Teologie náhrady

Vážení čtenáři,
rozhodli jsme se, že se v rámci probíraných témat budeme ve Slově z Jeruzaléma věnovat tématu tzv. teologie náhrady či substituční teologie. Jednotlivé články vycházejí postupně v tištěné podobě časopisu a zveřejňujeme je také zde. Uvítáme přitom vaše příspěvky, které by mohly naše články doplnit.

Téma je rozsáhlé, což je dáno skutečností, že církev tuto teorii zastávala po většinu doby své existence. Z toho vyplývá jednak velké množství materiálů, které lze uvádět jako ilustraci, ale také stálá aktuálnost boje proti této úchylce. Mnozí jistě sami máte dostatek vlastních zkušeností z církví, které ukazují, že tto teorie zapustila hluboké kořeny a podprahově ovlivnila mnohé poctivé křesťany. Je také nutno konstatovat, že tento jev se vyskytuje ve všech církevních denominacích, od historických až po evangelikální či charismatické, a dělící čára mezi lidmi, kteří rozumějí biblické roli Izraele, a zastánci teologie náhrady vede zcela napříč všemi těmito skupinami.

Přitom nejde pouze o nějakou akademickou debatu. Předsudky vůči Židům se projevují v každodenním životě a ve stanoviscích k palčivým otázkám dneška. Jasně se to ukazuje na nejrůznějších prohlášeních, která křesťanské skupiny zaujímají k současnému konfliktu v Izraeli. V tomto ohledu lze v křesťanském světě rozeznat dvě skupiny, které postupují diametrálně odlišně, a obě se přitom odvolávají na teologické základy. Jedni považují dnešní Židy za pokračovatele Izraele jako vyvoleného Božího lidu a v obnovení jejich státu rozeznávají prvky Božího jednání, což jim umožňuje porozumět bez předsudků situaci, v níž se dnes Izrael nachází, a v některých případech vyvozují z Písma mandát Židům aktivně pomáhat. Druzí upírají Židům právo na stát i na víru otců, snadno věří i velmi bizarním obviněním na jejich adresu a přitakají historicky neobhajitelným tezím arabské propagandy. Jedna skupina se tak prakticky přibližuje k Židům, zatímco druzí se dostávají po bok extrémních islámských proudů.

Struktura následujících textů je taková, že nejprve uveřejňujeme biblicky zarámované úvahy, které vyjadřují, jak těmto věcem rozumíme sami. Potom následují citáty z různých zdrojů, které dokumentují oba výše naznačené postoje. Úsudek si každý jistě vytvoří sám.

Mojmír Kallus

  • Omyl teologie náhrady

    Clarence H. Wagner, Jr, Bridges For Peace

    Možná jste již slyšeli o tzv. teologii náhrady. Ve slovníku církevních dějin o ní však žádnou systematickou studii nenaleznete. Jedná se totiž spíše o doktrinální učení pocházející z dob rané církve. Stalo se úrodnou půdou pro antisemitismus, který infikoval církev na následujících 1 900 let.

    Co je to teologie náhrady?

    Tato teologie se objevila krátce poté, co v církvi převážilo vedení z pohanů nad židovským. Jaké jsou její předpoklady:

    1. Izrael (židovský lid a území) byl v Božích záměrech nahrazen křesťanskou církví, resp. církev je historickým pokračováním Izraele.
    2. Židé v současné době již nejsou „vyvoleným" národem. Nijak se neliší od jiných národnostních skupin jako např. anglosaských, španělských či afrických.
    3. Nebudou-li se kát, nenarodí-li se znovu a nevstoupí-li do církve, nemají Židé žádnou budoucnost, naději ani povolání v Božím plánu. To samé platí pro jakýkoliv jiný národ.
    4. Od letnic popsaných v 2. kapitole knihy Skutků znamená biblický pojem „Izrael" ve skutečnosti církev.
    5. Zaslíbení, smlouvy a požehnání přisouzené v Bibli Izraeli byly od něj odňaty a věnovány církvi, která Izrael nahradila. Židé jsou prokleti, což si přivodili odmítnutím Krista.

    Argumenty teologie náhrady:
    (poznámka: ke každému argumentu připojuji svou oponenturu)

    1. Být synem Abrahama znamená věřit v Ježíše Krista. V knize Galatským 3:29 se praví: „Jestliže jste Kristovi, pak jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení."

    Oponuji: Je to nádherné zaslíbení, které platí i pro pohany. Tento verš však nevylučuje Židy z jejich původní smlouvy, zaslíbení a požehnání, neboť jsou přirozeným semenem Abrahamovým. Tímto veršem jsme my pohané jednoduše připojeni k tomu, co Bůh počal s Izraelem.

    2. Zaslíbení kenaánské země Abrahamovi bylo pouze začátkem. Pravá zaslíbená země je celý svět. Podle Římanům 4:13 zdědí svět církev, ne Izrael: „Neboť zaslíbení, že bude dědicem světa, nebylo Abrahamovi a jeho semeni dáno skrze Zákon, ale skrze spravedlnost víry."

    Oponuji: Čím tento verš vylučuje Abrahama a jeho přirozeného potomka, tedy Židy? Říká pouze, že svět nezdědí podle zákona, ale skrze víru. A to samé platí pro církev.

    3. Izraelský národ byl pouhým semenem budoucí církve, která povstane ze všech národů (Mal 1:11): „Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čisté obětní dary. Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody, praví Hospodin zástupů."

    Oponuji: Tento verš je skvělý a ukazuje, že Izrael splnil jedno ze svých povolání, tzn. je „světlem národům", a že se Boží slovo rozšířilo po celém světě. Nenaznačuje v žádném případě, že z důvodu rozšíření Hospodinova jména po celém světě je Boží jednání s Izraelem vyloučeno.

    4. Ježíš učil, že Židé ztratí svá duchovní privilegia a budou nahrazeni jiným lidem (Mat 21:43): "Proto vám říkám, že vám bude Boží království vzato a bude dáno lidu přinášejícímu jeho ovoce."

    oponuji: V této pasáži hovořil Ježíš o farizejích a kněžích, kteří selhali ve svém postavení vedoucích národa. Nemluví se zde o židovském lidu nebo o izraelském národu.

    5. Pravým židem je každý, kdo se narodil z Ducha, ať pochází ze Židů či z pohanů (Řím 2:28-29): "Židem totiž není ten, kdo je jím zjevně, a obřízka není to, co je zjevné na těle; ale Židem je ten, kdo je jím v nitru a má srdce obřezané Duchem, ne literou, jehož chvála není od lidí, ale od Boha."

    oponuji: Tento argument nelze požít pro podporu názoru, že církev nahradila Izrael. Podporuje naopak zvěst obsaženou v židovských písmech (Starém zákoně) a popisuje zcela jistě duchovní předpoklady, které musí splnit každý Žid či kdokoliv jiný, chce-li následovat izraelského Boha.

