Stanislav Grof

Smrt a umírání

Psychologické, filosofické a duchovní aspekty

Je těžké představit si něco, co je z hlediska každého člověka více univerzálnější a osobnější, než smrt a umírání. V průběhu našeho života ztrácíme známé, přátele, rodinné příslušníky a nakonec dojdeme k biologickému konci i my sami. Ve světle těchto fakt je udivující, že teprve na konci 60. let se začal v západní průmyslové civilizaci projevovat jakýsi zájem o studium smrti a umírání. To se týkalo nejen všeobecné veřejnosti, ale i vědců a profesionálů z oborů, které by se o to měly zajímat, například lékařství, psychiatrie, psychologie, antropologie, filosofie a teologie. Jediným logickým vysvětlením pro tento jev je masivní popírání smrti a psychologická represe v celé této oblasti.

Tento nezájem je ještě nápadnější, když srovnáme situaci starodávných a předindustriálních kultur a uvědomíme si, že jejich postoj ke smrti a umírání byl diametrálně odlišný. Smrt hrála v jejich kosmologii, filosofiích, duchovním a rituálním životě, mytologii, stejně jako v každodenním životě kritickou a ústřední roli. Praktická důležitost tohoto rozdílu se stává samozřejmá, když srovnáme situaci člověka, čelícího smrti v těchto dvou historických a kulturních podmínkách.

Typická osoba umírající v západní industriální společnosti vyznává pragmatický a materialistický světový názor, nebo jím je přinejmenším ovlivněna. Podle hlavního proudu akademické západní vědy je historie vesmíru historií rozvíjející se hmoty. Život, vědomí a inteligence jsou více či méně náhodné a nevýznamné vedlejší produkty tohoto rozvoje. Objevily se na scéně po miliardách let pasívní evoluce v triviálně malé části nezměrného vesmíru. Ve světě, který uznává za reálné jen to, co se dá změřit a zvážit, není místo pro duchovnost jakéhokoli druhu.

Ačkoliv jsou všeobecně dovoleny, nebo formálně podporovány náboženské aktivity, z přísně vědeckého pohledu se jakékoli angažování v duchovnosti jeví a je interpretováno jako iracionální aktivita indikující emoční a intelektuální nedospělost, nedostatek vzdělání, primitivní názory a náchylnost k magickému a infantilnímu myšlení. Přímé zkušenosti duchovních realit jsou vnímány jako manifestace vážných mentálních nemocí a psychóz. Náboženství zbaveno těchto zkušeností z větší části ztratilo své spojení k hlubinným duchovním pramenům a v důsledku toho je dnes prázdné, beze smyslu a vztahu k našemu životu. Takto nedokáže soupeřit s pokušením materialistické vědy s jejími technologickými triumfy.

Za těchto okolností přestalo být náboženství vitální silou našich životů, stejně jako v době umírání a smrti. Její odkazy k životu po smrti k následným dobrodružstvím duše a pobytu na nebesích, stejně jako k nebi a peklu, byly odsunuty do říše pohádek a psychiatrických příruček. Celá duchovní historie lidstva byla patologizována. Přitom kolébkou všech velkých náboženství světa byly transpersonální zážitky jejich zakladatelů, proroků a světců. Například můžeme uvést Buddhovo setkání s bohem Kama Mara a jeho armádou, nebo různé epizody z jeho minulých inkarnací doprovozených "trháním karmických připoutání". Starý Zákon popisuje Mojžíšovu vizi Jehovy v podobě hořícího keře a Nový Zákon zase Ježíšovo pokoušení ďáblem během jeho pobytu v poušti. Islámské svitky popisují Mohamedovu cestu sedmi nebi, rájem a peklem v doprovodu archanděla Gabriela. Podle tradiční psychiatrie všechny tyto zážitky indikují vážné psychopatologické stavy mentálně nemocných jedinců.

Psychiatrická literatura překypuje články a knihami o tom, jaká by byla nejlepší klinická diagnóza různých slavných duchovních osobností. Jmenujme Buddhu, Ježíše, Mohameda, Ramakrišnu nebo sv. Antonína. Vizionářské zkušenosti z oblasti transpersonální jsou obvykle přičítány těžkým psychózám schizofrenického typu, nebo epilepsii, jako v případě Mohameda. Sv. Jan z Kříže byl označen jako "dědičně degenerovaný" a sv. Tereza z Ávily jako "hysterická psychotička". Antropologové diskutují, jestli šamané jsou psychotici, hysterici nebo epileptici. Existuje dokonce práce, která přisuzuje psychopatologická kritéria meditaci. Jmenuje se "Buddhistická meditace jako umělá kakatonie" (jejím autorem je slavný psychoanalytik a zakladatel psychosomatické medicíny Franz Alexander).

Podle západních neurověd je vědomí produktem hmoty a fyziologických procesů mozku, a tedy kriticky závislé na těle. Smrt těla, zvláště mozku, je tedy nazírána jako absolutní konec jakékoli formy vědomé aktivity. Víra v posmrtnou cestu duše, život po životě, nebo reinkarnaci, je obvykle zesměšňována jako produkt přání lidí, kteří jsou neschopni akceptovat tak samozřejmý biologický imperativ smrti, jejíž absolutní podstata byla nade vší pochybnost vědecky prokázána. Jen velmi málo lidí včetně většiny vědců, si uvědomilo, že nemáme jakýkoli důkaz o tom, že vědomí je skutečně produkováno mozkem...

