Paraguay – Jezuitský stát (1649 - 1767)
Eduarda Heczková

Když první jezuité začali počátkem 17. století podél řek pronikat do pralesů Paraguaye, zdálo se zprvu, že jakákoli misijní činnost je vyloučena, neboť indiáni se vždy bázlivě stáhli. Kněží si však brzy všimli, že když na svých loďkách zpívali duchovní písně, hned se tu i tam domorodci vynořovali z houštin, naslouchali jim a dávali najevo, že v tomto zpěvu nacházejí obzvláštní zalíbení. Nyní mohli misionáři užasle naslouchajícím indiánům vysvětlit v jejich mateřštině, co zpívali. Vzbudili takový zájem, že indiáni je zvali do jejich lesů a stepí a tam zpívali před starci a vysvětlovali jim smysl písní. Dostali se tak až do krajů, kam dosud žádný Evropan nevkročil, kde Guaraníové a Chiquitos žili uprostřed nedotčené přírody. Domorodci měli dětinskou, důvěřivě přátelskou povahu, a tak už první misionáři, kteří se k nim dostali, hlásili, že viděli “dvakrát sto tisíc indiánů, kteří jsou vhodní pro království Boží”. Indiáni se záhy sami začali pokoušet hudební cvičení misionářů napodobovat a pod jejich vedením se s velkým nadšením učili zpívat i obtížné vícehlasé chorály.

Zpočátku se vlastně struktura tohoto vznikajícího státu vytvářela díky hudbě, neboť indiáni, kteří do té doby žili rozptýleně v lesích, se v neposlední řadě stále více sdružovali právě kvůli zpěvu. Nejprve se spojilo několik rodin kmene Guaraní ve vesnici, jíž dali jezuité název Loretto. Krátce nato vznikly i další indiánské obce – San Ignatio, Itapua a Santa Anna. Z těchto počátků indiánských vesnic pak vznikly tzv. paraguayské redukce, které brzy zahrnovaly rozsáhlá území dnešních států Argentiny, Paraguaye, Uruguaye, Chile, Brazílie a Bolívie. V době rozkvětu této zvláštní říše existovalo celkem 131 těchto redukcí a v každé z nich žilo 3 – 6 tisíc lidí. Obyvatelstvo celé země se tehdy odhadovalo na 140 tisíc osob.

Téměř veškerý život paraguayských redukcí se odehrával ve znamení hudby. Již v pět hodin ráno svolávaly bubny lid do kostela, kde se sloužila mše s mnoha zpěvy, responsorii a instrumentální hudbou. Hudba provázela i muže, když ráno odcházeli na pole, za doprovodu hudby obdělávali pole, káceli stromy a stavěli domy, s hudbou v poledne obědvali a s hudbou se zase večer vraceli do svých vesnic.

Pomineme-li hudební produkce, snažili se misionáři i jinak poskytovat obyvatelům zábavu, neboť se domnívali, že potěšení není na škodu ctnosti, naopak, že je ve větší oblibě a ještě jí přibývá. Často proto pořádali lidové slavnosti s nejrůznějšími hrami, tanci, divadlem, atletickými závody apod.

Během doby objevili kněží u svých chráněnců zcela nebývalé nadání přesně napodobovat evropské předlohy. Když ukázali některému indiánovi kříž, svícen nebo podobný předmět a vyzvali ho, aby vyrobil také takovou věc, uměl udělat rychle kopii, která nebyla k rozeznání od originálu. Ženy uměly s maximální věrností napodobit brabantské krajky a skupina indiánských dělníků dokonce zhotovila vynikající varhany podle evropského vzoru. Vyřezávali figury ze surové rudy a opisovali mešní knihy tak, že nikdo nedovedl říci, co je tištěná kniha a co opsaný exemplář. Trubky vyrobené indiány zněly úplně stejně jako výrobky norimberského hudebního průmyslu a jejich hodiny nezaostávaly za nejslavnějšími díly z Augsburku. Takové práce přitom dělaly indiánům velkou radost. Ti se totiž s velkým nadšením pouštěli do všeho, co mělo sloužit zkrášlení jejich slavností a kostelů nebo hudebním produkcím. Uprostřed paraguayských pralesů tak vyrostl skutečný průmysl. Nakonec tu byli truhláři, kováři, tkalci, krejčí, koželuzi, soustružníci, cínotepci, hodináři, malíři, zvonaři, výrobci nástrojů…