    6. Pavel učí, že je církev tím samým „olivovým stromem", jako byl dříve Izrael. Proto také rozlišovat mezi církví a Izraelem je zmýlené. Lidé židovského původu musí být připojeni zpět do církve (Řím 11:17-23).

    Oponuji: Toto tvrzení je jedním z nejurážlivějších, neboť tento oddíl zcela jasně uvádí, že my pohané jsme „planými olivovými ratolestmi", které jsou vyživovány z olivového kmene. Strom představuje smlouvy, zaslíbení a naději Izraele (Ef 2:12). Je zakořeněn v Mesiáši a vyživován mízou, která představuje Ducha svatého. Dává život Židům („přirozené výhonky") stejně jako pohanům. My pohané si máme být vědomi toho, že olivovník nese nás a nemáme se vyvyšovat nad „přirozené výhonky", neboť ony mohou být znovu naroubovány. Olivovník není církev. Jsme prostě naroubováni do Božího plánu, který byl založen dříve než před 2 000 lety.

    7. Všechna zaslíbení, která byla dána Izraeli ve Starém zákoně a která se nenaplnila do doby příchodu Ježíše Krista, platí nyní pro církev. Neměla by být interpretována doslova či tělesně, ale duchovně a symbolicky. To znamená, že všechny zmínky o Izraeli, Jeruzalémě, Siónu a chrámu jsou míněny prorocky a poukazují ve skutečnosti na církev (2. Kor. 1:20): „Neboť všechna Boží zaslíbení jsou v něm "ano" a skrze něj "amen", k slávě Bohu skrze nás." Nový zákon má být chápán přeneseně, ne doslovně.

    Oponuji: V následujících řádcích si vyložíme, proč novozákonní zmínky o Izraeli platí pro Izrael a ne církev a žádné zaslíbení dané Izraeli a židovskému národu není míněno přeneseně a nemůže být vztahováno pouze pro církev. Zaslíbení a smlouvy jsou doslovné a mnohé z nich mají věčnou platnost. My křesťané na nich máme účast v důsledku našeho znovuzrození, a ne proto, že bychom je převzali od Izraele. Nový zákon se zabývá vztahem církve k Izraeli a jejími smlouvami, které vyplývají z toho, že byla „naroubována" (Řím 11:17), „stala se blízkou" (Ef 2:13), že je Abrahamovým výhonkem (z víry)" (Řím 4:16) a „účastníkem" (Řím 15:27). NENÍ však zlodějem smlouvy a náhradníkem fyzického Izraele. My křesťané z pohanů jsme připojeni k Božímu dílu s Izraelem. Bůh svá smluvní zaslíbení Izraeli nikdy nezrušil (Řím 11:29).

    Jak ovlivnily postoje církevních otců ranou církev?

    Podívejme se nyní krátce na dějiny prvních čtyř století křesťanství. Do této doby totiž spadají počátky „odkazu nenávisti" vůči židovskému lidu. Ten je však zcela v rozporu s učením Nového zákona.

    V prvním století našeho letopočtu byla církev těsně napojena na své židovské kořeny a Ježíš nezamýšlel, aby to bylo jakkoliv jinak. Koneckonců on sám je Žid a jeho učení vychází z hebrejských písem. V Matoušovi 5:17-18 říká: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se všechny ty věci stanou." Před první židovskou revoltou v roce 66 našeho letopočtu bylo křesťanství jednou z judaistických sekt stejně jako farizeové, saduceové nebo esénci.

    K oddělení judaismu a křesťanství došlo v důsledku náboženských a sociálních rozdílů. Podle knihy A Legacy of Hatred (Odkaz nenávisti) Davida Rausche mělo několik příčin: 1) historii židovského křesťanství velmi zkomplikovalo římské obsazení Judska a všeobecné přijetí křesťanství pohany, 2) důsledkem římských válek proti Židům bylo nejen zničení jeruzalémského chrámu; Jeruzalém zároveň přestal být pro celou římskou říši centrem křesťanské víry, 3) rychlé rozšíření křesťanské víry mezi pohany vedlo velmi záhy ke konfliktu mezi církví a synagogou. Pavlovy misijní cesty rozšířily křesťanskou víru mezi pohany a jak jejich podílu v církvi přibývalo, rostl také jejich vliv, díky kterému se nakonec křesťanství odpojilo od svých židovských kořenů.

    Mnozí pohanští křesťané interpretují zničení chrámu v Jeruzalémě jako znamení, že Bůh opustil judaismus a poskytl pohanům svobodu rozvíjet jejich vlastní teologii nezávisle na jeruzalémském vlivu. Že by nám Bůh chtěl ukázat, že uctívání v chrámu přestalo být nezbytným, protože Duch svatý se usídlil přímo v nás (1 Kor. 6:19) namísto ve svatyni svatých?

    Po druhém židovském povstání (v letech 133-135) potlačeném římským císařem Hadriánem přešla teologická a politická moc z židovských křesťanských vůdců do centra pohanského křesťanského vedení, jakým byly Alexandrie, Řím a Antiochie. Pro pochopení změny je tento moment velmi důležitý - značně totiž přispěl k prvním antižidovským prohlášením ze stran křesťanských otců a k odpojování rané církve od židovských kořenů.

    Církev se v římské říši velmi šířila a pohané v ní začali brzy převažovat. Tak také převážil řecký a římský způsob myšlení, což změnilo orientaci biblických výkladů a vzdálilo je hebrejskému přístupu. Celý proces vyústil později v mnohé bludařství, z nichž některé udržuje církev dodnes.

    Jakmile se křesťanství a judaismus vydaly po samostatných cestách, propast mezi nimi se stále rozšiřovala. Judaismus byl původně legálním náboženstvím, zatímco křesťanství jako nové náboženství bylo zakázané a Římané usilovali zastavit jeho šíření. Ve snaze zastavit pronásledování ubezpečovali původně křesťanští apologetici Řím, že křesťanství je pokračováním judaismu. Nebyli však úspěšní. Následné pronásledování a frustrace vedly pak k animozitě vůči židovskému společenství, které mohlo uctívat Boha bez omezování. Když se později křesťanství stalo státním náboženstvím, odplatilo se za to mnohými protižidovskými zákony.

    Antagonismus rané církve vůči Židům nacházíme ve spisech mnohých křesťanských otců. Např. Justin Mučedník (asi r. 160) ve své řeči Židům uvedl: „Písma nejsou vaše, ale naše." Lyonský biskup Irenaeus (asi roku 177) prohlásil: „Židé jsou vyděděni z Boží milosti." Tertulián (žil v letech 160-230) ve svém pojednání „Proti Židům" oznámil, že Bůh zapudil Židy, neboť si zamiloval křesťany.

