1.10.1999
ŠAMANOVO DOUPĚ
Boření rozdělující zdi

(Jan Kovanic)

Rozdělující zeď je zbořena - tak alespoň tvrdí název knihy, která je výsledkem dvouleté práce česko-německé pracovní skupiny. Jejím prvním podnětem bylo stanovisko Českobratrské církve evangelické "K problematice vysídlení sudetských Němců" z roku 1995. Na což o rok později reagovala Evangelická církev v Německu "Prohlášením ke smíření mezi Čechy a Němci". Přednáška o genezi této knihy byla hlavním bodem podzimního semináře Kruhu přátel česko-německého porozumění (Freundeskreis deutsch-tschechischer verständigung), který se o uplynulém víkendu sešel v zámečku Lázně u Chudenic. Jakožto zástupce Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jsem tam byl taky.

Chudenice jsou městečko (od roku 1592) na půl cestě mezi Plzní a Furthem im Wald. Od 13. století do roku 1945 byly v majetku rodu Černínů. 400 let zde pracoval bez podstatné modernizace jeden pivovar (do 1947, dnes je jeho zařízení v Národním technickém muzeu). V místě pobýval Josef Dobrovský i František Palacký. Černínové hostili i F.L. Čelakovského, který se spolupodílel na tvorbě "Americké zahrady", arboreta, kde se nad tisy, jalovci virginskými, mandžuskými aráliemi, platany a liliovníky tyčí několik douglasek tisolistých, nejstarší přes stopadesát let.

Ještě v dávnější minulosti, někdy v desátém století, se těmito místy bral svatý Wolfgang, tehdejší řezenský biskup. Zastavil se tu prý na cestě domů, aby ještě naposledy pohlédl na tu krásnou zemi, zemi milovanou. Předal právě nově vzniklou pražskou diecézi prvnímu českému biskupovi (Sasovi Dětmarovi). Tím pominul hlavní důvod jeho pracovních cest do Čech. Na tomto místě vstupovala cesta do nepřehledných pohraničních hvozdů. A pěkný výhled z vrchu Bolfánek je zde dodnes. Na 45 m vysokou rozhlednu, přestavěnou z věže zrušeného barokního kostela, vyšplhali všichni účastníci chudenického setkání. Na severu lze prý za jasnějšího počasí spatřit i věž plzeňského kostela, na západě jsme zahlédli Radyni a na jihu dohlédli až k hraniční Jezerní stěně.

U všech přítomných byla patrna citová vazba na tu zemi, kde voda hučí po lučinách, jak v hlavním příspěvku setkání později připoměl Doc. Dr. Zdeněk Susa, spoluautor a vydavatel zmíněné knihy, když vyprávěl o její genezi. Svou přednášku uzavřel výzvou ke smíření, které musí vycházet z vnitřku, nikoli z věčných požadavků.

Ing. Prokopovi z našeho spolku českých vyhnanců se nelíbil výraz "pocit pýchy", který byl v prvotním vyjádření českých evangelíků použit pro popsání české poválečné nálady. Pravil, že v té době byly hromadné přesuny obyvatel obvyklé. Transporty totálně nasazených posouvaly 2,5 milionu lidí, odsuny na smrt milionů pět. Jde o dnešní hodnocení tehdejší doby, kdy nějaký pocit pýchy nebyl ani potřebný.

Paní Menschik se nelíbí neustálé otvírání ran. Mluvila snad nejkratší dobu, ale řekla jednu věc, o které budu ještě dlouho přemýšlet: "Cítili jsme po válce spoluodpovědnost, ne vinu. Tento cit nám to pomohl překonat. Ne pocit kolektivní viny."

Dr. Pavel Macháček, předseda našeho Kruhu (občanů ČR...) mj. prohlásil, že porozumění nesmí být bráno jako odpuštění. Existují tak zlá fakta, že je nelze smýt ani odpuštěním. A dnes je nikdo nemůže napravit.

Německý spolupředseda Kruhu přátel česko-německého porozumnění Rudolf Küchler nám pravil: Češi, přeceňujete landsmanšaft. U nás nejsou moc slyšet. Na těch setkáních se scházejí lidé, kteří spolu bydleli v jedné vesnici. Nevěnujte pozornost té hrstce manipulujících štváčů, teď už bude klid.