Tento postoj efektivně ovládl vědecký zájem o zážitky umírajících pacientů a individuální zážitek blízké smrti, až koncem 70. let. První zprávy na toto téma získaly velmi malou pozornost, ať už vyšly ve formě knih pro širokou veřejnost (Jesse Wiesse: The Vestibule, 1972 a Jean-Baptiste Delacour: Glimpses of the Beyond), nebo vědeckých výzkumů, jako byla studie pozorování umírajících, organizovaná Carlisem Osisem v roce 1969. Od dob, kdy vyšel mezinárodní bestseller Raymonda Moodyho Život po životě (1975) a knihy Elisabet Kubler Rossové, Kena Ringa, Michaela Sabboma a dalších průkopníků thanatologie, již máme ohromující množství důkazů o výjimečných charakteristických zážitcích blízké smrti, a hlubokých osobnostních změnách, které je provázejí. Materiál těchto studií byl široce komentován a používán médii od televizních debat až k hollywoodským filmům. A přece jsou tato pozorování, která mohou otřást paradigmatem doby a revolucionizovat naše chápání podstaty vědomí a jeho vztahu k mozku, většinou profesionálů stále odmítána jako irelevantní halucinace, vyprovokované biologickou krizí. Nejsou běžně zaznamenávána a zkoumána jako velmi důležitá část pacientovy anamnézy a nikdo také neposkytuje speciální psychologickou pomoc, která by tyto události integrovala. Lidé, umírající v západních společnostech, často postrádají efektivní a lidskou podporu. Máme tendenci bránit se emočnímu nepohodlí, které s sebou smrt přináší. Průmyslový svět má tendenci odstraňovat nemocné a umírající lidi do nemocnic a hospiců. Důraz je kladen spíše na podporu životních systémů a mechanické prodloužení života, často nad rozumný rámec, než na kvalitu prostředí. V okamžiku lékařské krize je veškerý kontakt spíše formální a minimální. Lékařští profesionálové, kteří již vyvinuli specifické formy psychologické pomoci a poradenství, nevěnují umírání větší pozornost. Tváří v tvář nejhlubší představitelné krizi, která zasahuje zároveň biologické, emoční, mezilidské, sociální, filosofické a duchovní aspekty jedince, zůstává člověk jediný, pro kterého smysluplná pomoc není dostupná.

To vše se odehrává v rámci mnohem většího kontextu kolektivního popírání pomíjivosti a smrtelnosti, která charakterizuje západní industriální civilizaci. Většina našich setkání se smrtí se odehrává v odlidštěné formě týmu profesionálů, extrémních emocí, a zahrnuje dokonce posmrtné holiče a kadeřníky, krejčí, vizážisty a plastické chirurgy, kteří na těle, než je ukázáno příbuzným a přátelům, provádějí nejrůznější kosmetické úpravy. I média pomáhají zvětšit vzdálenost člověka od smrti tím, že ji převádějí do prázdných statistik a hovoří o ni jako o tisících obětí válek, revolucí nebo přírodních katastrof. Podmínky života v moderních technologizovaných zemích všeobecně nenabízejí ideologickou nebo psychologickou podporu lidem, kteří stojí tváří v tvář smrti. To velmi ostře kontrastuje se situací, s jakou se lidé s umíráním setkávali ve starobylých nebo předindustriálních společnostech. Jejich kosmologie, filosofie a mytologie, stejně jako duchovní a rituální život, obsahují jasné poselství, že smrt není absolutní a neodvolatelný konec všeho, že život nebo nějaká forma existence pokračuje i po biologickém zániku. Eschatologické mytologie všeobecně souhlasí s názorem, že duše zemřelých musí projít komplexní sérií dobrodružství ve vědomí. Posmrtná cesta duše je někdy popisována jako pouť fantastickými krajinami, které se v něčem podobají těm pozemským, v jiných případech setkání s různými archetypálními bytostmi, nebo jako pohyb sekvencemi neběžných stavů vědomí. V některých kulturách duše dosahuje dočasných říší, jako křesťanský očistec, nebo lokas v tibetském buddhismu, v jiných věčnosti na nebesích - nebe, pekla, ráje, nebo sluneční říše.

Mnohé kultury nezávisle na sobě vyvinuly systém víry v metempsychózu nebo reinkarnaci, která zahrnuje návrat jednotky vědomí k jinému fyzickému životu na zemi. Koncept karmy a reinkarnace reprezentuje základní kámen hinduismu, buddhismu, džinismu, sikhismu, zoroastrianismu, tibetského vadžrajánového buddhismu a taoismu. Podobné ideje lze nalézt v geograficky, historicky a kulturně tak rozdílných skupinách, jako v různých afrických kmenech, u amerických indiánů, v předkolumbovských kulturách, u polynéských kahunas, vyznavačů brazilské Umbandy, u Gaulů a druidů. Ve starém Řecku byly tyto myšlenky popsány několika důležitými školami, např. pythagorejci, orfiky a platoniky. Tato doktrína byla také přijata Esejci, farizejskými a jinými židovskými a položidovskými skupinami a tvoří důležitou část kabalistické teorie středověkého židovstva. Je také uznávána neoplatoniky a gnostiky.

Předindustriální společnosti tak zdá se souhlasily s názorem, že smrt nebyla koncem všeho, ale důležitou dobou přechodu. Zkušenosti nějak spjaté se smrtí byly považovány za návštěvy důležitých dimenzí reality, které si zasloužily být navštíveny, studovány, a pečlivě zmapovány. Umírající byli obeznámeni s eschatologickými kartografiemi své kultury, ať už to byly šamanské mapy pohřebních krajin nebo sofistikované popisy východních duchovních systémů, jak je známe třeba z tibetského Bardo Thedol. Tento důležitý text tibetského buddhismu představuje zajímavý protipól k výhradně pragmatickému důrazu na produktivní život a popření smrti, tak charakteristickému pro západní civilizace. Popisuje čas smrti jako unikátní příležitost pro duchovní vysvobození z cyklu smrti a znovuzrození a jako období, které předjímá naši příští inkarnaci, pokud nedosáhneme osvobození. V tomto kontextu je možno chápat mezistavy mezi životy (bardo) jako stav bytí daleko důležitější než samu inkarnovanou existenci. Je tedy prvotním zájmem každého připravit se na tu dobu už během života systematickým tréninkem.

Jiný charakteristický aspekt starých a předindustriálních kultur je akceptace smrti jako integrální části života. V průběhu života tráví lidé, žijící v těchto kulturách, hodně času s umírajícími lidmi, zacházejí s mrtvými těly, účastní se kremace a žijí s pozůstatky. Pro zápaďana je návštěva místa jako Benáres, kde je tento postoj manifestován ve své extrémní formě, otřesnou zkušeností. V předindustriálních kulturách umírají lidé v rámci rozšířené rodiny, klanu nebo kmene. Dostává se jim tak významné emoční podpory od lidí, které intimně znají. Důležité je také zmínit mocné rituály, provozované v čase smrti, které mají pomoci jedinci postavit se konečné přeměně, nebo poskytnout speciální průvodce, jako je např. přístup popsaný v Bardo Thedol.