    Na počátku 4. století napsal Eusebius, že zaslíbení uvedená v hebrejských písmech platí pro křesťany a prokletí pro Židy. Zastával názor, že církev je pokračováním Starého zákona a tak nahradila judaismus. Raná církev se prohlásila za pravý Izrael neboli „Izrael podle Ducha", dědice Božích zaslíbení. Považovala za nezbytné zdiskreditovat „Izrael podle těla" a tak dokázat, že jej Bůh zavrhl a svou lásku nasměroval na křesťany.

    Na počátku 4. století došlo k významné události, která umístila „triumfující církev" nad „poražený Izrael". V roce 306 se stal Konstantin prvním křesťanským římským císařem. Zpočátku zastával poměrně pluralistický postoj a poskytl Židům stejná náboženská práva jako křesťanům. Roku 321 však prohlásil křesťanství státním náboženstvím a všechna ostatní zakázal. To sice znamenalo konec pronásledování křesťanů, avšak počátek diskriminace a perzekuce Židů.

    Ostatně již roku 305 byla na církevním koncilu ve španělské Elvíře přijata deklarace, která oddělovala Židy a křesťany. Obsahovala kromě jiného zákaz společného jídla s Židy, uzavírání manželství mezi křesťanem a Židem, přijímání židovských požehnání pro křesťanská pole a dodržování šabatu.

    V roce 313 byl také vydán Milánský edikt, který zajišťoval práva křesťanům a zároveň postavil mimo zákon synagogy. A poté roku 315 vyšel další edikt, který povoloval upálit Žida, byl-li usvědčen, že porušil zákon. Jakmile se stalo křesťanství státním náboženstvím, byly přijímány stále další protižidovské zákony:

    - odvěká privilegia přiznaná Židům byla zrušena;
    - rabínská jurisdikce byla zrušena nebo tvrdě omezena;
    - konvertování k judaismu bylo zakázáno a trestalo se smrtí;
    - Židé byli vyloučeni ze zastávání vysokých úřadů a z vojenské kariéry.

    Tato a jiná omezení byla opakovaně potvrzována a rozvíjena všelijakými církevními koncily po dalších tisíc let.

    V roce 321 nařídil Konstantin, že všechny obchody mají ustat o „dni zasvěceném slunci". Ustanovením neděle namísto soboty jako dne pro uctívání křesťanského Boha přispěl k dalšímu prohloubení propasti mezi oběma stranami. Tato polemika mezi židovským šabatem a křesťanskou nedělí byla projednána také na prvním skutečně ekumenickém koncilu v Niceji (roku 325). Debata trvala dlouho a křesťanským dnem odpočinku.byla prohlášena neděle.

    Ze dne na den nabylo křesťanství mocenského postavení. Vládci tehdejší doby ihned začali uvádět protižidovské teorie a tvrzení křesťanských teologů do praxe. Místo aby církev využila příležitosti šířit evangelium láskou, stala se skutečně „církví triumfující", připravenou nepřítele zničit.

    Po roce 321 se rovněž změnil charakter křesťanských spisů. Přestaly být defenzivní a apologetické a agresivně se zaměřily proti všem „vně stáda". Útočily na Židy, kteří se nacházeli ve všech společenstvích a národech. Z této doby pocházejí mnohé protižidovské předsudky v křesťanské literatuře.

    - Hilary z Poitiers (r. 291-371) napsal: „Židé jsou perverzním národem, který Bůh proklel na věčné časy..."
    - Řehoř z Nyssy (zemřel r. 394), biskup z Kapadocie: „Židé jsou zmijí mláďata, která nenávidí dobro..."
    - sv. Jeroným (r. 347-407) popisuje Židy jako „hady nesoucí podobu Jidášovu a jejichž modlitby a žalmy jsou vřeštěním opic..."

    Na konci 4. století napsal antiochijský biskup a skvělý řečník Jan Chrysostomos (Zlatoústý) sérii osmi kázání proti Židům. Vídával křesťany, jak hovoří s Židy, přísahají před schránou a dodržují židovské svátky. Jeho cílem bylo takové jednání zastavit. Ve snaze přivést své lidi zpět k „pravé víře" učinil Židy fackovacím panákem svých kázání. Cituji: „Synagoga je nejen bordel a tyátr, je také doupětem zlodějů a chlívem divých bestií. Žádný Žid neuctívá Boha... Židé jsou notoričtí vrazi, posedlí ďáblem, jejich zhýralost a opilství v nich působí sviňské manýry. Zabíjejí a mrzačí se mezi sebou navzájem..."

    Je zřejmé, že židokřesťan, který chtěl následovat své dědictví, anebo křesťan z pohanů, který se chtěl dovědět něco víc o původu své víry, to měli pod tímto tlakem velmi těžké. Chrysostomos se snažil křesťanství a židovství definitivně oddělit. Ve své 4. promluvě napsal: „Již jsem se jasně vyjádřil proti všem, kteří tvrdí, že jsou s námi, přitom však dychtivě dodržují židovské obřady... vedu svou bitvu proti Židům... Bůh Židy opustil a jejich hřích bohovraždy nelze nijak odčinit."

    Jeho plamenná kázání proti všemu, co ohrožovalo stádo, včetně bohatství, radosti, výsad a vnějšího zdobení, byla všem dobře známa. Jeho kázání proti židovskému společenství, které, jak věřil, mělo negativní vliv na křesťanství, je neomluvitelně a nestydatě antisemitské. K posílení antisemitismu přispělo také jeho obviňování Židů ze zabití Krista.

    V 5. století se nejdiskutovanější otázkou stalo, jak můžeme vysvětlit existenci židovského národa, když jej proklel samotný Bůh?

    Augustin se tímto problémem zabýval ve svém „Kázání proti Židům". Uvedl, že ačkoliv si Židé za zabití Krista zasluhují nejpřísnější potrestání, zachovala je božská prozřetelnost naživu z toho důvodu, aby sloužili společně se svými písmy za svědky pravdivosti křesťanství. Jejich existence je ospravedlnitelná tím, že jejich pokoření dokreslí triumf církve nad synagogou. Na „svědectví" se měli stát otroky, které je třeba pokořovat.

    Panovníci římského impéria pokládali Židy za nevolníky komory (servi camerae) a využívali je jako knihovníky ke správě hebrejských písem. Využívali židovských služeb i v jiných oblastech - v lichvářství či půjčování peněz. Peněžní půjčky byly nutné k hospodářskému růstu. Lichvářství bylo tehdy považováno za nebezpečné z hlediska věčného spasení křesťanů a bylo zakázané. Proto církev podporovala půjčování od Židů, jejichž duše byly tak jako tak zatracené. O mnoho let později byli Židé využíváni v západních zemích jako šikovní obchodníci. Vidíme, jak se k bankovnictví a obchodu vlastně dostali...

