28.5.
Atentát na Heydricha
Jiří Svršek
Literatura:

[1] MacDonald, Callum: Úder z Londýna. Atentát na SS obergruppenführera Reinharda Heydricha. BB Art, Brno 1996. překlad: Kateřina Březinová. ISBN: 80-7257-205-9 z angl. orig.: The killing of SS obergruppenführer Reinhard Heydrich, 27 May 1942. MacMillan London Limited, London 1989.

[2] Hitlerův Můj boj očima historiků. Zpracoval: Dr. František Bauer, úvod: Dr. Fr. Stárek. Nakl. Univers Praha, 1994. ISBN: 80-901525-1-1.

[3] Colloti, Enzo: Hitler a nacismus. Nakl. Columbus spol. s r.o., Slovinská 9, 101 00 Praha 10, Praha 1996. Z italského orig.: Hitler e il nazismo, nakl. Giunti a Casterman, 1994. Překlad z italštiny: Josef Hajný. ISBN: 80-85928-44-2.

[4] Steffahn, Harald: Hitler. Nakl. Votobia, Olomouc, 1996. z německého orig.: Adolf Hitler, Rowohlt Taschenbuch Verlag GmbH, Reinbek bei Hamburg, 1994. ISBN: 80-85885-27-1

[5] Butler, Rupert: Černí andělé. Historie zbraní SS. Nakl. Columbus spol. s r.o., Slovinská 9, 101 00 Praha 10, Praha 1996. Z angl. orig.: The Black Angels, nakl. Arrow Books, Londýn 1989. Překlad: Ivan Ryčovský. ISBN: 80-85928-41-8.

[6] Adolf Hitler, Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941 - 1944. Aurora, Praha 1995. ISBN: 80-901603-9-5. překlad: Jethro Spencer McIntosh z něm. orig.: Adolf Hitler, Monologe im Führerhauptquartier 1941 - 1944, Albrecht Knaus Verlag, Hamburg, 1980

[7] kolektiv autorů: Komu sluší omluva. Češi a sudetští Němci. Nakl. Erika, Praha 1992. ISBN: 80-85612-02-X

[8] Joseph Goebbels - Deníky 1938. překlad: Jiří Hájek. Nakl. Dialog, Praha 1992. ISBN: 80-85194-58-9. Doslov: Jiří Hájek.

[9] Veselý, Zdeněk: Dějiny českého státu v dokumentech. Nakladatelství Victoria Publishing a.s., Klimentská 30, 110 00 Praha 1, 1994. ISBN: 80-85605-95-3

[10] Moulis, Miroslav: Sto dní na vrcholu moci. Edice Archiv, Mladá fronta, Praha 1987.

[X1] http://metalab.unc.edu/pha/7-2-188/188-12.html Letter sent by the President to the Chancellor of the German Reich, Adolf Hitler, April 14, 1939. Viděno: 30.6. 1999.

[X1] House of the Wannsee Conference. Permanent Exhibit. The Wannsee Conference.

[N1] Dokumenty českého státu za 2. světové války. Mnichovská dohoda, 29. září 1938. Výnos o vyhlášení protektorátu Čechy a Morava, 16. března 1939. Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa, 2. října 1941. Natura 10/1996.

Mnichovská dohoda

29. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení sudetského území Československa nacistickému Německu.

Německo zabralo kromě dohodnutých čtyř pásem také páté pásmo, které do mapy zakreslil sám Hitler. Původně o tomto pásmu měla jednat mezinárodní komise, která však musela přijmout ultimativní rozhodnutí německého vůdce. Pásmo obsahovalo oblast Orlických hor, celé Hřebečsko se Svitavami, hranice pokračovala k Olomouci, dále na východ k Příboru, odtud k Ostravě. Okupován byl Nový Jičín, Bělotín, Kopřivnice, Hodslavice, Štramberk, Studénka, Fulnek. Do záboru připadly Krkonoše, Harrachov, Rokytnice nad Jizerou, Vítkovice v Krkonoších a řada dalších obcí v okresech Jilemnice, Český Dub, Semily, Turnov, Břeclav a jinde.

Po obsazení pohraničních oblastí z tohoto území uprchlo téměř 115 tisíc Čechů, téměř 12 tisíc německých antifašistů, více než 7 tisíc Židů a tisíc osob různé národnosti.

Adolf Hitler bezprostředně po Mnichovské dohodě dal jasně najevo, že se zbytkem Československa nebude jednat, dokud bude prezidentem Edvard Beneš. Hitler k němu choval hlubokou nenávist a ztotožňoval ho s duchem českého nacionalismu. Prezident Edvard Beneš 5. října 1938 ze svého úřadu odstoupil. Koncem října odletěl do Londýna na léčení a zcela neohlášen přistál na letišti v Croydonu. Počátkem roku 1939 Edvard Beneš odplul do Spojených států, kde záhy přijal nabízené místo profesora sociologie na Univerzitě v Chicagu.

Ve zbylém Československu po odstoupení prezidenta Beneše začaly v nových poměrech pokusy o realizaci koncepce národního státu. Podle mnichovské dohody musela vláda generála Syrového skoncovat s dosavadní politikou. V zahraniční politice proto byly splněny všechny požadavky Polska a Maďarska. 21. října 1938 byla vypovězena smlouva se Sovětským svazem.

19. listopadu 1938 Slovensko získalo autonomii, která mu byla slíbena již 30. června 1918 Pittsburgskou dohodou. Československý stát se stal Česko-Slovenskem.

30. listopadu 1938 se prezidentem stal dr. Emil Hácha , který byl vynikajícím a morálně úctyhodným právníkem, ale politicky byl zcela nevýraznou osobností. Již v době svého jmenování trpěl vážnými zdravotními potížemi.

Český národ prožíval na přelomu let 1938 a 1939 těžké období, kdy sen o stabilní demokratické síle ve střední Evropě skončil. Prostý český člověk vnímal mnichovskou dohodu jako zradu spojenců a přátel na západě i na východě. Ze škol zmizely obrazy Masaryka a Beneše. Adolf Hitler dostal nabídku, aby jmenoval německého zástupce do československé vlády. Pod tlakem Berlína se Němci na zbytkovém území Československa těšili rozsáhlým privilegiím. Německé politické strany prohlásily, že jsou součástí národně socialistického společenství pod vedením Adolfa Hitlera.

Hitler se ale nevzdal plánů na rozbití českého státu. Jeho administrativa hrála dvojí hru. Na jedné straně se Německo snažilo oficiálně vypadat tak, že proti Česko-Slovensku již nemá žádné výhrady a je ochotno dokonce s ním spolupracovat.

Na druhé straně 17. prosince 1938 Hitler vydal další směrnici pro velitelství Wehrmachtu, která se týkala příprav k vojenskému obsazení Česko-Slovenska. Směrnice vycházela z předpokladu, že nebude kladen žádný významný vojenský odpor.

Při jednáních 21. až 23. ledna 1939 Chvalkovský nabídl Hitlerovi řadu dalších ústupků, jako celní unii s Říší, ustavení úřadu německého vysokého komisaře u pražské vlády, atd. Naopak žádal záruky nových státních hranic. Adolf Hitler a Joachim von Ribbentrop ale nabídku odmítli s poukazem na to, že obyvatelstvo v Česko-Slovensku zaujímá celkově protiněmecký postoj a stát je ovládán Židy, bolševiky a benešovci.

Vznik Protektorátu Čechy a Morava

Až do března 1939 se česko-slovenská vláda snažila přimět Francii a Velkou Británii k zárukám státních hranic ČSR. Západní mocnosti poskytly Česko-Slovensku půjčku 16 miliónů liber. Německo bylo upozorněno na tento problém, ale říšská vláda nijak nereagovala.

Události, které byly rozhodující pro další vývoj, se odehrály v Bratislavě. V prosinci 1938 došlo mezi pražskou a slovenskou vládou, v jejímž čele stál Jozef Tiso , k rozporům. Toto napětí bylo vyvoláno z části nediplomatickým jednáním českých úředníků, ale zejména bylo podporováno z Berlína příslibem podpory snah slovenských nacionalistů o samostatnost Slovenska.

Diskuse o zárukách státních hranic nezačala ani poté, co pražská vláda 22. února 1939 projevila ochotu vyhlásit neutralitu. Adolf Hitler byl totiž již rozhodnut. V lednu 1939 se v Berlíně tajně sešel s Himmlerem a Heydrichem, aby společně naplánovali strategii záškodnické činnosti na Slovensku.

13. března 1939 vláda Podkarpatské Rusi vyhlásila nezávislost pod ochranou Německa. Téhož dne přijal Hitler Tisa v Berlíně a žádal po něm, aby Slovensko vyhlásilo okamžitě samostatnost.

14. března 1939 Slovenský sněm vyhlásil nezávislou Slovenskou republiku. Ministr zahraničí Chvalkovský požádal Hitlera, aby přijal prezidenta Háchu. Prezidentův zvláštní vlak vyjel z Prahy kolem 16. hodiny a do Berlína dorazil ve 23:00.

15. března 1939 od 01:00 do 04:00 proběhlo jednání mezi Hitlerem a Háchou v budově Říšského kancléřství. Dr. Emil Hácha doufal, že se mu podaří přesvědčit Vůdce o zachování autority pražské vlády. Adolf Hitler ale Háchovi sdělil, že druhý den budou Čechy a Morava obsazeny německou armádou. Důrazně pohrozil, že německé letectvo Luftwaffe srovná Prahu se zemí, pokud bude obsazování kladen jakýkoliv odpor. Po hodinách výhružek, kdy nemocný Hácha opakovaně omdléval a k životu ho přivedla injekce německého lékaře nakonec v ranních hodinách předložený dokument podepsal.

15. března 1939 od 6:00 začaly německé jednotky obsazovat Čechy, Moravu a některé části západního Slovenska. Lidé na ulicích jen bezmocně přihlíželi, někteří hořce plakali, jiní se marně rozčilovali a na Němce pokřikovali nadávky. Demoralizovaná a zlomená česká armáda opustila kasárna. Poslušnost odmítl pouze osmý slezský pluk v Místku, který se okupantům zoufale postavil bez sebemenší naděje na úspěch. Do večera bylo obsazení území Čech a Moravy skončeno.

Za německým vojskem nastoupila německá tajná státní policie Gestapo (Geheime Staatspolizei), které začalo pronásledovat německé utečence, komunisty a ostatní nepřátele Třetí říše. Heydrichovi muži brzy upevnili svoji moc nad českou policií a zadrželi 4639 lidí. Pražská vláda, která předtím odmítla Moravcova varování, předala Třetí říši nejen největší zbrojní podnik Škoda v Plzni, ale také veškerou výzbroj československé armády a letectva včetně 600 tanků a 1000 letadel. Nacisté převzali veškeré nerostné bohatství a uloupili veškeré zlaté rezervy v Národní bance.

Bez jakýchkoliv konzultací s Beranovou vládou nebo s Emilem Háchou 16. března 1939 přečetl říšský ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop v pražském rozhlase Hitlerův výnos o zřízení "Protektorátu Čechy a Morava". Říšským protektorem byl jmenován Konstantin von Neurath. Smyslem tohoto kroku bylo uklidnit zahraniční veřejné mínění a dosáhnout diplomatického uznání Protektorátu. Karl Hermann Frank, který byl povýšen do hodnosti SS-brigadeführera, byl jmenován státním sekretářem.

Exilová vláda v Londýně

Hitlerova okupace Československa v březnu 1939 podle Beneše zcela anulovala Mnichovskou dohodu. Československá republika nepřestala existovat v předmnichovských hranicích a Edvard Beneš navzdory nucené abdikaci zůstal jejím prezidentem. Avšak Benešovy snahy o zformování exilové vlády se setkaly s odměřenou neochotou a kladením překážek. Velká Británie a Francie neuznaly sice legitimitu Protektorátu Čechy a Morava, ale současně neodmítly Mnichovskou dohodu. Vláda Velké Británie podmínila Benešův pobyt v Londýně tím, že se zdrží jakékoliv politické činnosti.

Teprve po vypuknutí druhé světové války 1. září 1939 útokem nacistického Německa na Polsko se postoj vlád Velké Británie a Francie začal měnit. Krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Moravu začaly opouštět stovky mladých lidí zpočátku přes hranice s Polskem, později přes území Sudet a přes rakouské Alpy do Jugoslávie. Většina z nich skončila ve Francii, kde rozšířili řady cizineckých legií. V říjnu 1939 byli tito muži přesunuti k nově vznikající československé armádě na základně v uprchlickém táboře v Séte na středozemním pobřeží.

Koncem prosince 1939 uznala vlády Velké Británie a Francie Benešem vedenou Národní radu za představitele "československých národů". Touto podivnou formulací se vyhýbaly zodpovědnosti za jednotu Československa, kterou svými postoji umožnily nacistům rozbít. Francie se ale snažila prosadit místo Edvarda Beneše svého vlastního kandidáta.

Se svým podřadným postavením se Edvard Beneš potýkal společně s Janem Masarykem, který po uzavření Mnichovské dohody rezignoval na své místo velvyslance ve Velké Británii.

V březnu 1940 Beneš vyjádřil obavu, že další neuznání exilové prozatímní vlády může vést na území Protektorátu k sympatiím obyvatelstva se Sovětským svazem.

Benešovo naléhání bylo ale marné. Vlády Velká Británie a Francie odmítaly vyslovit československé exilové vládě uznání, dokud Národní rada nevysloví Benešovi jednoznačnou podporu.

Edvard Beneš proto Francouzům a Chamberlainovi nedůvěřoval. Byl přesvědčen, že Francie a Velká Británie stále doufají v možnost mírové dohody s nacistickým Německem. Takové řešení by ale znamenalo konec všem nadějím na obnovu Československa. Americký prezident Franklin Delano Roosevelt se soukromě vyjádřil pro československou samostatnost, ale žádné veřejné kroky neučinil. Spojené státy americké zachovávaly neutralitu. Sovětský svaz, který byl vázán smlouvou s nacistickým Německem, slovenskou nezávislost uznal.

Přesto měl Edvard Beneš ve hře své triumfy. Nejdůležitějším z nich byl František Moravec se svou rozvědkou, která prokazovala neocenitelné služby. Pomocí vysílaček mohl Beneš navázat kontakt s československým odbojovým hnutím.

Beneš navrhoval založit "pátou kolonu" přímo v německém týlu na území Protektorátu. Vojenské akce v Protektorátu by měly mnohem větší význam než akce v zahraničí. V rámci možností by "pátá kolona" mohla v Protektorátu vojensky působit, kdykoliv by to spojenci potřebovali.

Dramatické události roku 1940 vyvrcholily v porážkou Francie a její kapitulací 17. června 1940. Tím došlo k zásadní změně v postavení českého exilu. Spojené státy americké zachovávaly svoji neutralitu, Sovětský svaz těžil ze smlouvy s nacistickým Německem a Velká Británie najednou stála před hrozbou války zcela osamocena.

