syny: "Milujte se vzájemně.// Němce - ten slib dejte mně -// nepouštějte do země,// neboť Němci hltaví// rozplevelí se jak býlí,// přelstí vás a v krátké chvíli// o Korunu připraví.// Němec zpočátku se zpět// drží, ale za pár let// směje se vám do tváře, chce mít svého vladaře.// Držte si ho od těla,// sic vám škody nadělá...Zvolte třeba za knížete//si oráče od pluhu.//Bude vládnout líp než kníže,// který Němcům paty líže// a dělá jim posluhu" (Kronika..., s. 129).

Tzv. vnější, či velká kolonizace pohraničích oblastí středověkých Čech a Moravy obyvatelstvem “náborovaným” panovníkem a šlechtou v relativně přelidněném tehdejším Německu s cílem získat pracovní síly k obdělávání volných půd vzniklých zmenšováním pomezního hvozdu (a tak mj. zvyšovat výrobu potravin) zhruba do poloviny 14. století prakticky skončila. Získával se jí i “kapitál” (i “know how” řemeslnický a obchodní) z tamních bohatších měst. z. Nastala fáze vzájemného populačního prolínání mezi "českými" a "převážně německými" oblastmi českých zemí. Ten byl dramaticky ovlivněn devastujícími důsledky třicetileté války, po níž následovala další imigrační vlna.

Nástup osvícenství a výstavba centralizované habsburské monarchie zejména od 2. pol. 18. století znamenaly stále silnější uplatňování němčiny na úkor češtiny ve státní správě, v hospodářském a obchodním životě. Na školách nahradila latinu. Josef II. v roce 1784 zavedl na všech universitách, kromě Uher němčinu místo latiny. Ejhle, Uhry, Maďaři, si nenechali a nenechají jen tak něco líbit, na rozdíl od Česka a Čechů - však také husitství bylo posledním respekt vyvolávajícím projevem našeho národního sebevědomí. Česky se poté vyučovalo jen na nejnižším stupni, na vyšších školách se vyučovalo jen německy. Čeština se postupně stala jazykem pouze venkovského obyvatelstva (poddaných) a nižších městských vrstev. Území osídlené více či méně českými Němci (tj. Němci žijícími v Česku, neboli českých zemích) se však v podstatě nezvětšovalo. Obecně je období končící revolucí roku 1848/49 označováno za období státem řízené germanizace a největšího rozvoje německé populace u nás.

České národní obrození, rozvíjející se v době celkové převahy německého živlu spíše v oblastech a městech národnostně smíšených, se nutně muselo vymezovat i vůči němectví (nikoliv ovšem nepřátelsky). Čeští Němci sami sebe chápali jako vůdčí složku společnosti v Česku, která přinášela do něj i ostatním národům ve střední Evropě civilizaci.

Nástup průmyslové revoluce a kapitalismu a jejich rozmach umožněný revolucí 1848/4, s nimi spjatý proces formování moderních národů, z nichž ty malé a “nestátní” usilovaly o svou ekonomickou a kulturní emancipaci. Nacionalismus, demografická revoluce, urbanizace, opouštění neúrodných výše položených zemědělských oblastí apod. znamenaly také jazykové a kulturní vyčleňování se jednotlivých národností Česka, utváření tzv. národního trhu a tudíž i soupeření o jeho územní a politické ovládnutí. Začalo totiž jít o velké peníze a o velkou moc pro větší okruh lidí, ne jen pro úzkou vrstvu privilegovaných stavů, jako tomu bylo až do roku 1848. Propukl boj o pozemkovou rentu v bohatých zemědělských oblastech a o zisk v průmyslu pohraničí a velkých městech mezi českou, převážně venkovskou a německou, převážně průmyslovou buržoasií. Legitimní soupeření o to, kdo bude ovládat danou oblast, zemi, stát.

Moderní nacionalismus byl projevem, formou a nástrojem politického, kulturního a hospodářského soupeření. Čeští Němci, sociálně-politicky výstižnějším označením tu je "německá liberální buržoazie" v Česku (platí i pro Rakousko a Německo) jejímž politickým soupeřem i protivníkem se stala česká liberální buržoazie s představiteli F. Palackým, F.L. Riegrem aj., se v roce 1848 zúčastnili voleb do tzv. “frankfurtského parlamentu” (sešel se ve Frankfurtu nad Mohanem). Byli to zástupci 47 ze 131 tzv. německých volebních obvodů v Čechách (Bauer a kol, s. 134).