    Ideologický arzenál křesťanského antisemitismu byl ve středověku již zcela vybudován. Potvrzují to opakovaně precedentní případy uvnitř církve. Např. patriarcha Cyril, alexandrijský biskup, vypudil Židy a jejich majetek věnoval křesťanské lůze. Z hlediska celé společnosti znamenalo zhoršení židovského postavení počátek sociálního úpadku. Zatímco v rané fázi se útočná židofóbie omezovala spíše na duchovenstvo, které se snažilo držet své stádo oddělené od Židů, později se stala hlavním nositelem antisemitských aktivit střední třída obyvatel.

    Důsledky protižidovského vyučování se prolínají celou následující křesťanskou historií. Projevovaly se křížovými výpravami, obviňováním ze znesvěcování hostie a požívání krve, nuceným nošením odlišujících znamení, inkvizicí, vyháněním židovských komunit do exilu či jejich separováním v ghettech, ničením synagog a židovských knih, fyzickým pronásledováním a popravami a v neposlední řadě pogromy. Toto zhoubné semeno vybujelo nakonec do strašlivých rozměrů holocaustu, realizovaného uprostřed „křesťanské" Evropy.

    Kdyby církev od počátku rozuměla jasně poselství o naroubovaných olivových větvičkách, jistě by se vyhnula tomuto smutnému nenávistnému antisemitskému odkazu. Omyl teologie náhrady se v církvi rozšířil jako rakovina, která způsobila nejen zneuctění Božího slova o židovském lidu a Izraeli, ale učinila z nás také nástroje nenávisti namísto Boží lásky.

    Je Nový zákon antisemitský? Bylo jeho záměrem, aby církev opovrhovala Židy?

    ZCELA JISTĚ NE!

    Nový zákon byl sice zneužíván antisemitskými pohany, a to dokonce i uvnitř církve, autoři Nového zákona však byli Židé a jejich jakkoli kritické argumenty byly míněny pro debatu uvnitř vlastního společenství, ne pro obžalobu z vnějšku. I ty nejtvrdší kritiky jsou zaměřeny na dílčí skupinu nebo sektu uvnitř židovského společenství, jejichž některé způsoby si vyžadovaly kritiku. I když se Ježíš vyjadřoval tvrdě např. o farizejích, přesto o nich řekl: „Na Mojžíšově místě se posadili zákoníci a farizeové. Proto plňte a zachovávejte vše, co vám řeknou, abyste zachovávali, ale nejednejte podle jejich skutků, protože oni mluví, ale nejednají." (Mat 23:2-3) Bylo mu líto, že ve své samospravedlnosti „byli vedle". Toto nebezpečí ostatně číhá na každého z nás.

    Nový zákon zcela zřetelně učí, aby církev milovala a ctila židovský lid. V 2. kapitole Efezským ve verších 11 - 18 se dovídáme, že „skrze Kristovu krev" jsme byli my pohané „učiněni blízkými" Izraeli, jeho smlouvám, zaslíbením a naději. V dopise Římanům 11:11-12,25 čteme, že Židé byli „částečně oslepeni", aby se jejich poselství mohlo rozšířit do celého světa. Nicméně se vzápětí dovídáme, že bude „spasen celý Izrael" (verš 26), protože darů a povolání, které dal Bůh Židům, nelituje. Vztah mezi Bohem a Izraelem nikdy neskončí.

    Pohanům zde Pavel také říká, že Židé jsou „Bohem milovaní kvůli otcům" (Řím 11:28), jsou vyvoleným národem, který naplnil své povolání a přinesl světu evangelium. Izrael byl vyvolen, aby 1) byl poslušný Božího slova a představoval „světlo národům", 2) slyšel Boží slovo a zaznamenal je; tak vznikla Bible, 3) byl lidskou cestou, kterou přišel Zachránce.

    Židé splnili svůj úkol. Zaslíbení, které dal Bůh světu skrze Abrahama, znělo: „v tobě dojdou požehnání všechny čeledi země" (Gen 12:3). Izraelský národ měl být světlem národům, a i když se dopouštěl chyb (ostatně stejně jako všichni lidé), skutečně na zemi dosvědčil Boží moc. Skutečně slyšel Boží slovo a zaznamenal je, takže dnes máme Bibli. Byl lidským prostředníkem pro příchod Mesiáše, který se narodil, sloužil, zemřel, vstal z mrtvých, vystoupil na nebe a co nevidět se opět vrátí do Jeruzaléma v Izraeli.

    Bůh uzavřel věčnou smlouvu mezi izraelskou zemí a židovským lidem. Ta musí být naplněna, jinak by Bible byla shledána lží, což není možné. Bůh nikdy na svůj lid nezapomene, ani se ho nevzdá. V případě, že Bůh nedodržel své smlouvy s Izraelem, jakou máme záruku, že splní své sliby církvi? (viz Jer 31:35-37)

    Jsou v Novém zákoně Židé Židy a Izrael Izraelem? A mají ŽIDÉ skutečně stále ještě smlouvu s Bohem?

    Zcela jistě. Bible o tom hovoří jasně.

    1) Židy jsou míněni Izraelité, ne pohané (Řím 9:4).
    2) Izraeli stále náleží synovství, sláva i smlouvy, vydání Zákona, bohoslužba i zaslíbení (Řím 9:4).
    3) Boží dary a povolání jsou neodvolatelná (Řím 11:29).
    4) V Novém zákoně je 77 zmínek o Izraeli a ani jeden se nevztahuje na církev. Zkuste si nahradit slovo Izrael slovem církev a dané pasáže se vám rázem stanou nesrozumitelnými a nesmyslnými, např. Řím 10:1: „Bratři, touha mého srdce a modlitba k Bohu za Izrael je, aby byli spaseni." Provedete-li zmiňovanou záměnu, vyjde vám nesmyslný výrok. Církev je přeci množinou spasených věřících, takže proč by se Pavel takto modlil?
    5) Žalm 105 obsahuje sedm potvrzení, které dal Bůh Abrahamovi ohledně kenaánské země. Jedná se o stejně věčné zaslíbení jako v Gen 12:1-3.
    6) Jeremiáš 31:35-37 hovoří o věčné povaze Božích zaslíbení Izraeli, židovskému lidu, která jsou tak jistá jako že ve dne svítí slunce a v noci jsou na nebi měsíc a hvězdy.
    7) Proroctví o návratu Jákobova domu do jeho země (Izrael) a obnovení celého národa v závěru světa se v posledních 120 letech velmi mocně naplňují (Iza 11:11-12, Ezech 37:1-14, Ezech 36, Ezech 35:1, Iza 43:5,6, Jer 16:14-16, Iza 60:9-11, Iza 49:22-23, atd.)
    8) Zpráva o záchraně světa a Ješua jsou zde „předně pro Žida, ale i pro Řeka" (Řím 2:9-10, Mat 10:5-7, 15-24). Tito dva se navzájem liší. V Gal 3:28 se sice říká: „Není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši." Tento verš se však týká toho, že jsme si všichni před Bohem rovni, neboť všichni jsme hříšníci zachráněni Boží milostí a zásluhou kříže. Avšak pozemská role každého z nás je odlišná, např. muž a žena, matka a otec, manžel a manželka apod. - každý má nějakou úlohu. Stejně tak mají odlišný úkol Židé a pohané.

