Na tuto situaci se muselo okamžitě reagovat a tou reakcí byl Benešův dekret č. 5 z 19. května 1945, který kromě zrušení vynucených německých konfiskací v době okupace zaváděl institut tzv. národní správy. Úmyslem zákonodárce nebylo vyvlastnit majetek, ale jenom jej u osob státně nespolehlivých obstavit, a případně zajistit, aby Němci opuštěné polnosti a průmyslové kapacity mohly být co nejdříve uvedeny do chodu. V pozemkových knihách se vlastník nepřepisoval, ale pouze se u příslušného zápisu učinila poznámka.
Národní správa byla uvalena, kromě osob právnických, jež úmyslně a záměrně sloužily německému vedení války, a osob vyvíjejících činnost proti Čs. republice, na majetek osob německé/maďarské národnosti a tato národnost byla definována národnosti, k níž se dotyčný přihlásil v kterémkoli sčítání lidu po roce 1929.
Konstrukce tohoto ustanovení je jasná. Zákonodárce chtěl položit na německý majetek co nejširší filtr, aby dostal vše v co nejkratším čase pod kontrolu. V rozháraných poměrech, pár dní po válce, kde na mnoha místech ještě po lese běhali werwolfové, neměl čas zjišťovat, kdo je vinný a kdo nevinný.
Dekret tedy de iure nenařizoval vyvlastnění, neboť národní správa byla z principu dočasná, k čemu de facto vedla, je z dnešního pohledu otázkou názoru.

Národní správa ale v zemědělství selhala (určitě se objeví komentáře, které si smlsnou na tom proč) a strach z nedostatku potravin pak vedl k dekretu č. 12 z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku. Zde se podle těchže kritérií jako v dekretu č. 5 už skutečně hovoří o konfiskaci zemědělské a lesní půdy a k ní patřících budov a zařízení. V odst. (2) par. 2 se praví, že výjimky u osob národnosti německé nebo maďarské, opět podle kteréhokoli sčítání po roce 1929, budou stanoveny zvláštním dekretem (jeho znění bohužel nemám k dispozici).
Většinu půdy převzal tzv. Národní pozemkový fond, který pak uspokojoval přídělce. O zápisech do pozemkových knih se v tomto dekretu nehovoří.

Dalším problémem, který přišel na řadu, byla existence de facto cizích státních příslušníků na území osvobozené Československé republiky. Toto řešil Benešův dekret č. 33 z 2. srpna 1945 o propuštění ze státního svazku.
Logicky už od roku 1938 po záboru Sudet a posléze po 15. 3. 1939 nebyli čs. státními příslušníky ti, kteří nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské podle předpisů cizí okupační mocnosti. Par. 1 odst. (2) pak zbavoval čs. občanství i ostatní čs. občany německé a maďarské národnosti, avšak podle par. 2 se občanství zachovávalo osobám, jež zůstaly věrny Čs. republice a podle par. 3 mohly osoby občanství zbavené žádat o vrácení, pokud neporušily povinnosti čs. státního občana. Nikoli tedy výhradně etnická příslušnost za předmnichovské republiky, ale především vlastní opce pro to které občanství po záboru Sudet a vzniku protektorátu se brala jako rozhodující faktor - podle hesla "kdo chce kam, pomozme mu tam". Jak velice působivě napsal minulý týden jeden čtenář do komentářů, byli Němci, kteří říšské občanství odmítli, na podzim 1938 se radši ze Sudet vystěhovali do vnitrozemí mezi Čechy, a kterým bylo v roce 1945 čs. občanství bez problémů obnoveno (zřejmě podle par. 3).
Samozřejmě že dnes můžeme spekulovat o druhé možnosti - o tom, že by sudetští Němci v roce 1945 automaticky dostali čs. občanství obnovené republiky, respektive zbytek by o ně plošně nepřišel, nicméně já si tuto situaci v kontextu doby představit neumím.