Se stejnou moudrostí a mírností, s jakou tu jezuité dokázali postavit do služeb dobré vlastnosti a nadání indiánů, bojovali i proti jejich chybám a nedostatkům. Brzy například zjistili, že indiáni se za žádnou cenu nemohou naučit počítat. S velkou námahou se naučili s pomocí prstů na rukou a na nohou počítat do dvaceti, ale jakmile něčeho bylo více, vystačili s pojmem “hodně”. Tento nedostatek byl také příčinou jejich neschopnosti naučit se hospodařit a starat se o zítřek. Protože měli nadto nezvladatelnou zálibu v jídle, ukázalo se, že je velmi těžké naučit je rozumně si rozdělovat zásoby potravin. Když třeba na začátku kněží přidělili nějakému otci rodiny krávu, z níž měl být i s ostatními příbuznými živ tři dny, snědl indián krávu většinou během jedné jediné hostiny a nazítří přišel s nářkem za misionáři a stěžoval si, že má hlad. Nejednou se také stalo, že lidé zabili voly, se kterými měli orat, hned na poli a tam je také snědli. Za této situace už vůbec nebylo možné naučit je, aby z každé sklizně oddělili osivo pro příští rok a nechali si do rezervy zásoby pro případ nenadálé pohromy. Jezuitům nakonec nezbylo nic jiného, než aby založili vlastní sýpky, ve kterých byl výnos z polí uchováván po zámkem a z nichž dostávali jednotliví indiáni každý den přesně odměřenu svou porci.

Půda a pozemky patřily zčásti jednotlivým indiánům, z větší části však společenství. Na svém soukromém pozemku, kterému se říkalo “abamba”, pole jednoho muže, si mohl každý pěstovat, co chtěl. Ale společné “boží pole” se obhospodařovalo pod vedením kněží. Výnos musel být odevzdán do sýpky. Soukromé pozemky se nesměly prodávat a ani domy nebyly zcizitelné. Dědické právo neexistovalo, zato byli děti vydržovány z prostředků obce a když dosáhli plnoletosti, dostaliy své abamba. Z výnosů “božích polí” měli zajištěnu obživu i nemocní, staří a práce neschopní, byly z nich hrazeny náklady na stavbu domů, kostelů i hospodářských budov a také každoroční daně pro španělskou korunu. Misionáři sami z toho neměli nic a žili z malé renty, kterou jim král přiřkl.

Kněží se nestarali jen o plánovitě hospodárné rozdělování potravin ze sýpek, ale organizovali i oblékání indiánů. Vdovám a jejich dcerám ubytovaným ve vlastních vdovských domech přidělovali pravidelně bavlnu, kterou měli spřádat. Z příze se pak v tkalcovnách vyráběly látky na šaty. Všichni muži i ženy dostávali jednou a děti dvakrát ročně nové šaty a tak bývali indiáni z jezuitských redukcí lépe oblečeni než většina Španělů ze sousedních koloniálních území.