    Jaká je úloha církve?

    1) „Na této skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou." (Mat 16:18) Církev je postavena na svědectví a porozumění Petra, který je Žid. V Ef 2:11-14 se říká, že Izrael a Židé jsou vyvoleni a pohané připojeni.
    2) Církev navazuje na Izrael a je spoluúčastníkem jeho smluv, zaslíbení a naděje. Nejsme však povoláni, abychom se vlastnictví Izraele zmocnili sami pro sebe. Náš poměr je vyjádřen slovy a spojeními: „naroubováni" (Řím 11:17), „učiněni blízkými" (Ef 2:13), „Abrahamovi potomci (z víry)" (Řím 4:16), „dědicové" Abrahamových zaslíbení jako adoptovaní synové (Gal 3:29) a „účastníci" (Řím 15:27).
    3) Co se týče tohoto světa, je církev povolána, aby kázala všem národům evangelium a získávala učedníky (Mat 28:19-20), milovala Pána Boha z celého svého srdce, duše, mysli a síly a milovala své bližní jako sebe sama (Marek 12:30-31).
    4) Ve vztahu k Židům jsme povoláni ukazovat Boží lásku „kvůli jejich otcům" (Řím 11:28). Bez nich bychom neměli ani Boží slovo, ani svého Zachránce, který byl Židem. Máme Židům také zjevovat Boží milost (Řím 11:31), pomáhat jim materiálně (Řím 15:27) a máme se za ně a za Izrael modlit (Žalm 122:6). Máme být strážci na hradbách a střežit je (Iza 62:6,7). Máme jim pomáhat při alije (imigraci) do Izraele a budování Sijóna (Iza 60:9-11, Jer 16:14-16, Iza 49:22-23).
    5) Podle 11. kapitoly Římanům tvoříme dvě odlišné skupiny, obě naroubované do jednoho stromu, který představuje smlouvy a zaslíbení dané Izraeli a který je založen na jednom kořeni - Mesiáši, živíce se stejnou mízou - Božím svatým duchem. My neneseme strom, ale on nás. Nemáme se vůči němu vychloubat nebo být arogantní vůči Božímu smluvnímu národu (Řím 11:17-18).

    CO SE DĚJE, STAVÍ-LI SE CÍRKEV NA MÍSTO IZRAELE?

    1) stává se tím pádem domýšlivou a soběstřednou;
    2) povyšuje se nad Židy a Izrael;
    3) devalvuje roli Izraele nebo pro něj nemá vůbec žádné místo;
    4) tento postoj ústí v antisemitismus slovem i skutkem;
    5) nemůže nijak vysvětlit biblická proroctví, zvláště ta, která se v současné době v Izraeli naplňují;
    6) ani mnohé novozákonní pasáže tak nemohou dávat smysl;
    7) postrádá porozumění hebrejským písmům, tedy Starému zákonu, a jeho aplikaci na současnost: mnozí křesťané se pasují na novozákonní křesťany nebo novozákonní církev, která je popsána v knize Skutků. Avšak Biblí rané církve nebyl Nový zákon, kodifikovaný až ve 4. století, nýbrž hebrejská písma;
    8) nezkoumá hebrejské souvislosti Nového zákona, které nám umožňují lépe poznat Ješuu a stát se lepšími učedníky;
    9) zbavuje se příležitosti účastnit se Božího plánu a naplňování proroctví o církvi, Izraeli a dnešním světě vůbec

    CO SE DĚJE, NAVAZUJE-LI CÍRKEV NA IZRAEL?

    1) Církev zaujímá náležitou roli v Božím plánu záchrany tohoto světa a chápe správně Boží nekonečný smluvní vztah a lásku k Izraeli a židovskému národu;
    2) Jsme schopni vnímat soustavnost Božího plánu od knihy Genesis po Zjevení;
    3) Prokazujeme Božímu smluvnímu národu lásku a úctu, ne pohrdání;
    4) Chápeme Starý a Nový zákon jako rovnocenné, inspirované Bohem a významné pro církev současnosti;
    5) Biblická proroctví dávají současnosti smysl a umožňují účastnit se aktivně Božího plánu s Izraelem;
    6) Stáváme se lepšími Ješuovými učedníky, neboť jsme schopni porozumět hebrejským kořenům, které dávají smysl definicím, pojmům, slovům a událostem Nového zákona, které by jinak byly nesrozumitelné. Jak to? Mnohé podrobnosti nebyly v Novém zákoně židovskými pisateli zachyceny, protože to nebylo potřeba, neboť se autoři vztahovali ke známému starozákonnímu kontextu a prostředí.

    Kdyby rozuměla církev tomuto jasnému poselství od začátku své existence, mohla se vyhnout smutnému nenávistnému dědictví antisemitismu. Omyl teorie náhrady zasáhl církev jako rakovina, která způsobila nejen porušování Božího slova o židovském národu a Izraeli, ale také nás učinila nástrojem nenávisti namísto lásky v Božím jméně. Ale ještě není pozdě změnit své způsoby a zaujmout správný postoj. Každý křesťan může studovat a plnit Boží výzvu k žehnání Izraeli, jehož Bůh nikdy nepřestal milovat. Netýká se to pouze nás, i vyučujme i ostatní, jak čelit této historické chybě, kterou je církev zasažena již po 2000 let.

    Díky Hospodinu, že je Bohem milosti, nápravy a nových šancí.

    Z Israel Teaching Letter přel.: -luka-

    Vyvolení Izraele

    E. V. Macková, ICEJ Praha

    Slovo „vyvoliti" (vybrati, voliti, dávati přednost) je ve Starém zákoně užíváno ve smyslu profánním i náboženském. Náboženského významu nabývá toto slovo hlavně tam, kde jde o vyvolení Izraele za „zvláštní lid mimo všecky národy, kteříž jsou na zemi". „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha. Tebe si Hospodin vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím." (Dt 7:6, 14:2) A. Novotný zdůrazňuje, že je ve třeba si povšimnout zvláště dvou pojmů, jež se táhnou celým Starým zákonem a které dokládají vyvolení. Jsou to pojmy „smlouvy" (Ex 19:5) a „lásky" (Ex 4:22). Boží láska je láska vyvolující. Čteme-li v Dt 21:15-17: „Má-li někdo dvě ženy, z nichž jednu by miloval a druhou by nemiloval…", neznamená to, že jednu miluje a druhou nenávidí, nýbrž že jedné dává přednost před druhou. Tak je zřejmě třeba rozumět také textu u L 14:26: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem."