Teprve v tomto období britská vláda radikálně změnila postoj k Benešovým snahám. 23. července 1940, den poté, co britská vláda vyjádřila souhlas s vytvořením Správy pro zvláštní operace, uznala Velká Británie Benešovu exilovou prozatímní vládu.

Statut prozatímní vlády zanechával Čechy až na samém konci exilové hierarchie vlád. Velká Británie navíc dosud oficiálně neodmítla Mnichovskou dohodu. Beneš se vážně obával, že pokud Sovětský svaz vstoupí do války dříve, než se otázka Mnichovské dohody vyřeší, obyvatelstvo v Protektorátu ztratí v západní velmoci důvěru a obrátí se o pomoc na komunisty. Odmítnutí Mnichovské dohody navíc představovalo nezbytný předpoklad k radikálnímu řešení sudetského problému, jímž byl hromadný odsun německé menšiny z poválečného Československa.

Česká zpravodajská služba tajně udržovala kontakty také se sovětskou vojenskou rozvědkou. Edvard Beneš nikdy nepochyboval o tom, že Sovětský svaz dříve nebo později vstoupí do války s nacistickým Německem bez ohledu na vzájemnou smlouvu. Chtěl mít jistotu, že Josef Visarionovič Stalin bude podporovat londýnskou exilovou vládu a nikoliv české komunisty. Proto usiloval o dobré vztahy se sovětským velvyslancem Ivanem Majským a občas mu přenechal zajímavé zprávy.

Existence domácího odboje dávala Benešovi do rukou důkaz českého podílu k vojenské porážce nacistického režimu. Díky tomu postupně získal od vlády Velké Británie politickou podporu, která se projevila technickou pomocí Moravcovi a legitimizovala Beneše jako oficiálního mluvčího Československa. Později, po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, byla důležitým argumentem při jednání s britským ministerstvem zahraničí ve věci plného uznání Benešovy exilové vlády.

Přestože Edvard Beneš při jednání s britskými představiteli záměrně zveličoval význam českého odboje, byl tento odboj lépe organizovaný a vlivnější než kterékoliv jiné hnutí odporu, kromě Polska. Činnost českého odboje koordinoval ilegální Ústřední Výbor Odboje Domácího (ÚVOD), který vznikl v roce 1940 jako představitel všech odbojových skupin kromě komunistů. Beneš tajně vyslovil důvěru Protektorátní vládě, protože poskytovala ochranu domácímu odboji a navíc byla připravena převzít státní moc v případě pádu nacistického režimu.

Beneš doufal, že pokud by nacisté donutili protektorátní vládu ke kolaboraci, pak by na pokyn z Londýna tato vláda odstoupila. Domácí hnutí odporu se muselo vyhýbat přímým střetům s nacisty, které by mohly vyprovokovat kruté násilnosti a ohrozily by existenci protektorátní vlády. Domácí odboj proto prováděl skryté sabotáže německé dopravy a spojů, podílel se na snižování výkonnosti výroby v továrnách a získával strategicky důležité informace.


Konstantin von Neurath a Karl Hermann Frank

V německé protektorátní administrativě rostlo napětí mezi tradičními politickými a vojenskými zástupci a příslušníky SS, jejichž moc neustále rostla. Říšský protektor (Reichsprotektor) Konstantin von Neurath věřil, že Čechy a Morava tvoří přirozenou součást německého životního prostoru, ale chtěl Čechy k přijetí místa ve Velkoněmecké říši dovést a nikoliv přinutit. Proto neschvaloval útoky na českou kulturu a autonomii. Běžné správní úkony přenechával předsedovi vlády Aloisu Eliášovi a prezidentovi Emilu Háchovi. Od počátku usiloval o omezení moci SS a zejména státního sekretáře Karla Hermanna Franka. Neurathovy snahy podporoval vojenský velitel Protektorátu Čechy a Morava generál Frederici a také Abwehr. Zaměstnanci Neurathovy administrativy se netajili svým pohrdáním vůči degenerovanému kriminálníkovi Frankovi.

Karl Hermann Frank ale proti svému nadřízenému Konstantinovi von Neurathovi neustále připravoval intriky za podpory říšského vůdce SS Heinricha Himmlera a jeho zástupce Reinharda Heydricha.

Na podzim roku 1939 využil Karl Hermann Frank studentských demonstrací v Praze u příležitosti oslav 28. října k útoku na českou inteligenci. Při pokojné demonstraci došlo k policejnímu zásahu, při němž byl zabit jeden student. O dva týdny později na jeho pohřbu došlo k incidentům proti nacistické moci. Frank přesvědčil Hitlera, že je ohrožen v Čechách veřejný pořádek. Vůdce ihned oprávnil Franka k zásahu. Následujícího dne oddíly SS obklíčily pražské univerzitní koleje. Studenti kladoucí odpor byli zastřeleni. Představitele studentů nacisté popravili na letišti a asi tisíc studentů bylo odvlečeno do koncentračního tábora Oranienburg.

Aby nikdo nezůstal na pochybách, kdo má v rukou moc, stala se z právnické fakulty Univerzity Karlovy kasárna SS. Zatímco říšský protektor Konstantin von Neurath kruté represe hluboce litoval, říšský vůdce SS Heinrich Himmler povýšil Karla Hermanna Franka na SS-gruppenführera.

Adolf Hitler 13. ledna 1942 večer ve Vlčím doupěti (Wolfschanze) za přítomnosti polního maršála von Leeba a říšského komisaře Terbovena uvedl:

"Znám Čechy, je to národ kolísavců. Jedna část by se chtěla dorozumět s Německem, druhá jde za Benešem. Když nezasáhneme, přivodíme si katastrofu! Kdyby bylo staré Rakousko bez milosti zasáhlo, nemuselo se rozpadnout. Přede dvěma a půl roky jsem musel poprvé zasáhnout. Devět lidí bylo zastřeleno, dvaapůl tisíce šlo do koncentráku. Výsledkem bylo okamžité obnovení klidu. Výraz pasivní rezistence dostal smysl teprve postojem Čechů ke starému Rakousku. Nejdrzejší jsou vždycky ti, se kterými se zachází nejshovívavěji. Hned si myslí, že jste slabí nebo hloupí. Mnohem lépe snáším, když jsem považován za brutálního. Ostatně jsem toho názoru, že Hácha vejde do dějin svého lidu jako jeden z největších státníků. Tenkrát, v březnu 1939 jsem jim vyhrožoval: jestliže celá věc nebude vyřízena do šesti hodin, zaútočí německá letadla na Prahu. Byl bych se příšerně blamoval, protože v tu dobu byla tak hustá mlha, že žádné letadlo nemohlo vzlétnout. Ve tři bylo jednání s Háchou skončeno. Uvědomil svou vládu a po pětačtyřiceti minutách přišla odpověď: Nebude se střílet. Češi měli poslušnou armádu! Měl jsem určitou obavu, když Hácha přijel, poněvadž byl opravdu nemocný. Jaký povyk by zahraniční tisk spustil, kdyby se mu něco stalo! Ale když pak ráno přišel, projevil ducha odporu, který předtím zcela postrádal. Nechtěl, aby jeho ministr zahraničí spolupodepsal. Říkal jsem si: Je právník, co když v Čechách existuje nějaký předpis, že státní akt nemá platnost, jestliže ho nepodepíše ministr zahraničí. Takže jsem trval na ministrově podpisu. Příštího dne v Praze se mě ptal, co to bylo, co z něj udělalo jiného člověka? Byla to injekce profesora Morella!

Teď od Háchy dostávám nejvřelejší projevy sympatie. Neuveřejňuji je, abych nevzbudil dojem, že potřebuji podporu poraženého."

Do roku 1940 vzrostl vliv ekonomický SS v Protektorátu díky zabaveného majetku Židům a antinacistům natolik, že se Čechy staly důležitou součástí Himmlerova obchodního impéria. Svůj vliv se Heinrich Himmler snažil upevnit dosazením příslušníků SS do klíčových vedoucích míst státní administrativy. Adolf Hitler se ale chtěl v Protektorátu vyhnout komplikacím, dokud byl výsledek války nejasný. Jen díky tomu se von Neurathovi dařilo krotit některé snahy SS o ekonomickou moc.

V roce 1940 došlo ke zrušení celních překážek a Protektorát Čechy a Morava byl ekonomicky začleněn do Třetí říše. Drastické represe proti českému národu a kultuře se dočasně odložily. Ve Vůdcově plánu germanizace stálo na prvním místě Polsko. Proti radikální politice na území Protektorátu Čechy a Morava hovořil jeho strategický význam.

V létě roku 1940 nalezl Konstantin von Neurath v Karlu Hermannu Frankovi neočekávaného spojence. Po pádu Francie někteří nacističtí představitelé v Čechách prosazovali myšlenku likvidace Protektorátu a rozdělení Čech a Moravy mezi sousední německé provincie. Největšími zastánci této myšlenky byli sudetští Němci. Jejich požadavky ale odmítal nejen von Neurath, ale také Frank. Říšský protektor se obával tohoto radikálního úderu proti Čechům. Karl Hermann Frank naopak tajně doufal, že jednou nastoupí na místo svého opovrhovaného šéfa. V září 1940 Adolf Hitler rozhodl, že Protektorát bude zachován minimálně do konce války. Nicméně s přípravou germanizace lze začít již nyní. Neurath zřejmě neznal skutečný význam termínu "Sonderbehandlung" (zvláštní péče), který vedení SS používalo pro vyhlazení nepřátelsky smýšlejících nebo nepřizpůsobivých jedinců.

Adolf Hitler si stejně obezřetně počínal také vůči českému odboji. Přes Frankovo naléhání a navzdory důkazům dosud odmítal protektorátního předsedu vlády Aloise Eliáše nechat zatknout. Nařídil také odložit procesy, vedené proti vůdcům odboje, kteří byli zatčeni počátkem roku 1940. Hitler potřeboval pro své dobyvačné plány klidné zázemí.

Karl Hermann Frank přesto nepřestával intrikovat proti von Neurathovi a proti protektorátní vládě. Přes opakované naléhání na Himmlera v únoru 1941 nedosáhl Eliášova zatčení. Mezitím důkazy shromážděné Gestapem narůstaly a Gestapo postupně proniklo do odbojové sítě. Edvard Beneš v té době plně využíval svého spojení s Protektorátem, díky němuž jeho prestiž v Londýně stále rostla. Britská zpravodajská služba SIS informace z Protektorátu potřebovala a neměla zájem na podněcování problémů. Správa pro zvláštní operace SOE od ilegálního odboje očekávala dostatek akcí, které by okupantům znesnadňovaly život, ale současně se odboj měl vyhnout větším polovojenským akcím, které by vedly k tvrdým nacistickým represím.

Československá armáda v zahraničí

V srpnu 1940 uzavřela československá exilová prozatímní vláda vojenskou dohodu s vládou Velké Británie. Také díky tomu morálka mužstva československé brigády začala růst. Československá brigáda byla tvořena převážně dobrovolníky, vzdělanými muži, kteří byli ochotni za svou zemi bojovat. Vedla je k tomu touha vytvořit v poválečném Československu lepší společnost a hluboká nenávist k Němcům. Armáda si chtěla vydobýt ztracenou čest přímou účastí v boji proti nacistům.

V dubnu 1941 Moravcova zpravodajská služba hledala v brigádě vhodné muže pro plnění zvláštních úkolů. Kritéria výběru byla přísná. Vyžadovala se odvaha, inteligence, schopnost zvládnout kritické situace a zachovávat vojenské tajemství. Všem bylo záhy jasné, že vybraní muži budou nasazeni přímo v Protektorátu. Počátkem května po rozsáhlých šetřeních bylo vybráno 36 mužů. Zásadní důraz byl kladen na dobrovolnost vzhledem k riziku celé akce. V polovině května měl František Moravec k dispozici skupinu dvanácti důstojníků a dvanácti poddůstojníků pro úvodní výcvik. Na základě přísně tajného příkazu československého ministra vnitra v Londýně Moravec vyslal první skupinu vybraných vojáků na výcvik do střediska britského Královského letectva RAF (Royal Air Force) ve Wilmslow nedaleko Manchesteru.

Edvard Beneš byl přesvědčen, že se Adolf Hitler chystá napadnout Sovětský svaz. Za této situace bylo nutné udržet kontakty s domácím odbojem a se zpravodajskými zdroji. Útok na Sovětský svaz bude znamenat zvrat ve válce a informační zdroje Benešovi zaručovaly, že jeho exilová vláda nezůstane na okraji zájmu. Navíc útok nacistického Německa na komunistický Sovětský svaz podle Beneše bude znamenat vzrůst aktivity komunistů, což by mohlo nepříznivě ovlivnit politické rozložení sil v Protektorátu.

Podle Beneše bylo na území Protektorátu nutné vytvořit novou rozsáhlou komunikační síť s vojenským vedením, která by byla schopna plnit nové úkoly.

17. dubna 1941 proběhl pokusný výsadek radiotelegrafisty na území Protektorátu v rámci operace Benjamin. Navigační chyba při nočním letu způsobila, že parašutista dopadl do Rakouska. Další lety do Protektorátu znemožnily krátké jasné noci jara a léta.

V Protektorátu před zahájením operace Barbarossa nacisté zesílili bezpečnostní opatření. Karl Hermann Frank se obával domácí reakce na napadení "bratrských Slovanů" na východě a byl proto odhodlán veškerý český odboj do té doby potlačit. Bezpečnostní policie v únoru 1941 zatkla téměř celý ústřední výbor komunistické strany a přerušila radiové spojení s Moskvou. Ztrátami byl zasažen také nekomunistický odboj.

10. června 1941 Karl Hermann Frank podal v Berlíně zprávu o odhalení nekomunistické zpravodajské skupiny a o rozbití velké části organizovaného odbojového hnutí na území Protektorátu. Znovu žádal, aby byl Konstantin von Neurath odvolán.

Útok nacistického Německa na Sovětský svaz

22. června 1941 nacistické Německo přistoupilo k realizaci operace Barbarossa zaútočilo na Sovětský svaz.

V týdnech po nacistickém útoku na Sovětský svaz se zdálo, že Benešovy tajné kontakty s Moskvou přinášejí první výsledky. Po čtrnácti dnech akce Barbarossa dosáhl Wehrmacht taktikou bleskové války (Blitzkrieg) až řeky Dněpr a zajato bylo více než 600 000 sovětských vojáků. Většina německých generálů společně s Hitlerem nešetřila optimismem. Konec bojů se předpokládal v polovině září, kdy měla být Rudá armáda zatlačena za Ural. Vůdce si byl velkým vítězstvím natolik jistý, že dokonce nařídil změnu zbrojního programu. Byla zahájena výroba ponorek a letadel s cílem obnovit útok na Velkou Británii.