Stejně pečlivá jako pravidla distribuce výrobků byla i organizace práce indiánů. Pro všechny občany tohoto státu platila stejná pracovní povinnost, zároveň však kněží dohlíželi, aby nikdo nebyl přetěžován, aby indiánům zbýval dostatek volného času na zotavenou i na výuku. Pracovalo se osm hodin denně…

Díky čistě naturálnímu hospodářství, které v zemi panovalo, byly peníze jako platidlo zcela zbytečné. Veškerý obchod byl čistě výměnný: kdo chtěl koupit vola nebo krávu, dal za ně určité množství látky, nůž se měnil za koně, udice za tele… Rovněž zahraniční obchod indiánské republiky se obešel bez peněz. Zemědělské produkty a výrobky tuzemských manufaktur jako cukr, vosk, med, tabák, kožešiny, výrobky z bavlny, z kůže, soustružnické výrobky a tak dále se vyměňovaly za evropské zboží. Zvláštního úspěchu dosáhli misionáři zušlechtěním domácí Ilex Paraguayensis, z níž vypěstovali odrůdu čaje. Takto získaný “paraguayský čaj” tvořil po dlouhou dobu jeden z významných vývozních artiklů redukcí. Veškeré zboží určené na vývoz se odváželo do Santa Fé nebo do Buenos Aires, kde jezuité sami zařizovali výměnu. Přebytky, které přitom vznikaly, sloužily k provádění vylepšení stávajících a k budování nových zařízení průmyslového nebo zemědělského charakteru. Čistě naturální hospodářství chránilo před veškerým pokušením peněz nejen indiány, ale i misionáře. Ti sami totiž iniciovali španělskou korunu k ustanovení, že z majetku redukcí nesmějí nic využívat, ale že celý výnos obchodu musí být využit pro blaho indiánů. Vedoucí redukcí byli proto povinni svému provinciálovi pravidelně vyúčtovávat všechny příjmy a výdaje.

Jednotlivé redukce tvořily uzavřená společenství. Redukci řídili dva kněží, kteří tam působili zároveň jako lékaři, učitelé a dohlížitelé při provádění prací. Civilní správu měli v rukou corregidor volený společenstvím, několik regidores, alcaldes a obecní rada. Všichni tito funkcionáři byli indiáni, neboť jezuité se snažili zachovat maximální míru národní autonomie. Pod vedením kněží vykonávali indiáni soudní pravomoc, spravovali zásobárny potravin a dozírali nad normálním průběhem prací. Kromě této politické organizace existovaly i skutečné odbory s domorodými funkcionáři: tkalci, kováři, tesaři a další řemeslníci tak měli své vlastní alcaldes, ženy si volily představenou a kromě toho byli alcaldes pro mládež, kteří sledovali mládež až do dosažení 17 let. O dodržování klidu a pořádku se starala indiánská obecní policie, která se z principu snažila postupovat mírně a shovívavě. Když bylo nutno nějakého přestupníka volat k odpovědnosti, dal mu napřed corregidor napomenutí mezi čtyřma očima. Teprve když to nepomohlo, bylo možno jej odsoudit k vězení nebo mrskání metlou. Trest smrti byl ve všech redukcích zásadně zrušen a zcela nenapravitelní zločinci byli trestáni jen odsunem do vzdálenější redukce. Ženy mohly být v rámci pokání odsouzeny k delšímu pobytu ve vdovských domech.

Ze státoprávního hlediska bychom mohli Paraguay nejspíš označit za konfederaci, neboť redukce byly ve svých vnitřních záležitostech zcela samostatné a jen některé záležitosti, jako například zahraniční obchod a válečnou službu řídily společně. Poměr ke španělské říši odpovídal dnešnímu dominiu: Paraguay podléhala přímo koruně a díky královským patentům se těšila úplné samosprávě, vlastnímu soudnictví a vlastní armádě. Jedinými povinnostmi redukcí vůči Španělsku bylo odvádění každoroční daně a v případě války vojenská pomoc se zbraní v ruce v rámci Jižní Ameriky.

Jezuitům se tak podařilo, na základě správného pozorování schopností a slabin indiánů, vybudovat v Paraguay komunistický stát, jaký ještě dnes, o dvě staletí později, je možno pokládat za ideální stav hodný obzvláštního úsilí. Všechno, co si kdy utopisté vysnili o komunistickém uspořádání ekonomiky, zde bylo také skutečně realizováno: společné vlastnictví výrobních a spotřebních prostředků, odstranění peněžního hospodářství, rovnost všech občanů, likvidace jakékoli materiální bídy, zabezpečení starců, nemocných, vdov a sirotků, všeobecná pracovní povinnost a osmihodinový pracovní den, státní výchova dětí, svobodná volba povolání.

