>>V rámci české publicistiky se při aktualizovaném výkladu česko-německých vztahů objevují dva extrémy. Jeden z nich je založen na skrytých či zjevných obavách ze všeho cizího, zejména ovšem německého, a v konfrontaci našich vlastních neuspokojivých výsledků s pronikáním západních vlivů do české ekonomiky, kultury a politiky vede v podstatě k úzkostlivému izolacionismu. Vyplňuje myšlenkové prázdno po někdejší ideologii socialistického internacionalismu populistickými frázemi, jež představují Němce a Německo jako nebezpečný monolit, nikoli jako souseda, s nímž je třeba rozvíjet standardní mezistátní vztahy na základě národních, institucionálních, skupinových a individuálních zájmů. I když nelze vyloučit, že další prohlubování ekonomické a vnitropolitické krize by mohlo dodat tomuto názorovému proudu poněkud větší dopad na českou společnost, nezdá se, že by takovýto izolacionismus mohl mít podstatný vliv na utváření "xenofobního" vztahu Čechů k Němcům.

Daleko významnější je druhý extrém, s nímž se hojně setkáváme na stránkách českých deníků a který se snaží takříkajíc "nazírat minulost očima budoucnosti". Pokouší se totiž revidovat dějiny česko-německých vztahů pod zorným úhlem "nápravy" chyb a prohřešků našich předků, zdůrazňuje potřebu "vyrovnat se s minulostí" alespoň "symbolickým" odškodněním německých obětí českého násilí a slibuje, že teprve poté dojde k patřičnému porozumění, k hospodářské pomoci a k celkovému soužití na vpravdě evropské úrovni. I jen trochu pozorný čtenář či posluchač, schopný samostatného uvažování, si nad články s tímto obsahem nutně klade otázku, zda tu nejde o úplné převrácení třebas i jen prosté chronologie evropských dějin 20. století; ptá se, zda opravdu vše začalo až květnem 1945 a zda snad tehdejší perzekuce Němců nebyla krutým důsledkem zločinné nacistické okupace českých zemí a genocidní politiky Třetí říše za druhé světové války. Tu přispěchá publicistika a ujišťuje čtenáře, že jakási válka tu sice byla, ale že pro pochopení českého vývoje je podstatný střet dvojí totality, přičemž komunistická byla ještě zločinnější než nacistická, a teprve ona dlouhodobě ublížila Čechům. A pokud padne otázka po Mnichovu, odpověď je také nasnadě: tato mezinárodní dohoda byla jen přirozeným důsledkem násilného podmanění německého obyvatelstva českých zemí československým státem v roce 1918. Pohádka o těžkém životě hodného sudetského Němce vedle zlého, ale švejkovsky vychytralého českého Honzy by mohla v tomto bodu končit, ve skutečnosti však pokračuje hluboko do minulosti, neboť je pouze populárně pojatou součástí dalekosáhlé revize českých dějin.

Tato revize už pro středověk a raný novověk značně přeceňuje význam německého živlu v Čechách a na Moravě a proti jeho kulturnímu přínosu staví zhoubný český nacionalismus, který poprvé vyvrcholil v husitství a podruhé v rozvracení a konečném rozbití domněle naprosto spořádané a demokratické habsburské monarchie. V dějinách 20. století jsou pak Češi prezentováni jako viníci skrytého holocaustu na Romech a posléze pachatelé genocidy na sudetských Němcích; teprve tím prý způsobili rozvrat, který umožnil hladký nástup komunismu, atd. atp. Negativistická revize českých dějin je ve své podstatě naprosto ahistorická, neboť svévolně převrací souslednost jevů a opomíjí širší dějinný kontext, nebere v úvahu skutečnosti, jež zkonstruovaným tezím odporují, a neusiluje o objektivnější hodnocení srovnáním událostí v českých zemích a jinde v Evropě.

Je to pojetí českých dějin, které má hluboké kořeny ve starší sudetoněmecké historiografii a k němuž se ve vyhrocené podobě hlásí také představitelé Vítkova spolku (Witikobundu - Š.). Tento výklad má však také své české protějšky, a to zejména v publicistice let 1938-1945, jež vznikala pod přímým nebo zprostředkovaným náporem nacionálně socialistické zvůle, a v některých směrech odpovídá oficiálnímu pojetí "říšských dějin" z doby okupace.

Kdyby toto pojetí českých dějin zůstávalo výlučným duchovním bohatstvím militantní části sudetských Němců, nestálo by za řeč. Důležité je, že se šíří také v některých česky psaných novinách a proniká i do dalších sdělovacích prostředků. Na první pohled "silnou" stránkou tohoto výkladu zejména moderní historie je apel na domněle moderní a nacionálních předsudků zbavené pojetí české minulosti. Ve skutečnosti jde o návrat ke schématům vyhroceného sudetoněmeckého nacionalismu, který důsledně přehlíží zločiny spáchané sudetskými Němci zejména v době nacismu a jednostranně zdůrazňuje skutečná i domnělá provinění česká, k nimž došlo především v důsledku rozvratu za obou světových válek. To vše se děje při promítnutí dnešních právních i etických norem do odlišných poměrů v minulosti, leč jen při hodnocení provinění českých. Takový přístup nabývá nové váhy v okamžiku, kdy dochází k dalším ahistorickým skokům - ke srovnání odsunu sudetských Němců s etnickými čistkami na Balkáně či k charakteristice české "xenofobie", která se údajně projevila nejprve vůči Němcům a nyní vede k "vyhánění" Romů. Systematicky tak vzniká obraz xenofobního národa uprostřed Evropy, vůči němuž by měly ostatní národy zaujmout rezervované či dokonce odmítavé stanovisko.