Sovětská vláda ohromena zničujícím úderem změnila svůj postoj vůči československé vládě v exilu. Stejně jako předtím Britové nyní také Sověti potřebovali spojence. Sovětský svaz vyjádřil československé exilové vládě diplomatické uznání a potvrdil, že Sovětský svaz odmítá Mnichovskou dohodu. Obě země si přislíbily všestrannou pomoc ve válce proti hitlerovskému Německu. Čeští dobrovolníci, zajatí po pádu Polska a uvěznění v sovětských internačních táborech, byli propuštěni a bojovali na sovětské frontě jako národní jednotka pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody.

Změna postojů Sovětského svazu dala nový impuls jednáním o plném uznání československé exilové vlády. Edvard Beneš obratně tvrdil, že pokud Moskva bude reagovat rychleji než Londýn, posílí se tím pozice komunistů v Protektorátu. 18. července 1941 v poledne podepsal Jan Masaryk smlouvu mezi Československem a Sovětským svazem. O tři hodiny později na britském ministerstvu zahraničí bylo zahájeno jednání s vládou Velké Británie. Britské plné uznání exilové vlády bylo formálně zdrženlivější a nijak se nevyslovilo k poválečným hranicím Československa.

Beneš jako střízlivý realista věděl, že za diplomatický úspěch bude třeba zaplatit. Pokud Československo má mít trvalou podporu spojenců, musí aktivně přispět k vítězství ve válce. Do zahájení operace Barbarossa Beneš doufal, že využije úspěchů Moravcovy zpravodajské služby. Proto chtěl posílit komunikaci s Protektorátem použitím výsadků schopných vojenských odborníků. Krátce po zahájení operace Barbarossa sovětská rozvědka začala plně využívat Moravcovy zpravodajské služby.

Po několika měsících německých úspěchů operace Barbarossa bylo jasné, že Sovětský svaz se nespokojí pouze se zpravodajskou spoluprácí. Začal žádat od spojenců vojenskou pomoc, která by vázala část divizí Wehrmachtu. 19. července 1941 napsal Stalin Churchillovi dopis, v němž ho žádal o britské vylodění v severní Francii. Britská vláda ale tento návrh odmítla s tvrzením, že ke spojeneckému úsilí přispívá dostatečně zasíláním zbraní do Sovětského svazu a nálety na německá průmyslová střediska.

Sovětská vláda naléhala také na Beneše, aby odboj na území Protektorátu přešel do rozhodné akce. Argument o krveprolití a nacistické perzekuci nemohl na Sověty udělat žádný dojem, když denně umíraly tisíce sovětských vojáků a civilistů a byla ohrožena samotná existence sovětského státu.

Na území Protektorátu Čechy a Morava se nacházely důležité zbrojní závody, které zásobovaly tankové a pancéřové divize Wehrmachtu a Waffen-SS na východní frontě. České dráhy denně dopravovaly postupujícím divizím zásoby potravin, vojenskou výstroj a výzbroj a čerstvé posily z jižního Německa a Rakouska. Sovětská vláda vyjádřila československé exilové vládě svojí netrpělivost a znepokojení. Sovětský vojenský atašé se již 24. června 1941 obrátil na Moravce s návrhem na společnou sabotážní kampaň. Rudá armáda nepřestávala ustupovat a naléhání sovětského generálního štábu sílilo.

Edvard Beneš zpočátku tomuto nátlaku odolával. V prvních relacích po napadení Sovětského svazu nabádal domácí odboj ke klidu a vyčkávání. Poukazoval na to, že odboj musí být poslušen vlastních vůdců a nikoliv poplašným hlasům z Moskvy. Nic nesmělo ohrozit povstání českého národa ve chvíli určené nikoliv Sovětským svazem, ale českou exilovou vládou v Londýně.

Beneš velmi citlivě vnímal názory, že Češi nedělají nic nebo dokonce že s Němci kolaborují. 24. června 1941 loutková vláda Slovenského státu vyhlásila Sovětskému svazu válku. Prezident dr. Emil Hácha při té příležitosti pronesl oslavnou řeč na německé tažení proti bolševismu a nabádal své občany, aby nepolevovali v práci pro vítězství nacismu. Taková prohlášení velmi ohrožovala postavení exilové vlády, protože vzbuzovala zásadní otázku, do jaké míry je exilová vláda pánem situace. Navíc vznikal dojem, že proti nacismu bojují pouze komunisté.

24. června 1941 zaslal Edvard Beneš Emilu Háchovi a Aloisovi Eliášovi dopis, na který Emil Hácha odpověděl, že ve svém projevu musel ustoupit Němcům a že je připraven rezignovat, kdykoli si to okolnosti vyžádají. Háchovou prioritou bylo předejít represím, zatímco Beneš považoval za nejdůležitější udržení pozic, které si vydobyl u spojenců, zejména u sovětské vlády.

Sabotáže na území Protektorátu

Beneš tvrdil, že od počátku operace Barbarossa český odboj zahájil vlnu sabotáží a soustavný pasivní odpor. Pokles zbrojní výroby o jednu třetinu skutečně představoval citelný obrat. Přes výčet aktivit českého ilegálního odboje na území Protektorátu tak mimo něj sovětská strana neváhala využít Komunistickou stranu Československa pro účinný nátlak na Benešovu exilovou vládu.

Sovětský svaz se těšil u české veřejnosti stále větší oblibě. Neležel na něm stín zodpovědnosti za Mnichovskou dohodu. Sympatie vzrostly po útoku nacistického Německa na Sovětský svaz. Těchto nálad a sympatií využili komunisté, kteří zaujali pozice jediných skutečných odpůrců nacismu. Operace Barbarossa vyvolala během následujících dní vlnu menších sabotáží organizovaných komunisty, jako poškozování brzdového potrubí vlaků, sypání písku do ložisek vlakových souprav, přerušování vojenských telefonních kabelů.

Beneš si jasně uvědomoval, že pokud by nekomunistický odboj zůstal stranou, ztratil by sympatie národa a aktivitu by zcela převzali komunisté. Londýnská exilová vláda by ztratila kontrolu nad domácím politickým vývojem a tím i spojeneckou podporu.

12. srpna 1941 Edvard Beneš informoval Ústřední Výbor Odboje Domácího, že vstup Sovětského svazu do války vyžaduje neodkladné vyřešení vztahů mezi komunistickým a nekomunistickým odbojem. Za nejlepší řešení považoval uzavření koalice, která by koncem války zabránila tomu, aby komunisté získali na domácí politické scéně rozhodující převahu.

Koncem léta roku 1941 byl Beneš připraven splnit spojenecké požadavky na sabotážní akce na území Protektorátu. 13. srpna 1941 bylo vedení nekomunistického odboje informováno, že za dlouhých temných nocí nadcházejícího podzimu a zimy vyšle londýnská exilová vláda do Protektorátu výsadkáře vycvičení ke špionáži, radiokomunikaci a sabotážním akcím. Odboj dostal za úkol určit na území Protektorátu vhodná místa pro seskok a připravit veškeré zabezpečení výsadkářů a jejich výstroje. Přílet výsadkářů měly doprovodit letecké nálety na vybrané cíle, aby odvedly pozornost Němců a umožnily sabotážní akce domácímu odboji.

V Sovětském svazu mezitím skupiny složené z československých emigrantů začaly procházet výcvikem ve středisku NKVD nedaleko Moskvy. Dostaly za úkol navázat trvalé radiové spojení s českým komunistickým odbojem a ve spolupráci s ním zahájit rozsáhlé sabotážní akce na železnici a elektrárnách. Rudá armáda v té době ještě neměla k dispozici letadla dlouhého doletu a proto se 31. srpna 1941 první výsadek uskutečnil poblíž Varšavy. Výsadkáři přešli přes okupované Polsko do Protektorátu a navázali radiové spojení se sovětským ústředím. 10. září 1941 následoval další výsadek.

Ve Velké Británii probíhal nábor dalších vojáků do škol speciálního výcviku (STS), které založila Správa pro zvláštní operace SOE na jaře roku 1941, kdy se přeorientovala především na záškodnické akce.

První výsadkáři se museli potýkat s nedostatečnou kvalitou padělaných dokumentů a nebyli připraveni na časté policejní kontroly. Někteří výsadkáři situaci psychicky neunesli a upadali do rukou německé tajné státní policie Gestapo. Výsadkáři byli vysazováni do Protektorátu bez jakékoliv možnosti návratu. Měli setrvat v ilegalitě a provádět sabotážní činnost podle pokynů z Londýna až do spojeneckého vítězství. Tehdy nikdo neočekával, že válka bude trvat až do roku 1945.

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich

27. září 1941 protektorátní tisk přinesl šokující zprávu, která zasadila těžkou ránu ilegálnímu odboji a exilové vládě prezidenta Beneše: "Říšský protektor Čech a Moravy Konstantin von Neurath byl ze zdravotních důvodů nucen zažádat Vůdce o uvolnění z funkce. [..] Vzhledem k okolnostem nemohl Vůdce nesouhlasit. [..] Výkonem povinností říšského protektora Čech a Moravy pověřil obergruppenführera SS a policejního velitele Reinharda Heydricha."

O jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem se postaralo spiknutí, které mělo dvě oběti: Konstantina von Neuratha a Karla Hermanna Franka, jehož touha po neomezené moci nad Protektorátem využil Heydrich k zastření vlastních ambicí. V létě 1941 tankové divize Wehrmachtu rychle postupovaly směrem k Moskvě a Heydrich začal zvažovat svoji vlastní budoucnost ve Velkoněmecké říši, která se měla rozkládat od Atlantiku až po Ural. Heydrich toužil se stát jedním z hlavních architektů budoucí Nové Evropy (Neuordnung Europas). Věřil, že pokud se mu podaří zvládnout Čechy v Protektorátu, otevřou se mu nové možnosti velmi významných funkcí na okupovaném Východě, který se stane základem "Tisícileté říše". Sdílel tak představy Heinricha Himmlera, SS a samotného Hitlera.

V srpnu 1941 začal Reinhard Heydrich zasílat svému šéfovi Heinrichu Himmlerovi stížnosti na von Neurathovy nedostatky. Samozřejmě požadoval, aby se dostalo slyšení jeho nároku na funkci říšského protektora. Himmler sice slíbil, že problém projedná s Vůdcem, ale byl si vědom, do jaké míry je pro něj Heydrich jako vzorový příslušník SS nepostradatelný. Proto nechtěl povyšovat Heydricha do funkce, která by nespadala pod jeho přímou kontrolu.

Reinhard Heydrich si ale našel zcela nečekaného a mocného spojence, vedoucího stranické kanceláře Martina Bormanna. Není příliš jasné, proč Martin Bormann začal Heydricha podporovat. Můžeme se domnívat, že mu šlo o narušení vzájemného svazku mezi Himmlerem a Heydrichem. Zřejmě také věřil, že mnohem lépe zabrání Heydrichovým intrikám tím, že jej odstaví od střediska moci v Berlíně a od Vůdcova hlavního stanu.

Aby Heydrich přesvědčil Hitlera o svých kvalitách, musel ho nejprve přesvědčit o nutnosti razantních opatření v Protektorátu. Vůdce totiž odmítal odvolat Konstantina von Neuratha přes řadu připravených intrik. V roce 1940 ještě trval na tom, že konečné zúčtování s Čechy bude provedeno až po válce. Protektorát se Hitlerovi stal zdrojem kvalitní pracovní síly zejména ve zbrojním průmyslu a Vůdce si nepřál žádné problémy, dokud nebude válka na Východě rozhodnuta.

Heydrich se rozhodl Hitlera přesvědčit, že Protektorát stojí na pokraji ozbrojené vzpoury nedozírného rozsahu. Toho chtěl dosáhnout zveličováním rozsahu českého odboje, zhruba ve stejné době, kdy se o totéž snažil Beneš v Londýně a v Moskvě. Heydrich ve svých zprávách uváděl, že "se jednota Říše nacházela nepochybně v nebezpečí" a nacistickou vládu ohrožovalo rozsáhlé odbojové hnutí, odhodlané vrazit Německu dýku do zad (Dolchstoss) sabotážemi, teroristickými akcemi, ničením úrody a zpomalováním tempa práce.

Ve skutečnosti ani komunistický ani nekomunistický odboj se v té době nechystal k žádným velkým akcím, které by mohly vyvolat nacistickou represi. Situace v Protektorátu nebyla o nic horší, než kdekoliv jinde na okupovaném území.

Konstantin von Neurath připustil, že od zahájení operace Barbarossa byl zaznamenán jistý vzestup odporu k nacistické vládě, který však nevyžadoval žádných zvláštních opatření. Neurathovu pozici v té době již ohrožovali Heydrichem využívaní Karl Hermann Frank a pražský velitel Gestapa Horst Böhme, který byl v rámci Gestapa pověstným hrdlořezem bez sebemenších zábran.

Zneklidňující policejní zprávy z Protektorátu Čechy a Morava, které koncem léta přicházely Heydrichovi z Prahy, putovaly ihned říšskému vůdci SS Heinrichu Himmlerovi, vedoucímu stranické kanceláře Martinu Bormannovi a Adolfu Hitlerovi. Když Karl Hermann Frank v polovině září přednesl návrh na von Neurathovo odvolání, nemohla být situace pro Heydricha příznivější. Poměrně nevinný bojkot protektorátního tisku, který vyhlásil od 14. září Edvard Beneš, se stal Frankovi skvělou záminkou. 16. září se Karl Hermann Frank sešel s Konstantinem von Neurathem a požadoval po něm přijetí dalekosáhlých opatření, která by jednou provždy skoncovala s veškerou českou opozicí. Konstantin von Neurath ale stále vycházel z obezřetného Hitlerova postoje a chtěl zabránit tomu, aby se případné oběti represí staly národními mučedníky.

17. září 1941 se Karl Hermann Frank rozhodl celou věc předložit Vůdci. 20. září odletěl z Prahy do Vlčího doupěte (Wolfschanze), Vůdcova hlavního stanu, v nevelkém prostoru v lese mezi dvěma jezery asi 8 kilometrů od města Ketrzyn (tehdy Rastenburg ve východním Prusku) v Polsku na Mazurské jezerní plošině. Frank nepochyboval, že do Prahy se bude vracet jako nový zastupující říšský protektor.

Po krátké schůzce 21. září v ranních hodinách se Frankovi dostalo cti s Vůdcem poobědvat. Jednání se neměl účastnit sám. Odpoledne z Berlína přiletěl Reinhard Heydrich, který s sebou přivážel rozsáhlý materiál o českém odboji a o Benešově spojení s protektorátní vládou Aloise Eliáše. Heydrich seznámil Vůdce se situací v Protektorátu a poukázal na ústupky říšského protektora Konstantina von Neuratha. Následujícího dne vyslovil požadavek drastického zásahu proti Čechům. Také Heinrich Himmler vycítil jasnou příležitost přeměnit Protektorát ve stát pod vedením SS.