Velmi důležitým faktorem ovlivňujícím postoj ke smrti a ke zkušenosti umírání byla existence různých forem zážitkových tréninků umírání, zahrnující neběžné stavy vědomí. Nejstarší jsou praktiky šamanismu, nejstaršího náboženství a léčebného umění lidstva, jehož kořeny sahají až do paleolitu. Mezi překrásnými obrazy zvířat, namalovaných a vyřezaných do stěn velkých jeskyní v jižní Francii a severním Španělsku, jako je Lascaux, Font de Gaume, Les Trois Freres, Altamira a jiné, jsou postavy, které nepochybně představují prastaré šamany. V některých jeskyních byly objeveny stopy v kruzích, naznačující, že jeskynní obyvatelé pořádali tance, podobné těm, které dodnes pořádají některé aboridžinské kultury k vyvolání neběžných stavů vědomí. Šamanismus není jen prastarý, ale také universální: vyskytuje se v severní a jižní Americe, v Evropě, Africe, Asii, Austrálii a Polynésii.

Šamanismus je neoddělitelně spojen se stavy změněného vědomí, stejně jako se smrtí a se stavy umírání. Kariéra mnohých šamanů začíná "šamanskou nemocí", spontánní počáteční krizí, vedoucí k hlubinné léčbě a psychospirituální transformaci. Je to jakási vizionářská cesta, zahrnující návštěvu podsvětí, bolestivé a strachuplné mučení a zážitek psychologické smrti a znovuzrození, které následuje pobyt v jiných nadpozemských říších. V rámci této zkušenosti šamanský novic propojuje síly přírody a království zvířat a učí se jak diagnostikovat a léčit nemoce. Znalosti z říše smrti, získané během této transformace mu umožňují volně se pohybovat tam a zpátky a zprostředkovávat podobné cesty i jiným lidem.

Antropologové také popsali iniciační obřady, velmi důmyslné rituály, provozované různými domorodými kulturami, v čase důležitých biologických a sociálních změn, jako je porod, obřízka, puberta, sňatek, umírání atd. zahrnující mocné mysl měnící technologie, které se zážitkově točí kolem trojice zrození - sex - smrt. Jejich symbolismus zahrnuje různé kombinace perinatálních a transpersonálních prvků. Klinická práce s psychedeliky a různé nedrogové zážitkové přístupy, jako např. holotropní dýchání), nám pomohly pochopit tyto události a ocenit jejich důležitost pro jedince i skupiny lidí.

S iniciačními obřady byla i úzce spojena prastará mystéria smrti a znovuzrození, komplexní posvátné a tajné procedury, které také užívaly mocných mysl měnících technik. Hojně se vyskytovaly v oblastech kolem Středozemního moře, např. Babylónské ceremonie (Innana a Tammuz), egyptská mystéria, (Isis a Osiris), orfický kult, bakchanálie, eleuzínská mystéria, corybantické rituály a mystéria Attise a Adonise. Tato mystéria byla založena na mýtických příbězích božstev, která symbolizovala smrt a znovuzrození. Nejslavnější byla asi eleuzínská mystéria, pořádaná poblíž Atén každých pět let bez přerušení po dobu téměř dva tisíce let. Podle současné studie (Wasson, Hofmann a Ruck) byl rituální nápoj kykeon, používaný v rámci těchto mystérií, připravován z námele, obsahující derivát příbuzný LSD.

Transpersonálně orientovaní badatelé nacházejí mnohé podněty v posvátné literatuře a v různých mystických tradicích velkých duchovních filosofií východu. Patří sem různé systémy jógy, teorie a praxe buddhismu, taoismus, tibetská vadžrajána, súfismus, křesťanský mysticismus, kabala a mnohé jiné. Tyto systémy vyvinuly efektivní formy modliteb, meditací, meditací v pohybu, dechových cvičení a jiných mocných technik k dosažení hlubokých duchovních stavů. Stejně jako zážitky šamanů při iniciačních obřadech a neofytů v prastarých mystériích tyto procedury nabízely možnost konfrontovat vlastní pomíjivost a smrtelnost, transcendovat strach ze smrti a radikálně tak transformovat kvalitu svého života na tomto světě. Popis zdrojů dostupných umírajícím lidem v předindustriálních kulturách by nebyl kompletní, kdybychom nezmínili knihy mrtvých, jako je tibetská Bardo Thedol, egyptská Pert em hru, aztécký Codex Borgia nebo evropské Ars moriendi. Když se tyto prastaré knihy o smrti poprvé dostaly do rukou západních učenců, byly považovány za fiktivní popisy posmrtných cest duše a jako přání lidí neschopných akceptovat úšklebek reality smrti. Byly odloženy do kategorie pohádek a imaginárních výtvorů lidské fantasie s jistou uměleckou krásou, ale bez užitku pro každodenní realitu.

Hlubší studium těchto textů však odhalilo, že tyto knihy byly používány jako průvodci kontextem posvátných mystérií a duchovních praktik a s velkou pravděpodobností popisují autentické zážitky. Z této nové perspektivy, která nazírá knihy mrtvých jako manuály pro umírající se některé výrazy jeví jako chytré zamaskování použité kněžími, aby zakryly jejich skutečnou funkci a ochránily jejich hluboký esoterický smysl a poselství. Problémem je odhalit skutečnou podstatu procedur používaných starými duchovními systémy k navození těchto stavů.

Moderní výzkum, zaměřující se na změněné stavy vědomí, přinesl na tuto problematiku neočekávané nové pohledy. Systematické studium zážitků při psychedelických sezeních, silné nedrogové formy psychoterapie a spontánní psychospirituální krize ukázaly, že ve všech těchto situacích se lidé mohou potkat s celým spektrem neběžných zážitků, včetně sekvencí agónie a umírání, procházení peklem, božím soudem, zkušeností znovuzrození, návštěvou nebeských říší a vzpomínkami z minulých inkarnací. Tyto stavy se překvapivě podobaly stavům popsaným v eschatologických textech dávných a předindustriálních kultur. Další chybějící část skládačky dodala thanatologie, nová vědecká disciplína, která se specializuje na studium smrti a umírání. Thanatologické studie zážitků blízkých smrti autorů jako Raymond Moody (Life After Life, 1975), Kenneth Ring (Life at Death and Heading Toward Omega, 1982, 1985), Michael Sabom (Recollections of Death, 1982), Bruce Greyson a Charles Flynn (The Near Death Experience, 1984) ukázaly, že tyto zážitky spojované se situacemi ohrožení života se také velmi podobají popisům ze starých knih mrtvých a zkušenostem uváděným subjekty psychedelických sezení a moderní zážitkové psychoterapie.

