Diana Johnstone: Kauza Srebrenica – používání války pro ospravedlnění dalších válek

V tomto létě se při desátém výročí masakru ve Srebrenici celé politické spektrum západního světa spojilo do sborového sebemrskačství. Dominantním tématem byla „culpa nostra“ (naše vina) : „my“ jsme dopustili, aby se to stalo, a „my“ nesmíme dopustit, aby k tomu došlo znovu.

Milý čtenáři, kdo jsme „my“ v tomto případě? Jak jsme ve světě mohli „my“ (vy a já) tenkrát něco v tomto případě udělat? Kolik toho vlastně o Srebrenici „my“ skutečně víme? Víme to, co čteme v novinách, nebo vidíme v televizi. Ale jak přesné a správné jsou tyto informace? Jak můžeme vědět, že jsme dnes lépe informovaní, než jsme byli před událostí?

Takové otázky jsou doslova tabu. Srebrenica se stala posvátným symbolem kolektivní viny, a vznášení sebemenších otázek je okamžitě odsouzeno jako obhajování strašných zločinů, nebo jako „popírání holokaustu“.

Ti, kdo si udrží alespoň nějakou schopnost kritického myšlení, by měli pohlížet na veřejné bití v prsa skrz „Srebrenici“ (uvozovky ukazují spíše symbol, než skutečnou událost) s jistým skepticismem. Pokud jsou tradiční mediální komentátoři dojatí „Srebrenicou“ , tak je to proto, že se stala zaklínadlem ospravedlňujícím kteroukoliv budoucí zahraniční válku vlády USA, kterou se média rozhodnou prodávat pod značkou „humanitárního zásahu“.

Použití masakru

Kromě možného budoucího použití, byla „Srebrenice“ už využita v minulosti. Doopravdy, byla použita dokonce předtím, než se stala. Zpráva generálního tajemníka OSN Report on Srebrenica z roku 1999 ukazuje, že myšlenka „Srebrenického masakru“ byla ve vzduchu už v září 1993 na sarajevském setkání muslimského prezidenta Aliji Izetbegoviče se zástupci jeho muslimské strany ze Srebrenice. Na programu byl jako část mírových jednání srbský návrh výměny Srebrenice a Žepy za některá území kolem Sarajeva. „Delegace myšlence oponovala a téma nebylo dále projednáváno. Někteří členové muslimské delegace řekli, že prezident Izetbegovič jim také řekl, že se naučil, že intervence NATO v Bosně a Hercegovině bude možná jedině když by Srbové vpadli do Srebrenice a zabili nejméně 5.000 z jeho lidí.“ (1)

Izetbegovič to později popřel, ale byl převýšen počtem svědků. Je jasné, že Izetbegovičovou stálou strategií bylo zobrazovat muslimskou stranu v této krvavé občanské válce jako nevinné bezmocné oběti, aby dostal vojenskou sílu USA na svou stranu. Na své smrtelné posteli ochotně přiznal svému horlivému obdivovateli Bernardu Kouchnerovi, v přítomnosti amerického diplomata Richarda Holbrooka, jak moc se o to snažil. Kouchner mu tehdy připomínal jeho rozhovor s francouzským prezidentem Mitterrandem, ve kterém mluvil o existenci „vyhlazovacích táborů“ v Bosně.

Kouchner: Opakoval jste to před řadou novinářů. Vyprovokovalo to po celém světě značné emoce. (…) byla to hrozná místa, ale lidé nebyli systematicky vražděni. Věděl jste to?

Izetbegovič: Ano. Domníval jsem se, že moje odhalení uspíší bombardování. Viděl jsem reakci Francouzů a jiných – Mýlil jsem se. Ano, snažil jsem se, ale tvrzení byla nepravdivá. Nebyly žádné vyhlazovací tábory, jakkoliv byla tahle místa strašná. (2)

Jak bosenští Srbové, tak i Muslimové na začátku války rovněž nahnali své protivníky do „hrozných“ táborů při vyhánění. Na rozdíl od bosenských Srbů, ale bosenští Muslimové využili služeb špičkových amerických expertů na public relations (P.R.) z agentury Ruder Finn sídlící ve Washingtonu. Tihle experti věděli, jak „otočit/zfalšovat“ („spin“) bosenský konflikt za účelem přirovnat Srby k nacistům – to byla nejrychlejší a nejsnadnější cesta k získání názoru veřejného mínění na stranu Muslimů. Sdělovací prostředky a politické osobnosti byli zavaleni prohlášeními pro tisk a dalšími dokumenty přehánějícími srbské krutosti, zatímco muslimské krutosti (jako plně zdokumentované stínání hlav srbských vězňů) zůstaly utajeny. Pro veřejnost to byl jednostranný konflikt mezi „fašistickými agresory“ a nevinnými oběťmi, které byly všechny neozbrojenými civilisty.