Hitlera ale přesvědčil nikoliv Himmler, ale Martin Bormann. Vůdce souhlasil s tím, že si Češi spletli shovívavost se slabostí a že je nutné učinit rázné kroky. Rozhodl se využít Heydricha, který neměl žádné zákonné nebo mravní zábrany nastolit v Protektorátu přísný pořádek. Své rozhodnutí nekonzultoval ani s Karlem Hermannem Frankem ani s Konstantinem von Neurathem.

Neurath byl vyzván, aby se 21. září dostavil do Vůdcova hlavního stanu a obhájil své počínání. Neuratha ale zdrželo špatné počasí a do Vůdcova stanu se dostavil až o dva dny později. V přítomnosti Karla Hermanna Franka mu Vůdce stručně oznámil, že jeho strategie selhala a že on sám si zaslouží odpočinek. Do funkce zastupujícího říšského protektora jmenoval s okamžitou platností Reinharda Heydricha a povýšil ho do hodnosti SS-obergruppenführera.

27. září 1941 Reinhard Heydrich přijel do Prahy. O den později si nechal před Pražský hrad nastoupit čestnou stráž a ve věžích a věžičkách hlavního města zavlály vlajky SS.

Heydrichova politika "cukru a biče"

2. října 1941 představil Reinhard Heydrich v tajném projevu k nacistickým zástupcům svůj program. Hned v úvodu uvedl, že podle Vůdcovy směrnice má v Protektorátu jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo české národnosti pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti a poslušnosti říši. Dále hovořil o východních prostorech, které jsou zčásti osídleny Slovany. Podle Heydricha je zde dobrota chápána jako slabost. Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s rovnoprávným člověkem. V německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, které bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví. Naopak, rány dýkou ohrožující říši většinou přicházely právě z tohoto prostoru.

Poté Heydrich hovořil k dané situaci. Tvrdil, že vývoj v Protektorátu spěje k nové ráně dýkou. Sabotáže, teroristické skupiny, ničení úrody a zpomalování práce jsou organizovány velkou odbojovou organizací. Tento vývoj zcela systematicky uvádí území Protektorátu do stavu nebezpečného neklidu a nepřítel chce české obyvatelstvo přivést ke vzpouře. Jednota říše je proto jednoznačně ohrožena. Podle Heydricha na vině jsou také Němci, kteří si neuvědomili, že Protektorát je také bojovým prostorem, kde každý Němec musí jako bojovník pro němectví vítězit. Při zacházení s Čechy je třeba chápat, že také Čech je Slovan a vykládá si každou měkkost jako slabost. Podle Heydricha se prostor Protektorátu musí jednou stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. Čechovi se musí ukázat, kdo je pánem v domě, musí vědět, že zde diktuje německý zájem a rozhodné slovo má Říše. Čech musí vidět, že Němec se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě. Čechům musí být jasné, že je pro ně škodlivé vyvolávat povstání nebo klást odpor.

V další části projevu Reinhard Heydrich nastínil několik myšlenek o konečném řešení. Prostor Protektorátu musí být jednou definitivně osídlen Němci. Proto je nutné provést soupis lidí v rasově národnostním smyslu a tím rozlišit lidi dobré rasy, schopné poněmčení, od lidí špatné rasy. Lidi špatné rasy je třeba dostat z Protektorátu na východní území nebo zcela vyhladit. Nejnebezpečnější jsou špatně smýšlející lidé dobré rasy, kteří tvoří rasově dobrou vůdcovskou vrstvu. Bude třeba je poněmčit v německém prostředí nebo je postavit nakonec ke zdi, protože je nelze vystěhovat, aby na východě nevytvořili vedoucí vrstvu. Primárním úkolem je tedy ovládnutí a definitivní podmanění prostoru Protektorátu.

Již 27. září 1941 ráno Reinhard Heydrich vyhlásil na území Protektorátu stanné právo. Zvláštní soudy ve zkráceném řízení vynášely rozsudky nad lidmi obviněnými z narušování politické a ekonomické bezpečnosti Protektorátu. Předsedy soudů byli příslušníci Gestapa. Obžalovaní byli buď odsouzeni k trestu smrti nebo byli předáni Gestapu a zmizeli v některém z mnoha koncentračních táborů. Jednotky SS rozpoutaly teror nejen proti Čechům, ale také proti zaměstnancům úřadu říšského protektora, který Konstantin von Neurath obsadil konzervativními německými úředníky.

Rozsudkem smrti končila jen malá část odsouzených. Počet poprav měl z psychologických důvodů postupně klesat a vytvářet tak dojem obnoveného klidu v Protektorátu. Vlna zatýkání postihla do konce listopadu 1941 asi 5000 lidí. 17. října 1941 Heydrich svému štábu sdělil, že ke snižování počtu odsouzených v blízké době nedojde. Bezpečnostní policie SD měla zajistit, aby popravy byly uskutečňovány tajně, například transportem do některého koncentračního tábora jako je Mauthausen, kde odsouzení budou zastřeleni při organizovaném útěku.

Během několika dní po Heydrichově příjezdu do Prahy bylo Gestapem přerušeno radiové spojení českého odboje s Londýnem. Exilová londýnská vláda ztratila přístup k informacím. Reinhard Heydrich ve své zprávě oznámil Martinu Bormannovi, že rozsáhlé policejní operace odstranily celé vedení odboje. Do konce roku 1941 přestal jednotný český odboj existovat.

24. října 1941 Reinhard Heydrich přijal na Pražském hradě delegaci odborů a přislíbil zvýšit životní úroveň dělnictva. Heydrich vycházel z názoru, že "mají-li Češi pracovat, musí dostat nažrat." Pracovat budou tím usilovněji, čím větší ztráta ekonomických výhod jim bude hrozit.

Zatýkání nevynechalo ani protektorátní vládu. Již před svým odjezdem z Berlína Heydrich zajistil, že proces s předsedou vlády Aloisem Eliášem povede zvláštní zasedání nacistického lidového soudu. 27. září 1941 několik hodin po příjezdu Heydricha do Prahy byl Alois Eliáš zatčen a 1. října 1941 odsouzen k trestu smrti. S jeho popravou ale nacisté nespěchali, protože jim Eliáš sloužil jako rukojmí zajišťující "dobré chování celého národa". Zatčení předsedy vlády vyvolalo atmosféru strachu a nejistoty členů protektorátní vlády, kterou Heydrich záměrně umocnil prohlášením, že Eliášova svědectví budou podkladem dalších zatčení za velezradu.

V den zatčení předsedy vlády Aloise Eliáše protektorátní prezident Emil Hácha napsal dopis, v němž oznamoval odstoupení z funkce. Reinhard Heydrich ale velice chytře s nemocným Háchou manipuloval a dopis nebyl odeslán. Naopak Emil Hácha se rozhodl pro kolaboraci, aby "ušetřil český lid dalšího krveprolití". Aktivně začal spolupracovat na pomlouvačné kampani obviňující londýnskou exilovou vládu prezidenta Beneše a moskevské vedení z podněcování nepokojů, jejichž důsledkem byl nacistický teror.

4. prosince 1941 Emil Hácha v pražském rozhlase dokonce veřejně odsoudil exilového prezidenta Beneše. Obvinil ho z toho, že působí problémy, aniž by se zajímal o následky svého počínání. Nevidí matky a vdovy oplakávající ztracené děti a muže, které přivedlo londýnské vysílání do neštěstí. Reinhard Heydrich tak konečně dosáhl svého cíle.

Prostřednictvím hlášení Martinu Bormannovi zasílal Heydrich Vůdci výsledky svého působení v Protektorátu. Heydrich byl v častém telefonickém i osobním kontaktu s Reischführerem SS Heinrichem Himmlerem a často cestoval do Berlína buď letadlem nebo zvláštním vlakem. Za vydatné pomoci Karla Hermanna Franka, který se smířil se svojí rolí, Heydrich ovládl každodenní dění v Protektorátu a navíc vzorně zastával svoji funkci šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti RSHA.

Po několika měsících svého působení v Protektorátu Heydrich dokončil fázi administrativních příprav "konečného řešení". Osud českých Židů byl zpečetěn ještě dříve, než proběhla konference ve Wannsee. Heydrich chtěl udělat na Vůdce dojem tím, jak hluboce se otázce "konečného řešení" věnuje. Zřídil ghetto v terezínské pevnosti (Theresienstadt), odkud měli Židé být odsunuti na Východ a po jejich odsunu se Terezín měl stát německým městem. První české Židy dopravily transporty do ghetta již koncem listopadu 1941. Pro naprostou většinu Židů byl Terezín přestupní stanicí do některého z vyhlazovacích táborů. Z 93942 Židů deportovaných z Protektorátu jich přežilo jen 3371.

Příprava operace Anthropoid

Jmenování Heydricha zastupujícím říšským protektorem zastihlo exilovou londýnskou vládu zcela nepřipravenou. V Londýně si nikdo nedělal iluze. Všichni se shodli na názoru, že Heydrich přijel do Prahy zlikvidovat český odboj. Sabotáže průmyslové výroby předtím snížily její produktivitu až o třetinu. Gestapo již předtím usilovalo o zavedení velmi radikálních opatření, včetně masových zatýkání a náhodných poprav. Konstantin von Neurath se rozhodně stavěl proti a požadoval po Gestapu alespoň zdání soudních jednání před tím, než bude někdo odsouzen.

3. října 1941 český exilový předseda vlády v Londýně Jan Šrámek prohlásil, že se národ nikdy nepoddá Hitlerovu zvěrskému řádění. "Každý opravdový Čech nad hroby nelidsky zavražděných vojáků, dělníků, řemeslníků, zemědělců a intelektuálů přísahá, že jejich smrt pomstí a že v boji proti německým okupantům vytrvá až do konečného vítězství."

V té době již probíhaly přípravy na akci, která měla Šrámkova slova změnit ve skutek. František Moravec uvedl, že s návrhem uskutečnit proti nacistům čin, který vejde do dějin, přišel sám Edvard Beneš. Nejprve se uvažovalo o Karlu Hermannu Frankovi, ale jeho význam byl omezenější, než význam šéfa říšské bezpečnostní policie. Edvard Beneš svůj plán nekonzultoval nikým s exilové vlády a seznámen s ním byl pouze Moravec a několik vyšších důstojníků zpravodajské služby. O připravované operaci nebyl nikdy proveden žádný písemný záznam. Prezident Beneš měl tak záruku, že pokud by to politická situace vyžadovala, mohl se od svého podřízeného zcela distancovat.

Edvard Beneš se vždy stavěl proti všem radikálním odbojovým akcím, které by mohly vyvolat nacistický teror. Když předložil návrh na atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, byl si jistě vědom všech důsledků.

Heydrichem rozpoutaný teror a řádění jednotek SS ale smetl všechny argumenty a pochybnosti. Předseda vlády Alois Eliáš byl odsouzen k trestu smrti a celá protektorátní vláda směřovala ke kolaboraci. Navíc britská a sovětská vláda na Beneše stále důrazněji naléhaly, aby se také Československo aktivně podílelo na válce proti nacistickému Německu. Beneš se proto odhodlal použít vlastních vojáků místo domácího odboje, bez ohledu na riziko, které situace v Protektorátu představovala pro jejich přežití.

Když Edvard Beneš připravoval akci Anthropoid, vycházel ze své obavy, že čas vyměřený existenci Československa se krátí. Pokud by Sovětský svaz dokázal odolat německému tlaku až do zimy, mohl nastat začátek konce Hitlerovy Třetí říše. Pokud se Češi budou chtít podílet na poválečném uspořádání Evropy, musí k pádu nacistického Německa zásadním způsobem přispět.

V srpnu 1941 absolvovali polovojenskou školu u Mallaigu Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Gabčíkovi bylo v roce 1941 29 let. Býval zámečníkem v okrese Žilina na Slovensku. Od dubna 1932 do října 1938 sloužil v československé armádě a po odvolání mobilizace v důsledku Mnichovské dohody pracoval jako skladník ve vojenské chemičce. V březnu 1939 po okupaci utekl do Polska. Těsně před vypuknutím války byl s dalšími muži evakuován do Francie, kde sloužil ve francouzské cizinecké legii. V říjnu 1939 byl převelen k československé divizi v Séte. Byl čestné a otevřené povahy. Kvůli maličkostem ale dokázal vybuchnout hněvem, ale po chvíli se uklidnil vědom si své směšnosti.

Janu Kubišovi bylo v roce 1941 28 let. Pocházel z rolnické rodiny z okolí Třebíče na Moravě. Před Mnichovskou dohodou sloužil několik let v československé armádě, pak ve francouzské cizinecké legii a konečně v roce 1939 se dostal přes Polsko do československé divize v Séte. Na rozdíl od Gabčíka byl Kubiš nesmělý, hovořil vybraně a nikdy neztrácel sebekontrolu. Často tesknil po ztracené vlasti.

Když brigádní ústředí vyzvalo své podřízené složky, aby navrhlo muže pro plnění zvláštních úkolů, byli Kubiš a Gabčík také vybráni, protože splňovali všechny požadavky rozvědky. Po pohovoru se zástupcem Moravcova štábu se okamžitě přihlásili jako dobrovolníci. 16. srpna 1941 byli odveleni na speciální výcvik ve Wilmslow a na odborný polovojenský výcvik nedaleko Mallaigu. Jednotlivé výcvikové kursy zcela záměrně přiváděly adepty na pokraj fyzických a psychických sil, aby v terénu pracovali pouze jednotlivci s potřebnými schopnostmi. Kubiš a Gabčík výcvik úspěšně dokončili s pochvalným doporučením instruktorů. Oba muži byli schopni rozkazy plnit naprosto přesně, aniž nad nimi příliš hloubali a pozastavovali se nad jejich důsledky.

Prezident Beneš během výcviku výsadkářů pro sabotážní akce v Protektorátu přikročil k další iniciativě. Prostřednictvím českého vysílání britského rozhlasu BBC (British Broadcasting Corporation) vyzval obyvatele Protektorátu od 14. září 1941 k bojkotu oficiálního tisku, který byl nástrojem nacistické propagandy. Během několika dnů klesl prodej novin o polovinu a český národ tak tiše demonstroval své opovržení nacisty. Prezident tuto iniciativu vyvolal ze dvou důvodů. Především chtěl ověřit připravenost obyvatelstva k případnému ozbrojenému povstání, které by bylo řízeno z Londýna. Dále chtěl ukázal Moskvě, že obyvatelé na území Protektorátu poslouchají raději vysílání BBC, než moskevský rozhlas. Konečně touto iniciativou Beneš varoval protektorátní vládu v Praze, jejíž autorita závisí na podpoře exilové Benešovy vlády. Bojkot protektorátního tisku byl odvolán 21. září 1941, protože splnil svůj účel. Ukázal odhodlání českého lidu, které v britském tisku vyvolalo příznivou odezvu.