Dnes je tedy jasné, že starobylé eschatologické testy jsou jakýmisi mapami vnitřních světů psychiky ve změněných stavech vědomí, včetně těch, které jsou spojeny s biologickým umíráním. Zkušenosti se zdají přesahovat rasu a kulturu a pocházejí z kolektivního nevědomí, jak je popisoval C. G. Jung. Je možné strávit celý život bez jediné takové zkušenosti mapující jiné říše nebo dokonce bez vědomí jejich existence, dokud do nich člověk není katapultován v čase biologické smrti. Pro některé lidi jsou však dostupné během jejich života v nejrůznějších situacích, včetně psychedelického sezení, účasti na šamanských rituálech nebo během spontánní psychospirituální krize. To pro ně otevírá možnost vlastního výzkumu těchto teritorií psychiky , takže setkání se smrtí pak v okamžiku biologického konce již není takové překvapení.

Rakouský mnich, žijící v 17. století, vyjádřil důležitost zkušenosti s umíráním takto: "Člověk, který zemře ještě než zemře, nezemře, až zemře." Tahle "smrt před smrtí" má dva důležité důsledky: osvobozuje jedince od strachu ze smrti a mění jeho postoj ke smrti, a právě tak ovlivňuje zkušenost smrti v čase biologického konce. Tato eliminace strachu také transformuje způsob, jakým člověk vnímá svět. Z těchto důvodů neexistuje rozdíl na jedné straně mezi přípravou na smrt a umíráním, a duchovním cvičením vedoucím k osvícení na straně druhé. To je také důvod, proč se knihy mrtvých dají využít v obou situacích.

Mnohé aspekty života v předindustriálních společnostech člověku psychologickou situaci umírání, na rozdíl od situace v dnešní západní technologické společnosti, značně usnadňovaly. Přirozeně se naskýtá otázka, jestli to byla výhoda pramenící z nedostatku informací o podstatě reality, nebo zbožné přání sebeklamu. Pak by bylo možné spoustu věcí vyřešit důsledným poznáním pravdy a tím, že na sebe vezmeme důsledky tohoto poznání. Jenže bližší zkoumání existujících důkazů ukazují, že to není ten případ.

Nejdůležitějším faktorem zodpovědným za základní rozdíly mezi světonázorem západních industriálních kultur a všemi jinými lidskými skupinami v historii není nadřazenost materialistické vědy nad primitivními pověrami, ale naše hluboká ignorance, pokud se týče změněných stavů vědomí. Newtonsko-karteziánský světonázor západní vědy je udržován jen systematickým popíráním nebo dezinterpretací všech důkazů, nashromážděných při studiu vědomí, ať už jejich zdrojem byla historie, antropologie, srovnávací náboženství, nebo různé oblasti moderního výzkumu, jako parapsychologie, thanatologie, psychedelická terapie, biologická zpětná vazba, smyslová deprivace, zážitkové psychoterapie, nebo práce s jedinci při jejich psychospirituálních krizích.

Systematické cvičení různých forem změněných stavů vědomí, které charakterizuje rituální a duchovní život starých a domorodých kultur, nevyhnutelně vede k pochopení přírody a reality, vztahů mezi vědomím a hmotou a tak se v základu velmi liší od systémů víry v technologizovaných společnostech.

Staré a předindustriální kultury měly změněné stavy vědomí ve velké vážnosti, pravidelně je dosahovaly v sociálně uznávaných kontextech a trávily mnoho času a energie rozvojem bezpečných a efektivních technik, jak je vyvolat. Byly hlavním nástrojem jejich rituálního a duchovního života, stejně jako prostředkem přímé komunikace s archetypálními říšemi bohů a démonů, sil přírody, říše zvířat a vesmíru. Dovolovaly také diagnostikovat a léčit nemoci, kultivovat intuici a mimosmyslové vnímání a uměleckou inspiraci. Používaly se také k praktickým účelům, např. k nacházení ztracených objektů a lidí. Podle antropologa Victora Turnera napomáhaly také skupinové kontinuitě a posilovaly kmenové svazky. Západní společnost patologizovala všechny formy změněných stavů vědomí (s výjimkou snů) a trávila mnoho času tím, že zkoušela vyvinout efektivní způsoby, jak je popřít, když k nim docházelo spontánně a snažila se je postavit mimo zákon... Západní psychiatrie nerozlišuje mezi mystickým a psychotickým zážitkem, a oba nazírá jako manifestaci mentální nemoci. Ve svém odmítnutí náboženství nerozlišuje mezi primitivní lidovou vírou nebo fundamentalisticky doslovnou interpretací posvátných knih, a mezi sofistikovanými mystickými tradicemi a východními duchovními filosofiemi, založenými na po staletí systematickým introspektivním výzkumu psychiky. Takovýto přístup patologizoval celou duchovní historii lidstva.

Shrňme stručně pozorování z různých oblastí výzkumu, která popírají materialistický přístup, podle kterého biologická smrt představuje konec existence a vědomé aktivity jakéhokoli druhu. V jakémkoli výzkumu tohoto druhu je důležité udržovat otevřenou mysl a soustřeďovat se, jak jen je to možné, pouze na fakta pozorování. Neotřesitelné a priori přístupy k existujícímu paradigmatu, které charakterizují střední proud vědy, jsou stejné jako známé postoje ve fundamentalistických náboženstvích. Věda v pravém slova smyslu je nepředpojatě otevřena k jakémukoli výzkumu jakéhokoli existujícího jevu. S tímto na mysli můžeme rozlišit existující důkazy do dvou kategorií:

1) zkušenosti a pozorování, které popírají tradiční chápání podstaty vědomí, a jeho vztahu ke hmotě

2) zkušenosti a pozorování, které se specificky vztahují k pochopení smrti a přežití vědomí.