Cílem frankfurtského parlamentu bylo vytvořit demokratický stát sjednocující všechny Němce včetně těch, kteří žili mimo tehdejší “Německo” (v rakouských a českých zemích, ve Slezsku aj.) do jednoho demokratického státu. Jehož územním modelem se stala tzv. Svatá říše římská, od konce 15. stol. zvaná s přídomkem “národa německého”.

České země spolu s rakouskými zeměmi náležely v polovině 19. století do tzv. Německého spolku. Ten nahrazoval zmíněnou Svatou říši římskou zrušenou v roce 1806 v důsledku francouzské revoluce a Napoleonova tažení. Tím Napoleon navazoval na dynastický boj Bourbonů s Habsburky o politickou převahu v kontinentální Evropě. Ve Spolku stále větší politickou roli v nastávajícím procesu sjednocování Německa namísto Rakouska hrálo Prusko. Rakouské císařství, vzniklé 1804, bylo z něj definitivně vytlačeno po prohrané válce s Pruskem v roce 1866. Potom mohl "shora", z iniciativy Pruska, vzniknout v roce 1871 územně integrovaný německý stát, Německé císařství (vlastně II. německá říše, ještě ne Velkoněmecká III.).

K účasti na frankfurtské sněmu byli pozváni i Češi, neboť sněm vycházel z teze, že Češi "...musí patřit k Německu, že Češi nemají žádné právo na samostatnost" (Bauer a kol., s. 132). “Otec národa” F. Palacký ve svém slavném "Dopise do Frankfurtu" toto pozvání ovšem důvodně odmítl. Uvědomoval si, že připojení k Německu by ohrozilo samu existenci sotva obrozeného českého národa i jeho státnosti, i když v rámci habsburské monarchie stále omezovanější. Vyzdvihl však její úlohu záruky existence a rozvoje slovanských národů v teritoriu svíraném z jedné strany Německem a z druhé strany Ruskem.

Základní politickou strategií tehdejší české politiky bylo tzv. české státní právo, jako zdroj úsilí o vytvoření státního systému, v němž by parlamenty byly voleny podle celých historických zemí monarchie (tedy i jednotlivých zemí Česka - Čech, Moravy a tzv. tehdy rakouského Slezska). Právě těchto zemí by na prvním místě byli všichni jejich obyvatelé občany. Až pak by byli občany monarchie. Proti českému státnímu právu (předjímajícímu vlastně dnes převažující a historicky pokrokový občanský, nikoliv národní, princip moderních států) ostře vystupovali čeští a rakouští Němci. Takovýto způsob státu, tedy i správa Česka, "...by svým německým obyvatelům přiznávala menší práva, než jakým se čeští Němci těšili jako rakouští státní občané" (Bauer a kol., s. 138).

Nátlak ze strany německých a českých Němců, kteří české země vnímali spíše jako německé prostředí na změnu stanoviska českých předáků byl silný. Například Augspurgské Allgemaine Zeitung 2.5. 1848 psaly: "Připustit vznik slovanského státního života v Čechách by znamenalo vrazit otrávený meč do hrudi Německa (to připomíná obdobný výrok A. Hitlera - L.J.)...uvolnit Čechy z německého státního spolku a přenechat je ruskému vlivu a panslavistické propagandě by se nerovnalo ničemu jinému než sebevraždě Německa. Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci anebo nebýt. Přejeme jim jejich jazyk, jejich zvyky, jejich vzpomínky, dokonce i jejich naděje, ale požadujeme, aby přijali za svůj německý zákon a zřekli se jakéhokoliv pokusu odloučit se od německých dějin." (podle: Urban 1982, s. 36).

Na ústavodárném říšském sněmu v Kroměříži (který byl v březnu 1849 vojensky rozehnán) se na druhé straně čeští Němci poprvé domáhali rozdělení Čech na českou a německou část. Devadesát let před Mnichovem tak byla vlastně předjímána mnichovská varianta řešení česko-německého soužití v Čechách a na Moravě, tj. odtržení pohraničí uhlirova@fzp.ujep.cz

osídleného více či méně i Němci. U českých Němců se tak počala projevovat i jejich celoněmecká identita.

