Panna Marie nebyla panna

Mirko Daník

V dnešní době je teoreticky a za určitých okolností i prakticky možné, aby žena počala, poté porodila a přesto zůstala pannou (příkladně při asistované reprodukci a porodu císařským řezem). V době Ježíšově takovéto možnosti nepřipadaly v úvahu. Matoušovo a Lukášovo vyprávění o zázračném zrození není možno brát vážně a mnozí biblisté v něm spatřují sice dojemnou, ale absolutně nehistorickou legendu. Takže Mariino těhotenství muselo nutně následovat po oplozovacím aktu s nějakým mužem.

Rozumová úvaha neumožňuje žádný jiný výklad. To ovšem neplatí pro věřící křesťany. Ti ani dnes nepochybují, a vlastně ani pochybovat nemohou, o pravdivosti dogmatického tvrzení o neposkvrněném početí Ježíše. Čili rozumově se jedná o nesmysl, v rámci víry o pravdu. Jak to tedy s Mariiným těhotenstvím ve skutečnosti bylo? Je možno spekulovat na základě známých skutečností.

Mariiny rodiče Jáchym a Anna žili v Nazaretu. Chtěli mít dítě, ale tato touha zůstávala stále nenaplněna. Otec v zoufalé snaze změnit situaci se obrátil na Boha s prosbou o pomoc s tím, že bude-li vyslyšen, zaslíbí darované dítě Bohu. A stalo se. Anna otěhotněla a porodila dceru. Není zas až tak nic vzácného, že rodina po dlouhou dobu nemůže zplodit potomka, nebo počne první dítě a na druhé musí čekat dlouho, případně se už nedočká. A Anna nebyla v rámci rodiny se svým problémem sama. Její sestra Alžběta také nemohla dlouho otěhotnět a trvalo dlouho, než se jí narodil syn Jan.

Otec Jáchym svůj slib dodržel a dal dceru Marii na výchovu do dívčí školy při jeruzalémském chrámu. Tato škola vychovávala dívky pro některé činnosti jako chrámové služebnice. V dnešní terminologii by se jednalo o nižší nebo střední pracovní kádry, které se zabývaly potřebnou pomocnou pracovní činností, která nespadala do kněžských povinností. V této škole Marie pobývala 10 let až do smrti svých rodičů. Poté jako sirotek vyhledala pomoc u matčiny sestry Alžběty, provdané za kněze Zachariáše. Ti Marii poradili, aby se vdala a doporučili ji tesaře Josefa, který žil v Betlémě a pocházel jako ona z rodu Davidova. Židovský zákon přikazoval, aby se ženy vdávaly za muže ze stejných kmenů. Pro Marii nastalo velké dilema. Po provdání za Josefa by bylo problematické dodržet slib doživotní panenské čistoty, vyplývající ze zaslíbení Bohu.

Je tedy zřejmé, že Marie slib věčného panenství nedodržela a žila s Josefem normálním manželským životem. Koneckonců Ježíš nebyl jejím jediným dítětem, neboť měl ještě nejméně šest mladších sourozenců.

A existují jiné možnosti. Vyloučíme-li, že Ježíš byl dítětem z předchozího (ne zcela nepravděpodobného ) krátkého manželství a vyloučíme-li cizoložství za manželství s Josefem, pak nejpravděpodobnější je možnost, že Marie otěhotněla za svobodna, v době, kdy byla teprve Josefovou snoubenkou. Avšak podle židovského zákona platilo: Bude-li pravda, že snoubenka není pannou, nechť vyvrhnou ji ven za dveře domu jejího otce a muži jejího města ji ukamenují (Dt. 22: 20-21). Marii tedy šlo o život. Takže podle legend musel opět nastoupit týž andělský posel, který napřed zvěstoval Marii novinu, že se jí narodí dítě z Ducha svatého a potom při druhé akci vysvětloval situaci Josefovi a uklidňoval jeho rozbouřenou duši. Vše dobře dopadlo a Josef si vzal Marii za ženu. Obecně vzato, že byl Ježíš počat jako nemanželské dítě, potvrzují evangelia. Lze uzavřít, že účelem křesťanské legendy o neposkvrněném početí Marie bylo zakrýt fakt, že těhotenství Marie nebylo z pohledu Židovského zákona legální.

