Lano politické.
Především v Bavorsku, avšak také, jak se právě prokázalo, i v Rakousku, stále představují Benešovy dekrety jistý politický potenciál. Vůbec to ale neznamená, že celá německá, respektive rakouská veřejnost žádá jejich zrušení jako podmínku vstupu Česka do EU. Opak je pravdou, většina německých a rakouských občanů velice dobře chápe, že se jedná o relikt 2. světové války, že Benešovy dekrety jsou dnes legislativně mrtvé.
V názoru na zrušení Benešových dekretů nejsou jednotné ani sudetoněmecké spolky a mnozí jejich členové jsou si dobře vědomi skutečnosti, že se někdo pouze pokouší urvat jejich volební hlasy.

Lano právní.
Z hlediska mezinárodních vztahů jsou Benešovy dekrety u ledu. Německo-česká deklarace z roku 1997 zavazuje oba smluvní partnery, aby považovaly otázku Benešových dekretů a odsunu sudetských Němců za uzavřenu. Proto nevěřím, že se podaří "Svobodným" prosadit jejich zrušení jako rakouskou podmínku českého vstupu do EU. Podle mého soudu nelze zákon uplatňovat zpětně, tedy ani Závěrečný akt Helsinské konference o technické spolupráci a lidských právech z roku 1975, který tehdejší ČSSR podepsala.

Navíc Benešovy dekrety jednoznačně přináležejí do soustavy válečných deklarací Spojenců, jsou součástí tzv. punitivního přístupu Spojenců a tedy součástí spojeneckého válečného posuzování hitlerovského Německa.
Co je třeba důrazně říci a v čem se odpůrci dekretů mýlí, je skutečnost, že NEEXISTUJE žádný dekret, který by se zabýval odsunem, transfer Němců byl rozhodnutím Postupimské konference z 2. srpna 1945 a výsledky této konference její signatáři roku 1996 znovu potvrdili!!!
Transferu se pak týkají tyto Benešovy dekrety:
1) Dekret 5/1945 o neplatnosti smluv po 29. 9. 1938 zrušil nacistické konfiskace a uvalil národní správy na majetek osob státně nespolehlivých, avšak vyjímal německé antinacisty.
2) Dekret 108/1945 o konfiskaci nepřátelského majetku, přičemž vyvlastnění bez náhrady umožňovala Ústavní listina z roku 1920.
3) Dekret 33/1945 o propuštění ze státního svazku těch osob, které podle předpisů cizí okupační mocnosti nabyly státní příslušnosti německé nebo maďarské. Antifašisté opět mohli zpětně požádat o čs. občanství.
(Viz odkaz http://www.czechembassy.org/wwwo/mzv/default.asp?ido=228&idj=1&amb=1&ikony=&)

Benešovy dekrety jsou tedy ryze (po)válečnou a výlučně jednorázovou právní normou, která je dnes z hlediska právního pouhou historií. Jádro pudla tedy není v právní oblasti, v nekompatibilitě dekretů a evropského práva, ale v majetku. Zřeknutím se jednorázového opatření, které z Benešových dekretů vyplynulo, by Česká republika sudetským Němcům otevřela cestu k restitucím.

Lano ekonomické.
Proto z posledního volání po zrušení Benešových dekretů slyšíme ten zřetelný ekonomický podtón. Poprvé velice ostře zaznívá požadavek na náhradu škody s odůvodněním, že většina bývalých sudetských nemovitostí stále zůstává v držení českého státu. Když si uvědomíme, že opět většina z nich leží v příhraničí a dvě třetiny buď na rakousko-českém nebo německo-českém pomezí, v oblasti, která za bolševika byla mrtvá, ale která se po vstupu Česka do EU stane nanejvýš lukrativní, je čerstvé volání po zrušení Benešových dekretů ihned průhlednější.