Negativistická interpretace českých dějin má dalekosáhlé důsledky mezinárodní i vnitřní. V domácích poměrech směřuje na jedné straně k oslabení českého historického vědomí, na straně druhé pak se dotýká lidské důstojnosti těch občanů, kteří se identifikují se svým národním společenstvím a s českým kulturním dědictvím, a to nikoli v rozporu, nýbrž v souladu se svým místním, regionálním a ovšem také evropským zakotvením. Z hlediska příznivého utváření česko-německého soužití ve střední Evropě je to postup veskrze kontraproduktivní, neboť lidé vykořenění a dezorientovaní jsou mnohem náchylnější ke xenofobii než občané sebevědomí, kteří znají hodnotu svou (také historicky odůvodněnou) a stejně tak uznávají důstojnost "těch druhých".

Kritika negativismu v pojetí českých dějin by ovšem měla pramalý smysl, kdybychom se nezamýšleli nad vlastními nedostatky, které její jednostranné šíření umožňují. V demokratické společnosti není žádný důvod k zákazu podobných názorů, k žádným "nacionalistickým pravítkům" ukazujícím na "zrádce naší věci", jak se před časem půvabně vyjádřil publicista Emanuel Mandler. Právě proto, že demokracie - pokud má zůstat demokracií - vyžaduje diskusní střetávání názorů, je žádoucí názorovou pluralitu upevňovat, aby negativistické pojetí českých dějin nevytlačovalo jiné koncepce. Ty by měly mít vědecký základ a měly by se dostávat vhodnými způsoby do školního dějepisu i do hromadných sdělovacích prostředků. Nejde však zdaleka jen o historickou vědu a sdělování jejích výsledků veřejnosti. Jde - v rovině obecné - také a především o důstojné výkony v současném životě hospodářském, politickém a kulturním. O to, abychom vlastní hloupostí či neschopností řešit narůstající problémy nevytvářeli laciné důvody k očerňování celého národa z primitivní xenofobie a z neschopnosti žít na úrovni odpovídající střední Evropě. V rovině speciální pak nám musí jít o vytváření přátelských nebo aspoň dobrých vztahů s německými sousedy, stejně jako o ocenění vstřícných kroků sudetských Němců, a to na všech úrovních.

Nesnažme se o nemožné - o přesvědčení pánů ze spolku, který svým jménem navazuje na krásné jméno českého velmože Vítka z Prčice, a přejme jejich názor jim samým i dalším lidem podobně smýšlejícím. Nepřikládejme tomu větší význam, než jaký si zaslouží. Věnujme však kritickou pozornost pracím těch publicistů, kteří se nás snaží přesvědčit o jedinečné správnosti tohoto názoru, a věcně se s touto publicistikou vyrovnejme. Tím více však spolupracujme s těmi sudetskými Němci, kteří přicházejí s podanou rukou z Kruhu přátel česko-německého porozumění či z drážďansko-freiburské nadace Most-Brücke. Vždyť právě ona svým názvem přesně vystihuje podstatu věci: most spojuje i tehdy, když je pohled na stejnou hraniční řeku z jedné strany a ze strany druhé hodně odlišný. Tak tomu může být i ve vztahu mezi většinou Čechů a většinou Němců včetně těch kdysi sudetských; všichni mohou ve vzájemné úctě užívat týchž mostů do Evropy, i když zůstanou sami sebou a budou věrni svému - stále oživovanému a snad i kultivovanému - historickému vědomí. A že to neplatí o nositelích extrémních názorů na jedné i na druhé straně? Nevadí - když zůstanou jen malou menšinou, nebude to už nikoho zajímat.<<

Ze sborníku z konference "Česko-německé vztahy 1945-1950", s. 65-69,
kterou 19.11. 1999 uspořádal na nuselské radnici Kruh občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí
se souhlasem autora pro Neviditelného psa přepsal a o první stránku zkrátil
Šaman (který se ztotožňuje s každičkým slovem autora:)

Jaroslav Pánek podal bližší argumentaci k některým naznačeným otázkám ve statích Česká historická věda a české historické vědomí, Český časopis historický 97, 1999, s.311-320 (přetisk: Zpravodaj Historického klubu 10, 1999, č. 1, s. 1-14);
Historiografie, historické vědomí a odpovědnost (Úvodem k VIII. sjezdu českých historiků), zpravodaj Historického klubu 10, 1999, č. 2