2. října 1941 plukovník Paleček odvezl Gabčíka a Svobodu do Londýna. O den později jim František Moravec vysvětlil celou situaci v Protektorátu. Zdůraznil, že od okamžiku seskoku nad územím Protektorátu budou odkázáni sami na sebe. Pomoc domácího odboje byla zcela vyloučena.

Seskok se měl uskutečnit do prostoru letiště Borek nedaleko Plzně, které bylo mimo provoz a bez ostrahy. Letu se měl účastnit také štábní kapitán Šustr, který dobře znal zvolené místo. Kromě letadla Moravec požádal britskou správu pro zvláštní operace SOE pro každého z mužů o revolver, tři ruční granáty, kapsli s jedem a vhodnou další zbraň pro provedení atentátu. Správa pro zvláštní operace SOE přípravě operace pouze přihlížela. Atentát nebyl v rozporu s úkoly SOE a nikdo nevznesl žádné námitky.

Operaci ale nebylo možno provést 10. října, jak Edvard Beneš očekával. Příprava atentátu vyžadovala další výcvik. Bohužel Svoboda při seskoku špatným doskokem utrpěl těžký otřes mozku. Po poradě s Gabčíkem ho nahradil Jan Kubiš. Gabčík s Kubišem byli staří přátelé a splňovali tak základní předpoklad pro ilegální činnost.

V té době již bylo definitivně rozhodnuto, že cílem atentátu bude říšský protektor Reinhard Heydrich. Správa pro zvláštní operace SOE atentát uvítala, protože by tím získala pádný argument pro svoji další existenci. Zavraždění muže, který byl zodpovědný za rozpoutání německého teroru na území okupované Evropy, mělo povzbudit ostatní odbojová hnutí. Vražda Heydricha zároveň měla narušit činnost německého Hlavního bezpečnostního úřadu RSHA, v jehož čele Heydrich stál.

Experti ze SOE navrhovali, že nejlepším způsobem, jak zabít Heydricha, bude zaútočit na jeho služební automobil při cestě Heydricha z domova do úřadu. Útok měl být proveden v zatáčce, kde vozidlo musí zpomalit. První útočník měl být vyzbrojen samopalem Sten, který se snadno skládal ze tří dílů a střílel rychlostí až 550 ran za minutu. Druhý útočník měl mít v záloze bomby. Jednalo se o nestandardní nálože, které vzhledem připomínaly páskou omotanou láhev. V polovině října Gabčík a Kubiš absolvovali řadu pokusných útoků. Gabčík používal samopalu a Kubiš bomby.

Před vánocemi roku 1941 se Edvard Beneš dostal do velmi těžké situace. Měl připraveny již tři výsadky: Silver A, Anthropoid a Silver B. Silver B byl výsadek spojařů s úkolem vytvořit zpravodajskou síť v oblasti Svratka a organizovat letecké dodávky materiálu pro domácí odboj.

Edvard Beneš marně požadoval jeden z nových letounů Halifax, který byl schopen dopravit nad území Protektorátu všechny tři výsadky současně. Probíhalo letecké bombardování Německa a nebylo možno uvolnit jediný z těchto letounů. Beneš se nakonec dohodl s polskou exilovou vládou, která také požadovala letoun Halifax pro své operace. Při zpáteční cestě z Polska ale letoun nad Švédskem havaroval a Beneš musel dál čekat.

28. prosince 1941 kapitán válečného letectva Ron Hockey ze 138. letky vyzvedl na letišti Norholt nový letoun Halifax, který byl přizpůsoben pro letecké výsadky. Přes nepříliš příznivé počasí se rozhodl okamžitě provést výsadek všech tří českých skupin. Krátce po poledni Moravec obdržel zprávu a okamžitě odjel vyzvednout Gabčíka a Kubiše a pozval je na neformální oběd. Potom je k večeru odvezl na letiště v Tangmere, kde se ke skupině Anthropoid připojily skupiny Silver A a Silver B.

Letadlo krátce po soumraku nabralo kurs na Francii a pak na Německo. Bylo plně vytíženo plnými nádržemi a šestnácti muži. Nad Darmstadtem v Německu letoun krátce pronásledovaly dvě německé stíhačky, které ho ale ztratily ve tmě. Pro let nastalo velmi nepříznivé počasí. Skupina Anthropoid seskočila podle palubního deníku 29. prosince 1941 ve 2 hodiny 24 minut v blízkosti Plzně.

Obrat na východní frontě

V prosinci 1941 na východní frontě teploty poklesly až na -40 stupňů Celsia. Generál Heinz Guderian riskoval degradaci a odsouzení k smrti a odlétl z fronty do Německa, aby informoval Vůdce o kritické situaci na ruských pláních. Hitler ale prohlásil, že se o zimu postará sám a od armády se žádá, aby útočila.

1. prosince byla ofenzíva zastavena. V polární zimě přestaly fungovat zbraně, syntetický benzín zamrzal, olej se měnil na kaši, kaučuk se drolil, motory nebylo možno nastartovat. Chleba bylo nutné sekat sekerou. Von Bock toho dne zaslal Vrchnímu velitelství pozemní armády OKH (Oberkommando des Heeres) zprávu: "Strategický úspěch se zdá být nepravděpodobný. Pokračovat v ofenzívě je tedy zbytečné, a to tím spíš, že naše jednotky budou brzy zcela vyčerpány."

Poslední pokus o ofenzívu byl učiněn 2. a 3. prosince. V silném mrazu několik Reinhardtových tanků proniklo k severnímu předměstí Moskvy, ke konečné stanici trolejbusu. Na západě dosáhly Klugeovy oddíly okraje Moskvy.

Sovětské velení využilo situace německých vojsk a přešlo do protiútoku. Rundstedt byl nucen evakuovat Rostov na Donu a musel se stáhnout zpět. Sovětská vojska obsadila Kerčský poloostrov a donutila Mansteina odložit útok na Sevastopol. Na severní frontě sovětská vojska nedosáhla osvobození Leningradu, ale obsadila Tišvin a umožnila tak částečné zásobování.

6. prosince za úsvitu přešel Žukov do hlavního protiútoku na centrální frontě. Na oslabenou německou armádu měl zdrcující účinek. Naprosto překvapení Reinhardt a Hoepner museli ustoupit z Klinu, Kalininu a Volokolamsku. Na jihu musel Guderian opustit oblast Tuly a sovětská vojska osvobodila Kalugu. Německé jednotky nechávaly za sebou téměř všechen těžký materiál, děla, obrněné transportéry, tanky, kterým došel benzín nebo měly poruchu. Během šesti dnů se sovětská vojska zmocnila kolem 400 tanků a 300 děl. 16. prosince měla Guderianova tanková armáda jen 40 tanků, které byly v provozu namísto původních 1500 tanků na začátku ruského tažení.

Německá armáda se tak ocitla na pokraji katastrofy. Morálka vojáků silně poklesla a objevily se první případy zběhnutí. Brauchitsch, který se ještě nevyléčil z infarktu v listopadu, byl fyzicky a morálně na dně. Nabídl Vůdci demisi, kterou Hitler odmítl se zdůvodněním, že má mnohem důležitější úkoly. Ve skupině armád Mitte (Střed) nemocný von Bock vstával jen na asi 4 hodiny denně.

16. prosince Hitler vydal všem armádám "Haltbefehl", tedy rozkaz za každou cenu zůstat na místě. Tvrdil, že sebemenší ústup by měl mnohem vážnější následky.

19. prosince Hitler přijal Brauchitschovu demisi a sám sebe pověřil řízením armády, přičemž Haldera ponechal jako náčelníka štábu a Keitela jako ministra války. Téhož dne se také obrátil v denním rozkazu na všechny jednotky Wehrmachtu a Waffen SS: "Vojáci, bitva, kterou vedeme za svobodu našeho lidu a za jeho budoucí bezpečí [..] se nyní blíží ke kritickému bodu, který rozhodne o všem [..]."

20. prosince přiletěl Guderian do Rastenburgu aby se pokusil Hitlerovo rozhodnutí změnit. Hitler však nehodlal ustoupit: "Vím, že jste ze sebe vydal všechno, a že jste se svými jednotkami mnoho prožil. Poznal jsem to. Ale vy jste příliš blízko událostem. Necháte se příliš ovlivnit utrpením vojáků. Máte pro ně příliš soucitu. Musíte mít větší odstup. Věřte mi, budete-li dál, uvidíte věci přesněji."

10. ledna 1942 Adolf Hitler vydal rozkaz k maximálnímu zvýšení veškeré výroby, která měla před rozhodujícími bitvami na východní frontě posílit výzbroj a výstroj Wehrmachtu. V roce 1941 dodával zbrojní průmysl jen 200 tanků měsíčně, což bylo o 400 méně, než vyžadovaly boje na východní frontě.

Celou mimořádně tuhou zimu zůstaly německé jednotky značně zranitelné. Nejtvrdší sovětské útoky se soustředily na Doněck, na oblast Izium, na leningradskou frontu a zejména na centrální frontu. V únoru Rudá armáda vytvořila hluboké průlomy ve směru na Smolensk. Německé opěrné body Ržev, Vjazma a Orel se udržely.

Sovětská vojska se pokusila dobýt zpět Valdajskou náhorní plošinu a tím oddělit skupinu armád Nord (Sever) od skupiny armád Mitte (Střed). V Cholmu se sovětským vojskům podařilo obklíčit jednu brigádu a v Demjansku tři armádní sbory, tedy celkem 100 000 vojáků.

Všechny bitvy probíhaly během sibiřské zimy a sněhových bouří. Léon Degrelle, velitel brigády SS Wallonie, později napsal: "Všude byl řvoucí vítr, všude byl řvoucí nepřítel. Pozice byly vysekány v ledových blocích. Rozkaz byl jasný, neustoupit. Utrpení bylo nevýslovné a nepopsatelné. Koníčci, kteří nám přiváželi zmrzlá, šedivá vejce a stejně studenou munici, o kterou jsme si spalovali prsty, posázeli sníh hvězdami krve, která jim tekla z nozder. Ranění zmrzli okamžitě, jakmile upadli. Nikdo se neodvážil močit venku. Někdy žlutý čůrek přimrzl k poklopci. Tisíce vojáků mělo pohlavní orgány nebo řiť atrofické navždy. Nos a uši byly nafouklé jako veliké meruňky, z nichž tekla načervenalá a lepkavá šťáva."

Heydrichova reforma Protektorátu

Ve své zprávě ze 16. listopadu 1941 informuje Reinhard Heydrich Martina Bormanna o nezbytnosti reformy Protektorátu a postupné likvidace české autonomie. Již v prosinci 1941 se protektorátní vláda stala pouhým výkonným nástrojem v rukou říšského protektora. Heydrich prohlásil: "... český kabinet, který by rokoval, zda splní mé instrukce nebo ne, nestrpím. Českým ministrům přísluší pouze rokovat o tom, jak je provést."

Heydrich nechal zřídit ministerstvo práce a hospodářství, do jehož čela postavil německého technokrata Waltera Bertsche jako svého informátora. Jednacím jazykem vlády se proto okamžitě stala němčina, která měla protektorátním ministrům důrazně připomínat, kdo je v Protektorátu pánem. Důležitou roli sehrával také ministr vzdělání a propagandy Emanuel Moravec, který otevřeně obhajoval kolaboraci s nacisty. Moravec dostal příkaz založit Úřad národní osvěty a propagandy, který měl český národ stimulovat k válečnému nasazení pro Třetí říši. Současně byl Moravec pověřen provést zásadní reformu českého školství tak, aby ze škol odcházeli především poslušní a německy hovořící dělníci.

Prezident Emil Hácha 19. ledna 1942 složení nové vlády schválil a Eliášův nástupce Krejčí přislíbil, že jeho vláda udělá maximum ve prospěch konečného vítězství Německa v Evropě. Jeho slib byl v Praze a Brně odměněn odvoláním stanného práva a také propuštěním některých českých studentů z koncentračních táborů. Heydrich Čechům jasně naznačil, že kolaborace se vyplácí.

Ministr práce a hospodářství Walter Bertsch provedl rozsáhlou reorganizaci protektorátního průmyslu. Provozy nepotřebné pro válečnou ekonomiku byly uzavřeny. Zbývající podniky byly sloučeny do velkých podniků se státní správou. Více než sto tisíc lidí bylo přesunuto na nucenou práci do průmyslu. Od prosince 1941 byli Češi totálně nasazováni na práci na celém území Třetí říše. Od dubna do listopadu 1942 bylo v Říši totálně nasazeno 79 000 lidí. Osmihodinová pracovní doba byla prodloužena na 12 hodin.

Rozhodnutí o prodloužení pracovní doby na 12 hodin bez zvýšení platu Reinhard Heydrich kompenzoval řadou zvýhodnění pro dělníky pracující v průmyslu. V dubnu 1942 proběhla reforma systému sociálního zabezpečení a Protektorát dosáhl úrovně shodné s Německem. Oslavy Prvního máje byly vyhlášeny veřejným svátkem. Tři tisíce dělníků dostaly poukaz k pobytu v luxusních hotelích známých prázdninových letovisek, kde dříve pobývali pouze boháči. Ostatním dělníkům odbory rozdávaly volné vstupenky na fotbal, do divadel a do kin.

Všechny provedené změny sociálního zabezpečení byly ale skrytým podvodem. Zvýšení podpory v nezaměstnanosti v systému totálního nasazení nemělo prakticky žádný význam. Slíbené zvýšené důchody byly v příkrém rozporu s Heydrichovým plánem české obyvatelstvo z podstatné části deportovat na východ nebo zcela vyhladit ve vyhlazovacích táborech v Polsku. Nacisté z moci úřední zkonfiskovali hotely a náklady spojené s pobytem dělníků v těchto hotelích hradili čeští zaměstnavatelé a pojišťovny.

Protektorátní ministr školství a propagandy Emanuel Moravec zahájil rozsáhlou reformu školského systému. Vysoké školy byly od listopadu roku 1939 uzavřeny. Moravec se proto soustředil na střední odborné a učňovské školy. Reinhard Heydrich plánoval zkrátit střední vzdělání o dva roky a zavést povinnou organizaci mládeže po vzoru Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend) a Německé fronty práce (Deutsche Arbeitsfront). Heydrich svoji reformu směřoval ke svému záměru germanizace českého obyvatelstva, jeho deportace a vyhlazení. V neveřejném projevu označil za nutné zbavit českou mládež vlivu vlasteneckých učitelů. Navrhoval, aby většina české mládeže získala vzdělání v Německu. Mladí lidé, kteří se úspěšně podřídí germanizaci, zůstanou v Německu. Ostatní budou deportováni na východní území, kde se z nich stanou dozorci a mistři v koncentračních táborech pro plánovaných 11 miliónů evropských Židů. Heydrich odhadoval, že až polovina obyvatelstva Protektorátu nebude schopna germanizace a proto bude postupně odstraněna ve vyhlazovacích táborech. Na území Protektorátu pak přijdou němečtí a árijští osadníci.