(Po přečtení mých vyprávěnek [Jak prošel táta Osvětimí; Tvrdohlavost opět zvítězila; Šťastní Němci] mi mejlnul: "Skoro jsem si myslel, jestli to nebyl můj otec - nebo dokonce mé vzpomínky. Dnes jsem rád, že se tatínek už v 46tém rozhodl odejít ze svého milovaného Ústí nad Labem do "šťastného tehdejšího Německa" - což velmi šťastné zase tak nebylo. Bída, kterou jsme zažili ve válce s mámou, když táta byl v koncentráku, začala znova. Jídlo na lístky, ubytování pro kočku... To štěstí být Němcem - já to osobně tenkrát nechtěl - nastalo až po tvrdé práci. Dnes jsem hrdý na to, že moje generace vlastně vybudovala tu blahost a bohatost, jak existuje dodnes...)

Další účastník upozornil, že když se říká "Němci začali válku", pak je to sice pravda, ale pokud se stále hledá "kdo je vinen", potom se dostáváme na cestu, která nic neřeší.

Architekt Hýzler o práci komise historiků prohlásil, že inventarizace vin a omylů může vést k poznání pravdy, ale není cestou usmíření. Je potřebné hluboké zpytování svědomí na obou stranách, na té české dosud pokulhává. Poválečná doba krutě dopadla na všechny Němce, i na ty, kteří se chovali perfektně. Do pohraničí se hrnula česká spodina, ve které nebylo nic vlasteneckého. Německého lékaře, který tajně léčil uprchlíky z nucených prací, brutálně odsunuli kvůli jeho vile, kterou pak mohli zabrat...

Pan Prager jako lékař vychází při léčení z jednoty osobnosti. Každá choroba má svou genezi, přítomné léčení i svou prognózu. To se dá aplikovat i na společenství a národy. Český národ je jiný než německý, je někdy těžké překonat rozdíly. Na povrchu jsou církevní pravdy možná hezké, ale v situacích, kdy se cítí někdo ohrožen, si brání svou pravdu. Ten pocit ohrožení, ze kterého plynou obranné postoje, cítí dnes v příhraničních oblastech. "Jsem proti zdem. Matiční ulice je obranou nových nacionalistů. Takoví jsou i v Německu a Rakousku. Jediné, co se proti tomu dá dělat, je to, o co se snažíme my, v mravenčí každodenní práci."

(Z Čech definitivně emigroval po zážitku ze srpna 1969, kdy jeho autíčko se chystali vzít do presu na Hlávkově mostě dva tanky ČSLA. Měl rakouskou poznávací značku. Ale podařilo se mu překonat obrubník a vyjet na chodník... Dnes má druhý byt 5 km od hranic, aby mohl sledobvat naši báječnou Českou televizi. "Ani nevíte co máte, hlavně 2. program.")

V další části setkání jsme se něco dověděli o pamětihodnostech Klatovska. Vyjímám z ní tuto podstatnou myšlenku: Ochrana kulturního dědictví společných dějin by měla být novým rozměrem úsilí k porozumění. Je škoda, že v debatách o přistoupení k Evropské unii není nejmenší zmínka o kultuře. Přitom naše duchovní a kulturní pojítko má větší váhu než ekonomická stránka věci.

Ještě jsme byli informováni, že první katolický kostel ve Strašnicích byl nedávno postaven díky podpoře z Regensburku, a pak už následovala společenská a kulturní část. Do Chudenic přijel zahrát Ypsilon band ze základní umělecké školy v Klatovech. Hutný zvuk souboru se rozjel nejdříve v klasických swingových skladbách Glena Millera, později předvedl i swingové úpravy jiných populárních skladeb. Těm osmnácti- devatenáctiletým klukům a holkám naslouchali, krom účastníků našeho setkání (typický věk 60 - 75) i sedmnáctileté dívky z berlínské jazzové baletní školy, které si do chudenického hotelového zámečku jezdí pilovat svá vystoupení.

Nadcházející nocí duněly saxofony a trubky, německé sedmnáctky v texaskách se při nich pohupovaly a pobrukovaly si:

"Don't worry, be happy..."

PS1:Jednací řečí byla čeština. A s hořícíma ušima musím doznat, že převážně perfektní čeština.
PS2:Kniha "Rozdělující zeď je rozbořena" je k dispozici v knihkupectví Kalich, Praha 1 , Jungmannova 9, za asi 138 Kč.
PS3:Setkání v Chudenicích bylo z valné části dotováno česko-německým Fondem budoucnosti, kterému tímto vyslovuji dík.

Psáno v Praze na Lužinách dne 20. října 1999