Před třiašedesáti lety, 15. března 1939, skončila Hitlerova hra o mírotvorci z Mnichova. Německá vojska okupovala českou část zbylého Česko-Slovenska. V roce 1999 svolaly k tomuto výročí různé organizace odbojářů spolu s generálním štábem a Ministerstvem obrany ČR odborný seminář do budovy MO ČR Na Valech. Dopisovatel Neviditelného psa tam byl taky:

Z referátu kpt. PhDr. Eduarda Stehlíka vyjímám:
Po Mnichovu 1938 jsme přišli o 41.000 km² území, 4.879.000 obyvatel, pohraniční opevněná pásma, 40 % průmyslu a většinu surovinové základny. Armáda ztratila mnoho posádkových měst, těžká dělostřelecká výzbroj byla "odprodána" do Německa, které mělo zabezpečovat naši "ochranu". Obrana zbytku našeho území byla z vojenského hlediska nemyslitelná. Během listopadu došlo k demobilizaci, do civilu odešly nástupní ročníky 1935, během února 1936, v kasárnách zůstal jediný plně vycvičený ročník 1937. 1. března 1939 nastoupili ještě nováčci. I s nimi měla česko-slovenská armáda 60.000 vojáků, z nichž velká část byla dislokována na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Zde totiž docházelo ke krvavým bojům s maďarskými, polskými a ukrajinskými nacionalisty.
V bojích s těmito silami i henleinovci padlo od Mnichova do 15.1. 1939 262 vojáků a příslušníků stráže obrany státu, 316 jich bylo zraněno. Do konce 2. republiky padlo v bojích proti maďarským vojskům při obraně (česko)slovenského území dalších 40 vojáků, 120 jich bylo raněno. Od poloviny září 1938 do půli března 1939, tedy ještě v době "míru" padlo celkem 412 příslušníků čs. armády, četnictva a finanční stráže. To jsou často zapomínaní hrdinové!
O tom, že si z oslabené čs. armády Hitler nedělal velkou hlavu svědčí, že oproti mnichovské krizi, kdy byly na útok proti ČSR připraveno 46 divizí pravidelné armády plus silné počty záložníků, na samotnou okupaci stačilo 20 až 22 divizí v mírových stavech. Protože se Němci obávali, že by se beckovské Polsko mohlo opět přiživit na okupaci ČSR, začali obsazovat Ostravsko už od 17 hodin 14. 3. V Místku se jim postavil na odpor prapor pěchoty, vedený kpt. Karlem Pavlíkem. Za vlast zde bojovali nevycvičení nováčci z 1. března, vyzbrojení pouze puškami a kulomety. Proti přesile, která si nakonec přitáhla i protitankové dělo, se bránili asi 40 minut. Pak, na přímý rozkaz velitele pluku, svůj boj ukončili. Pravděpodobně zabili 16-18 okupantů, sami měli dva raněné. (Kpt. Pavlíka později nacisté popravili za činnost v odbojové organizaci Obrana národa, kde se mj. podílel na přípravě k atentátu na Reinharda Heydricha.) Ještě 16.3. bojovaly československé vojenské jednotky proti Maďarům na Podkarpatské Rusi.
Během války padlo na 260 žáků a učitelů vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Splnili přísahu vlasti, ačkoli nemuseli. Jak by asi dopadli, kdyby přežili? Hranický velitel brigádní generál Otakar Zahálka byl popraven nacisty v Kounicových kolejích v Brně 21. června 1942. Na den přesně sedm let poté popravili komunisté v Plzni Na Borech generála Heliodora Píku...