    Bůh vyvolil Izrael, tj. dal mu přednost před ostatními národy. Tato přednost se jevila především v tom, že se Bůh svému vyvolenému lidu zjevoval, dával se mu poznat: „Ukázal jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako Bůh všemohoucí. Ale své jméno Hospodin jsem jim nedal poznat." (Ex 6:3) A dále Ez 20:5: „V den, kdy jsem si vyvolil Izraele, zvedl jsem ruku k přísaze potomstvu Jákobovu domu a dal jsem se jim poznat v egyptské zemi, zvedl jsem ruku a přísahal jim: Já jsem Hospodin, váš Bůh." Že Hospodin dal přednost Izraeli před jinými národy znamenalo také, že mu dal pocítit mimořádně svůj soud: „Pouze k vám jsem se znal ze všech čeledí země, a proto vás ztrestám za všechny vaše nepravosti." „Neboť hle, přikázal jsem a zatřesu izraelským domem mezi všemi pronárody…" (Am 3:2, 9:9) Boží vyvolení totiž znamená současně Boží kázeň a poslušnost: „Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh vychovával, jako vychovává muž svého syna." (Dt 8:5)

    Uvažujeme-li o vyvolenosti Izraele, zajímá nás Boží pohnutka. Abychom porozuměli, musíme se vrátit k prvním deseti kapitolám knihy Genesis. Bible nás informuje, že na závěr své stvořitelské práce Bůh učinil člověka. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Bůh jim požehnal…" (Gn 1:27) a dále: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil". Člověk rovněž obdržel informace o tom, co smí a co nesmí: když je bude respektovat, zachová si život (Gn 2:15-17). Člověk neposlechl, podlehl pokušení a proti Boží vůli upřednostnil vůli svoji. Tak je zpečetěn ortel nad přirozeným člověkem, který propadá smrti. Bible nás učí, že Bůh, ten Jediný, jehož dnům není konce (Ž 102), má povahu laskavého Otce (Iz 64:5-8, Mt 6:8-14). Božím úmyslem, právě z principu lásky, je mít se svým stvořením vzájemné láskyplné obecenství: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující…, prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají." (Ex 20:5,6)

    Od pádu člověka probíhá Boží záchranná aktivita; jejím cílem je vymanit člověka z prokletí zmaru a smrti a obnovit vztah vzájemné lásky. Lidské dějiny vydávají dojemná, ale i hrůzná svědectví o tom, jak v každé generaci probíhá urputné usilování o pochopení a naplnění tohoto cíle a jaké oběti to stojí.

    V Gn 6:12 čteme: „Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu… Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí." Laskavý Bůh přece jen neskoncoval se svým tvorstvem, našel se jeden spravedlivý – Noe. S ním, s jediným člověkem, začíná Bůh znovu: dává znamení smlouvy – duhu, která v každé generaci připomíná Boží slib: již nikdy nebude potopa. Duha však má také připomínat, že život je svatý Boží dar a je Jím chráněn. Duha není jen znamením Božího smilování, ale i tvrdé slovo: „A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra." (Gn 9:5) Toto slovo platí nepřetržitě až do konce této planety. Jak bude Hospodin vyhledávat krev našich starších židovských bratří, kteří trpěli a přišli o život z vůle křesťanů?

    Hřích má charakter epidemie: když se mu člověk nevzepře, šíří se velice rychle. Toho symbolem je babylonská věž. Čteme: „Nuže vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi." Hospodin zasahuje: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají stejnou řeč. A to je teprve počátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést… Hospodin proto zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi." (Gn 11:6-9) Opakuje se situace jako před potopou. Není nikoho, kdo by znal a miloval Hospodina. Jak dál? Bůh potřebuje na zemi místo mezi lidmi, kde bude přijímán, respektován a milován; místo, kam může směřovat svá zjevení a uskutečňovat svůj plán záchrany stvoření, místo, kam bude moci přijít jeho Mesiáš.

    Jak je pro Boží práci charakteristické, Hospodin oslovuje opět jednoho člověka, Abrama z chaldejského Uru. Přikazuje mu odejít ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce, dává mu zaslíbení a uzavírá s ním smlouvu: „Učiním tě velkým národem… Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země… Znamením mé smlouvy bude toto: každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou." (Gn 12:2,3; 17:10,13b)

    Uvážíme-li, že Abram-Abraham pocházel z prostředí pohanského, kde se uctívala tradiční božstva, jejichž sochařské symboly byly v každé domácnosti, a že jeho otec Terach je snad i vyráběl a prodával, překvapí nás Abramova reakce na hlas Hospodinův. Snad můžeme předpokládat, že právě toto prostředí jeho domova, případně i jeho osobní zkušenosti, přiměly Abrama k přemýšlení a pochybnostem o „funkčnosti" těchto posvátných předmětů, a jeho nitro bylo tak připraveno pro Boží hlas: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu." (Gn 12:1) Abram slyšel, uvěřil a šel za tímto hlasem do nejistoty, do neznáma, a tím i do nebezpečí. Hospodin Abramovu víru oceňuje, přisuzuje mu za ni spravedlnost a po celý jeho život ji nejen prověřuje, ale také posiluje a dodává mu odvahu. Hospodin našel přítele (Iz 41:8, 2 Pa 20:7, Jk 2:23). Zde začíná sága Božího lidu, vyvolení k výchově pro partnerství s Hospodinem na záchraně Božího stvoření. Stalo se to na počátku druhého tisíciletí před n. l. a tato sága trvá již čtyři tisíce let.

    V Abrahamovi se na této planetě objevuje něco zcela nového: „Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?" (Iz 43:19) Toto nové za dva tisíce let vrcholí v Ješuovi z Nazareta: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové!" (2 Kor 5:17)

    Eva Macková je členkou výkonného výboru ICEJ ČR.

    Problém "teologie náhrady", křesťanství a islám z židovského hlediska

    Dr. Martin Janeček

    Teologie náhrady (též substituční teologie, či substituční teorie) patří do kulturního dědictví křesťanství. Je to teorie, podle které církev, shromáždění křesťanů, je novým vyvoleným lidem. Podle ní židé, tím že neuznali Ježíše z Nazaretu jako svého očekávaného mesiáše a jako Božího syna, ztratili všechno, co do té doby z nich dělalo národ mající specifickou úlohu v Božím plánu.