Široká veřejnost nevěděla, že Srebrenica, popisovaná jako „bezpečná oblast “ nebyla ve skutečnosti jen prostým útočištěm pro uprchlíky, ale také muslimskou vojenskou základnou. Široká veřejnost nevěděla, co věděl lord Owen a líčil na ve své knize Balkan Odyssey z roku 1995 na straně 143. A sice, že už v dubnu 1993 se srbský prezident Miloševič s velkými obavami snažil předejít obsazení Srebrenice bosensko-srbskými silami.

„ 16. dubna jsem telefonoval s prezidentem Miloševičem o mém znepokojení, že přes opakovaná ujišťování Dr. Karadžiče, že nemá v úmyslu obsazovat Srebrenicu, bosensko-srbská armáda podniká kroky k tomu, aby právě tohle udělala. Velikost kapsy byla obrovsky redukována. Málokdy jsem slyšel Miloševiče tak rozezleného, ale také znepokojeného: bál se, že když bosensko-srbská vojska vstoupí do Srebrenice, tak dojde ke krvavé lázni, protože mezi oběma armádami existovalo hodně zlé krve. Bosenští Srbové činili mladého muslimského velitele ve Srebrenici, Nasera Oriče, odpovědným za masakr poblíž obce Bratunac v prosinci 1992, při kterém bylo zabito mnoho srbských civilistů. Miloševič věřil, že obsazení Srebrenice bosenskými Srby by bylo velikou chybou, a slíbil, že to tak řekne Karadžičovi.“

Čili, už mnoho měsíců před červencem 1995 a „Srebrenickým masakrem“ si Izetbegovič a Miloševič uvědomovali jeho možný příznivý vliv pro Muslimskou věc a naopak katastrofální pro Srby.

Nemělo by být přehlédnuto několik neoddiskutovaných faktů:

Krátce před bosensko-srbským útokem na Srebrenicu uskutečnila v enklávě umístěná muslimská vojska několik vražedných útoků na blízké srbské vesnice. Tyto útoky určitě podnítily touhu srbských velitelů pomstít se muslimské posádce ve Srebrenici.

Mezitím muslimské vrchní velitelství v Sarajevu nařídilo srebrenickému veliteli Oričovi a jeho důstojníkům opustit Srebrenicu, a zanechat tak tisíce svých vojáků bez velitelů, bez rozkazů a v naprostém zmatku, když nastal předpokládaný srbský útok. Přeživší muslimští úředníci/činitelé ze Srebrenice hořce obviňovali Izetbegovičovu vládu, že je úmyslně obětovala pro své zájmy.

Podle nejpodrobnější studie srebrenických událostí, kterou zpracoval Cees Wiebes pro nizozemský Ústav pro válečnou dokumentaci, se bosensko-srbské síly rozhodly město obsadit poté, když neočekávaně zjistily, že je bez obrany.

„VRS (armáda Republiky Srbské) postupovala tak dobře, že večer 9.července nastal „zvrat“ a bosenští Srbové se rozhodli, že se již nebudou omezovat pouze na jižní část enklávy, ale rozšíří operaci a obsadí samotné město Srebrenica. Karadžič byl informován, že jednotky (Drina sbor) dosáhly postavení, ze kterého budou moci dobýt celé město. Vyjádřil spokojenost a souhlasil s pokračováním operace k „odzbrojení muslimských teroristických gangů“ a dosáhnout úplné demilitarizace enklávy. Tento rozkaz vydal hlavnímu generálovi Zdravko Tolimirovi. Dále Karadžič stanovil/rozhodnul, že bezpečnost vojáků UNPROFOR i populace by měla být uajištěna. Příkazy k provedení měly být poskytnuty všem zúčastněným jednotkám. Rozkazy se nijak nezmiňovaly o nuceném přesídlení obyvatel. Konečný příkaz rovněž zdůrazňoval, že s obyvatelstvem a válečnými zajatci je nutno zacházet v souladu s Ženevskou konvencí. Celá Srebrenica padla 11.července do rukou bosenským Srbům.

Při svědectví před francouzskou parlamentní vyšetřovací komisí ohledně Srebrenice generál Phillippe Morillon - důstojník UNPROFOR, který první volal po obrácení pozornosti na Srebrenicu uvedl, že byl přesvědčen o tom, že bosensko-srbské jednotky se chytí do „léčky“ („trap“) pokud se rozhodnou dobýt Srebrenicu.

