Benešovy dekrety slouží jako záminka

Opakovaně se po 55 letech diskutuje o problémech spojených s koncem druhé světové války. Zajímavé je, že převládají koordinované mediální rozpravy o útisku německého obyvatelstva během „nezákonného vysídlování“ a o presidentských „Benešových“ dekretech. Záměrně se staví rovnítko mezi příčinu a důsledek. Důvodem je snaha získat jednostranné majetkové výhody pro vyvlastněné příslušníky, kteří se hlásili k německému občanství. Problematika Benešových dekretů má ale dějinné souvislosti a jejich vyhlášení předcházela rozhodnutí vítězných mocností.

Vysidlování německého obyvatelstva byl důsledek předchozího politického vývoje a výsledků druhé světové války. Ještě i před obsazením Sudet Německou říší byli vyhlazováni příslušníci české menšiny v pohraničí bojůvkami z řad tehdejších německých spoluobčanů. Když vypuklo 12. 9. 1938 sudetské povstání, řídili jej ordneři — velkoněmeckou říší vyzbrojení příslušníci Sudetendeutsche partaje (SdP). Již před tím nebyly německou národnostní menšinou demonstrativně dodržovány československé zákony. Výkonná i soudní moc v pohraničí byla většinou německých obyvatel záměrně ochromována. S určitostí lze říci, že nebyly dodržovány ani říšské zákony, protože vraždy a teror stíhá každý právní řád. Předválečné zločiny páchané sudetskými Němci na českém obyvatelstvu nebyly potrestány justicí Německé říše, ani následně, po druhé světové válce německými policejními a soudními orgány. Činnost SdP československá vláda zakázala 16. 9. 1938. Situaci zvládly státní orgány až po zavedení stanného práva. Když došlo po Mnichovském diktátu k obsazení Sudet německým vojskem, splynula hned 15. 11. 1938 SdP s říšskou NSDAP. Funkcionáři SdP se stali významnými představiteli NSDAP i Říše. Henlein říšským místodržícím a vedoucím župy sudetské, poslanec Sebekowsky vládním presidentem v Opavě. Chování sudetských němců před válkou, obsazení Československé republiky a druhá světová válka byly příčinou poválečného odsunu. Kdyby byl evropský vývoj jiný, nebyl by důvod vystěhovávat sudetské Němce a nedošlo by ani ke zločinům s odsunem spojeným.

Německé obyvatelstvo, na zabraném československém území, získalo kolektivním začleněním německé státní občanství, důsledkem Mnichovské smlouvy i příslušných říšských zákonů o nabývání německého občanství. Bez výhrad a kolektivně se tak sudetští Němci zřekli občanství československého. Na základě stále stejných a stále platných zákonů podpořených Mnichovskou smlouvou získávají příslušníci německé menšiny v České republice, jakož i jejich potomci, německé státní občanství dodnes.

Je nutno připomenout i to, že nikdy nedošlo k odškodnění českých obyvatel Německou říší, ani nástupnickými státy (to se týká i Polska), tedy těch obyvatel, kteří museli před národnostním terorem prchnout na území okleštěné Česko-slovenské republiky. Nedošlo ani k odškodnění našich obětí války, kterou Německá říše vyvolala.

Na základě přijatých mezinárodních smluv vítězných mocností, přijatých ještě dříve, než byly vydány příslušné Benešovy presidentské dekrety, byli po druhé světové válce odsunuti téměř všichni němečtí státní občané z celé východní Evropy na nově vymezené území poražené Německé říše. Němečtí občané, i ti ze zabraných československých území, byli občany poražené mocnosti a musí důsledky z prohrané války uplatňovat jen a jen u německé vlády. Teprve ta, jako subjekt mezinárodního práva, je může uplatňovat u vítězných mocností. Obracet se na českou vládu je protiprávní. Vlastní presidentské dekrety byly přijímány především k zákonným úpravám během působení československé vlády v exilu a v období „legislativní nouze“ jako provizorní do doby, než byla zahájena plná činnost československé moci zákonodárné tj. Parlamentu. Dekrety byly realizovány i jako závazky československého státu, vyplývající z mezinárodních smluv. Československý president Beneš byl jen jedním z mnoha politických činitelů, kteří se na schvalování a vydávání dekretů podíleli. Nelze proto v žádném případě tvrdit, že se jednalo o akt zvůle. Platnost dekretů byla potvrzena československým parlamentem v únoru roku 1946.