Z hlediska techniky správy odpovídal tento indiánský stát nejmodernějším demokratickým požadavkům, neboť občané zde nebyli utlačovanou masou ovládanou autokratickými úřady, ale svoboda občanů byla omezena jen potud, pokud to vyžadovaly zájmy celku. Svobodně volení domorodí úředníci této republiky nebyli ničím jiným, než nezištnými orgány veřejného blaha.

Při tom všem nebyl soukromý majetek rozhodně zcela zrušen, a vedle společného majetku tu existovalo i individuální vlastnictví, které však nebylo nabyto vykořisťováním, ani se nemohlo stát akumulací nebezpečím pro celek. Celý tento řád byl vybudován bez jakéhokoli použití násilí, ba dokonce k potěše obyvatel, a stát, ve kterém tyto příkladné poměry panovaly, také skutečně po sto padesát let existoval.

Takový stát, vybudovaný na základě lidských práv indiánů, musel uprostřed koloniálního území, jehož hlavním výdělečným odvětvím byl obchod s otroky, nutně působit jako drzá výzva. Vždyť nepřipravovala snad tato nezávislá Paraguay lovce lidí o jejich nejdrahocennější zvěř? Trpět to dál se zdálo totéž jako ohrozit celou evropskou civilizaci v Jižní Americe.

Ze začátku se pokoušeli kolonialisté dosáhnout vyjednáváním s jezuity toho, aby alespoň určité redukce nacházející se v pohraničních oblastech byly proměněny v encomiendas. Vládci Paraguaye se však dovolávali královských patentů a mluvili o evangelickém bratrství. Tento druhý argument se musel jevit koloniálním úřadům jako nepřípadný, zato královské patenty byly nedotknutelné. A tak bílí přenechali vše, co bylo třeba, takzvaným mamelukům.

Tímto názvem se označovala horda mesticů, potomků evropských lupičů, kteří se oženili s indiánskými ženami. Po zuby ozbrojené tlupy mameluků táhly bližším i vzdálenějším okolím svých sídlišť a loupily a pálily. Koloniální úřady pokládaly nyní za žádoucí upozornit mameluky na indiánské redukce a doporučit jim je jako cíl jejich vzdálenějších expedic. Početné jednotky mameluků proto vpadly brzy do Paraguaye, chytaly všechny domorodce, jichž se mohly zmocnit a prodávaly je do přístavních měst. Tímto způsobem bylo počátkem osmnáctého století odvlečeno do otroctví asi šedesát tisíc indiánů z redukcí.

Když všechny pokusy přimět guvernéra La Platy k zásahu zůstaly bez výsledku, rozhodli se jezuité oblast ohrožovanou mameluky vyklidit a odvedli 12 tisíc svých indiánů proti toku řeky Paraná pralesem do vzdálenějšího a méně ohroženého kraje. Mamelukové však brzy pronikli i tam, povzbuzováni zejména portugalskými úřady. Jezuité si sice vymohli papežské breve, ve kterém se brazilskému guvernérovi pod hrozbou exkomunikace přikazovalo, aby tomuto řádění učinil přítrž, protože však mamelukové bojovali za zájmy všech lovců lidí a obchodníků s otroky, nikdo breve pochopitelně neuposlechl.

Za takové situace musel páter, který tehdy řídil ohrožené redukce, dospět k poznání, že na tomto světě se ani Kristovo království beze zbraní neobejde. Požádal proto španělského krále o dovolení, aby mohl vybavit indiány evropskými zbraněmi. Protože králi vysvětlil, že taková domorodá armáda může poskytovat koruně i jinak užitečné služby, byla žádost schválena. Misionáři rychle vybudovali exaktně fungující armádní organizaci, ozbrojili indiány v celé zemi a zakládali továrny k odlévání děl a na výrobu pušek. Indiáni se museli cvičit v boji.