Následně při svém svědectví u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu 12.února 2004 zdůraznil, že muslimský velitel ve Srebrenici, Naser Orič „se zabýval během srbských pravoslavných vánoc útoky, při kterých ničil vesnice a masakroval všechny jejich obyvatele. Toto vyvolalo v regionu neobyčejný stupeň nenávisti, a to hlavně v oblasti Bratunac, která byla celá srbská. Vyvolalo to také bouři odporu i proti humanitární pomoci pro tam (ve Srebrenici) přítomnou populaci.“

Na dotaz žalobce ICTY, jak muslimský velitel ze Srebrenice Orič zacházel se srbskými vězni, odpověděl generál Morillon, který jej znal velmi dobře: „Naser Orič byl válečník („warlord“), který vládl terorem nad svým územím i svým obyvatelstvem. Myslím, že si uvědomil, že toto byla pravidla táhle strašné války, a že si nemohl dovolit brát žádné zajatce. Podle toho, co si pamatuji, ani nehledal nějakou omluvu. Jednoduše prohlásil: člověk se nemůže zatěžovat/obtěžovat s vězni.“

Morillon vylíčil další událost: „Srbové mě vzali do vesnice, aby mi ukázali odklízení těl, která byla házena do jámy poblíže vesnice Bratunac. Tohle mě přinutilo pochopit tuto pekelnou situaci krve a pomsty (…) Osobně jsem se začal obávat nejhoršího, pokud by se bosenským Srbům podařilo vstoupit do enkláv a Srebrenice.“

„Obával jsem se, že Srbové, místní Srbové, Srbové z Bratunace, tihle milicionáři, budou chtít vykonat pomstu za všechno, z čeho vinili Nasera Oriče. Nebyl to jen Naser Orič, na kom se chtěli pomstít. Chtěli pomstít své mrtvé z pravoslavných vánoc.“

Stručně řečeno, Srebrenica, jejíž srbská populace byla vyhnána muslimskými vojáky na začátku občanské války v roce 1992, byla jak shromaždištěm pro muslimských uprchlíků, tak i muslimskou armádní základnou. Enkláva žila z mezinárodní humanitární pomoci. Muslimská armáda nedovolila odejít civilistům od té doby, co jejich přítomnost zajišťovala dodávky humanitární pomoci, které armáda kontrolovala.

Když bosensko-srbské síly dobyly 11.července 1995 město, civilisté se pochopitelně hodně dožadovali opuštění enklávy, protože tam prakticky neexistoval normální hospodářský život. Mnoho bylo uděláno ze skutečnosti, že srbské síly rozdělovaly populaci a připravily autobusy pro děti, ženy a nemohoucí/churavé, které je dopravily do Tuzly na muslimské území, zatímco muže zadrželi. Ve světle předešlých událostí je důvod pro toto oddělování zřejmý: bosenští Srbové hledali pachatele nájezdů na srbské vesnice, aby se pomstili.

Nicméně, na místě bylo zadrženo jen relativně malé množství muslimských mužů a někteří z nich přežili a nakonec byli propuštěni výměnou za srbské vězně. Když srbské síly vstoupily do města z jihu, tak tisíce muslimských vojáků v chaosu kvůli nepřítomnosti velitelů prchaly přes divoce zalesněný kopcovitý terén do Tuzly. Je dost jasné proč prchali. Obávali se totiž přesně toho samého, čeho se obával každý, kdo si byl vědom situace: že srbští vojáci vykonají pomstu na mužích, které považovali za vinné z vražd srbských civilistů a vězňů.

Tisíce mužů, kteří ve skutečnosti dosáhli Tuzly, byly tiše přesunuty. Toto bylo potvrzeno mezinárodními pozorovateli. Nicméně, muslimské úřady nikdy neposkytly informaci o těchto mužích, protože upřednostnily nechat tyto muže započítat jako nezvěstné, to je, zmasakrované. Další velké a neupřesněné množství mužů bylo přepadeno a zabito, když prchali ve scénách obrovské paniky. Toto byl takový „masakr“ , k jakému dochází ve válkách, když jsou prchající vojáci napadeni silnějšími/dokonalejšími jednotkami.

Počítání obětí

Tak se dostáváme k otázce čísel. Otázka je těžká, protože počty obklopuje nejistota, a také proto, že poukazování na tuto nejistotu je okamžitě odsuzováno jako „revizionismus“ a nedostatek úcty k obětím. Tato výtka nemá logiku. Oběti jsou oběti, ať je jich hodně, nebo málo a úcta není v míře jejich počtu.