Nelze citovat celou zajímavou přednášku univerzitního profesora JUDR. Václava Pavlíčka, CSc. Pouze ze závěru zkráceně vybírám:
Československá státnost nezanikla nejen díky tomu, že někteří velvyslanci své úřady neopustili, že ČSR zůstalo členem některých mezinárodních organizací. Nezanikla především proto, že československý lid se nesmířil s okupací. Demokratická a vlastenecká výchova 1. republiky přinášela své plody. Po 15. 3. 1939 se rozvinul odboj vlastenců, kteří se stali nositeli československé státnosti. Jim vděčíme za to, že zde můžeme žít, že se nevyplnily plány na vyhlazení a germanizaci českého národa.
Je to třeba znovu říkat v době znevažování protinacistického odboje, aktivizace a tolerování rasistických skupin, útoků na ideje Masaryka a Beneše, v době kdy jsou veřejně obdivováni představitelé "Druhé republiky" a Protektorátu a propagovány nacistické symboly a údajné hrdinství německých vojsk ve válce. Má na tom podíl i práce části českých sdělovacích prostředků a kritiků. Pokoušejí se rozvrátit morálku české společnosti. Šíří se lži o tom, že Češi o svou státnost nikdy nebojovali a nechtěli ji hájit. Bez historické paměti a národní hrdosti ztrácí národ svou identitu a brzo i svou existenci. Právní a politická kontinuita české státnosti byla založena na idejích Masaryka a Beneše a byla upevněna ozbrojeným bojem za tyto hodnoty. Postavení občanů není určeno jen právy, ale i povinností a odhodláním stát udržet. Uhájit svou státnost musí chtít především občané České republiky, pak mohou počítat i s pomocí spojenců.
Současná česká společnost je na útoky proti své identitě méně připravená, než byla před 60 lety. Také proto, že jí chybí demokratická vlastenecká výchova, která působila dvacet let před lety 1938, 1939.
Zlatá slova, pane profesore!

Z příspěvku univerzitní profesorky PhDr. Věry Olivové, DrSc:
Pokud dnes vzpomínáme 60. výročí okupace Německem, měli bychom si uvědomit, že se jedná zároveň o den, kdy oficiálně vznikl mezinárodně proklamovaný 2. odboj. Organizaci zahraniční odbojové akce vedl od samého počátku dr. Beneš pod heslem "Svobodné Československo ve svobodné Evropě". Českoslovenští vojáci bojovali po boku spojenců na všech světových frontách. Ve Francii, Anglii, Rusku, Sýrii, severní Africe, Přední Asii i Dálném Východě. I doma. V září 1941 nastoupil jako říšský protektor Heydrich. Začala vlna brutálního teroru, který po atentátu na Heydricha v květnu 1942 jenom vyvrcholil.
Německá okupace 15.3. 1939 nebyla jen pouhý mocenský akt, měla za cíl i "konečné řešení české otázky", které mělo následovat po "vyřešení otázky židovské". První plány vypracoval Henlein ještě v roce 1938. Část Čechů měla být poněmčena, část vystěhována a zbytek likvidován. Ihned po okupaci nastalo hromadné stěhování německého obyvatelstva na české území, Němci obsadili všechna vedoucí místa až do okresů a měst, i v klíčové ekonomice. Němčina byla zavedena jako úřední řeč. "Historicky se zasloužili" bývalí čeští Němci: Němečtí úředníci, pracovníci hospodářských a finančních ústavů, kulturní pracovníci, němečtí experti bývalých čs. vlád, "se dali k dispozici".
K likvidaci českého národního vědomí směřovala i nová organizace školství. Po zrušení vysokého školství na podzim 1939 mělo přijít na řadu časem i školství střední a základní. Byla zrušena výuka českých dějin ve snaze "vymýtit český dějinný mýtus".
(Šamanova poznámka: v čemž se pokračovalo v dalších desetiletích a jsou čeští publicisté, kteří v tom pokračují podnes...)
Podle zpráv odbojových organizací vzrůstala upřímná nenávist vůči Němcům. "Není rodiny, která by neměla nějaké oběti. Popravuje se denně."
Od jara 1945 byly cvičeny jednotky SS, SA, NSDAP a Hitlerjugend k akci Krtek, která měla zajistit územní celistvost "sudetských území" v rámci Mnichovské konference. Byla zřizována tajná skladiště zbraní, třaskavin, potravin, přikrývek a civilního oblečení. Organizace Verwolf, Zeppellin, tisíce vyškolených teroristů prováděly vojenské akce i po skončení války. Zakládaly požáry, přepadávaly české četnické stanice, kladly bomby. V pohraničí se rozhořela gerilová válka. Rozšiřovaly se letáky, které vyzývaly všechny Němce ke "znovudobytí sudetské vlasti" a slibovaly, že "den odplaty a osvobození přijde". Jedním z řešení výbušné situace byl urychlený "divoký" odsun německého obyvatelstva z českých zemí.
15. březen 1939 a následné děje vykopaly mezi českým a německým obyvatelstvem příkopy plné krve a nenávisti. Po více než padesáti letech by tyto události měly být jen tragickou součástí historie. Jejich oživování, spojené s politickými požadavky, falešnými výklady, které z agresora dělají oběť, nepřispívají k dobrým českoněmeckým vztahům. Přitom na dobrých vztazích mají zájem demokratické síly v obou zemích.

