(u Britských listů http://www.blisty.cz)

22.6.2004

Očima židovského vojáka
Téměř každodenní obrázek takzvané „izraelské agrese“ v médiích a dramatické záběry palestinského utrpení s dětmi odnášenými na nosítkách a tlupy výrostků házejících kamení nám vnucují otázku: proč ti lidé musí trpět?

Jedenapůlletá služba u výsadkových jednotek izraelské armády v Nábulusu a Ramalláhu mi dala bezprostředně nahlédnout do skrytých příčin konfliktu, a sice perspektivou, jaká se ve světových médiích zpravidla neobjevuje.


Svědectví a vývody vojáka Alexandra Landy přeložil do češtiny Pavel Mareš.

Po skončení osmiměsíčního intenzivního výcviku jsem byl přidělen nejdříve k jednotce v Nábulusu. Když jsme se vjížděli do našeho nového působiště na obrněných vozidlech s doprovodem tanku, byl jsem poněkud překvapen estetickým dojmem, jakým na mne město zapůsobilo. Rozkládá se pod dvěma biblickými horami, Har Aval a Har Grizim. Předměstí hyzdí četné trosky působivých domů a automobilů. Před první vlnou násilí v r. 2000 byl Nábulus finančním střediskem Palestinské samosprávy. Od té doby se však změnil v hnízdo teroristů, díky nimž je teď hromadou trosek. Podle zpravodajských informací většina teroristických útoků ze Západního břehu má nějakou souvislost s Nábulusem.

Všude kolem nás jen obraz zkázy: ulice rozbité pásy tanků a obrněných trasportérů, rozstřílené budovy. Své velitelské stanoviště jsme zřídili v arabském domě na severním okraji města, naproti uprchlickým táborům Askra Ješan a Askra Hadaš. Arabské obyvatele domu jsme přemístili do sklepů. Naším hlavním úkolem bylo dohlížet na dodržování zákazu vycházení, vyhlášeného v této oblasti za účelem překazit jednak pašování zbraní a bomb a zařízení na jejich výrobu, jednak pohyb teroristů. Hlavním prostředkem k tomu bylo zřizování kontrolních stanovišť na různých místech Nábulusu a provádění nočních hlídek a domovních prohlídek.

„Zvednout košili a otevřít tašky,“ křičel jsem arabsky při jedné ze svých prvních hlídek na kontrolním stanovšti u vstupu do Nábulusu. „Další! Další!“ Na řadě byl Palestinec, který i se svou rodinou čekal na vpuštění do města. Tvrdil, že jdou k lékaři, který ordinuje ve městě; takový důvod na tomto stanovišti můžete slyšet velmi často. Ukázal mi dva roky starý poukaz, psaný arabsky a anglicky, podle kterého měl nějaký problém s nohou, přitom však prohlašoval, že má vážné problémy se srdcem.

„Zavřeno!“ Dnes se do města nepouští, vysvětlil jsem mu, protože v oblasti je vyhlášeno ohrožení.

„Kdy bude zase otevřeno?“

„Nevím,“ odpověděl jsem. Otočil se otráveně a vracel se i s rodinou domů. Když se vzdalovali, nemohl jsem se zbavit pocitu, že těm lidem ztrpčuji život. Prohledávat muže, ženy, děti, nechat je stát v dlouhé frontě a narušovat jejich každodenní navyklý chod života, to ve mně po čase začalo budit pochybnosti o smyslu všeho toho zasahování do života civilistů. Ale odpověď přišla zanedlouho.

Toho večera jsme právě seděli u večeře, když k nám vtrhl spojovací důstojník. „Poplach, hoši!“ Měl jsem ten den zrovna službu v pohotovostním družstvu, takže nás šest nechalo jídlo jídlem a naskákali jsme do obrněnce. Vyrazili jsme směrem k táboru Askra Ješan, s tankem v čele a ozbrojeným „čmelákem“ v závěsu. Dostali jsme ověřenou zprávu, že v táboře se nachází skupina čtyř těžce ozbrojených teroristů, kteří chystají útok v jednom z blízkých židovských měst.

Táborem jsme projížděli s otevřeným poklopem. Vykláněl jsem se za svým kulometem a čekal rozkaz k palbě. Ze všech stran na nás létaly kameny a jedna zápalná láhev jen těsně minula „čmeláka“. Hlavou mi vířily myšlenky: jestli nám uniknou, kolik židů to zaplatí životem? Kolik bude raněných, kolik rodin zničených? Přeříkával jsem si v duchu úryvky žalmů, rozhlížel se a čekal. Nakonec jsme teroristy neobjevili, ale díky Bohu, místní městská hlídka je vypátrala a zneškodnila.

Při jedné akci v Ramalláhu, po prvním nezdařeném útoku na šejka Jásína, jsme byli uvedeni do nejvyšší pohotovsti v očekávání odvetného útoku ze strany Hamásu. Skupina teroristů z Hamásu připravovala sebevražedný útok za zelenou linií, na izraelské straně. Měli jsme dokonce jméno velitele té bandy, ale neznali jsme přesně místo, kde se zdržuje.

Celou noc jsme prováděli domovní prohlídky dům od domu, ale bez výsledku. O několik dnů později jsme v rádiu slyšeli zprávu o sebevražedném atentátu v jeruzalémské kavárně. Bylo při něm zabito sedm lidí, včetně dr. Applebauma a jeho dcery, která se měla příštího dne vdávat. Sebevražedný atentátník byl „student“ na Univerzitě Bir Ziet, nedaleko místa, kde jsme prováděli prohlídky. Popis odpovídal osobě, kterou jsme tehdy hledali.

Nikdy jsme se nedozvěděli, zda to byl skutečně tentýž terorista, po němž jsme pátrali. Ale nedokážu se zbavit bolestně smíšeného pocitu odpovědnosti i bezmocnosti. Možná, že kdyby naše jednotka tehdy té osudné noci byla atentátníka dopadla, dr. Applebaum by byl mohl dovést svou dceru pod svatební baldachýn. Místo toho jsme je oba vyprovodili ke hrobu.

Ano, Palestinci skutečně trpí, to nemůže nikdo popřít. Ale odpověď na otázku, proč trpí, je prostá a nepochybná. Jejich vedení a vláda si za prostředek k řešení konfliktu zvolili terorismus a násilí. Jejich společnost se rozhodla ověnčit mučednickou svatozáří teroristy, kteří vraždí nevinné muže, ženy i děti. Politika terorismu - v islámské fundamentalistické terminologii „džihádu“ - překroutila vraždění nevinných v záslužný, svatý čin.

Až vás budou média příště krmit obrázky palestinského utrpení, přemýšlejte o jeho příčinách. Jejich společnost si zvolila násilí a ničení, a naším právem i povinností je ubránit se.


Z www.aish.com