Mezi nimi se začínaly rozmáhat ideje tzv. všeněmectví, plně pak od 80. let. Tzv. "říjnový diplom" císaře z roku 1860, který po období tzv. Bachova absolutismu znamenal návrat k utváření konstituční monarchie, německými liberály ostře odmítán. Přenášel totiž rozhodování téměř výlučně na historické korunní země (jejich zemské sněmy). Znamenal by oslavení jejich vlivu "...na celek státu a převahu Čechů nad Němci v zákonodárství v Čechách a na Moravě" (Bauer a kol., s. 136). Tzv. únorová ústava z roku 1871, však opět posílila vládnoucí postavení Němců v monarchii a v Česku. Nejvyšší moc byla opět přiznána celoříšským orgánům a "...liberální (německé - L.J.) měšťanstvo obdrželo hlavní slovo i v jazykově smíšených zemích" (Bauer a kol. s. 136).

Významným dějinným zlomem, který “odstartoval” proces zániku monarchie, byl rok 1867. Tehdy společným úsilím rakouských a českých Němců (liberálů i aristokracie) a uherské aristokracie byla přetvořena v Rakousko-Uhersko. Tato událost se označuje jako rakousko-uherské vyrovnání. Vznikl konfederativní stát, jehož jednu část (historické Uhry, tzv. Zalitavsko), ovládala maďarská šlechta, druhou, tzv. Předlitavsko (jinak nazývané Rakousko), německá liberální buržoasie ve spojení s vysokou aristokracií (tedy rakouští Němci a Němci z českých a jiných zemí Předlitavska). Snahy zejména Čechů o přebudování monarchie v moderní federaci umožňující rovnoprávný a rovnoměrný vývoj všech národů monarchie byly beznadějné. Slované by v ní totiž početně převažovali, což bylo pro Němce v monarchii přirozeně nepřípustné. Oni reálně byli "vládnoucím národem" jak v Předlitavsku celém, tak v Česku.

Sjednocení Německa pod vedoucí úlohou Pruska (tedy realizací “maloněmecké koncepce” německého státu) byli rakouští a čeští Němci z tohoto Německa vytlačeni. Bylo pak opět historicky z jejich hlediska logické i přirozené, avšak neperspektivní, že se nechtěli nechat vytlačit aspoň ze své staleté vedoucí pozice kterou drželi v mocenském systému monarchie. V ní viděli nástroj zabezpečení svých národních zájmů.

Po celou druhou polovinu 19. století byl politický a hospodářský vývoj u nás poznamenán rostoucími spory mezi Čechy a českými Němci, v nichž Češi probojovávali svá národní, kulturní, politická a ekonomická práva s cílem učinit je srovnatelnými s právy českých a rakouských Němců. Hospodářský, kulturní a demografický vzestup českého národa se urychloval, Češi začali pronikat do oblastí národnostně více či méně smíšených v důsledku jejich industrializace (např. na Mostecko) doprovázené populačním růstem měst.

Češi viděli zabezpečení svých práv ve federalizaci monarchie založené na historickém státním právu, respektujícím historické hranice zemí monarchie. Tento zápas lze poněkud zjednodušeně, leč výstižně ilustrovat na příkladě boje za zrovnoprávnění češtiny s němčinou v českých zemích. Uveďme jen několik příkladů "jazykových bojů", týkajících se zejména vývoje aspoň v samotných Čechách. Od situace před rokem 1627, kdy tzv. Obnoveným zřízením zemským byla v Čechách a o rok později na Moravě zrovnoprávněna němčina s předtím preferovanou a dominující češtinou, uběhlo totiž mnoho vody a situace se zcela obrátila.

Čeština byla jako vyučovací jazyk na českých gymnáziích zavedena až v září 1848, avšak jen na některých. Na řadě gymnázií se češtině jen vyučovalo jako jednomu z předmětů. První česká reálka byla zřízena v Praze v roce 1849. Podávat telegramy v češtině bylo možné až od roku 1866. Až v roce 1864 byly zemským sněmem v Praze schváleny zákony o rovném právu obou zemských jazyků na středních školách a o rozdělení gymnázií na česká, německá a oboujazyčná. Podle nich se na všech gymnáziích a reálkách druhý zemský jazyk stal povinně vyučovaným předmětem.