Otázka počtu je komplexní a byla nedávno detailně řešena nezávislou mezinárodní výzkumnou skupinou pro Srebrenici, která brzy zveřejní své poznatky v knižní formě. (3)

Stačí si povšimnout následujícího:

1. Sakralizace odhadovaného množství obětí. V mnohých, pokud ne ve všech pohromách, inklinují počáteční odhady k nahuštění/zveličení. K tomu jsou různé důvody, například nahlášení pohřešované osoby z více různých zdrojů. Tyto počty bývají následně upraveny směrem dolů. Toto byl také důvod, proč se počáteční odhady 10.000 obětí útoku na Světové obchodní centrum (WTC, 9/11) nakonec redukovaly na méně než 3.000 mrtvých. Známe také mnoho jiných příkladů. Číslo 8.000 v případě Srebrenice pochází ze září 1995 z oznámení mezinárodního výboru Červeného kříže, který hledal podle svých informací něco kolem 3.000 mužů, kteří byli údajně zadrženi, a z čísla přibližně 5.000 mužů, kteří uprchli do centrální Bosny. Přesto, že obě strany nenahlásily žádné další informace, tak se číslo 8.000 stalo oblíbeným a je neustále opakováno jako stanovený počet „muslimských mužů a chlapců popravených srbskými silami“. Lze poznamenat, že toto byl vždycky odhad, součet dvou oddělených skupin, tou menší byli zajatci (jejichž poprava by byla jasným válečným zločinem), tou větší bylo ustupující vojsko (jehož „masakr“ při útěku by mohl být běžným tragickým důsledkem kruté občanské války). Každý, kdo má co do činění s novinářskou prací ví, že existuje druh profesionální netečnosti/setrvačnosti k opakování jakéhokoliv čísla, které naleznou v předchozích zprávách, bez ověřování a se zvýšenou preferencí pro vysoká čísla/počty. Tahle netečnost/lhostejnost je tím větší, pokud nejsou k dispozici žádná spolehlivá/úřední čísla.

Množství exhumovaných těl

Přes nebývalé úsilí předchozích deseti let objevit v oblasti Srebrenice těla, jich bylo exhumováno méně než 3.000, a toto zahrnuje vojáky, Srby, stejně jako Muslimy zemřelé ve zlých bojích, která nastaly během tříleté války. Jen pouhý zlomek byl identifikován.

2. Politická touha po největším možném čísle. Mimo už zmiňované novinářské netečnosti, je udržování neprokázaných vysokých počtů obětí masakru v případě Srebrenica jasným důsledkem politické vůle ze strany dvou vlád: bosensko-muslimské vlády Aliji Izetbegoviče, a co je důležitější, vlády Spojených států. Od chvíle, kdy se Madeleine Albrightová oháněla satelitními snímky, které byly, jak prohlašovala, důkazem masakrů spáchaných Srby u Srebrenice (důkaz, který byl skrytý/záhadný/pochybný jak tím, že byl ukazován jen na uzavřeném zasedání Rady bezpečnosti, a také tím, že na snímcích byly pouze změny terénu, které mohly masakr naznačovat/signalizovat, neukazovaly však masakr samotný) USA požívaly „Srebrenicu“ pro jasné dva účely:

odvrátit pozornost od Spojenými státy podporovaného chorvatského útoku, který vyhnal srbskou populaci z Krajiny, která stejně jako Srebrenica, byla domněle chráněna Spojenými národy (OSN)

zaplést bosensko-srbské vůdce do „genocidy“, aby je vyloučily z případného vyjednávání o budoucnosti Bosny a Hercegoviny. (USA upřednostnily v Daytonu jejich nahrazení Slobodanem Miloševičem, jehož dychtivost ukončit válku mohla být využívána k ústupkům, které bosenští Srbové mohli odmítat)

Využití „Srebrenice“ pomohlo připravit půdu pro kosovskou válku v roce 1999. A to především tím, že obviňuje Spojené národy (jejichž opomenutí bránit Srebrenicu bylo ve skutečnosti nevyhnutelným důsledkem neochoty Spojených států dát plnou podporu pozemní silám OSN), a NATO se tak přadvádí jako jediný faktor/činitel, který je schopen efektivního „humanitárního zásahu“.

Dále lživým spojováním Miloševiče s bosensko-srbským vedením, a tím že využívá teorie/názoru, že zabíjení ve Srebrenici bylo součástí obrovského srbského plánu „genocidy“, prováděné na ne-Srbech z čistě rasistických důvodů. Madeleine Albrightová tak mohla obhajovat válku NATO proti Jugoslávii, jako potřebu předejít „další Srebrenici“ v Kosovu, kde byla naprosto odlišná situace.