Ad 1) Práce se změněnými stavy vědomí přinesly rozsáhlý počet důkazů, který představuje vážnou výzvu newtonsko-karteziánskému paradigmatu materialistické vědy. Většina těchto dat se vztahuje k transpersonálním jevům, které representují důležitou část spektra zkušeností pozorovaných ve změněných stavech vědomí. Naznačují naléhavou potřebu radikální revize našich současných konceptů podstaty vědomí a jeho vztahu ke hmotě a mozku. Materialistické paradigma západní vědy bylo dosud hlavní překážkou pro jakékoliv objektivní zhodnocení údajů, popisujících události, odehrávající se v čase smrti.

Při transpersonálních zážitcích je možné transcendovat obvyklé hranice těla, ega, prostoru a lineárního času. Zmizení prostorových hranic může vést k autentické a přesvědčivé identifikaci s jinými lidmi, zvířaty nebo tvory, rostlinami a dokonce anorganickým materiálem a procesy. Člověk takto může transcendovat časové hranice a zažívat epizody z životů jiných lidí nebo zvířecích předků, stejně jako kolektivní rasové a karmické vzpomínky. Transpersonální zážitky nás navíc mohou uvést do archetypálních říší kolektivního nevědomí a zprostředkovat setkání s útěšnými nebo úděsnými božstvy různých kultur nebo navštívit mytologické říše. Ve všech těchto typech zážitků je možno získat přístup ke zcela novým informacím, které překračují cokoliv, co jsme získali dosud konvenčními způsoby.

Podle materialistické vědy vyžaduje jakákoli vzpomínka materiální podstatu, např. síť neuronů v mozku nebo molekuly DNA v genech. Je ale nemožné představit si jakékoliv hmotné informační médium, přenášené různými formami výše popsaných transpersonálních zkušeností. Takové informace zcela jasně nelze získat během života jedince obvyklými způsoby, tedy pomocí smyslového vnímání. Zdá se, že existují nezávisle na hmotě a jsou obsaženy v samém poli vědomí nebo v jiném typu polí, která nedokážeme detekovat současnými vědeckými nástroji. Pozorování při studiích transpersonálních zkušeností jsou podpořena fakty, která pocházejí i z jiných cest výzkumu. Základní metafyzické předpoklady newtonsko-karteziánského myšlení vyzývají vědci jako Heinz von Foerster a Rupert Sheldrake, kteří seriózně zkoumají takové možnosti, jako je "paměť nezávislá na hmotě" a "morfogenetická pole".

Tradiční akademická věda popisuje člověka jako vysoce vyvinuté zvíře a biologický myslící stroj. Na základě zkušeností a studií v běžném stavu vědomí se jevíme jako newtonské objekty z atomů, molekul, buněk, tkání a orgánů. Avšak transpersonální zkušenosti jasně ukazují, že každý z nás může být také manifestací vlastností pole vědomí, které přesahuje prostor, čas a lineární kauzalitu. Úplně nová formulace, beroucí v úvahu vlnově částicový paradox moderní fyziky, popisuje člověka jako paradoxní bytost dvou doplňujících se aspektů: může vykazovat vlastnosti newtonských objektů, ale také vlastnosti nekonečných polí vědomí. Vhodnost každého z těchto popisů záleží na stavu vědomí, ve kterém jsou tato pozorování konána. Fyzická smrt pak, zdá se, ukončuje jednu polovinu této definice, zatímco druhá dosahuje plného vyjádření.

Ad 2)

a) Jevy na prahu smrti

Výzkum prokazuje různé zajímavé jevy, odehrávající se v čase smrti. Patří sem například nesčetné návštěvy lidí, kteří právě zemřeli, jak to hlásí jejich příbuzní, přátelé a známí. Bylo zjištěno, že tyto jevy statisticky značně překračují pravděpodobnost v dvanáctihodinové době od úmrtí. Existují také zprávy o nevysvětlitelných fyzikálních událostech, odehrávajících se v čase smrti, jako jsou zastavené nebo rozběhnuté hodiny, zvonění zvonků, pád obrazu nebo fotografií ze stěn atd., které se zdají oznamovat nějaké osoby. Jedinci, přibližující se smrti, často zažívají setkání se svými mrtvými příbuznými, kteří je vítají v jiném světě. Tyto vize na smrtelném loži jsou velmi autentické a přesvědčivé. Jsou také často doprovázeny euforickými stavy a zdají se usnadňovat umírání. Byl také uveden značný počet případů, kdy měli umírající jedinci vizi o osobě, o jejíž smrti on nebo ona nic nevěděli.

Zvláštnímu zájmu se těší zážitky blízké smrti (NDE - near death experience), které se přihodily téměř jedné třetině lidí, jež potkaly různé formy život ohrožujících situací, jako jsou dopravní nehody, tonutí ve vodě, infarkty nebo operační stavy. Raymond Moody, Kenneth Ring, Michael Sabom, Bruce Greyson a další tento jev intenzívně zkoumali a popsali charakteristické znaky, které typicky zahrnují rychlofilm života, cestu temným tunelem, osobní ohodnocení s etickým zhodnocením života, setkání se zářící božskou bytostí a návštěvou různých transcendentálních říší. Méně časté jsou bolestné úzkostné nebo hrůzyplné typy NDE.

V rámci našeho programu psychedelické terapie pacientů s rakovinou v Maryland Centru v Baltimoru, jsme byli schopni získat důkazy o podobnosti NDE se zážitky vyvolanými psychedeliky. Pozorovali jsme několik pacientů při jejich psychedelických zážitcích a později aktuální NDE, když se vyvinuly jejich nemoci. Uváděli, že tyto situace byly velmi podobné a popisovali psychedelická sezení jako neocenitelný zážitkový trénink umírání.