Dvě evangelia ( Mk 6:3 a Mt 13: 54-57) nám přinášejí konkrétní a nesmírně důležitou informaci, že se Ježíš stejně jako jeho otec zabýval tesařstvím a že měl čtyři mladší bratry: Jakuba, Josefa, Šimona Judu a nejméně dvě, spíše tři sestry.

Údaj, podle něhož měl Ježíš mladší sourozence, byl pro křesťany, věřící v dogma permanentního panenství Marie, nanejvýš nepříjemný. Proto už od nejstarších dob, od počátku vzniku mariánského kultu, se hledalo nějaké východisko z tohoto dilematu. Jedna z verzí, která měla zachránit dogma, říkala, že Ježíšovi bratři byli pouze jeho nevlastními bratry, protože pocházeli z Josefova předcházejícího manželství. Neexistuje ale ani ten nejmenší důkaz, který by tuto verzi mohl podpořit. Navíc, jako nevlastní by museli být věkově starší než Ježíš. Jako praví bratři museli být a byli mladší.

Důležitější je teze, a to proto, že ji do dnešních dnů uvádí oficiální katolická exegeze, podle níž Ježíšovi bratři byli ve skutečnosti jeho bratranci z Mariiny strany, synové její sestry. Tuto tezi vyslovil jako první církevní autor sv. Jeroným. V Bibli se ovšem na několika místech jasně říká, že se jedná o bratry a sestry. Evangelisté pokládali Jakuba, Josefa, Šimona a Judu určitě za vlastní bratry, protože je výhradně jmenují vždy ve společnosti svých rodičů, Marie a Josefa. "Což není to syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás?" (Mt 13: 55-56). Formulace "všechny" jeho sestry navozuje úvahu, že musely být nejméně tři. "Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?" (Mk 6:3). "Přišli za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat přes zástup. Lidé mu oznámili: ,Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat´" (Lk 8:19-20).

Teorii o Mariině nepřetržitém panenství vyvrací tato informace: " Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna" (Mt 1: 24-25). Z toho nepochybně vyplývá, že evangelisté považovali neposkvrněné početí za jednorázový úkaz, týkající se pouze Ježíše, a že Josef a Marie vedli potom normální manželský život.

Nejlepším důkazem je, že se o tomto zázračném jevu, tak závažném pro církevní učení, Marek, Jan ani Pavel nezmiňují jediným slovem.

Ukazuje se, že se Matouš stal patrně obětí chybného překladu Izajášova textu. Řecké slovo "partheno" znamená sice "panna", ale nevyjadřuje všechny významy původního hebrejského ekvivalentu "almah", který neznamená jen pannu, ale i mladou ženu. I my dnes máme na mysli určitou souvztažnost pojmů panna, panenství a dívka, mladá žena, jsoucí v produktivním věku. Židovští interpreti trvají na tom, že Izajáš měl zde na mysli mladou ženu a že pojem neposkvrněného početí je hebrejské tradici cizí. Naopak křesťané při obraně své doktríny obviňovali Židy, že vykládají prorokova slova nesprávně.

Zarážející je, že Marie vystupuje v Novém zákonu tak zřídka, že vlastně zůstává jen na okraji. V nejstarším evangeliu u Marka je o ní zmínka jen jedenkrát, a ani se nedozvíme její jméno; u Matouše a Lukáše se vyskytuje čtyřikrát; v Janově evangeliu třikrát a opět beze jména; ve Skutcích apoštolů třikrát. Pavel se o ní ve svých listech nezmiňuje vůbec. Choval by se tak, kdyby věděl a věřil, že Marii si vyvolil Duch svatý a že narození jejího syna doprovázely takové nadpřirozené úkazy, o jakých nás po několika desetiletích ubezpečují Matouš a Lukáš? Ze Skutků apoštolů se sice dovíme, že se Marie modlila ve večeřadle s apoštoly, a Jan, mimochodem jako jediný z evangelistů, nás informuje, že stála pod křížem, ale přesto zaráží její nepřítomnost v nejdramatičtějších chvílích synova života: ve scénách mučení, ukřižování a ve verzi jiných evangelistů i při ukládání do hrobu. Nespatřila ho ani po zmrtvýchvstání, kdy se zjevoval jiným lidem, dokonce se ani nezúčastnila poslední triumfální scény jeho nanebevstoupení, kdy se s ním mohla naposledy rozloučit.

