Z Britských listů

21.1.2005
Barbaři už čekají na hranicích?
Jak bojovat proti tomu, co zabilo Řím


Vlastimil Vondruška


Nikdo si neuměl ve starověku představit, že by se mohla někdy rozpadnout říše římská. Ovládala celý tehdy známý svět. Čím však byla mocnější, tím více problémů bylo ukryto pod oslnivým leskem moci. Politické frakce římských patricijů bojovaly o zisky z provincií a podporovaly u moci ty císaře a senátory, kteří se nechali zkorumpovat a umožnili jim dál bohatnout. Chudý římský lid dostával zdarma chléb a pokud se nudil, mohl se povyrazit pohledem na lvy, kteří v arénách trhali křesťany. Samozřejmě také zdarma. Za to prostý lid dával hlasy mocným. Lid nakonec zlenivěl natolik, že odmítal to, co udělalo Řím Římem – povinnou vojenskou službu pro občany.
 
A tak se začaly zřizovat barbarské legie. Římské oddíly se skládaly z obyvatel porobených zemí. Současně ale do Říma putovaly zástupy cizinců, kteří vykonávali ty práce, které se změkčilým a zlenivělým Římanům nechtělo vykonávat. Protože bylo v Itálii příliš obyvatel, majitelé velkostatků nedávali polím dostatek času na obnovu a zdevastovali krajinu natolik, že výnosy prudce klesaly.

Římská hrdost šla vniveč. Namísto starých Bohů se začala uctívat božstva z provincií a nakonec bylo povoleno křesťanství. I když všichni věděli, že tradiční systém, založený na otrokářství, je s křesťanstvím neslučitelný. Lidé otupěli a o zašlé slávě Říma se sice zpívalo v písních, ale nikdo nebyl ochotný pro ni cokoli udělat. Ženám se nechtělo rodit a počet rodilých Římanů začal klesat.

Stát nějakým způsobem fungoval a římský senát dál vydával své edikty, které ovšem již nikdo nerespektoval. Tam, kde byl dříve pořádek, se po venkově proháněli lupiči a kupci začali omezovat své obchodní cesty. Najednou se objevily hospodářské problémy. Jenže římský lid musel dál dostávat svůj chléb a hry. I když už na ně nebylo. Císař, který by si dovolil na tuhle výsadu sáhnout, přišel o trůn. V lepším případě.

Až jednoho z nich napadlo, že si proti odbojným spoluobčanům pozve do země divoké germánské kmeny. Několik let to fungovalo. Pak germánské kmeny zjistily, že by mohly mít stejné výhody jako Římané. Navíc by mohli žít po svém. Jinak než civilizovaní Římané. A to byl konec nesmrtelné říše. Nikoli najednou a v krvavé válce. Ale pomalu. Unavená říše, která tu byla 1200 let, se rozpadla. Bohatý východ založil vlastní stát, který ještě více než 1000 let pokračoval jako Byzanc v římské tradici. Chudý západ byl ponechán napospas osudu.

Evropa tak, jak ji známe, tu je rovněž 1200 let. Od doby prvního císaře Karla Velikého. Pokud se problémy, které vedly k zániku Říma, zdají dnes aktuální, není to samozřejmě náhoda. Historie se s krutou pravidelností opakuje a nic na tom nezmění sliby politiků a hněv lidu. Každou nemoc lze při správné léčbě zpomalit, ale většinou ne zcela zlikvidovat. Každý je smrtelný. O evropské civilizaci to platí rovněž.

A tak by bylo na čase začít diskutovat o léčbě. Jak ovšem nepříjemné podívat se pravdě do očí. Protože bychom museli bojovat proti tomu, co zabilo Řím. Proti únavě, pohodlnosti, přemíře blahobytu a bezbřehé svobodě. Evropa si dnes žije nad své poměry. Nemá jako kdysi kolonie a trhy po celém světě. Nemá ani vojenskou sílu, aby své pozice obhájila v soupeření s ostatními velmocemi. Domácí produkce klesá a požadavky lidu stoupají. Stále častěji vlády rozdělují to, co fakticky nemají. A barbaři stojí na hranicích, pokud použijeme starověkou terminologii.

Co je lékem? Hledat novou filozofii společnosti. Opojení svobodou jedince má své kořeny ve francouzské revoluci, jež smetla feudální poměry. Je třeba se znovu zamyslet nad tím, jakou svobodu lze vlastně mít. Protože nejen jedinec má svá práva. Svá práva má totiž i společnost, systém, který umožňuje, aby v něm jedinec dosáhl svých práv. Není ovšem možné odebrat všechna práva společnosti pod demagogickým tvrzením, že osvobozujeme člověka. Vše má své hranice. Bez společnosti není člověk ničím a dnes už je zřejmé, že ona únosná míra byla překročena. Zatím nad tím každý zavírá oči a žádný politik neodváží říci, že v zemi musí být pořádek a řád, byť na úkor jeho voličů. A že lidé nemohou nikdy dostávat to, o co se sami nezaslouží. Třeba i v potu a krvi.

A tak stejně jako se Řím ve století svého zániku utápěl v pseudoproblémech, kolik a jakých bohů slavit, komu postavit sochu na Foru Romanu a kolik peněz si rozdělí nejbohatší rodiny mezi sebe, tak i dnes se Evropa zmítá problémy, které jsou často absurdní a nic z hlediska zlepšení systému neřeší. Je jen otázka, kdy tedy nastane totéž, co postihlo římskou říši. A kdo vlastně přijde místo oněch dávných germánských kmenů?