Velmi výjimečným a fascinujícím aspektem při NDE je výskyt ověřitelné zkušenosti zážitku mimo tělo (OOBE - out of body experience). Tento termín se používá pro označení zážitku, kdy vědomí vystoupí z těla, aniž by se ztratila schopnost přesného smyslového vnímání. Thanatologické studie opakovaně potvrdily, že lidí, kteří jsou v bezvědomí nebo dokonce klinicky mrtví, mohou zažít OOBE, během kterého pozorují svá těla a záchranné operace jakoby shora, nebo ze vzdálené pozice. Současné thanatologické výzkumy se soustřeďují na potvrzení některých předběžných pozorování těchto zážitků u vrozeně slepých osob. Klasické popisy OOBE se dají nalézt v duchovní literatuře a filosofických textech všech věků. Moderní thanatologický výzkum tak potvrdil popisy z Tibetské knihy mrtvých (Bardo Thedol), podle které jedinec po smrti vstoupí do těla bardo, které překračuje omezení času a prostoru a může svobodně cestovat okolo Země. Ověřitelné OOBE se odehrávají nejen v kontextu blížící se smrti, ohrožení života nebo klinické smrti. Mohou se odehrát i v rámci sezení zážitkové psychoterapie (jako je primární terapie, rebirthing nebo holotropní dýchání), v kontextu zážitků, vyvolaných psychedeliky a také spontánně. Tyto události mohou představovat v životě jedince izolované epizody, nebo se pravidelně vracet jako součást krizí nebo psychických otevření nebo jiných typů duchovního vývoje. Autenticita OOBE byla demonstrována v rámci kontrolovaných klinických studií při experimentech známých psychologů nebo parapsychologů (Charles Tart s paní Z. na Kalifornské universitě v Davisu a testy vnímání řízené Karlisem Osisem a D. McCormickem).

OOBE s potvrzeným mimosmyslovým vnímáním okolí mají v problematice vědomí po smrti zvláštní význam, protože demonstrují možnost vědomých operací nezávislých na těle. Podle západního materialistického světonázoru je vědomí produktem neurofyziologických procesů v mozku, a je tedy absurdní domnívat se, že vědomí se může oddělit od těla a při tom udržet své možnosti smyslového vnímání. A přeci je to právě toto, co se děje při mnoha dobře dokumentovaných případech OOBE. Lidé, kteří měli OOBE, se mohou dostat blízko ke smrti, ale ve skutečnosti neumírají. Je rozumné předpokládat, že jestliže vědomí může fungovat nezávisle na těle už během života, mělo by to dokázat i po smrti.

b) Minulé životy

Existuje kategorie transpersonálních zkušeností, která má přímou souvislost s problémem přežití vědomí. Zahrnuje znovu prožívané, nebo vzpomínkové episody z jiných historických období a různých částí světa. Historická a geografická univerzalita těchto zážitků naznačuje, že reprezentují velmi důležitý kulturní fenomén. Mají také značný význam pro pochopení podstaty vědomí, psychiky a člověka samotného i pro teorii a praxi psychiatrie, psychologie a psychoterapie. Pro hinduisty, buddhisty a nepředpojaté znalé výzkumníky vědomí není reinkarnace věcí víry, ale empirická věc, založená na různých zkušenostech a pozorováních. Podle Christophera Bache jsou důkazy tak četné a výjimečné, že vědci, kteří si nemyslí, že si reinkarnace zaslouží seriózní studium, jsou buď neinformovaní nebo mají krátké vedení. Pečlivé studium spousty důkazů je pro jakýkoliv závěr absolutně nezbytné. Jak se zmíníme později, víra v reinkarnaci má na lidský život a možné důsledky na světovou situaci velký etický dopad.

Spontánní dětské vzpomínky na minulé životy

Existuje mnoho případů malých dětí, které si vzpomínají na své předchozí životy v jiném těle, na jiném místě a s jinými lidmi. Tyto vzpomínky se obvykle vynořují spontánně v době, kdy se děti naučí mluvit. Představují často v životě těchto dětí značné komplikace a jsou dokonce spojovány s některými patologiemi, jako jsou fóbie, podivné reakce na určité lidi nebo různé idiosynkrazie. Tyto případy byly popsány různými dětskými psychiatry. Přístup k těmto vzpomínkám zmizí obvykle ve věku pět až osm let.

Ian Stevenson , profesor psychologie na universitě v Charlottesvillu uspořádal více jak tři tisíce takových případů a některé popsal v knize Twenty cases suggestive of reincarnation, unlearned languages and children who remember previous lives (1966, 1984, 1987). Jeho zjištění jsou velmi udivující. Byl schopen nezávislým vyšetřováním potvrdit dětmi vyprávěné příběhy, často s neuvěřitelnými detaily, i když vypustil vše, co bylo ověřitelné konvenčními postupy. V některých případech vzal dítě přímo do vesnice, kterou si pamatovalo ze svého předchozího života. Ačkoliv tam nikdy nebylo, znalo topografii vesnice, našlo dům, ve které bydlelo, rozeznalo příbuzné a pamatovalo si jejich jména.

Důvodem, proč si děti pamatují své předchozí životy mohou být okolnosti smrti, zvláště ty spojené s nějakým šokem, který "může prolomit amnézii". Nejživější bývají vzpomínky na událostí vedoucí ke smrti. Tyto děti typicky nevědí nic o událostech, které se odehrály dřívější osobnosti po jeho nebo její smrti. To je důležitý moment při rozhodování, jestli třeba telepaticky nerekonstruují detaily života z myslí těch, kteří zemřelé znali, nebo mají tyto detaily ve svých vzpomínkách. Nejsilnějším důkazem na podporu reinkarnační teorie je pravděpodobně výskyt mateřských znamínek, která představují následky zranění nebo jiných událostí pamatovaného života.

Při vyhodnocování těchto důkazů je důležité zdůraznit, že Stevensonovy případy nepocházely pouze z "primitivních a exotických" kultur, ve kterých se na reinkarnaci věří, ale také ze západních zemí, včetně Velké Británie a USA. Jeho výzkum měl vysokou hodnotu a značný ohlas. V roce 1977 tomuto tématu věnoval téměř celé své číslo Journal of Nervous and Mental Diseses.

Spontánní vzpomínky na minulé životy dospělých

Spontánní vzpomínky na episody z minulých životů se často přihází během spontánních episod duchovních krizí, ale také během více méně běžných stavů vědomí. Akademická psychiatrie a současné teorie osobnosti jsou založeny na pohledu "jednoho času". Tradiční profesionálové jsou si vědomi existence vzpomínek z minulých životů, ale léčí je jako indikace vážných psychopatologií.