Vzhledem k tomu, že Československý stát byl jednou z prvních obětí druhé světové války, kterou nevyvolal, nebyl a ani nemohl být nikdy ničím zavázán vůči občanům poražené mocnosti. To, že docházelo při odsunu ke zločinům na civilním německém obyvatelstvu, je politování hodnou skutečností. Nicméně je nutno upozornit, že šlo o zločiny. Jako takové spadají to do normální jurisdikce. Každý zločin, utiskováním počínaje a vražděním konče, by měl být vyšetřen a potrestán. Potrestáni by měli být i ti, kteří jako státní úředníci o zločinech věděli a nebránili jim. Nicméně tehdejší počínání obyvatel i státních orgánů nelze posuzovat ani dnes zjednodušeně, bez hledání příčinných souvislostí. Nelze operovat s kolektivní vinou, a zcela v rozporu s mezinárodní politikou i morálkou lobovat dnes za změnu právních norem svázaných s koncem války. Došlo by totiž zákonitě ke změnám výsledků této války.

Majetkové i další újmy před válkou terorizovaného českého obyvatelstva Sudet ani majetkové újmy československých občanů z období války nebyly německým státem dosud uspokojeny. Újmy na obou znepřátelených stranách, před, během i po druhé světové válce, byly veliké. Byly i velmi složité, viz problémy národnostně smíšených rodin, společně vlastněných majetků atd. Je proto nemožné dovolávat se dnes soukromých práv, aniž bychom měli na zřeteli mezinárodně závazný právní rámec vzniklý v důsledku výsledků druhé světové války. Při tom újmy československých občanů předcházely újmám německých obyvatel vzniklým po skončení války v důsledků rozhodnutí vítězných mocností.

Z hlediska našeho současného právního rámce jsou četné dřívější právní předpisy dnes nepoužitelné, z toho však nevyplývá, že nebyly platné, a tudíž že je lze nyní nebo kdykoli později zrušit. Zrušením Benešových dekretů by došlo k narušení právní kontinuity a s tím i ke změnám ve výsledcích druhé světové války, a to je nežádoucí. Ostatní evropské státy, s výjimkou určitých kruhů v Německu, mají své zkušenosti s řešením důsledků i událostí spojených s druhou světovou válkou. Nelze zrušit Benešovy dekrety, ani právní akty, ke kterým na jejich základě došlo. Nelze v žádném případě připustit, že akty odsunu německého obyvatelstva, ke kterým na základě dekretů došlo, byly zločinné, jak se snaží tvrdit někteří zainteresovaní publicisté. Ke zločinům docházelo, a je žádoucí je prověřit i po padesáti pěti letech. Je také nutno tyto individuální zločiny, ke kterým v souvislosti s realizací Benešových dekretů na konci války docházelo, řešit. To, co se dělo, je politování hodné a zaslouží si to potrestání, ale nesmí toho být zneužito, ve snaze zvrátit výsledek poválečných rozhodnutí vítězných mocností, ve prospěch některých příslušníků německého národa, který válku rozpoutal a nakonec prohrál. Ke zločinům, které se během odsunu sudetských Němců z našeho území udály, se časem vrátíme. Zločin je totiž zločinem bez ohledu na to, zda jej páchali poražení nebo vítězové, a neměl by být zamlčován. To ale nesouvisí se zákonností Benešových dekretů.