Z následující diskuse zaznamenávám vystoupení pana Štembery, který poznamenal:
Historické události jsou plny kladných i záporných jevů. Ten, kdo z historie vytahuje jen záporné jevy, není historik. Jisté žurnalistické kruhy se zabývají diskreditací určitých epoch. Husité jsou zobrazováni jako "zfanatizované hordy". Nikdo dnes nebude schvalovat vypalování kostelů. Každá venkovská babička v té době však znala Písmo svaté lépe, než leckterý římský kardinál. Stejně tak baroko nebylo pouze dobou, kdy kvetlo stavitelské umění, ale i dobou habsburského útlaku. Podobně dnes někteří žurnalisté hodnotí dobu okupace, předcházejících i následných dějů. Snaží se vybíráním určitých událostí "vysvětlit historii". Plánovitě snižují národní sebevědomí.

Z mnoha dalších příspěvků dávám slovo generálu ve výslužbě Kvapilovi:
K 362.000 obětem na území bývalé republiky je třeba přičíst tisíce zahynuvších vojáků. Československá armáda neskončila 15. březnem 1939. Armádu nedělají jen zbraně, ale i ideje a morální náplň. V roce 1937 nastoupilo do čs. armády desítky tisíc dobrovolníků, protože se čekala válka. Naše mládež si tehdy vážila svobody a cítila národní hrdost. Na 15. březen jsme celý život nezapomněli. Po vzniku protektorátu odešlo tisíce lidí do zahraničí, aby hledali cestu boje. Byli to pokračovatelé naší předválečné armády, to byli její vojáci. První bojové jednotky začaly vznikat v létě 1939. Ty se zapojily už v době nacistického vpádu do Polska. 14. září 1939 sestřelily dva německé bombardéry...
...Zatímco 15.3. 1939 bylo v armádě 60.000 lidí, stálo v květnu 1945 na straně Spojenců 80.000 vojáků! Díky jim mohlo být po válce obnoveno Československo, které spoluzakládalo OSN. Díky jim jsme patřili mezi vítězné státy.

Přidávám ještě Šamanův podotek: Také díky těmto vojákům i domácím odbojářům, kteří bojovali, i když nemuseli, které pronásledovaly všechny totality, díky těmto tisícům neznámých hrdinů jsme se nedávno stali součástí Severoatlantického souručenství. Tento náš "pradávný" boj je ve světě stále ceněn - více než u nás doma. Je součástí našeho slavnějšího kusu historie. Je pro náš vstup do NATO možná důležitější, než celkový stav současné naší armády a společnosti vůbec.
Vzpomínejme hrdinů! Těch od Tobruku i od Sokolova. I těch ze Zálivu. A poděkujme jim, dokud ještě žijí!

Poprvé vyšlo v Neviditelném psu 17. března 1999
redigováno březen 2002