K použití „Srebrenice“ jako účinného nástroje k přeorganizování Jugoslávie, jmenovitě tím, že neposlušní srbští vůdci byli nahrazeni ohebnějšími politiky, bylo potřeba zločiny co nejvíce zveličit: nemohlo tedy jít o pouhé válečné zločiny (jaké Spojené státy samy páchají pravidelně od Vietnamu k Panamě až k Iráku), ale o „genocidu“: „nejhoršího zvěrstva v Evropě od holokaustu“ . To vyvolává obraz Hitlera, který je vždy dobrý pro představu Spojených států jako zachránce přicházejícího přes oceán. Obraz Hitlera také pomáhá živit myšlenku vražedného (srbského) plánu, který byl vytvořen na nejvyšších úrovních, spíše než surové chování rozzuřených vojáků (nebo polovojenských jednotek, pravděpodobných viníků v tomto případě) mimo kontrolu.

Ale jaký genocidní plán zahrnuje nabídku bezpečného odchodu pro ženy a děti? A jestliže tohle všechno mělo být součástí velkého srbského spiknutí k odstranění Muslimů, co potom všichni Muslimové žijící mírumilovně v Srbsku samotném, včetně tisíců uprchlíků, kteří tam přišli z Bosny? Nebo Muslimové v sousední enklávě Žepa, kteří byli nedotčení/nezranění, když Srbové dobyli město nemnoho dnů po zabrání Srebrenice? Aby ICTY unikl těmto překážkám, které odporují zdravému rozumu, přišel se sociologem, který poskytl „odborný“ názor: srebreničtí Muslimové žili v patriarchální společnosti, proto zabíjení mužů stačilo k zajištění, aby ve Srebrenici více už nebyli žádní Muslimové. Touhle „odbornou“ formulací se pojem „genocidy“ smrsknul/zmenšil tak, aby seděl okolnostem.

Právě na základě této definice shledal v srpnu 2001 tribunál bosensko-srbského generála Radislava Krstiče provinilým „spoluvinou na genocidě“. Ačkoliv žádné popravy nenařídil, neúčastnil se jich, a dokonce si ani nebyl nějakých poprav vědom, soudci rozhodli, že se účastnil něčeho, co ICTY nazývá „spojeným zločinným podnikem“ a to jednoduše zabráním Srebrenice, protože musel vědět, že genocida bude „přirozený a předvídatelný důsledek“. Toto je soudní rozhodnutí, které stanovilo „genocidu“ jako oficiální popis událostí ve Srebrenici.

Proč takové neoblomné odhodlání stanovit/určit Srebrenicu jako „genocidu“? Tisková agentura AFP poskytla 27.prosince 2003 vysvětlení amerického právníka Michaela Scharfa, jednoho z tvůrců ICTY, který také trénoval soudce na soud se Saddámem Hussainem: Pokud soud na praktické úrovni stanoví, že Srebrenica nesedí právní definici genocidy, tak by šlo velmi obtížně přišít tohle obvinění Miloševičovi, říká Michael Scharf, profesor na Case Western University School of Law.

„A je zásadní, aby byl odsouzen za genocidu,“ řekl Scharf. Jestliže nemůže být odsouzen Miloševič, „koho potom můžete v dnešní moderní době odsoudit z genocidy?“ zeptal se.

Od samého začátku je tu neobyčejné úsilí Spojených států, které tribunál v Haagu hlavně financují, a dodaly řadu pracovníků, ustanovit/určit „příkazovou odpovědnost“ za srbské zločiny, spíše než individuální vinu jednotlivých pachatelů. Cílem není identifikovat a potrestat muže, kteří porušili Ženevské konvence tím, že popravili vězně, ale spíše spojit největší zločiny s nejvyšším srbským vedením.

Úřad žalobce ICTY se rozhodl těžce/silně spoléhat na jediného odhaleného/přiznaného účastníka srebrenického masakru. Touto osobou je Drazen Erdemovič – bezvýznamný kriminálník chorvatské národnosti, který byl hospitalizován v Srbsku v březnu 1996 po hospodské rvačce v baru ve městě Novi Sad. Docela možná proto, aby unikl hrozbám svých osobních nepřátel, se Erdemovic přiznal západním sdělovacím prostředkům (!) ze své účasti na hromadné vraždě v Bosně. Byl zatčen srbskými orgány, které ho potom na jeho žádost předaly tribunálu v Haagu.

Od té chvíle žaloba opakovaně využívala Erdemoviče jako hvězdného svědka, používajíc americkou proceduru „plea bargaining“, při které zločinec vyvázne z lehčím testem, pokud obviní někoho jiného, kterého chce žaloba odsoudit.

Svůj příběh řekl Erdemovič soudcům při svém krátkém soudním přelíčení, při kterém vůbec nemusel absolvovat křížový výslech právě díky svému přiznání viny. Stejně tak nemusel Erdemovič křížový výslech absolvovat ani při jeho slyšení usvědčující Karadžiče a Mladiče (v nepřítomnosti jakékoliv právní obhajoby) a také u různých soudů, kdykoliv šlo o „Srebrenici“.