Je nutno si připomenout, jaká byla společenská pozice tehdejších žen.

Nelze se ubránit dojmu, že si Marii za oněch dob všeobecně představovali jako skromnou semitskou ženu, podřízenou muži a zaujatou pouze dětmi a domácností. Evangelisté v zajetí takovýchto atavistických předsudků si nedokázali představit, že by Marie jako žena mohla sehrát nějakou význačnější roli v dramatickém životě Ježíšově. Viděli ji realisticky takovou, jaké byly v každodenním životě všechny její galilejské družky.

Za těchto okolností je pochopitelné, proč se v prvních staletích křesťanství nedá hovořit o žádném kultu Marie. Církevními historiky bylo zdůvodňováno, že tzv. neposkvrněné početí je legenda, která vznikla až po Ježíšově smrti.

Když se však vlivem kultu bohyně matky, který existoval na Východě od nepaměti, objevila tendence Mariiny apoteózy, narazilo to na odpor některých církevních autorů. Dokonce ani Jan Zlatoústý ani sv. Augustin nebyli přesvědčeni o Mariině bezhříšném stavu, což znamená, že nepřijímali doktrínu o celoživotním panenství. V Efezu - ve starodávném sídle matky Artemidy, se v letech 431 a 449 konaly 2 koncily. Zde byl potlačen názor, že vzhledem k Ježíšově dvojí podstatě, lidské a božské, nemůže být Marie nazvána Matkou boží, neboť byla pouze lidskou matkou lidského Ježíše. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že je "Bohorodičkou". Po bouřlivých disputacích, mnohdy i se vzájemným proklínáním a fyzickým napadáním si Mariiny zastánci zajistili konečné vítězství kuriózně: postavili ke vchodu do zasedací síně stráž a ta opozičníky nepustila dovnitř. Mariánský kult se po vítězství v Efezu rychle rozšířil do Itálie. Papež Sixtus III. (432-440) postavil v Římě baziliku Santa Maria Maggiore na místě, kde stával chrám zasvěcený bohyni - matce Junoně, kam chodilo mnoho Římanek. Tak je chtěl odlákat od pohanského kultu a přimět, aby se modlily k Panně Marii.

Když konečně v r. 1439 převládalo mínění, že víra v neposkvrněné početí je v souladu s katolickým náboženstvím a náboženským cítěním křesťanů, pařížská univerzita, kterou tenkrát pokládali za nejvyšší autoritu v katolické teologii, oficiálně proti tomu protestovala. Snad i proto muselo ještě uplynout celých 37 let, než se r. 1476 papež Sixtus IV. rozhodl tuto víru oficiálně potvrdit. R. 1854 prohlásil papež Pius IX. zvláštní bulou neposkvrněné početí Panny Marie za závazný článek víry.

Nebyl to výhradně triumf církevních hodnostářů a teologických teoretiků. Ti pouze vyjádřili jen to, co prostí lidé a věřící pociťovali od pradávna ve svých srdcích. Po zániku pohanského kultu Bohyně - matky se vzmáhala potřeba nějaké jiné mateřské prostřednice mezi nimi a Bohem, prostřednice, chápající lidské věci, něžné a laskavé, k níž by se mohli utíkat a hledat u ní útěchu v těžkých chvílích.

Adorace Panny Marie našla svá četná vyjádření nejen v malířství, sochařství, hudbě a poezii, ale také v podobách pro náš dnešní vkus poněkud nezvyklých, nebo i pochybných. Ve středisku mariánského kultu v Evropě, v italském městě Loretu, věřící zahrnují úctou malý, primitivní domek, v němž prý kdysi přebývala Ježíšova matka a který sem údajně r. 1295 přenesli zázrační andělé až z Nazaretu. Pobožná extáze může doznat až směšnosti a dovést věřící na značná scestí. Příkladem, kam může mariánský kult dovést naivní a důvěřivé lidi dobré vůle, je seznam relikvií, který polský král Boleslav Křivoústý daroval klášteru ve Zwiefaltenu nad Dunajem. V tomto fascinujícím seznamu kromě jiných položek najdeme i "mléko Panny Marie".