Na rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 reagovala česká politická reprezentace dojednáním tzv. “fundamentálních článků”. Podle nich, obdobně jako je tomu ve filosofii ústavy USA, by všechny náležitosti, které nebyly oběma stranami prohlášeny za společné, náležely v zásadě do jurisdikce zemského sněmu. Předpokládaly rozdělení sněmu na dvě národnostní kurie, z nichž každá by tak mohla ve vymezených otázkách chránit efektivně své zájmy.

Proti tomu vystoupili ostře nejen čeští a rakouští Němci, ale také představitelé Uherska (sic!, p. Orbán vskutku není originální) a zejména německý kancléř Bismarck, podle něhož by tzv. “česko-rakouské vyrovnání” silně ovlivnilo vztahy mezi habsburskou monarchií a Německem. František Josef I. “fundamentálky” v roce 1871 tedy zamítl. O čem to asi svědčilo? O slabosti vůči Německu? Z hlediska dalšího vývoje česko-německých vztahů a vůbec habsburské monarchie to mělo osudový význam.

Vývoj po “fundamentálkách” probíhal nadále zejména v rovině zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Čeští Němci byli poněkud zaskočeni hospodářským, politickým i kulturním rozvojem “českého živlu”. Ztráceli již svou specifickou váhu v Rakousku, neboť jej zatěžovali svou stálou politikou konfrontace. Nečiní dnes totéž sudetští Němci nyní třeba procesu sjednocování Evropy? Průmyslové pohraničí sz. a severních Čech ztrácelo svůj hospodářský význam, když se další průmyslový rozvoj soustřeďoval i do velkých měst v českých dosud spíše většinou agrárních oblastech (Praha, Plzeň, Ostrava, Hradec Králové, Prostějov - ve mnoha velkých městech ovšem byly silné menšiny Němců) a jejich zázemí. Česká kultura nabírala evropský kontext a kurs, byla aktivnější. Německá kultura v Česku stagnovala, částečně ji suplovala kultura českých Židů. V roce 1890 byla založena Česká akademie věd a umění, v roce 1891 reprezentovala hospodářský pokrok Čechů jubilejní zemská výstava v Praze, které se čeští Němci odmítli zúčastnit. Čeští Němci však českou kulturu nadále vesměs okázale ignorovali.

V roce 1880 se podařilo prosadit tzv. Stremayerova (ministerský předseda Předlitavska) jazyková nařízení, která platila až do roku 1918. Ta mj. zrovnoprávnila češtinu a němčinu ve státních úřadech v jejich tzv. vnějším úřadování (na písemné podání strany bylo nutné odpovědět v jazyce tohoto podání). V roce 1882 byla rozdělena Karlo-Ferdinandova univerzita na univerzitu českou a německou.

Další dramatický obrat ve vývoji nastal v roce 1890 po česko-německých ujednáních o tzv. punktačních článcích mezi konzervativními českými politiky (tzv. staročechy) a německými liberály. Punktace byly Němci oslavovány jako vítězství “německé věci” a překonání snah o federalizaci monarchie. V případě důsledného provedení punktací měly být Čechy rozděleny na "území výlučně německé" (kde by se mj. úřadovalo jen v němčině) a "území dvoujazyčné" (kde by se mj. úřadovalo v obou jazycích). Všimněme si, že se vůbec neuvažovalo "o územích výlučně českých".

Proti “punktacím” se vzedmula mohutná vlna odporu, která smetla staročeské politiky ze scény, již ovládli mladočeši. Vládě ve Vídni se podařilo jen rozdělit zemské školní a zemědělské rady na české a německé sekce. Soudní okresy, spadající pod působnost německých sekcí (v Čechách jich byl z 219 asi 80), zdaleka nepokrývaly území v Mnichově 1938 vymezených tzv. "Sudet".