Heydrich nechal provést statistický průzkum rasové vhodnosti českého obyvatelstva. Za tímto účelem se prováděly zdravotní prohlídky totálně nasazené mládeže a byly zavedeny nové průkazy totožnosti (kenkarty). Pod záminkou zavedení těchto průkazů probíhala registrace všech obyvatel Protektorátu podle národnostních a rasových hledisek. Zvláštní jednotka SS s pěti pojízdnými roentgenovými přístroji prováděla pod záminkou prevence tuberkulózy rasové třídění celé populace.

Heydrich se také rozhodl zbavit český lid národního povědomí. Do Protektorátu proudily německé knihy a filmy. Státní zaměstnanci se museli učit německy. Na základních a středních školách byla zavedena povinná výuka němčiny.

V rámci příprav na germanizaci Protektorátu se Heydrich snažil pozvolna dovést Čechy k tomu, že jsou pouhým německým kmenem. Svému štábu vysvětlil, že vzhledem k vojenské situaci je nutné skutečný význam celého procesu uchovat v tajnosti, protože je nutné předejít nepokojům.

Heydrich systematicky bojoval proti českému vysokému učení. Na druhé straně významně podporoval německou univerzitu v Praze, jíž se pokoušel proměnit v přední vzdělávací instituci na území Protektorátu. Heydrich se sám věnoval hudbě. Navrátil původnímu účelu Rudolfinum, z něhož se po vzniku samostatného českého státu stala poslanecká sněmovna.

Heydrich chtěl z Prahy vytvořit jednu z říšských metropolí. Snil o tom, že město přetvoří v památník hodný jeho vlastní velikosti ve spolupráci s Hitlerovým architektem Albertem Speerem. Heydrich si chtěl Speera naklonit, protože dobře věděl o Speerově blízkém vztahu s Vůdcem. Albert Speer souhlasil se svojí návštěvou Protektorátu a s přípravami velkého projektu. Praha měla být přebudována v říšském stylu. Měla vzniknout německá opera a nový komplex budov na Pražském hradě. Praha měla být spojena dálnicí s územím Třetí říše.

Koncem ledna 1942 v Heydrichově přítomnosti Adolf Hitler uvedl, že nepokoje v Čechách lze zvládnout pouze důslednou politikou a že velká část Čechů je germánského původu a proto jejich opětovná germanizace není vyloučena.

Český zbrojní průmysl zásoboval Wehrmacht a Waffen-SS asi třetinou zbrojní produkce ze všech okupovaných území. Většina zbraní vyrobených v Protektorátu byla určena pro východní frontu. Tím samozřejmě značně trpěly diplomatické vztahy mezi londýnskou exilovou vládou a vládou Sovětského svazu. Úspěch sabotážních skupin nebyl znatelný a proto se Beneš snažil přimět britské královské letectvo RAF k bombardování Škodových závodů v Plzni. Ve svém memorandu z 15. března 1942 Edvard Beneš doložil, že ve Škodových závodech se nachází druhé největší soustředění německé zbrojní výroby po Porúří. Britské ministerstvo letectví posléze s bombardováním Škodových závodů souhlasilo. Bombardování mělo být provedeno na jaře roku 1942 v rámci operace Canonbury.

26. dubna 1942 zaútočily na Škodovy závody letouny Stirling. Přes dobrou viditelnost a zapálené hranice továrnu našel pouze jediný letoun, ale jeho bomby dopadly asi o tři kilometry mimo cíl. 3. května 1942 byl proveden druhý nálet se třemi letouny, z nichž se ale žádný k továrně nepřiblížil.

Kvůli náletům byla posílena protiletecká obrana Plzně a Reinhard Heydrich pohrozil, že jakýkoliv pokus o sabotáž ve Škodových závodech bude potrestán okamžitou deportací všech dělníků na nucené práce do Říše.

Přípravy na atentát

Bez podrobné znalosti Heydrichova denního programu nebylo možno stanovit místo a čas provedení atentátu. Výsadkáři denně pozorovali na různých místech cestu mezi Heydrichovým sídlem v Panenských Břežanech a Pražským hradem. Uvnitř Pražského hradu nebyla příliš přísná bezpečnostní opatření. Nacisté zaměstnávali český personál a nevěnovali mu příliš velkou pozornost. Gabčík a Kubiš kontakty s českým personálem získali potřebné informace o denním programu zastupujícího říšského protektora.

Brzy pochopili, že Heydricha nelze zavraždit ani na Pražském hradě ani v jeho sídle v Panenských Břežanech. Ukázalo se, že Heydrich je nejvíce zranitelný při svých cestách, neboť na rozdíl od Konstantina von Neuratha cestoval bez ozbrojeného doprovodu. Výsadkáři postupně zvažovali řadu možností. Nakonec se rozhodli ukrýt v lesíku jižně od Panenských Břežan. Problémem celého plánu byl rovný a dlouhý úsek silnice, na němž bylo nutné nějak Heydrichův mercedes zastavil nebo zpomalit. Získali ocelový drát, který chtěli natáhnout přes silnici. Ještě vážnějším problémem byl následný útěk. Okolí Panenských Břežan neposkytovalo vhodný úkryt.

Reinhard Heydrich ve své zprávě Martinu Bormannovi ze 3. května 1942 uvedl, že britské nálety kryjí seskoky sabotážních skupin a že bezpečnostní síly v Protektorátu jsou připraveny tvrdě zasáhnout. Někteří členové výsadků byli dopadeni a zatčeni, někteří byli zabiti.

12. května 1942 prezident Edvard Beneš obdržel zprávu, že domácí odboj navrhuje provést atentát na Emauela Moravce. Vaněk nakonec Gabčíka a Kubiše přesvědčil, aby vyčkali rozhodnutí Edvarda Beneše. V době, kdy byla odeslána zmíněná zpráva, byl Reinhard Heydrich ve Francii a Holandsku a měl se vrátit až za týden. Edvard Beneš byl zprávou nepříjemně překvapen, protože ukázala, že operace Anthropoid již není utajena.

Kolem 20. května 1942 Gabčík a Kubiš obdrželi šifrovanou zprávu, která zřejmě potvrzovala předchozí rozkaz. Zcela určitě víme pouze to, že prezident Edvard Beneš atentát nikdy oficiálně neodvolal. Beneš se nadále snažil od celé operace distancovat.

Na území Protektorátu působily jen dvě výsadkové skupiny, Anthropoid a Silver A. Ostatní byly Gestapem zcela zlikvidovány. Škodovy závody nadále vyráběly zbraně pro Wehrmacht a Waffen-SS. Ostudná kolaborace protektorátní vlády zdárně vzkvétala. V den Hitlerových narozenin 20. dubna 1942 prezident Emil Hácha předal kompletně vybavený sanitní vůz určený pro východní frontu. Jeho předání tak symbolicky vyjadřovalo solidaritu v tažení proti bolševismu.

1. května 1942 přijel do Prahy říšský vůdce SS Heinrich Himmler a prohlédl si trhaviny zabavené českým výsadkům. Nařídil posílení Heydrichovy osobní stráže a přijetí mnohem přísnějších bezpečnostních pravidel. Heydrich byl Himmlerem vyzván, aby přestal cestovat svým mercedesem bez ozbrojeného doprovodu. Dále byl vydán příkaz k opancéřování vozidla. Reinhard Heydrich ale ozbrojený doprovod rozhodně odmítal, protože by tento krok mohl uškodit německé prestiži v Protektorátu. Heydrich nikdy nevěřil, že by Češi riskovali národní sebevraždu kvůli atentátu.

Reinhard Heydrich se snažil vzbudit dojem, že SS drží Protektorát pevně v rukou. Ostatně většina výsadkářů byla zatčena a zlikvidována. Metoda "cukru a biče" se při podmanění českého obyvatelstva osvědčovala.

Heydrichova vzorová politika udělala dojem i na Adolfa Hitlera. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich považoval své postavení za dočasné, jen za odrazový můstek k vyšším cílům. Již v lednu 1942 přinesl protektorátní tisk zprávu, že po přebudování protektorátní vlády, která bude plně respektovat vůdčí postavení Třetí říše, Heydrich pokládá svůj úkol v Praze za splněný. Svoji pozornost začal zaměřovat na Francii, kde jeho bezpečnostní policie SD dosud neměla neomezené pravomoci jako v Rusku. Francii vládl Wehrmacht a nikoliv jednotky SS.

Začátkem roku 1942 se situace začala měnit v Heydrichův prospěch. Reinhard Heydrich na jaře roku 1942 navrhl ve Francii a v Belgii jmenovat nejvyšší představitele SS a policie. Počátkem května 1942 odjel do Paříže, aby uvedl do funkce nového policejního velitele gruppenführera SS Karla Oberga.

Ve Francii provázela Heydrichův zápas s armádou rostoucí rivalita s Abwehrem. Na podzim roku 1941 požadoval Heydrich od vojenské rozvědky řadu ústupků. Zcela zanechal předstírané úcty k šéfovi tajné služby Abwehru Canarisovi. V rozhovoru s Himmlerem si na Canarise stěžoval, že mu dosud nepodal žádnou hodnotnou informaci, a naznačil, že jeho výzvědná služba SS by jistě byla schopnější. 18. května 1942 přijel Wilhelm Canaris se svým štábem na konferenci všech zpravodajských služeb do Prahy. Podepsal zde smlouvu, která odpovídala Heydrichovým požadavkům. Canaris již tehdy tušil, že tato smlouva je začátkem jeho konce.

Reinhard Heydrich také obracel svoji pozornost k východní frontě. SS se musely dělit o moc na východních územích s řadou regionálních komisařů, za jejich velkou částí stál osobně Martin Bormann. Teprve vzestup partyzánského odboje poskytl Heydrichovi posílit pozice SS. Zdůrazněním výhod jednotného postupu při potírání odboje chtěl Heydrich Hitlera přesvědčit, aby využil jeho zkušeností z Protektorátu i na východních územích.

7. května 1942 Reinhard Heydrich zaslal z Paříže Karlu Hermannu Frankovi zprávu, v níž se zmiňuje, že by ho Hitler mohl brzy pověřit správou francouzských okupovaných území. Heydrich ale již v té době mířil mnohem výše. Připravil pro Hitlera řadu doporučení pro správu okupovaných území. Snad doufal, že se mu podaří Vůdce přesvědčit, aby ho jmenoval říšským komisařem všech okupovaných území. Heydrich dobře věděl, že na jeho cestě k moci má mocné nepřátele. Obával se více Bormanna, který byl schopen intriky opětovat, než Himmlera, který se zmohl jen na podlosti.

26. května 1942 Reinhard Heydrich zahájil v Praze hudební festival sestavený z komorní tvorby jeho otce. O den později měl Heydrich odletět do Berlína na schůzku s Vůdcem. V následujících týdnech měl Heydrich odjet do Francie a Belgie kvůli rozšíření "konečného řešení židovské otázky" na západní Evropu.

K setkání Heydricha s Vůdcem ale už nikdy nedošlo.

Atentát

Zatímco se Reinhard Heydrich připravoval k odjezdu do Berlína za Vůdcem, Gabčík a Kubiš dokončovali přípravy na atentát. Znali Heydrichův cestovní harmonogram a také dohad, že se Heydrich do Protektorátu již nevrátí. Proto byl atentát naplánován na 27. května 1942.

Po návštěvě říšského vůdce SS Heinricha Himmlera v Praze byla posílena Heydrichova ostraha. Gabčík a Kubiš opustili původní plán atentátu poblíž Panenských Břežan. Náhradním místem se stala křižovatka v Kobylisech s ostrou zatáčkou ve svahu, která vedla dolů k mostu v Tróji. Heydrichův mercedes v této zatáčce musí přibrzdit. Navíc v tomto místě bude daleko jak od posádky SS na Pražském hradě tak od posádky SS v Panenských Břežanech. Poblíž křižovatky se nenacházely žádné policejní stanice nebo kasárna. Nedaleká zastávka tramvaje umožňovala nenápadně vyčkávat na Heydrichův příjezd. Valčík měl stát za zatáčkou a dát znamení, až se Heydrichův mercedes objeví. Gabčík pak měl na Heydricha zaútočit samopalem Sten a Kubiš měl čekat v záloze s bombou.

Ráno 27. května 1942 Gabčík a Kubiš odjeli tramvají na Žižkov, kde si vyzvedli jízdní kola. Krátce před devátou hodinou dorazili oba muži do Holešovic, kde je očekával Valčík. Krátce se poradili a Valčík se přemístil vpravo od silnice. Gabčík pak sestavil pod kabátem samopal.

V Panenských Břežanech Reinhard Heydrich před devátou hodinou dosnídal a jeho osobní řidič oberscharführer Klein přistavil k bráně zámku služební mercedes se staženou střechou. Místo odjezdu se ale Heydrich vydal na krátkou procházku s manželkou a dětmi do zámecké zahrady. Když říšský protektor opouštěl rodinné sídlo, bylo téměř deset hodin. Jako obvykle seděl vedle řidiče a jel bez ozbrojeného doprovodu. Navzdory rozkazu, že mercedes se má opancéřovat, k tomu dosud nedošlo. Toto opomenutí zřejmě stálo Heydricha život.

Dopravní špička pominula a Gabčík s Kubišem postávali na prázdné ulici, kde mohli vzbudit pozornost policie. V deset hodin stále Heydrichův mercedes nebylo vidět. Nezbývalo nic jiného, než dále čekat. Krátce po půl jedenácté přišel od Valčíka signál. Gabčík odjistil pojistku samopalu a postavil se přímo do zatáčky. Kubiš připravil bomby. Od trojského mostu se pomalu blížila tramvaj.

Když se Heydrichův mercedes objevil přímo v zatáčce, Gabčík odhodil kabát, zvedl samopal a stiskl spoušť. K výstřelu ale nedošlo. Heydrich se dopustil chyby, která ho stála život. Místo aby řidiči přikázal co nejrychleji odjet, vzpřímil se, vyndal pistoli a nařídil zastavit. Mercedes zastavil před Kubišem, který hodil bombu směrem ke dvěma mužům ve vozidle. Neodhadl však správně vzdálenost a bomba vybuchla o zadní pneumatiku vozidla. Kubiš byl zasažen několika střepinami do obličeje. Výbuch prudce škubl automobilem, který zastavil v příkopě, a rozbil okna tramvaje v protisměru.