    Tato teorie je v protikladu jak s texty Tóry a proroků, tak s mnoha texty Nového zákona. Nalézt tyto texty a vyvodit z nich pochybnost substituční teorie náleží ovšem křesťanům samým. Křesťané ale nežijí ve vzduchoprázdnu. Vytvořili nejvýznamnější a nejvyspělejší ze všech světových civilizací. Vývoj křesťanství je tedy velmi důležitý pro celé lidstvo. A je podstatný pro lid, který stál u zrodu křesťanství, ale který se s ním neztotožnil - pro židy.

    Tradičně měli židé vůči křesťanství ambivalentní postoj. Na jedné straně jim neunikalo, že díky křesťanům je jejich Bible známá na celém světě. Na druhé straně trpěli "učením pohrdání", které křesťanské církve formovaly právě na základě teologie náhrady. Jinak postoj judaismu vůči křesťanství je vyvozen z jeho postoje vůči národům světa. Podle učení rabínů existují dvě základní smlouvy. Smlouva Noachova (smlouva praotce Noema učiněná po potopě), která je závazná pro celé lidstvo. A smlouva Mojžíšova, která platí pouze pro židy. Podle některých rabínů tato zvláštní smlouva s potomky Abrahama, Izáka a Jákoba se stala nutnou teprve tehdy, když se ukázalo že "bnei Noach" (Noemovy děti) nebyly schopny vytvořit adekvátní formu vztahu se Stvořitelem a z ní vyplývajících lidských vztahů. Abraham, Izák, Izrael a Mojžíš se objevili až po neúspěchu budování Babylonské věže, po rozpadu prvobytné lidské rodiny na vzájemně si cizí, ba nepřátelské národy. Židovská výlučnost není tedy cílem sama pro sebe, nýbrž je ve službě univerzalistického ideálu požehnání celému lidstvu, spasení všech. A po počátcích, kdy existoval jako národní náboženství, se judaismus, zejména v období druhého chrámu, beze sporu snažil předat ostatním národům své poselství víry v jediného Boha. Křesťanství se mohlo tak rychle rozšířit po celé římské říši díky tomu, že všude existovaly synagogy, ve kterých se scházeli židé (ať již původem, či konvertité) a tzv. bohabojní, tj. osoby pohanského původu, které přijaly Noemovu úmluvu, aniž na sebe vzaly břemeno všech 613 Mojžíšových přikázání.

    Noemova smlouva zavazuje k respektu základních morálních hodnot a ke kultu jediného Boha. Zakazuje uctívat někoho jiného. Otázkou je, zda dovoluje přidružit ke kultu Stvořitele ještě kult nějaké jiné bytosti, tak jak tomu je na příklad, v trinitariánském pojetí Boha v křesťanství. Izraelský rabín Leon Askénazy napsal, že pro nežidy Ježíš z Nazaretu může být "figurou Izraelova Boha". Chtěl tím říci, že osoby nežidovského původu se mohou přiblížit k jedinému Bohu Tóry prostřednictvím oddanosti k výuce Ježíše, který shrnul morální a duchovní poselství Tanachu - i když k němu přidal i jiné prvky.

    Je ale jisté, že z židovského hlediska by se křesťané měli snažit přiblížit se co nejvíce k přísnému židovskému monoteismu a co nejvíc se vzdálit všemu tomu, co do křesťanství přišlo z jiných pramenů. Jsme přesvědčeni, že je to v jejich vlastním zájmu. Židovská historička Bat Ye´or připomíná, že Otto Habsburk, syn posledního rakouského císaře Karla, napsal: "Církev si musí uvědomit, že křesťanství je pevně zakořeněno v hebrejské Bibli a v judaismu. Duchovní hodnoty judaismu jsou zásadní pro přežití křesťanské víry. Neboť dějiny ukázaly znovu a znovu, že křesťanství, které odmítá své židovské kořeny, má tendenci k sebezničení a nemůže přežít."(1)

    Je velmi zajímavé, že tato slova napsal právě on. Habsburkové sjednotili střední Evropu po bitvě u Moháče. Představovali tehdy nejenergičtější křesťanskou dynastii, schopnou čelit islámské invazi Evropy. Po staletí pak tlačili islám zpět, mimo evropský kontinent. Ale za první světové války Rakousko-Uhersko bojovalo na straně osmanské říše, islámského chalifátu, který spáchal první genocidu dvacátého století, genocidu Arménů. Během těchto hrůzných událostí ani Rakousko ani Německo, dobře o všem informované, neudělaly nic na záchranu arménských křesťanů. Rakousko se do této situace dostalo poté, co zcela opustilo pozice křesťanského universalismu a spolčilo se s Německem, jehož dobyvačná politika do značné míry už předcházela tu, ve které pak pokračoval Adolf Hitler. A shodou okolností v první světové válce židé poprvé po staletích bojovali znovu ve vlastní národní bojové jednotce pod britským velením. Bojovali na straně Dohody proti islámské nadvládě nad Zaslíbenou zemí, za vytvoření židovského národního domova. A další podivnou shodou je, že první světová válka vypukla na Tiša be Av, výročí zničení jak prvního, tak druhého jeruzalémského chrámu. A měla za následek pád čtyř císařství, která byla - každé svým způsobem - pokračovateli Římské říše.

    Další historický vývoj plně potvrdil slova Otty Habsburského.

    Po roce 1918 se na jedné straně projevili křesťané jako Lord Balfour nebo Lloyd George, kteří rozhodujícím způsobem pomohli židům vybudovat národní stát v Zaslíbené zemi. Na druhé straně mnozí konzervativní křesťané neváhali podpořit krajně pravicová hnutí, která se nakonec dostala zcela do závislosti na německém nacismu, jehož zásadní neslučitelnost s křesťanstvím je jasná.

    Po katastrofě druhé světové války muselo křesťanství vyjít vstříc judaismu, pokud se chtělo vyhnout úplnému morálnímu debaklu. Tak došlo k Druhému vatikánskému koncilu a k obdobným krokům v protestantských církvích. Významní teologové jako Jacques Maritain či Hans Küng zdůraznili vazby křesťanství s hebrejskou tradicí. Křesťané začali chápat nutnost dialogu s judaismem. A založení státu Izrael umožnilo židům účastnit se tohoto dialogu jako rovný s rovným.