Když byla během války s Portugalskem obležena pevnost San Sacramento, dala republika Paraguay španělskému veliteli během 11 dní k dispozici pomocný sbor tří tisíc tří set jezdců a dvou set ostrostřelců. Šest set indiánů v čele s německým páterem během tohto tažení proti nepříteli padlo. Král Filip V. měl proto důvod označit tehdy armádu Paraguaye za "předsunutý vojenský štít Španělska". Jen o málo později měli však Španělé příležitost přesvědčit se jiným způsobem o zdatnosti indiánského vojska, když proti němu musel i sami vytáhnout do boje a utrpěli jednu porážku za druhou. Roku 1750 se totiž dvory v Madridu a v Lisabonu dohodly, že urovnají své pohraniční spory na účet paraguayských redukcí. Španělsko odstoupilo Portugalsku smlouvou sedm obcí indiánského území. Portugalci nyní vyžadovali, aby indiánští obyvatelé vyklidili sídliště, která jim připadla, ale ti se proti tomu vzepřeli. Poté kdy jezuité diplomatickou cestou dosáhli odklad oficiálního předání území Portugalsku a využili tuto dobu k organizování ozbrojeného odporu, museli se španělští a portugalští důstojníci, kteří měli vytyčit novou hranici, vzhledem k hrozivé koncentraci indiánských jednotek stáhnout, aniž věci vyřídili. Nevzdali se však a když se úspěchy nedostavovaly ani po dalších útocích, zkusili to s pomluvami: Kněží prý objevili v Paraguay zlaté doly, jejichž existenci velice přísně tají. U guvernéra v Buenos Aires se dokonce objevil jeden indián s mapou, na které byly tyto zlaté doly zakresleny. Na plánu byla jasně a zřetelně patrná i opevnění zřízená jezuity k obraně tohoto pokladu. Guvernér se vydal ihned na cestu, aby věc vyšetřil přímo na místě, a i když po zlatých dolech nenašel ani tu nejmenší stopu, nikdo už o existenci nesmírných pokladů nepochyboval. Tato pevná víra způsobila, čeho by stěží bylo jinak tak rychle dosaženo: všichni funkcionáři španělské světové říše, od ministra až po posledního úředníka, byli nyní posedlí vášnivou touhou se těchto pokladů zmocnit. Rozhodnutí zničit jezuitskou republiku vycházelo ve značné míře vstříc i všeobecné nepřátelství, které se mezi tím proti jezuitům zdvihalo na dvorech, v klášterech, budoárech i v komnatách učenců. Roku 1759 byl řád vyhnán z Portugalska, roku 1766 ze Španělska, a nyní podnikl španělský ministerský předseda Aranda nezbytné kroky, aby skoncoval s jezuitským státem v Paraguayi. Do redukcí byli vysláni komisaři a kam vstoupili, pátrali všade po bájném bohatství jezuitů. Nic však nenašli. Z toho byl vyvozen mylný závěr, že tyto poklady určitě existují, ale že je jezuité svěřili věrným indiánům a a že byly schovány v peřejích Orinoka, dokud nebude řád znovu obnoven. Španělé i Portugalci, zklamaní ve své ziskuchtivosti, jednali s uvězněnými kněžími co nejbrutálněji, napřed je drželi jako zločince v těžkém žaláři a pak je odtransportovali v podpalubí lodí do Evropy. Kostely, školy a dílny jezuitů byly buď zničeny nebo ponechány samy sobě, aby se rozpadly. V redukcích se usadily světské úřady, jejichž prvořadou starostí bylo zmocnit se kostelních ozdob, zásob ve spížích a dobytka. Mnoho indiánů uniklo nové správě a zmizelo zpět v pralesích...