Jeho příběh se odehrává takto: poté, co sloužil v bosensko-muslimské armádě, se Erdemovič připojil k mezinárodní žoldácké miliční jednotce, která se zdála být používána bosensko-srbským velením pro sabotážní operace na nepřátelském území. 16.července 1995 jeho jednotka popravila 1.000 až 1.200 muslimských mužů poblíže vesnice Pilice, asi 40km severně od Srebrenice. Od 10.30 dopoledne do 15.00 téhož dne, těchto 8 žoldáků vyprazdňovalo autobus po autobusu plné vězňů, seřadilo je do skupin po deseti a střílelo je.

Nyní se vskutku zdá, že v Pilici došlo k závažnému zločinu. Následně soudní vyšetřovatelé exhumovali 153 těl. Jedno sto padesát tři poprav válečných zajatců je vážným zločinem, a je hmatatelný důkaz, že byl spáchán. Ale 1.200? Podle způsobu provedení popsaného Erdemovičem, by zabralo 20 hodin, aby zavraždili takové množství obětí. Přesto se soudci nikdy neptali na tento základní aritmetický rozpor, a Erdemovičovo slovo bylo souhlasně přijato Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu jako svatá pravda. (4)

Proč tohle trvání na nepravděpodobně vyšším čísle, než jaké může být podpořeno hmatatelným důkazem? Tribunál chce zřetelně udržet číslo co nejvyšší za účelem udržení obvinění z genocidy. Právě obvinění z „genocidy“ je tím, co ostře odlišuje obvinění Srbů od obvinění Chorvatů, nebo Muslimů, za podobné zločiny spáchané během války při rozpadu Jugoslávie.

Po necelých čtyřech a půl roku vězení, byl v srpnu 2004 přiznaný masový vrah Erdemovič osvobozen, dostal novou identitu, bydliště v nespecifikované západní zemi a „práci“ – jako příležitostně placený „chráněný“ svědek ICTY.

Na rozdíl od toho, generál Krstič byl odsouzen na 35 let vězení a na podmínečné propuštění bude mít šanci až za 20 let.

Je nepochybné, že účel obvinění z „genocidy“ nemá potrestat pachatele, ale obvinit bosenské Srby, jugoslávské Srby s příkazové odpovědnosti vedoucí až k úplným špičkám.

Srebrenica jako mýtus

Proměna Srebrenice na mýtus byla ilustrována letos v červenci článkem v italském levicovém deníku Liberazione , který podával zprávu o polo-dokumentárním filmu nazvaném „Srebrenica, luci dall’oblio“ („Srebrenica, světla ze zapomnění“) Název se snaží naznačovat, že autoři filmu zachránili od zapomenutí tragicky opomíjenou událost, přitom ve skutečnosti málokdy v historii válčení se na nějakou podobnou věc soustředila více pozornost, jako právě na Srebrenici.

Máme zde obvyklé sebemrskačství: „…co se stalo ve Srebrenici: masakr 9.000 civilistů, za největšího celkového mlčení/nepřítomnosti světových institucí (odpovědných za mír)…“ Autor akceptuje bez otázek „genocidu“ a navýší počty obětí do nových výšek. „Asi 9.000 mužů mezi 14 a 70 lety bylo transportováno kamiony do blízkých středisek, kde byli masakrováni a pohřbeni v masových hrobech…“ Toto byla „největší masová genocida od dob nacismu“…

Jaký je cíl tohoto přehánění a dramatizace? Proč je Srebrenica o tolik horší, než válka která zpustošila Vietnam, s nesčíslnými masakry a zpustošením přírody smrtelnými chemikáliemi. Oč je Srebrenica horší, než chladnokrevné zmasakrování vzdávajících se tisíců Iráčanů na konci první války v zálivu v roce 1991? Právě toto je ryze zapomenutý masakr, a ne jen zapomenutý, ale především neuznaný „mezinárodním společenstvím“, které neposlalo skupiny odborných kriminalistů najít a identifikovat oběti amerických zbraní.

S velkou pravděpodobností výrobci filmů, ctižádostiví umělci a „experti genocidy“ považují „Srebrenicu“ za vhodný materiál pro vyvolání veřejných emocí ve víře, že slouží zájmům míru a lidstva. Ale já bych navrhovala naprostý opak. Překroucení bosenské občanské války s krutostmi na všech stranách, na záměrnou „genocidu“ proti Muslimům, pouze přispěje k myšlence „střetu civilizací“. To také pomohlo rekrutovat dobrovolníky pro islámské teroristické skupiny.