Vyvolané vzpomínky z minulých životů

Vzpomínky na minulé životy mohou být vyvolány celou řadou technik, které zprostředkují přístup k hlubším vrstvám psychiky, například hypnózou, psychedeliky, smyslovou deprivací, prací s tělem a různými silnými psychoterapeutickými metodami (primární terapie, rebirthing, holotropní dýchání). Přesto že o ně terapeuti své klienty nežádají, a většinou v ně nevěří, často se objevují zcela nezávisle na stávajícím filosofickém a náboženském přesvědčení. Vzpomínky na minulé životy se objevují ve stejných souvislostech jako vzpomínky na dětství, dospívání, porod a prenatální vzpomínky.

Existují důležité argumenty pro to, abychom předpokládali, že vzpomínky na minulé životy jsou autentickým jevem a že tedy mají pro psychologii a psychoterapii velmi důležité důsledky. Především vyhlížejí velmi reálně a často zprostředkují přístup k přesným informacím o historických dobách, kulturách a dokonce událostech, které by jinak nebyly zjistitelné běžnými způsoby. V některých případech lze dokonce neuvěřitelnou přesnost některých detailů objektivně ověřit. Často k nim dochází v rámci patodynamických variací emočních, psychosomatických a mezilidských problémů. Asi to nějak souvisí s patogenními silami vztahujícími se ke starému Egyptu, k nacistickému Německu, prenatálnímu životu, porodu, nebo s kojeneckým obdobím či dětstvím. Mají velký terapeutický potenciál, jsou silnější než vzpomínky z přítomného života. Jsou často spojovány s udivujícími a smysluplnými synchronicitami. Ani většina našich současných vzpomínek nemůže být ověřena tak důkladně, jako některé Stevensonovy případy. I já jsem zažil a publikoval některé velmi zajímavé případy, které byly ověřeny nezávislými historickými zjištěními.

Pokusy experimentálního ověření vzpomínek na minulé životy

Ve snaze ověřit některé vzpomínky na minulé životy byly uskutečněny některé velmi zajímavé experimenty s hypnózou. Někdy se namítá, že tento výzkum s sebou nese nebezpečí sugesce. Avšak některé pokusy zkušených hypnotizérů jsou ověřitelné. Helena Warmbachová vyvolala takové vzpomínky u 750 osob a nasbírala rozsáhlý materiál o kostýmech, stravě, zbraních, měně a jiných aspektech života v době, ve kterých se vzpomínky odehrávaly. Často si mohla údaje ověřit dokonce i do nejmenších detailů. Je zajímavé, že kromě válečných dob byla ve vzpomínkách rovnováha mezi výskytem mužů a žen. Nevyskytovala se žádná slavná osobnost, naopak, často šlo o osoby chudé, obyčejné, nevýznamné.

Tibetské praktiky vztahující se k problémů reinkarnace

Tibetská duchovní literatura popisuje některé zajímavé jevy, které naznačují, že někteří duchovně vysoce vyvinutí jedince jsou schopni získat určité informace vztahující se k procesům reinkarnace. Jde například o možnost uplatnit svůj vliv na určení času smrti, předpovědět nebo přímo nasměrovat čas a místo další inkarnace a podržet si vědomí v mezistavu (bardo) mezi smrtí a další inkarnací. Opačně pak někteří tibetští mniši mohou pomocí různých klíčů obdržených ve snech, meditacích a jinými kanály, lokalizovat a identifikovat dítě, které je reinkarnací Dalajlamy nebo tulkua. Dítě je pak vystaveno testům, při kterých má například identifikovat některé předměty, které patřily zemřelému. Některé aspekty těchto praktik by obstály i při velmi seriózních západních testech.

c) Zjevení mrtvých a komunikace s nimi

Přímé zkušenosti nebo setkání a komunikace se zemřelými se nevyskytují jen v době, kdy lidé umírají, nebo v rámci zážitku blízké smrti, ale i později, spontánně v rámci kontextu změněných stavů vědomí, nebo při meditaci. Samozřejmě s údaji, pocházejícími z těchto souvislostí, je třeba zacházet velmi kriticky. Prostý fakt že se jedná o subjektivní zkušenost může posloužit k naprostému odmítnutí těchto událostí jako halucinací nebo fantazií na přání.

Je důležité zmínit, že některá zjevení mají určité pro vědce velmi důležité charakteristické prvky. Existuje celá řada případů z literatury, kdy je popsáno zjevení tomu člověku neznámé osoby, která ale později byla pomocí fotografie nebo verbálního popisu identifikována. Není tak běžné, aby bylo takové zjevení pozorováno kolektivně nebo více lidmi po dlouhém čase. V některých případech má zjevená osoba některé výrazné tělesné znaky, získané v době smrti, které nemohly být člověku, kterému se osoba zjevila, známy. Zvláštnímu zájmu se těší případy, při kterých zemřelá osoba uvádí informace, které mohou být ověřeny, nebo jsou spojeny s výjimečnými synchronicitami. Sám jsem některé takové případy sledoval při LSD sezeních nebo holotropním dýchání.

Tyto zážitky nejsou samozřejmě definitivními důkazy existence astrální říše a reinkarnovaných bytostí. Avšak udivující synchronicity jasně naznačují, že tato oblast si zaslouží seriózní pozornost výzkumníků vědomí.

Zvláštní zájem si zaslouží také kvaziexperimentální důkazy, podporující ideu přežití vědomí, nasbírané při kontroverzních spiritistických seancích. Přestože některá slavná média byla přistižena při podvodech, mnohá jiná prošla všemi testy a různá média zprostředkovala záznamy hlasů zemřelých, jejich gesta, manýry a jiné charakteristické rysy.

Někdy byly získané informace neznámé dokonce i lidem, kteří poblíž zemřelých žili, nebo zcela nové. Jindy docházelo k výměně informací na velké vzdálenosti. Zajímavou inovací je procedura popsaná Raymondem Moodym v knize Reunion. Moody pomocí zjevení v zrcadlech zprostředkoval některým lidem vizionářská setkání s jejich milovanými zemřelými.