V roce 1897 byla vydána s platností jen pro Čechy tzv. Badeniho (ministerský předseda Předlitavska) jazyková zařízení, která navíc zaváděla v určitých případech češtinu jako tzv. vnitřní úřední jazyk. Povinná znalost obou jazyků státními úředníky měla být požadována od roku 1901. Pro prudký odpor českých i rakouských Němců proti těmto nařízením ovšem Badeniho vláda padla a byla paralyzována činnost rakouského (předlitavského) parlamentu (říšské rady). V Praze muselo být vzhledem k nepokojům vyhlášeno dokonce stanné právo.

Celá 90. léta 19. století byla silně poznamenána vášnivými politickými boji mezi Čechy a Němci o "jazyková nařízení". Každý pokus o jejich kompromisní řešení ústupkem nebyl prosazen a znamenal vždy demisi předlitavské vlády. V politice českých Němců nabývali převahu nacionalisticky vyhranění tzv. Všeněmci usilující o vytvoření velkého Německa zahrnujícího Rakousko a české země, Šlo jim o realizaci velkoněmecké koncepce moderního sjednoceného Německého státu. To se podařilo až nacistům v roce 1938. Jen na Moravě došlo v roce 1905 k jakémusi vyrovnání, ale i jejímu národnostnímu rozdělení, neboť se tam nově volilo podle tzv. národnostních katastrů. Moravští Němci se tím vzdali svého privilegovaného postavení (většiny) v zemském sněmu, jehož složení po volbách v roce 1906 již obráželo národnostní strukturu Moravy. Od roku 1908 byla pro obstrukce německých poslanců paralyzována činnost zemského sněmu Čech (kde němečtí poslanci měli většinu). Čeští a němečtí poslanci nebyli již s to se na ničem dohodnout. Vše skončilo v roce 1913 tzv. anenskými patenty, uzavřením a rozpuštěním zemského sněmu, který svou činnost do roku 1918 již neobnovil.

Pregnantně a nadutě pak vyjádřil postoj mnohých českých Němců k češtině a Čechům v roce 1913 H. Ullmann, podle něhož "Němec, který se učí česky, přináší oběť, Čech, který se učí německy, dobývá si tím světového rozhledu" (Bauer a kol., s. 138, zvýraznění tamtéž). S trochou nadsázky odpověděl kronikáři Dalimilovi vůdce Všeněmců v Čechách a poslanec říšské rady Wolf výrokem: "...že si Němci od Čechů, Slovinců a jiných méněcenných národností nenechají všechno líbit" (tamtéž, s. 146, včetně zvýraznění).

Habsburkové měli také velké ekonomické důvody ovládat a držet české země. Jejich ekonomický, hlavně průmyslový, potenciál byl totiž základnou ekonomické síly a moci monarchie. Která vláda by dopustila, aby její moc v takovém území byla oslabena, natož aby je ztratila? Vídni “stačila” již ztráta rovněž ekonomicky vyspělého Slezska v roce 1742 a potom severoitalských provincií v roce 1859. Již v tomto období a tehdejším státě bylo Česko největším zdrojem výrobků a hodnot podléhajících přerozdělovacím procesům. V této situaci bylo potom jak po roce 1918, tak po roce 1948. To zde připomínám při vědomí toho, že tyto procesy přispívaly k tvorbě regionální vyrovnanosti (a tím odvozeně i vyrovnanosti sociální a politické) státu z hlediska hospodářského, jednoho z předpokladů jeho dobrého fungování. Dne 1.1. 1993 však někteří čeští a slovenští politici “dokázali”, že to nestačilo k přežití Československa.

Jak to bylo dál? Vypukla I. světová válka, v jejím důsledku vzniklo Československo, byla plnokrevně obnovena česká státnost, slovenská se mohla začít utvářet atd. Došlo však také k prvnímu pokusu o odtržení českého pohraničí od českého státu. Poslanci říšské rady z řad českých Němců již 24. října 1918 vytvořili ve Vídni své zemské národní shromáždění. Manifest císaře Karla I. z 16. 10. 1918 byl pak jen zoufalým a beznadějným pokusem zabránit potopení se lodě habsburského státu. Předpokládal vytvoření čtyř států: německo-rakouského, českého, jihoslovanského a ukrajinského, spojených ve federaci. Proti tomu se, jak jinak, postavilo Uhersko i všechna národní společenství monarchie. Jejich politické cíle byly již daleko za obzorem tohoto kompromisního návrhu, jenž nemohl zachránit dlouhodobě neprozíravou vnitřní politiku Habsburků i Němců v monarchii. Jak jsem uvedl, Habsburkové vše prohráli již v letech 1866-1871. Jejich stát již neplnil funkci, z které ze mj. zrodil.