Lano etnické.
Československé úřady za souhlasu a podpory většiny obyvatelstva po válce zbavily občanství a majetku miliony lidí a vyhnaly je z domova. To je holá skutečnost, uvádí Petruška Šustrová ve svém článku "Přiznat chybu není slabost" v Lidových novinách z 6. 2. 02, a těžko ji označit jinak než jako etnickou čistku, založenou na principu kolektivní viny, definuje autorka svůj pohled.
Především bych chtěl namítnout, že pouze etnikum kritériem odsunu nebylo. Každý sudetský Němec, který při denacifikačním řízení prokázal antifašistické smýšlení, mohl v Československu zůstat či sňatkem čs. občanství znovu nabýt, a odtud pochází dnešní německá menšina. Pravdou ale je, že prakticky to vyšlo nastejno, neboť transfer se v etnickou čistku proměnil - a sice proto, že sudetští Němci se masově ztotožnili s Hitlerovým režimem.
Jelikož se Petruška Šustrová velice pregnantně vyjadřuje, dovolím si další citaci: Je pozoruhodné, s jakou vytrvalostí se opakuje "lidová moudrost", že si Němci okradení a vyhnání sami zavinili předchozími postoji a chováním. Kdybychom se pokusili hledat v dnešní době nějakou analogii, mohli bychom například usoudit, že všichni, kdo byli před rokem 1989 členy KSČ, mají být zbaveni majetku a vyhnáni na Sibiř... Uvádím tu kulhavou analogii záměrně, aby bylo jasno, jak vypadá "odsun" našich někdejších spoluobčanů německé národnosti z dnešního pohledu, konec citátu.
Vzhledem k tomu, že Češi se nikdy neztotožnili s komunismem tak hluboce jako sudetští Němci s nacismem a míra podílu na zločinech proti lidskosti je nesrovnatelná, pak ta analogie nejenže kulhá, ale je přímo chromá. Avšak ta skutečná chyba podobného přirovnání spočívá v ahistoričnosti. Sama autorka je nucena svou analogii uzavřít slovy "z dnešního pohledu".
V těch slovech to všechno je. Představme si opačný proces, že dnešní komentátor, a aby byla změna, třeba pan Mandler místo paní Šustrové, by se ocitl v době odsunu. V kinech běží filmové týdeníky, na nichž buldozery zahrnují haldy mrtvol v osvobozených koncentrácích, celý svět poznává tajemství osvětimských pecí - a v tomto šokovém postnacistickém období by v novinách odsuzoval Benešovy dekrety a žádal pro sudetské Němce vlastní samosprávu a všechna dnešní práva menšiny (která jsou, jen tak mimochodem, zase jen a jen kolektivní) včetně vlastního školství. Pokládám to za šílenou představu, stejně jako je přitažený za vlasy pohled na Benešovy dekrety dnešníma odsuzujícíma očima.
Námořníci vědí, že po každé bouři zůstane ještě dlouho zvlněné moře. Odsun sudetských Němců nebyl opravdu ničím jiným než zpětnou vlnou orkánu, který vyvolal Hitler. "Aby bylo jasno", teď říkám zase já, představme si, že by k nástupu nacismu nedošlo. Pak, a o tom jsem skálopevně přesvědčen, bychom i dnes při návštěvě nejen Šumavy a Krkonoš, ale i mnoha pražských a brněnských kaváren, zdravili "Grüss Gott". Aby bylo ještě jasněji, představme si naopak, že Hitler válku vyhrál. Pak by bylo 10 milionů Čechů nejen odsunuto, ale do 30 let, ještě za Vůdcova života, likvidováno jako národ. A ptám se, našel by se po dalších 30 letech existence Třetí říše nějaký sudetský Němec, nyní blahovolný říšský občan, který by se nad osudem bývalých českých sousedů pozastavil!?

Psychologické lano.
Nenávist k německému živlu a snahu o odvetu za předchozí příkoří lze psychologicky pochopit. Pochopit však neznamená ospravedlnit, uvádí jinde Petruška Šustrová, pochopit lze i člověka, který ve snaze pomstít křivdu vezme zákon do vlastních rukou. V našich zeměpisných šířkách však není zvykem uchylovat se ke krevní mstě, chceme přece žít v právním státě.
Ano, to je pravda, s jediným doplňkem: Do roku 1938 Češi, Slováci, Židé a také sudetští Němci v právním státě žili už 20 let, a ten stát se jmenoval Republika Československá. A nebyli to Češi, kteří tento právní stát likvidovali a obnovili v Evropě pohanské zákony krevní msty.
Ačkoli nejsem věřící, nemohu si pomoci - to, co po roce 1945 postihlo sudetské Němce, chápu jako vyšší, přímo starozákonní spravedlnost: To, co hodlali učinit nám, padlo na jejich hlavy. Vystěhovali Židy a zbavili je majetku, chtěli vystěhovat a zbavit zbývajícího majetku i Čechy - byli vystěhováni a zbaveni majetku sami. Chtěli na ostatní uplatňovat pohanské zákony násilí, neznající smilování - a stali se jejich obětí.
Minulý týden na ČT2 doběhl seriál "Hitlerovy děti", který názorně doložil, jak snadno Němci odložili zákony lidské solidarity a milosrdenství a podlehli i s Rakušany "volání krve". A proto mě opravdu popouzí skutečnost, že někteří příslušníci těchto národů, které musely být k dnešním demokratickým pořádkům a k uznávání lidských práv donuceny násilím, celou silou protihitlerovské koalice, nám dnes chtějí udělovat z těchže předmětů lekce. Ne že si je nezasloužíme, ale oni nejsou povolanými učiteli!

Lano očisty.
Ze všeho, co jsem zde uvedl, vyplývá, alespoň pro mne, že dnes může být otázka Benešových dekretů pouze morálním problémem, nikoli právním a ekonomickým, a to problémem ryze vnitřním, česko-českým.
Etnické násilí jako odpověď na jiné etnické násilí spácháno bylo, a je na každém, jak se k tomuto faktu postaví, aby se "očistil" z odpovědnosti, z psychologické kolektivní viny, která padá na všechny. Každý z nás byl měl počítat se situací, v níž bude obviněn - ty patříš k národu, který vyhnal 3 miliony lidí. Ačkoli nemusíme s články Emanuela Mandlera, respektive Petrušky Šustrové a dalších po revizi volajících publicistů souhlasit, jsou dobré proto, abychom nad nimi zpytovali vlastní svědomí a s jejich pomocí hledali, co bychom řekli na svou obhajobu.
Přinejmenším by mělo zaznít: Spolu se všemi spojenci! viděli i naši otcové a dědové po květnu 1945 rudě. I když chápu jejich pohnutky, takové vyřizování účtů už do Evropy 21. století nepatří, a proto udělám vše pro to, aby se můj vlastní pohled takhle nikdy nezakalil.

Psáno v Praze 6. 2. 2002