Heydrich a Klein z vraku mercedesu vyskočili s pistolemi v rukou. Klein se rozběhl ke Kubišovi, který se přidržoval zábradlí a pro krev v obličeji téměř neviděl. Za Gabčíkem se rozběhl do kopce Heydrich. Kubiš se vzpamatoval, popadl kolo a střelbou do vzduchu si proklestil cestu shlukem vyděšených cestujících tramvaje. Klein se ho pokoušel zastřelit, ale jeho zbraň se zasekla. Kubiš dorazil po několika minutách dorazil na záchytnou adresu v Libni. Byl pevně přesvědčen, že se atentát nezdařil.

Heydrich se pomalu přibližoval ke Gabčíkovi. Ten odhodil samopal a snažil se dostat k jízdnímu kolu. Heydrich po něm několikrát vystřelil a Gabčík výstřely pistolí opětoval. Náhle se Heydrich předklonil a zapotácel. Výbuch bomby mu způsobil těžké zranění, protože úlomky zlomeného žebra mu uvízly ve slezině. Gabčík využil okamžiku Heydrichova zaváhání a začal prchat do kopce. Klein zanechal pronásledování Kubiše a přispěchal na pomoc zraněnému nadřízenému a sám se rozběhl za prchajícím Gabčíkem. Heydrich se vrátil a upadl na kapotu zničeného vozidla. Jeho utrpení sledoval hlouček vyděšených cestujících, ale nikdo mu nepřišel na pomoc.

Na vrcholu kopce Gabčík zaběhl do jedné z postranních ulic a vyhledal úkryt v blízkém řeznictví. Jenže majitel obchodu byl nacistickým stoupencem a jeho bratr pracoval pro Gestapo. Vyběhl na ulici a přivolal Kleina. Klein vtrhl do obchodu. Domníval se, že Gabčík uprchl zadním východem. Obchod ale neměl žádný další východ a Gabčík se rozhodl vyběhnout z obchodu a střelil Kleina do nohy. Klein se svezl na zem a majiteli obchodu přikázal, aby atentátníka pronásledoval. Mezitím ale Gabčík zmizel v uličkách.

Mladá žena ve zraněném poznala Heydricha a snažila se sehnat odvoz do nemocnice. Řidič pekařské dodávky nechtěl mít s událostí nic společného a zatímco se dohadoval s policistou mimo službu, Heydrich stále ležel v bolestech na kapotě mercedesu. Někdo zastavil dodávku přepravující leštidlo na podlahy. Heydrich byl vtěsnán do kabiny vozidla a dodávka se rozjela z kopce. Otřesy ale způsobovaly Heydrichovy nesnesitelné bolesti a musel být přenesen na ložní plochu mezi přepravky. Krátce po jedenácté hodině byl dovezen do nemocnice Na Bulovce.

Těžce zraněného Heydricha přijal mladý lékař Vladimír Šnajdr, který vyčistil rány a snažil se zjistit, jak hluboká je rána. Německý přednosta kliniky profesor Dick pak provedl podrobné vyšetření. Roentgenový snímek ukázal, že situace je závažnější, než se Dick původně domníval. Heydrich měl zlomené žebro, protrženou bránici a úlomky žebra a kovových částí vozidla uvízly ve slezině. Heydrich se zdráhal podrobit se okamžité operaci provinčním lékařem a požadoval chirurga z Berlína. Nakonec ale souhlasil s operací, jíž zúčastnil přední nacistický specialista profesor Hollbaum z německé kliniky v Praze.

Německá tajná státní policie Gestapo dostala od české policie zprávu o atentátu na říšského protektora krátce před dvanáctou hodinou. Česká policie pouze uvedla, že vysoce postavený německý důstojník byl zraněn při pokusu o atentát.

Zranění Reinharda Heydricha bylo oznámeno Karlu Hermannu Frankovi, který dorazil do nemocnice krátce před Emilem Háchou a členy protektorátní vlády. Z oddělení chirurgie byl Heydrich přemístěn z bezpečnostních důvodů na jiné oddělení. Na střeše budovy byly rozmístěny kulomety a u všech vchodů do nemocnice stála hlídka SS.

Krátce po poledni byla zpráva o atentátu předána Adolfu Hitlerovi ve Vůdcově hlavním stanu. Vůdce v půl jedné telefonoval do nemocnice Na Bulovce a pověřil Karla Hermanna Franka správou Protektorátu po dobu, než se Heydrich dostatečně zotaví. Podle Frankových záznamů Hitler "příkře odsoudil" Heydrichovu nedbalost o vlastní bezpečnost.

Na dopadení atentátníků byla vypsána odměna miliónu říšských marek. Každý, kdo bude přistižen, že atentátníkům pomáhal, bude odsouzen k trestu smrti zastřelením. V rámci odvetných opatření mělo být zatčeno asi deset tisíc Čechů. Všichni političtí vězňové ve vyšetřovací vazbě měli být okamžitě popraveni.

Karl Hermann Frank se ale takové odvety obával. Rozsáhlý zásah by výrazně poznamenal zbrojní výrobu v Protektorátu a mohl by vést dokonce k ozbrojenému povstání. Požádal proto Vůdce, aby se s ním mohl následující den setkat. Ještě týž den celou situaci projednal s veliteli bezpečnostní policie. Také oni s rozsáhlou odvetnou akcí nesouhlasili, protože stopy na místě činu jasně dokazovaly, že atentát neprovedl domácí odboj.

Vůdce ale trval na krvavé odvetě. Při odpoledním setkání s Himmlerem vyjádřil svoji nenávist k Čechům. Pokud jim není dost dobrý Heydrich, dostanou někoho, komu nebude vadit se brodit po kolena krví. Navrhl velitele jednotek SS pro boj s partyzány Ericha von dem Bacha-Zelewskeho. Heinrich Himmler ale namítal, že za dané vojenské situace nelze Bacha-Zelewskeho uvolnit z funkce. Proto Vůdce navrhl na prozatímního říšského protektora velitele pořádkové policie OrPo (Ordnungpolizei) Kurta Daluegea.

Říšský vůdce SS Heinrich Himmler byl atentátem na vzorového příslušníka SS hluboce otřesen a plně podporoval Vůdcovu touhu po krvavé mstě. Ve 21:05 zaslal Karlu Hermannu Frankovi dálnopis, v němž nařídil, aby bylo zadrženo deset tisíc Čechů jako rukojmích, zejména celou českou inteligenci. Sto nejvýznamnějších českých intelektuálů mělo být ještě v noci zastřeleno.

Do Prahy byli z Berlína odesláni profesor Gebhart a profesor Sauerbruch, aby pečovali o těžce raněného Reinharda Heydricha.

27. května 1942 až do pozdního odpoledne nebylo přijato jediné opatření, které by znemožňovalo atentátníkům útěk. Teprve poté, co Karl Hermann Frank vydal výnos o výjimečném stavu a zákazu vycházení, byla zastavena železniční a silniční doprava z Prahy a na dopadení atentátníků byla vypsána odměna ve výši deseti miliónů korun (asi milión říšských marek). Později bylo vyhlášeno stanné právo s platností na celém území Protektorátu.

Kurt Daluege se obával, že atentát je začátkem všeobecné vzpoury proti nacistické moci. Ze sousedních říšských provincií proto povolal do Protektorátu policejní posily, které dorazily 28. května 1942 časně ráno. Při veřejných vystoupeních si dával Daluege pozor, aby zdůraznil, že se nezastaví před ničím. Čechům bylo nutno ukázat, že nadřazená rasa drží situaci pevně v rukou. V prvních několika týdnech byla policie použita pro demonstraci moci, což ve skutečnosti jen zpomalilo vyšetřování atentátu.

Již 27. května 1942 v 21 hodin vstoupil v platnost zákaz vycházení. Česká a německá policie za asistence oddílů SS a tří pluků Wehrmachtu spustila rozsáhlou pátrací akci. Namátkově byla provedena prohlídka 36 tisíc domácností. Ulice se stala krajně nebezpečná a projíždějící jednotky SS střílely do otevřených nebo osvětlených oken bytů.

Podle policejních záznamů bylo předvedeno 111 lidí a z nich 88 bylo do několika hodin propuštěno. Čtyři lidé byli předáni policii k dalšímu vyšetřování a do vazby bylo předáno 19 lidí. Avšak jediným skutečným "úlovkem" byl člen ústředního výboru Komunistické strany Československa Jan Zika.

28. května 1942 Karl Hermann Frank odcestoval do Vůdcova hlavního stanu, kde se pokusil obhájit myšlenku cíleného teroru namísto plošného teroru proti českému obyvatelstvu. Vyložil Vůdci, že všechny stopy atentátu směřují k výsadkářům z Velké Británie. Dále tvrdil, že plošný teror povede k výraznému poklesu zbrojní výroby a k posílení pozice Edvarda Beneše. Jako možnou variantu Frank navrhoval rozpoutat štvavou kampaň proti exilové vládě v Londýně. Emil Hácha a protektorátní vláda budou ochotně souhlasit se všemi kroky, jen aby si Třetí říši udobřili. Pokud se nepodaří pachatele atentátu nalézt, bude možno přistoupit k přísným opatřením, jako je zrušení autonomie Protektorátu nebo hromadné popravy. Vůdce nakonec s Frankovým návrhem souhlasil. Ale následující události v Protektorátu ukázaly, že touha po krvavé pomstě Hitlera neopustila.

Karl Hermann Frank snadno získal od protektorátních ministrů a prezidenta Háchy veškerou podporu pro štvavou kampaň proti pachatelům atentátu a exilové londýnské vládě. Na celém území Protektorátu vznikaly petice, pořádaly se demonstrace a dílenské schůze, na nichž byl veřejně odsouzen atentát na říšského protektora. 30. května 1942 prezident Emil Hácha vypsal odměnu dalších deseti miliónů korun na dopadení pachatelů atentátu. Edvarda Beneše veřejně označil za úhlavního nepřítele českého národa, který zavinil nynější neštěstí. Protektorátní ministr vzdělání a propagandy Emanuel Moravec v rozhlase prohlásil, že Němce nezajímají řeči, ale rozhodné činy. Buď Češi podají důkazy své oddanosti Třetí říši, nebo musí počítat s následky. Národ se přece nenechá zničit kvůli Benešovým nájemným vrahům. Oficiální prohlášení podporovaly zvěsti šířené německou tajnou státní policií Gestapo o hrozivém osudu, který čeká český národ, pokud zločinci nebudou dopadeni.

Štvavou německou propagandu a psychologický nátlak umocňoval nacistický teror proti civilnímu obyvatelstvu a důsledné denní zveřejňování popravených. Všechny osoby starší 15 let se musely přihlásit na policii. Kdo tak neučinil, byl popraven společně se všemi, kteří mu poskytli ubytování. Nalezené předměty na místě atentátu byly vystaveny v obchodním domě Baťa a jejich fotografie s popisem atentátníků byly zaslány do všech domácností. Policie hrozila, že pokud někdo některý z předmětů poznal a neohlásil to, bude popraven s celou rodinou. Protože při atentátu jednoho z mužů poranily střepiny bomby, všichni lékaři museli podepsat prohlášení, že neposkytli lékařské ošetření zraněnému. Popravy jasně dokazovaly, že nejde o pouhé vyhrožování. Popraveni byli narušitelé stanného práva a každý, kdo s útokem vyjádřil souhlas a někdo na něj podal udání. První české rodiny byly popraveny již 31. května 1942. Do čtyř dnů bylo popraveno 157 lidí. 19. června 1942 byl popraven vězněný bývalý předseda protektorátní vlády Alois Eliáš.

Rozsáhlá pátrací akce po pachatelích atentátu se rozšířila na celé území Třetí říše a kromě Hitlerjugend a Německé pracovní fronty se na něm podílely policejní zálohy. Všichni cestující a jejich zavazadla procházeli přísnou prohlídkou. Přes veškeré snahy se ale Gestapo nedopátralo žádné stopy. Gabčík a Kubiš se nejprve ukrývali na pražských záchytných adresách. Vzhledem k častým kontrolám na silnicích a na železnici by pokus o odjezd z Prahy byl nebezpečný.

Výsadkáři se začali skrývat v kryptě pravoslavného kostela sv. Karla Boromejského v centru Prahy. Kněz Vladimír Petřek souhlasil s poskytnutím úkrytu a získal i biskupa Gorazda. Jako poslední přišel do úkrytu Gabčík. Pouze Čurda 27. května utekl domů do jižních Čech. Ostatních sedm výsadkářů se ukrývalo v kryptě v naději, že se jim za čas podaří odejít z Prahy. Kromě členů skupiny Anthropoid se v kryptě ukrýval Valčík ze skupiny Silver A, Opálka ze skupiny Out Distance, Švarc ze skupiny Tin a Bublík a Hrubý ze skupiny Bioscope.

Gabčík a Kubiš se zpočátku domnívali, že se atentát na Heydricha nezdařil. Nejvíce pocitem naprostého nezdaru trpěl Gabčík.

29. května 1942 vydala londýnská exilová vláda prohlášení, ve kterém přivítala útok na "zrůdného Heydricha" jednak jako pomstu a zavržení nacistické nadvlády a jednak jako symbol odporu všech porobených národů v Evropě. Exilová vláda žádala české obyvatele, aby poskytlo neznámým hrdinům úkryt. V podobném duchu se vyjádřil za komunisty také Klement Gottwald z Moskvy ve vysílání 6. června 1942.

V nemocnici Na Bulovce se zdravotní stav Reinharda Heydricha nezlepšoval a dokonce několik dní po operaci se prudce zhoršil. Zanícená slezina byla odoperována, ale léčení se nedařilo. Heydrich trpěl velkými bolestmi a vysokou horečkou. 2. června 1942 přiletěl do Prahy říšský vůdce SS Heinrich Himmler.

3. června 1942 v noci Heydrich upadl do komatu. 4. června 1942 ve 4 hodiny 30 minut zemřel. Podle lékařské zprávy smrt nastala v důsledku narušení tkání životně důležitých orgánů způsobených bakteriemi a nebyla vyloučena otrava tkáně střepinami nálože v oblasti sleziny. V nemocniční knize je stručný zápis: Reinhard Tristan Heydrich, příčina smrti - infekce rány.

Veřejnosti byl Reinhard Heydrich představen jako mučedník hned po příkladném nacistovi Horstu Wesselovi. Večer 5. června 1942 byly Heydrichovy ostatky převezeny z nemocnice na Pražský hrad, kde po dva dny byly vystaveny. Střídavě u nich držely čestnou stráž vyšší důstojníci policie, jednotek SS a Wehrmachtu. Nad rakví visela velká vlajka SS, jejíž stříbrný ornament se leskl ve světle pochodní, aby se vytvořila atmosféra podobná Wagnerovým operám. Za přítomnosti říšského vůdce SS Heinricha Himmlera a protektorátní vlády přednesl Kurt Daluege smuteční projev. Po skončení ceremoniálu byla rakev naložena na dělovou lafetu a převezena na pražské nádraží.