Politické využívání Srebrenice otočilo bosenskou válku do příběhu o boji mezi čitým zlem a čistým dobrem. To je verze událostí, kterou Srbové nemůžou nikdy skutečně přijmout, a Muslimové nemají žádnou chuť se jí vzdát. Právě tohle stojí v cestě nezaujatému vyšetřování a opravdové historické analýze. Smíření je v podstatě vyloučené moralistickým trváním na tom, že mezi „agresorem“ a „obětí“ musí být naprostý rozdíl. Tento naprostý rozdíl existuje mezi NATO a Jugoslávií, nebo mezi USA a Irákem, kde absolutně silnější vojenská síla úmyslně začala agresivní válku proti zemi vládce, který na ní ani neútočil, ani jí neohrožoval. Ale válka v Bosně nebyla tohoto druhu. Bosenská válka byla výsledkem výjimečně komplikované právní situace (nestálá malá federální republika, ústavně složená ze tří „národností“: Srbů, Muslimů a Chorvatů, sama součást rozpadající se větší federální republiky) roztrpčené/rozdrážděné nesčetnými místními přesilovými hrami a nesouvislými intervencemi velmocí. Toto všechno se navíc odehrávalo v oblasti, kde byly ještě velmi živé vzpomínky na extrémně krvavou občanskou válku během 2. světové války. Nesvázané boje, které vypukly v roce 1992, byly do značné míry pokračováním začarovaného kruhu masakrů a pomsty, který ničil Bosnu a Hercegovinu v letech 1941-44, když nacistická okupace rozdělila Jugoslávii, a připojila Bosnu a Hercegovinu k velkému Chorvatsku, které pokračovalo v odstraňování Srbů.

Dnes je nepochybným dogmatem, že připomínání ukrutností je „památná povinnost“ vůči obětem, něco , co musí být pořád opakováno, abychom nezapomněli. Ale je to skutečně tak jasné? Důraz na dřívější krutosti může lehce připravit jejich další vlnu, což je právě to, co už se na Balkáně stalo, a to více než jednou. Protože ve skutečnosti, mrtvé oběti nemohou žádný prospěch z takového připomínání. Ale připomínání obětí je mravním a politickým kapitálem vysoké ceny pro dědice obětí a zvláště pro jejich samozvané vítěze. Právě v případě Bosny to slibuje přinést značný finanční zisk. Jestliže Miloševič, jako bývalý prezident Srbska, může být odsouzen za genocidu, pak mají bosenští Muslimové naději získat miliardy dolarů jako odškodnění, které bude držet Srbsko na kolenou pro dalekou budoucnost.

Fanatické poukazování na „Srebrenicu“ má záporný účinek, který daleko přesahuje hranice Balkánu. „Srebrenický masakr“ je částí projevu nejvlivnější a dominantní kultury, který je asi takový: My ve vyspělých demokraciích jsme dosáhli takového mravního stupně, že máme povinnost jak soudit jiné, tak vnutit naše „hodnoty“ pokud je to nutné. Ostatní, kteří jsou na nižším mravním stupni, musejí být pod dohledem, protože jinak se mohou dopustit „genocidy“. Je pozoruhodné, jak se „genocida“ stala módní, s více a více „odborníky na genocidu“ na univerzitách, jako kdyby studium genocidy dávalo smysl jako samostatný akademický obor. Co by všichni tihle lidé dělali bez genocidy? Divím se, co je za současnou fascinací genocidou a sériovými vrahy. Pochybuji, že je to známka zdravé sociální psychologie.

V dnešním světě je jen pár lidí, včetně bosenských Muslimů, ohroženo „genocidou“, ve smyslu projektu vyhlazení obyvatelstva Hitlerova stylu – jak termín chápe většina lidí. Jenže miliony lidí jsou ohroženy nikoliv genocidními maniaky, ale genocidními podmínkami života: bídou, nemocemi, nedostatkem vody, změnami globálního klimatu. Smuteční kult Srebrenice nenabízí s ohledem na tyto genocidní podmínky nic. A co je horší, stává se prostředkem k ospravedlnění nejhorší ze všech genocidních situací: války.