Některé spiritistické zprávy značně překračují úroveň představivosti mysli průměrného zápaďana, nehovoříc o tradičně vzdělaných vědcích. Například extrémní spiritistický jev, fyzikální médium, zahrnuje telekinezi a materializaci osob, levitaci objektů a lidí, projekci vzduchem, manifestaci extoplazmických formací a zjevení procesu psaní nebo objektů bez vysvětlení (aporty). V Brazilském spiritistickém hnutí předvádějí média psychické operace, při kterých používají své ruce jako skalpely očividně pod vlivem duchů zemřelých. Tyto operace nevyžadují žádnou anestezii a rány se hojí bez jizev. Tyto události byly opakovaně natočeny filmaři a západními výzkumníky (Walter Pahnke, Stanley Krippner, Andrija Puharich).

Relativně nedávný rozvoj snad o komunikaci se zemřelými přinesl přístup nazvaný instrumentální transkomunikace (ITC), která k těmto účelům používá elektronické technologie. Vše začalo v roce 1959, kdy filmař Friedrich Juergensen natočil při pokusu o záznam ptačího zpěvu magnetofonový záznam lidského hlasu zemřelé osoby. Psycholog Konstantin Raudive, inspirovaný touto událostí, systematicky pokračuje ve studiu tohoto jevu a natočil již více jak sto tisíc paranormálních hlasů.

Nedávno začala skupina vědců ze zemí celého světa (Ernest Senkowski, George Meek, Mark Macy, Scott Rogo, Raymond Bayless a další) pracovat na projektu mezidimenzní komunikace. Udávají, že získali mnohé paranormální verbální záznamy, včetně záznamů na kazetách, faxech, počítačích a televizorech. Senkowski uvádí dokonce i komunikaci s osobami, které se, než zemřely, samy podílely na tomto výzkumu (Juergensen, Raudive).

Individuální a sociální důsledky výzkumu smrti a umírání

Výzkum psychologických a duchovních aspektů smrti a umírání , zmíněný v této práci, má značné teoretické a praktické důsledky. Zkušenosti a pozorování které jsem uvedl jistě nejsou nevyvratitelnými "důkazy" existence vědomí i po smrti, nebo reinkarnace individuální části vědomí a pokračování její existence ve fyzické existenci v jiném života. Je možné si představit i jiné typy interpretací stejných dat, například mimosmyslové vnímání, paranormální schopnosti lidského vědomí (super psí) nebo hindský koncept vesmíru jako Líly, božské hry vědomí.

Jedna věc je však jasná: žádné z těchto vysvětlení nebude kompatibilní s newtonsko-karteziánským paradigmatem západní materialistické vědy. Systematický výzkum a nepředpojaté hodnocení tohoto materiálu nevyhnutelně vyústí do zcela nového pochopení podstaty vědomí, jeho role v univerzálním schématu věcí, a vztahu ke hmotě, zvláště k mozku. Střední proud akademické vědy často velmi agresívně a autoritativně brání své základní metafyzické předpoklady o lidském vědomí jako produktu neurofyziologických procesů v mozku umístěného uvnitř ledky. Tato doktrína zděděná po filosofii a vědě 17. století je imunní vůči jakémukoliv objevu ať už z oblasti výzkumu vědomí, transpersonální psychologie a kvantové fyziky. Je udržována jen systematickým popíráním rozsáhlého proudu dat z různých disciplín, což je strategie charakteristická pro fundamentální náboženství, ale ve vědě by neměla mít své místo.

Kromě teoretického přínosu to vše má i značné praktické důsledky. Ve svých knihách jsem do hloubky zkoumal důležitost problematiky smrti pro psychiatrii, psychologii a psychoterapii. Naše setkání se smrtí ve formě ohrožení života v průběhu prenatální historie, traumatu porodu a embryonální existence jsou hluboce vtisknuta v našem nevědomí. I sám motiv smrti hraje v transpersonální světě lidské psychiky značnou roli co se týče archetypálního a karmického materiálu. Téma smrti a umírání tak značně přispívá k rozvoji studia emočních a psychosomatických nemocí.

Naproti tomu konfrontace těchto materiálů s osobou ohroženou smrtí vede k vyléčení, pozitivní transformaci člověka a evoluci jeho vědomí. Jak jsme naznačili ve spojení se starodávnými mystérii smrti a zrození, toto "umírání před umíráním" hluboce ovlivňuje kvalitu života a základní existenciální strategie. Redukuje irracionální existenční závody moderní doby a zvyšuje schopnost žít v přítomnosti a vychutnávat obyčejné životní aktivity. Dalším důležitým důsledkem vysvobození ze strachu před smrtí je radikální otevření se duchovnosti, ať už je příčinou skutečný nebo jen psychický zážitek blízké smrti, nebo meditace, zážitková terapie nebo spontánní psychospirituální krize.

Závěrem bych rád stručně zmínil ty nejširší důsledky tohoto materiálu. Ať už věříme v přežití vědomí, reinkarnaci a učení o karmě, nebo ne, má to pro naše chování velmi vážný vliv. Myšlenku, že víra v nesmrtelnost má značné morální důsledky, lze nalézt již u Platona, v jehož díle říká Sokrates, že nezájem o posmrtné důsledky lidských skutků může být "branou ke zpustlosti". Moderní autoři, jako jsou Alan Harrington nebo Ernest Becker zdůrazňují, že masívní popření smrti vede k sociálním patologiím se závažnými důsledky pro celé lidstvo.

V čase nekontrolovatelné závisti, kdy existence zbraní hromadného ničení ohrožuje přežití lidstva a veškerého života na této planetě, bychom měli seriózně zkoumat jakoukoliv cestu, která nabízí nějakou naději na řešení. Není to sice dostatečný důvod pro nekritické zacházení s materiálem, naznačujícím možnost, že vědomí může přežít smrt těla, ale měla by to být pobídka pro přezkoumání existujících informací s otevřenou myslí a v duchu skutečné vědy. Stejně by se mělo přistupovat i k problematice změněných stavů vědomí, které umožňují konfrontovat strach ze smrti s hluboce pozitivními osobnostními změnami a duchovním otevřením. Radikální vnitřní transformace a nástup nových úrovní vědomí mohou být jedinou skutečnou nadějí na řešení současné globální krize.

(Z původní práce, bez některých příkladů, přeložil V. M.)