Česko-německé vztahy v rámci monarchie, Předlitavska a Česka byly během války vyhroceny do krajnosti. Armádní velení, které stát v podstatě řídilo, smýšlelo nacionálně německy a protičesky a samu válku pojímalo i jako válku mezi Germány a Slovany. Češi se mu mohli jevit jako nespolehlivý živel. Jejich přechody (včetně celých jednotek) do ruského zajetí a pozdější utváření našich zahraničních legií mu dávaly za pravdu. V roce 1915 byl zformulován tzv. velikonoční program Němců v habsburské monarchii, podle něhož mělo být usilováno o vznik jednotného rakouského císařství bez Haliče, Bukoviny a Dalmácie. Tím by v něm Němci jako národnost měli většinu. České země měly být rozděleny pouze na německé a smíšené oblasti s němčinou jako úřední řečí. Čeština by byla povolena jen ve smíšených oblastech, ale pouze při tzv. vnějším styku s úřady. Záměrem bylo také spojit úzce monarchii s Německem a tím přispět k uskutečnění vize Velkého Německa, tzv. německé Mitteleuropy.

Němečtí poslanci v říšské radě z Čech odpověděli na prohlášení Českého svazu 21. ledna 1918 požadavkem zřídit autonomní oblast Deutschböhmen vybavenou vlastnostmi a právy jako řádná korunní země s národními hranicemi, ústředními orgány atd. Čeští úředníci měli být z ní vykázáni, němečtí poslanci by odešli ze zemského sněmu v Praze.

Vznik a hranice Československé republiky potvrdila pařížská mírová konference. Rozhodnutí, týkající se ČSR, byla zakotvena v mírových smlouvách s Německem, podepsané 28.6. 1919 ve Versailles (viz čl. č. 82, 83, 86), s Rakouskem, podepsané 10.9. 1919 v Saint-Germain u Paříže a s Maďarskem, podepsané 4.6. 1920 v Trianonu. Československá delegace v případě Česka trvala důsledně na historických právech českého státu. V případě Slovenska byl pak uplatněn princip národnostní, na jeho jihu však geografický (Dunaj jako jeho hranice - ta byla, i její pokračování na východ zcela nová, neměla žádného historického předchůdce). Pro zajímavost uvádím, že E. Beneš navrhoval v Paříži vyměnit Chebsko za Kladsko. Jenom v historických hranicích měl nový stát hospodářskou, dopravní a vojenskou šanci se etablovat a rozvíjet. Dějiny mu poskytly k tomu jen dvacet let.

Z celkového počtu 13,6 mil. jeho Československa se v roce 1921 k národnosti české a slovenské (přesněji československé) hlásilo 8,8 mil. Lidí, 65,5% celkového počtu. Čechů bylo 6,85 mil., tj. 51% počtu obyvatel ČSR, Slováků bylo 1,9 mil., tj. 14,5% - tedy téměř o polovinu méně než československých Němců. K německé národnosti se totiž hlásilo 3,1 mil. občanů nového státu (23,4%), k maďarské 745 tisíc (5,7%), ukrajinské 462 tisíc (3,4%), židovské 181 tis., k polské 75 tis. Idea E. Beneše o kantonizaci nového státu (utvořením jakéhosi dalšího Švýcarska) neměla v tehdejších mezinárodněpolitických a vnitřních podmínkách naději na úspěch. Dohodové velmoci nevěřily, že by takto utvořený stát byl životaschopný.

Z českých Němců se stali příslušníci národnostní menšiny. Ztratili zároveň bezprostřední hospodářské a kulturní zázemí v Rakousku i Německu. Na tuto dramatickou změnu reagovali promptně v období 29.10.- 4. 11. 1918. Vyšli z původních kapitulačních podmínek prezidenta USA W. Wilsona, založených na principu práva národů na sebeurčení. Ten však nebyl na mírové konferenci ve Versailles uplatněn, protože v pestré národnostní mozaice středoevropských historických zemí by to vedlo k nežádoucí “balkanizaci” střední Evropy. I zde nutno vidět kořeny rozhodnutí po II. Světové válce odsunout německé národnostní menšiny ze středoevropských států, jmenovitě z Polska, Československa a Maďarska.