O Mariině pozemském životě se toho ví málo. Evangelisté se o ní zmiňují pouze marginálně v krátkých mlhavých epizodách. Nevíme ani přesně, kdy a kde zemřela.

Teologové se nemohli smířit s faktem, že Marie zemřela přirozenou smrtí jako obyčejný člověk. Byla přece matkou Boha a nemohla podléhat přírodním zákonům, její tělo nemohlo podlehnout rozkladu jako těla obyčejných smrtelníků. Přijali poetickou verzi, že sice zemřela přirozenou smrtí, ale byla pochována v Getsemanské zahradě. Její tělo zřejmě vstoupilo na nebesa, neboť když otevřeli hrob, nalezli tam míso tělesných pozůstatků kytici čerstvých růží, jako by tam byla položena před chvílí. Svátek Nanebevzetí byl zpočátku zaveden pouze ve východní církvi, a to teprve ve 4. století. Co se týče římskokatolické církve, uplynulo ještě 200 let, než se rozhodla, že i ona jej zařadí do svého liturgického kalendáře. V r. 1950 prohlásil Pius XII. Nanebevzetí Panny Marie za dogma.

Jednou z nejzajímavějších postav Nového zákona je Josef, Ježíšův otec. Matouš a Lukáš ho jmenují ve svých rodokmenech i ve vyprávění o Ježíšově narození, později však důsledně o něm mlčí. Ještě záhadněji to vypadá u Marka a Jana i ve Skutcích apoštolů a v Pavlových listech: autoři těchto spisů se o Josefovi vůbec nezmiňují, jakoby o jeho existenci neměli ani potuchy. Je to tím podivnější, vždyť Josef přece sehrál v Ježíšově životě nemalou roli. Máme-li věřit Matoušovi, nezvěstoval "radostnou novinu" Anděl Páně Marii, ale právě jemu. Kromě toho Josef v každém případě vychovával Ježíše v jeho dětských letech, nezávisle na tom, zda byl jeho skutečným otcem nebo pouze pěstounem. Nejdůležitější vak bylo, že byl pokládán za Davidova potomka v přímé linii a že na něm byla závislá teorie o královském původu Ježíše. Matouš a Lukáš pravděpodobně s tímto úmyslem sestavili jeho rodokmen, aby přesvědčili pochybovače. Bohužel se do toho pustili každý na vlastní pěst. A tak máme v Novém zákonu dvě odlišné genealogie, vzájemně se vylučující v mnoha generacích, což pochopitelně zpochybňuje jejich historickou autentičnost. Pro ilustraci těchto rozdílů stačí uvést, že u Matouše je Josef synem Jákobovým, kdežto u Lukáše synem Heliho. Ostatně už fakt sám, že Lukáš odvozuje rodokmen Ježíše přímo od Adama a vypočítává přesně jménem předka po předkovi, svědčí o fantastické povaze jeho genealogie.

Takové rozporné údaje by nás vlastně neměly udivovat. S podobnými se lze setkat mnohokrát, takže s jistým oprávněním se dá říci, že jsou neoddělitelným znakem Nového zákona.

Horší je, že Matouš i Lukáš projevují překvapivý nedostatek představivosti i logické prozíravosti v jedné z nejzávaznějších otázek christologie. Ježíšův královský původ vyvozují z Josefova otcovství a přitom zapomínají, že vzhledem k neposkvrněnému Mariinu početí, které sami hlásají, nemohl být Josefovým synem z jeho těla a krve, jinak řečeno, nemohl být Davidovým potomkem. Tento zarážející nedostatek v tak důležité věci se dá vysvětlit snad jen tím, že evangelisté se zapletli ve svých výkladech v přehorlivé snaze dokázat, že v Ježíšově osobě se naplnilo proroctví Starého zákona, podle něhož měl budoucí Mesiáš vyjít z Davidova rodu. Některým biblistům už od prvních století křesťanství tato logická chyba ztrpčovala život. Vznikla teorie, podle které byla Marie blízkou příbuznou Josefa, a tak kolovala i v jejích žilách krev z domu královského. Ovšem víme bezpečně, že tenkrát by žádného Žida nenapadlo, aby svůj rod odvozoval z předků žen. V semitských společenstvích, založených na otcovském právu, se minulost rodů určovala jedině po linii mužských předků. Ženy v těchto rodokmenech mnoho neznamenaly.