Prezident Emil Hácha s protektorátními ministry doprovodil Heydrichovu rakev až do Berlína, kde se 9. června 1942 zúčastnili oficiálního Heydrichova pohřbu. Smuteční řeč přednesl říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Samotný Vůdce byl natolik dojat, že se zmohl jen na několik slov a udělil zesnulému vyznamenání Nejvyšší třídy německého řádu ve zlatě, které bylo za celou válku uděleno pouze dvakrát.

Po smutečním obřadu byla protektorátní vláda povolána k Vůdci. Hácha sice začal odsuzovat britskou účast na atentátu, ale Hitler se rozzuřil a křičel stále hlasitěji. V Protektorátu nestrpí žádné potíže a pokud Češi pachatele sami nevydají, budou použita krajní opatření deportace všech obyvatel Protektorátu. Nakonec Vůdce souhlasil s tím, že umožní Čechům prokázat jejich oddanost Říši.

Ve skutečnosti Hitler sehrál před Háchou a protektorátními ministry divadlo, protože český válečný průmysl byl pro Říši příliš důležitý. Nicméně jeho posluchačům nezbývalo, než brát Vůdcova slova smrtelně vážně. Adolf Hitler se rozhodl nezůstat jen u slov a žádal krvavou odvetu. 9. června 1942 odjel z Prahy zvláštní vlak označený AaH (Attentat auf Heydrich), v němž bylo deportováno tisíc českých Židů do vyhlazovacích táborů. Po něm následovaly další dva transporty z židovského ghetta v Terezíně. Ze tří tisíc obětí se zachránil jediný muž, který vyskočil za jízdy z vlaku. V Polsku příslušníci SS zahájili rozsáhlou operaci masového vraždění pod názvem Einsatz Reinhard.

Nicméně hromadné vyvražďování Židů nacisté považovali jen za rutinní záležitost, která nemohla otřást českým obyvatelstvem. Nacisté chtěli učinit dramatické gesto, které jasně ukáže Čechům a celé Evropě, kam vede odpor proti nacistické nadvládě. Cíl byl stanoven 9. června 1942 a staly se jím Lidice u Kladna.

Příkaz k vyhlazení Lidic vydal Karl Hermann Frank. S nápadem ale přišel velitel pražského Gestapa Horst Böhme, který byl dokonce v rámci Gestapa a SD znám svojí bestiální brutalitou a jednáním bez jakýchkoliv zábran.

Tragický osud obce Lidice zřejmě zpečetila nešťastná náhoda, kdy ženatý muž poslal své přítelkyni dopis, v němž jí oznamoval rozchod. Dvojznačný dopis se ale dostal do jejího rukou šéfa, který byl horlivým nacistou. Ten dopis považoval za šifrovanou zprávu a předal ho české policii. Česká policie celou záležitost chápala pouze jako milostný dopis, ale oznámila ji Němcům.

Kladenské Gestapo na základě výslechu obou milenců kladenské Gestapo dospělo k závěru, že se pachatelé atentátu mohou skrývat v obci Lidice. 4. června 1942 byly v Lidicích zatčeny dvě rodiny. Sice nebyla objevena žádná spojitost s britskými výsadky a pachateli atentátu, ale Gestapo se nehodlalo vzdát.

Podle některých pramenů kladenské Gestapo rozhodlo o zničení Lidic již 6. června 1942. Horst Böhme v den Heydrichova pohřbu informoval telefonicky říšského vůdce SS Himmlera o stopách, které vedou k Lidicím, a doporučil odvetu. Celou záležitost ani neoznámil svému nadřízenému Karlu Hermannu Frankovi.

Karl Hermann Frank již nechtěl opakovat svoji chybu, když 27. května 1942 bránil masovým represím proti českým obyvatelům. Proto v 7 hodin 45 minut zavolal do Prahy a předal Böhmovi Vůdcovy pokyny, podle nichž obec měla být vypálena a srovnána se zemí, všichni muži měli být na místě popraveni, ženy deportovány do koncentračních táborů a děti způsobilé germanizace předány do německých rodin a ostatní deportovány do koncentračních táborů.

K obklíčení Lidi došlo 9. června 1942 ve 22 hodin. Ženy a děti byly odvlečeny. Muži od věku 15 let nahnáni na popraviště. 10. června v 7 hodin ráno začaly popravy pod velením šéfa jednotky bezpečnostní policie hauptsturmführera SS Maxe Rostocka. Muži byli stříleni po deseti. Mrtvá těla byla naházena do masového hrobu, který vykopali židovští vězni z Terezína. Pak nacisté celou vesnici zapálili a všechny domy srovnali se zemí buldozerem. Závěru akce přihlížel také Karl Hermann Frank, který se vrátil z Berlína.

Podle zprávy německé tajné policie Gestapo bylo popraveno 199 mužů a 195 žen zatčeno. Z 95 dětí bylo jen osm posláno do německých rodin. Podle protektorátního tisku šlo o spravedlivou odplatu. Gestapo poskytlo nezvratné důkazy, že obyvatelé vesnice poskytovali úkryt parašutistům, kteří se rozhodujícím způsobem podílelo na přípravě atentátu na říšského protektora.

Každý den byly na ulicích vylepovány seznamy rozsudků smrti. Proslýchalo se, že pokud se nepodaří pachatele atentátu nalézt, bude celé obyvatelstvo deportováno někam na východ nebo že budou popraveni všichni lidé, jejichž občanské průkazy mají číslo končící nulou. Přesto dva týdny po atentátu mělo Gestapo pouze 309 zcela bezcenných výpovědí.

V temné kryptě kostela sv. Karla Boromejského propadali Gabčík a Kubiš zoufalství nad rozsahem nacistických represí. Těžce je zasáhla zpráva o vyhlazení Lidic. Nakonec se oba muži rozhodli obětovat své vlastní životy. Nejprve chtěli vyjít ven a spáchat sebevraždu na veřejném prostranství, přitom měli mít na krku cedule, že jsou pachateli atentátu. Pak vymysleli ještě zoufalejší plán. Chtěli získat přijetí přímo u Moravce, kde doznají, že jsou pachateli atentátu a na místě se zastřelí. Avšak ostatní výsadkáři s tím rozhodně nesouhlasili.

Biskup Gorazda byl velmi znepokojen řáděním nacistů a měl obavy o svůj osud a osud celé pravoslavné církve. Odboj začal s obtížemi hledat nový úkryt mimo Prahu. Jak později uvedl Vaněk, bylo rozhodnuto Gabčíka, Kubiše a Vaňka tajně odeslat do Velké Británie a ostatní měli odejít do hor organizovat partyzánský odboj. Jenže tato akce byla jen výplodem vytoužených přání, neboť žádné letadlo britského královského letectva nebylo schopno na území Protektorátu přistát na travnaté ploše a vrátit se nazpět do Velké Británie.

Heinz Pannwitz z pražského Gestapa jako profesionální policista a odpůrce masové represe proti civilnímu obyvatelstvu přišel s názorem, že atmosféra strachu pracuje proti německým zájmům. Nikdo si nepřijde pro odměnu z obavy, že bude usvědčen z předchozího utajování informací a popraven s celou rodinou. Ze strachu mlčí také ti, kteří by za normálních okolností byli ochotni vypovídat. Pannwitz proto navrhoval, aby každému, kdo podá udání na pachatele nebo informaci vedoucí k jejich dopadení, byla zaručena naprostá beztrestnost. Karl Hermann Frank s tímto návrhem souhlasil. 13. června 1942 vydal prohlášení, že každému, kdo do 18. června 1942 oznámí pachatele zločinu nebo policii poskytne informace vedoucí k jejich zadržení, bude zaručena beztrestnost.

Jenže 20. června 1942 říšský vůdce SS Heinrich Himmler doručil do Prahy Vůdcův rozkaz k popravě třiceti tisíc politicky aktivních Čechů. Nicméně Pannwitzův návrh oslavil úspěch. Za tři dny od Frankova prohlášení Gestapo mělo více než dva tisíce udání a výpovědí. Mezi nimi bylo anonymní udání adresované české policii v Benešově: "Přestaňte pátrat po pachatelích atentátu na Heydricha. Nechte zatýkání a zabíjení nevinných lidí. Už to nemohu vydržet. Pachatelé atentátu jsou Slovák Gabčík a Čech Kubiš, jehož bratr vlastní hospodu na Moravě." Autorem anonymu byl rotmistr Karel Čurda z výsadku Out Distance.

Později mnozí prohlašovali, že Čurda představoval nebezpečí pro ilegální odboj od samého počátku, protože holdoval alkoholu a byl Hitlerovým obdivovatelem. Nevíme, co je na tom pravdy. Ale Čurda svoji vojenskou povinnost například při náletech na Škodovy závody beze zbytku splnil. Zřejmě ho ovlivnily hrůzy heydrichiády a byl přesvědčen, že Edvard Beneš nemá o situaci v Protektorátu ani ponětí. Byl vystaven nepředstavitelnému psychickému traumatu v podobě nacistické masové odvety za atentát v podobě vraždění tisíců lidí a stovek nevinných rodin.

Udání a smrt

Když se jeho udání na benešovské policii nesetkalo s žádnou odezvou v tisku nebo v rozhlasu, Čurda učinil osudový krok. Odjel 16. června 1942 vlakem do Prahy a dobrovolně vešel do ústředí pražského Gestapa v Pečkově paláci. Zde oznámil, že má informaci o jedné aktovce, která údajně náležela pachatelům atentátu.

Čurdu přijal a vyslechl Heinz Jantur, který pak zavolal šéfa německé vyšetřovací komise Heinze Pannwitze. Pannwitz zavolal Hanse Ulrycha Geschkeho. Nakonec byl Čurda předán Wilhelmu Schultzovi a vyslýchán v místnosti 400 kriminálním inspektorem Georgem Gallusem. Při výslechu tlumočili Helmuth Schwertner a Alfred Jägr.

Brzy pracovníci Gestapa poznali, že mají před sebou velmi důležitého svědka. Čurda aktovku spolehlivě rozpoznal. Uvedl, že ji poprvé viděl v bytě rodiny Svatošovy a že obsahovala samopal zahraniční výroby. Popisy ostatních svědků se shodovaly s popisem Jozefa Gabčíka, jehož Čurda Gestapu udal. Čurda zároveň vyjádřil podezření, že druhým z pachatelů by mohl být Jan Kubiš.

Čurdova podrobná znalost pozadí atentátu na Heydricha brzy vzbudila podezření, že Čurda je také výsadkářem. Osobní prohlídka Čurdy navíc odhalila kapsli s kyanidem. Čurda později uvedl, že poznal na fotografii řadu dalších výsadkářů. Dále potvrdil, že seskočil 27. března 1942 nedaleko Telče na Moravě. Gestapu dále tvrdil, že ho exilové hnutí zklamalo a vzdal se proto, aby svoji rodinu ušetřil policejního stíhání.

Čurda také prozradil několik záchytných adres v Praze včetně adresy rodiny Moravcovy. 17. června 1942 Gestapo dům brzy ráno obklíčilo. Celá rodina byla vyvedena na chodbu a byt byl pečlivě prohledán. Paní Moravcová pak na toaletě spáchala sebevraždu kyanidem. Moravec a jeho syn byly odvlečeni na Gestapo. Stejného dne Gestapo vtrhlo do Zelenkova bytu, ale Zelenka spolkl kapsli s kyanidem. Pachatele atentátu Gestapo nenašlo.

Gestapo se proto soustředilo na zbývající dva zadržené. Moravcův syn byl v kobkách Pečkova paláce podroben krutému mučení. Nakonec mladý Moravec prozradil, že v případě nebezpečí měl vyhledat úkryt v kryptě kostela sv. Karla Boromejského.

18. června 1942 ve 4 hodiny ráno příslušníci SS a Gestapa kostel obklíčili. Při zásahu došlo k přestřelce, při níž byli zabiti dva výsadkáři a jeden byl těžce zraněn. Další útok se soustředil na kryptu, kde se skrývali ostatní výsadkáři. Přestože Pannwitz požadoval dostat výsadkáře živé, Karl Hermann Frank nařídil použít všech prostředků. Krypta byla nakonec dobyta a čtyři výsadkáři nakonec spáchali sebevraždu. Teprve poté Frank obdržel depeši od říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, že je nutné zadržet zločince živé jako důkaz, že atentát je dílem Anglie.

Tři dny po bitvě v kostele byl vypátrán Bartoš, který při přestřelce s Gestapem utrpěl smrtelné zranění. 2. července potkal stejný osud radistu Potůčka. Vesnici Ležáky, kde byla nalezena radiostanice výsadku Silver A, postihl ještě krutější osud než Lidice. 24. června 1942 byli všichni dospělí obyvatelé postříleni a zachránila se pouze dvě děvčátka, která byla předána do rodin v Německu. Ostatní děti beze stopy zmizely někde v koncentračních táborech.

Nacistická represe a policejní razie během léta roku 1942 neustala. Mezi 28. květnem 1942 a počátkem září 1942 bylo zadrženo 3188 Čechů. Z nich bylo 1357 mimořádnými soudy posláno na smrt. Mezi nimi bylo nejvíce důstojníků a příslušníků české inteligence. Uvedená čísla nezahrnují oběti z Lidic a Ležáků, ani více než 300 tisíc Židů deportovaných do vyhlazovacích táborů.

29. září 1942 byli v Praze odsouzeni všichni, kteří nějak výsadkářům pomáhali. Během výslechů byli mučeni bitím a Gestapo jim ukazovalo hlavy sedmi výsadkářů naražené na kůlech. Většina lidí si ale do poslední chvíle zachovala hrdost. Rozsudky byly vykonány 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Muži byli zastřeleni, ženy a děti zavražděny v plynových komorách. Mezi oběťmi bylo 12 Kubišových příbuzných a 13 Valčíkových příbuzných. Gabčíkovu rodinu Gestapo ušetřilo jako důkaz, že Slovensko je nezávislým satelitním státem.

3. září 1942 byl k trestu smrti odsouzen biskup Gorazd a další církevní hodnostáři kostela sv. Karla Boromejského. Po procesu byla na celém území Protektorátu zakázána a rozpuštěna pravoslavná církev a její majetek byl zkonfiskován. Karl Hermann Frank dále dal zatknout více než 4000 lidí příbuzensky spjatých s londýnským exilem a držel je v koncentračních táborech na Moravě jako rukojmí. Mezi zatčenými se nacházela také rodina prezidenta Edvarda Beneše.

konec