Poslanci říšské rady, čeští Němci, vyhlásili v oněch dnech provincii “Deutschböhmen” (Německé Čechy) s centrem v Liberci (pokrývala území sz. a severního pohraničí Čech), provincii “Sudetenland” (Sudety) s centrem v Opavě (severní Morava, byl to první "oficiální” výskyt pojmu Sudety v označení územně-správní jednotky). Ty měly asi 21 tis. km2 (tj. 27% rozlohy Česka) s asi 2,9 mil. obyvatel. Dále byly vyhlášeny provincie “Böhmerwaldgau” (Šumavská župa) se střediskem v Českém Krumlově (jz. Čechy) a provincie “Deutschsüdmähren” (Německá jižní Morava) s centrem ve Znojmě (jižní Morava). Ty jako úzké pruhy území neměly šanci na samostatné fungování a měly proto být připojeny k Horním a Dolním Rakousům. To se povedlo v roce 1938 až nacistickému Německu v důsledku mnichovského diktátu.

Politická reprezentace českých Němců navíc prohlásila, že se tyto provincie jako autonomní jednotky přičlení k Německému Rakousku, nebo spolu s Rakouskem, případně i bez něj, k samotnému Německu (26. 10. rakouský císař totiž zrušil spojenectví s Německem). Kromě toho 22. listopadu 1918 tyto "sudetoněmecké provincie" tzv. Německá republika Rakousko prohlásila zákonem za svou državu (do ní zahrnula navíc i města Brno, Jihlavu a Olomouc).

“Mnichov 1938” měl tak jakousi generálku s předstihem dvaceti let. Tehdy však mladý československý stát s vědomím států Dohody zasáhl vojensky. Od 29. 11. začal svá pohraniční území obsazovat (jako první byl vojensky obsazen Most), což přes nasazení malého počtu vojáků bez problémů skončilo v polovině prosince. Ještě v únoru 1919 však německá sociální demokracie agitovala v pohraničí za účast ve volbách do rakouského národního shromáždění. Na protest proti zákazu těchto voleb na území Československa se konala 4.3. 1919 (byl to den zahájení činnosti rakouského parlamentu) v našem pohraničí generální stávka. Během ní došlo ke srážkám mezi stávkujícími a vojáky čs. armády, při nichž v důsledku výstřelů z obou stran padlo 54 českých Němců a dva Češi.

Tou dobou se začínali Němci z Čech a Moravy označovat jako sudetští Němci a české země začali nazývat sudetskými zeměmi, Tím chtěli manifestovat svůj nesouhlas či neztotožnění se s novým státem. Mnozí z nich dávali tím tehdy najevo, že nechtějí být jeho občany a podílet se na “budování státu” Československo, založeného na demokratických ideálech a principech. Takováto "sudetoněmecká" identita českých Němců je tudíž asi tak stará jako československá identita Čechů a Slováků, jejíž státní vyjádření v roce 1993 skončilo v propadlišti dějin. To jsou ale paradoxy, že?

Literatura:

BAUER, F. a kol.(1995): Tisíc let českoněmeckých vztahů. Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích. Panevropa, Praha.

BĚLOHRADSKÝ, V. (1995): Deklarace snů a skutečností. Lidové noviny 6.1. 1995.

BĚLOHRADSKÝ, V. (1996): Vyjasnilo se. Lidové noviny 30.1.1996.

Dějiny českého státu v dokumentech. Vybral, uspořádal, komentáři a poznámkami doprovodil Z. Veselý. Victoria Publishing, a.s., Praha 1994.

Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století. Česko-německo-slovenská komise historiků v Ústavu mezinárodních vztahů, Praha 1996.

Kosmova kronika česká. Ed. M. Bláhová a Z. Fiala. Svoboda, Praha 1972.

Kronika tak řečeného Dalimila. Ed. M. Bláhová. Svoboda, Praha 1977.

Text česko-německé deklarace. Lidové noviny 10.12. 1996.

URBAN, O. (1982): Česká společnost 1848/1918. Svoboda, Praha.