Podprahová zpráva v oficiálním příběhu o Srebrenici je toto: „my“ jsme umožnili, aby se to stalo, „my“ to nesmíme znovu dopustit, tudíž, Spojené státy by měly preventivně bombardovat potenciální pachatele „genocidy“. Čemukoliv, co se stalo ve Srebrenici, se dalo nejlépe předejít nikoliv bombardováním USA a NATO, ale zabráněním vypuknutí války v Bosně a Hercegovině na začátku. Tato prevence byla možná, pokud by totiž „mezinárodní společenství“ (tedy síly NATO, Evropa a USA) pevně naléhalo, mohla by jugoslávská krize v roce 1990 být urovnána jednáními. Ale první ze všech tomu odporovalo Německo tím, že donutilo Evropskou unii k bezprostřednímu uznání odchodu Slovinska a Chorvatska z Jugoslávie bez jednání. Všechny informované osoby věděly, že toto ohrožovalo existenci Bosny a Hercegoviny. Evropská unie navrhla rozdělení Bosny a Hercegoviny na kantony, které se mnoho nelišilo od dnešního uspořádání, a které bylo tehdy přijato vůdci bosenských Muslimů, Srbů a chorvatského obyvatelstva. Jenomže krátce potom muslimský prezident Izetbegovič podpis zapřel poté, co jej povzbudil americký velvyslanec Zimmerman, aby více vytrval. Během následně vypuknutých bojů, USA stavějí překážky každému evropskému mírovému programu. (6) Tyto obstrukční kroky umožnily Spojeným státům převzít kontrolu nad eventuálním mírovým urovnáním v Daytonu, v listopadu 1995.

Tohle odmítnutí kompromisu, který uvrhl Bosnu a Hercegovinu do bratrovražedné války, bylo v té době podporováno chorálem humanistů – v neposlední řadě politiků bezpečně usazených v Evropském parlamentu, kteří hlasovali pro „naléhavá rozhodnutí“ o situacích, o kterých naprosto nic nevěděli a prohlašovali, že Bosna musí být centralizovaný stát z důvodu „multikulturalismu“. Tito samí humanisté tleskali rozpadu multikulturní Jugoslávie, který ve skutečnosti vytvořil krizi v Bosně.

Je jisté, že kdokoliv popraví neozbrojené vězně, spáchá velmi závažný zločin, ať už Bosně, nebo kdekoliv jinde. Ale když je všechno řečeno a uděláno, pak je iluze si myslet, že potrestání viníků masakru v Bosně zajistí, že příští občanská válka někde ve světě bude uskutečněna více rytířským způsobem. Válka je věcí života a smrti, a nevyhnutelně vede lidi k páchání činů, kterých by se v době míru nikdy nedopustili.

Představa, že válka může být „čistá“ , a hraná podle pravidel, nemůže být středem pozornosti mezinárodního práva a mírových hnutí. Válce je nejprve ze všeho potřeba předejít.

Falešný výklad „Srebrenice“ jako části pokračujícího srbského projektu „genocidy“ byl použit k vyvolání války NATO proti Jugoslávii, která zpustošila zemi a zanechala za sebou kotel nenávisti a etnické čistky v Kosovu. Spojené státy jsou v současnosti zaměstnané daleko vražednější a více destruktivní válkou v Iráku. V tomto kontextu je bědování Západu, který nafukuje srebrenický masakr do „největší masové genocidy od doby nacistů“ jen odklonem od skutečné existující genocidy, která není dílem nějakého maniaka, ale pokračujícího břemene radikálně nespravedlivého sociálně-ekonomického světového pořádku, který je eufemisticky nazýván „globalizací“.

Diana Johnstone je autorkou Fools Crusade: Yugoslavia, Nato and Western Delusions (vyd. Monthly Review Press)

NOTES

1. Report of the Secretary-General Pursuant to General Assembly Resolution 53/35 (1998), Section IV, paragraph C.115.

2. Bernard Kouchner, "Les Guerriers de la Paix", Grasset, Paris, 2004, pp. 372-375.

3. "Srebrenica: The Politics of War Crimes", by George Bogdanich, Tim Fenton, Philip Hammond, Edward S. Herman, Michael Mandel, Jonathan Rooper and George Szamuely. See http://www.srebrenica-report.com/politics.htm.

4. Germinal Civikov, "Kalaschnikow und Einzelfeuer: Der Fall Drazen Erdemovic", Freitag, 16 September 2005.

5. Davide Turrini "Il genocidio jugoslavo rivive sullo schermo", Liberazione, 12 July 2005.

6. See David Owen, Balkan Odyssey, Victor Gollancz, London, 1995. Lord Owen, who, as co-chairman of the steering committee of the International Conference on the Former Yugoslavia, attempted from August 1992 to June 1995 to negotiate a peace settlement in Bosnia-Herzegovina, concludes (Indigo paperback, p.400): "From the spring of 1993 to the summer of 1995, in my judgement, the effect of US policy, despite its being called 'containment', was to prolong the war of the Bosnian Serbs in Bosnia-Herzegovina."

Přeložil pro vás Messin 14.12. 2005

ZDROJ:

http://www.globalresearch.ca/index.php?context=viewArticle&code=20051018&articleId=1107