Pak následoval dekret čtvrtý, jenž konfiskoval majetek nemovitý i movitý (s výjimkou té části movitého majetku, jež jest nevyhnutelně třeba k uspokojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání). Byl to dekret č. 108 z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku.
Z etnické množiny všech Němců, kteří uvázli v síti dekretu č. 5 o národní správě, měl vyjímat ty, kteří byli nepřáteli. Vyplývá to z definice postižených osob a jejich rozdělení do tří skupin.
Byly to: a) Německá říše a říšskoněmecké právní osoby (v českých zemích), b) fyzické osoby německé a maďarské národnosti, které nemohly prokázat loajalitu Čs. republice, c) osoby spolupracující, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, bezpečnosti a obnově Čs. republiky.
Přesvědčení, že se jednalo o uplatnění kolektivní viny a etnické čistky, zpochybňují dva faktory. Především vyvlastění není etnicky definováno, když se týká i osob ze skupiny c), a naopak se netýká paušálně osob b). Dále zde na rozdíl od dekretu č. 5 a č. 12 chybí definice německé/maďarské národnost na základě sčítání lidu po roce 1929.
Každopádně ze sledu dekretů vyplývá, že jestli se dá vykonstruovat, že Československo obstavilo svým občanům majetek podle dekretu č. 5, nelze tvrdit, že podle dekretu č. 108 majetek SVÝM občanům zabavilo!

Fakticky byl majetek zabaven občanům Německé třetí říše a Maďarského království a to jen těm, kteří neprokázali, že nebyli nepřáteli československého státu!

Nelze ani pominout fakt, že dekrety všude zdůrazňují výjimečnost těch osob, které, ať už německé, maďarské nebo jiné národnosti, byly nacisty perzekvovány, nebo se od nacismu distancovaly. Těm majetek zabaven nebyl a čs. občanství dostaly zpět, takže i z tohoto důvodu je pochybné hovořit o etnické čistce.
Nicméně jsme dospěli ke skutečnému neuralgickému bodu Benešových dekretů. Podle nich nikoli stát musel prokazovat vinu, ale naopak obvinění museli státu prokázat nevinu, čs. občanství nebylo odebíráno jednotlivě na základě důkazů, ale jednotlivě "očistným" úředním procesem vraceno. Podle mého soudu nikoli v kolektivní vině a etnické čistce (ta nezná žádné výjimky), ale v obrácení principu presumpce neviny naruby je morální slabina Benešových dekretů.
K ospravedlnění zákonodárce byl chtěl uvést to, co jsem už citoval v "Zamyšlení nad kolektivní vinou" (Mrožoviny, 28. 1. 2002) a opět k tomu použít slova Carla Junga, napsaná v téže doby, kdy inkriminované dekrety vstoupily v platnost:
... žádný Němec nemůže očekávát, že se Evropa povznese na onu "finesse", aby pokaždé nejdříve zkoumala, zda se zločinec jmenuje Müller nebo Meier...
Napadané Benešovy dekrety prostě vznikly v roce 1945 bezprostředně po nacistickém teroru a válce, nikoli po téměř 60 letech míru a rozvoje humanitních myšlenek v roce 2002. Je jisté, že kdyby Hitler s pomocí 4/5 sudetských Němců Československo nerozbil a po obsazení zbytku neperzekvoval české obyvatelstvo právě za pomoci jejich bývalých spoluobčanů, žili by sudetští Němci v Česku dodnes.

Jinou otázkou je praktické naplňování těchto norem, jací lidé se stávali národními správci, jak národní výbory dekret č 12 a 108 aplikovaly při konfiskacích, které osoby byly prohlášeny za "nepřátelské", jak se prostřednictvím dekretů vyřizovaly osobní účty. Nelze pominout ani komunistickou dikci, jež z dekretů čiší a která předznamenává pozdější znárodňovací zákony. Ale i to patřilo k roku 1945, a jestliže právě trpká zkušenost s komunismem přispěla k dnešnímu pojetí lidských práv, nelze je uplatňovat zpětně, před komunistickou zkušenost. Odsoudili bychom se k věčnému přepisování dějin, a tím ke ztrátě vlastní minulosti a destabilizaci majetkoprávních vztahů, když restituční zákony nekompromisně deklarovaly politickou vůli nejít před rok 1948.
Připouštím, že toto není pohled právníka, ten čtenář nalezne na Neviditelném psu v článcích Pavla Ebra.

Psáno v Praze 5. 3. 2002 na základě textů zmíněných dekretů uveřejněných na webové stránce Ministerstva zahraničí ČR