    Na druhé straně se začal, především od šedesátých let, vytvářet proud tzv. levicových křesťanů, proud "teologie osvobození." Tyto tendence byly silné v Latinské Americe, kde společnost stála před vážnými nevyřešenými problémy. Byly silné ale i na příklad ve Francii, kde mnoho zástupců církve se chtělo distancovat od politiky kolaborace s nacismem v době maršála Pétaina a hledalo přátelství s marxisty. Tito levicoví křesťané zaujali jednoznačně antisionistické pozice, což mělo svou logiku v době, kdy izraelsko-arabský konflikt se jevil jako součást studené války. Tito křesťané opět vsadili na špatnou kartu a po zhroucení sovětského impéria se též ocitli na straně poražených.

    A nyní jsme svědky třetího omylu. Antisionističtí křesťané hledají sympatie s islámem. Těžko lze tento přístup vysvětlit jinak než zásadní, hluboce zakořeněnou nenávistí vůči židům. Vždyť islám je, tak jako byly nacismus a komunismus, smrtelnou hrozbou křesťanské civilizaci. A tato nenávist vede některé křesťany k dalším krokům směrem k sebezničení.

    Není nezajímavé konstatovat určité souvislosti. V dnešní Evropě patří mezi sdělovací prostředky, které obzvlášť negativně informují o Izraeli, britská média. Těžko chápat, proč právě Velká Británie, vlast lorda Balfoura a Sira Winstona Churchilla, se takto projevuje. Početná a dobře organizovaná muslimská komunita, síla kapitálu proudícího ze zemí produkujících naftu, dlouholeté vazby s islámským světem, to vše silně ovlivňuje britské veřejné mínění.

    Není ale jenom to. Na příklad v Mladé Frontě Dnes z 9. března 2002 vyšel zajímavý článek Evy Hauserové, ve kterém se dozvídáme, že v dnešní Velké Británii existuje Pohanská federace (Pagan Federation), která má zhruba dvě stě tisíc členů. V rodinách už vyrůstají děti, pro které je prý toto náboženství přitažlivé. S pohanskými rituály se můžeme setkat například při protestních demonstracích odpůrců staveb nových dálnic. Rozšiřuje se slavení osmi hlavních keltských svátků. Někteří novodobí pohané se vracejí i k jiným předkřesťanským božstvům, například egyptským, antickým, nebo severským. Existuje jistě souvislost mezi touto vlnou neopaganismu a současným britským antisionismem. Skutečným, zásadním nepřítelem Izraele je pohanství. A oněch dvě stě tisíc členů pohanské federace je pouze viditelným vrcholkem ledovce. Pod ním je masa těch, kteří formálně k žádné federaci nenáležejí, ale u kterých se už projevuje neopohanská citlivost. Neboť pohanství, polyteismus, je přirozenou tendencí lidské bytosti, která vnímá především dílčí jevy a jen velmi těžko se dostává do kontaktu s Absolutnem, s jediným Bohem.

    Bylo by vážným omylem myslet si, že židé se zlomyslně radují z této dnešní krize křesťanství. Dva významní izraelští rabíni píší: "Během několika posledních staletí prošly evropské národy velkou intelektuální revolucí; opustily náboženství, které mělo ve středověku nad nimi úplnou moc Dodržování určitých obřadů zůstalo, ale náboženství - do té doby v centru existence - bylo nahrazeno člověkem a jeho štěstím. Tím zároveň Bohem daná morálka, absolutní a neměnná, byla nahrazena lidskou morálkou, relativní a pozměnitelnou. Tím byl připraven terén k nejhorším ukrutnostem. Zajisté, v onom středověku, tak náboženském, byly ukrutnosti běžné. Nicméně, ukrutnosti páchané ve středověku blednou před ukrutností moderního světa, světa pokroku. Počet obětí křížových výprav je nepatrný ve srovnání s počtem židů zavražděných v jednom jediném německém koncentračním táboře. Středověcí křesťané nechtěli národ Izraele úplně vyhubit, alespoň ne fyzicky. Chtěli ho donutit, aby konvertoval. V době odklonu od náboženství a rozmachu ateistických filozofií mohli nacisté vytvořit temnou doktrínu násilí a vražd, odvolávající se na citáty, ne vždy nepřesné, velkých evropských myslitelů. Nejznámějším z nich je Nietzsche, který se energicky pozvedl proti "morálce židovsko-křesťanských otroků", který chtěl přivést člověka nad dobro a zlo.

    Nepřítelem Německa číslo jedna byl Izrael, ale hitlerovci byli též nepřátelé křesťanství. Sovětský režim, jiný koncentráčnický systém, byl proti všem náboženstvím se stejnou nenávistí. Německým táborům smrti předcházely tábory sovětské. Komunistická ideologie hlásá historický materialismus, popírající jakoukoli myšlenku duchovních hodnot. Nacisté mluvili o návratu k přírodě, ke zvířeckosti člověka, a snažili se zničit, co v tom zvířeti zůstávalo lidské." (2)

    Z jejich textů jasně vyplývá, že to nebyl triumf křesťanství, nýbrž jeho hluboká krize, co vedlo ke katastrofám dvacátého století.

    Jestliže odklon Evropy od monoteismu měl tak hrozné následky, jak si ale vysvětlit barbarství muslimů, kteří zřejmě věří v jediného Boha?

    Především je nutné položit otázku, do jaké míry je Bůh islámu totožný s Bohem Bible. Konference vyznavačských obcí v evangelických církvích Německa učinila v roce 1984 následující prohlášení: "V islámu rozpoznáváme poslední svůdcovskou antikřesťanskou sílu (1J 2:18-22), jež se protiví jak starému židovskému lidu smlouvy, tak církvi Ježíše Krista. (....) Jejich nebezpečnost spočívá v klamném napodobování biblického zjevení. Vyzýváme proto všechny křesťany, aby islám bedlivě studovali, avšak v duchovní připravenosti k obraně čelit jeho bludným naukám. Obracíme se proti pojetí, že křesťané i muslimové věří v téhož Boha (....) Pečlivé zkoumání ve světle celku biblického svědectví prokazuje muslimskou představu Boha - přes veškeré podobnosti pojmů - jako pokřivený lidský obraz prvého Boha." (3)

    Není též bez zajímavosti konstatovat, že pouť do Mekky, jeden ze základních rituálů islámu, se koná v místech, která před tím sloužila jako pohanská svatyně. V Mekce bylo umístěno 360 model představujících duchy a božstva Arábie. "Předislámští Arabové rovněž věřili v boha nazývaného Alláh, ale vnímali ho jinak než později islám. Alláha uznávali za boha stvořitele, ale jelikož byl chápán jako transcendentní a abstraktní, neuctívali ho pravidelně. Uctívali též tři "dcery Alláhovy", al-Lát, al-Manát a al-Uzzá. Ale nejvýznamnějším bohem arabského panteonu byl prý Hubal, bůh války."(4)

    Můžeme si položit otázku, zda skutečným bohem Usámy bin Ládina a jemu podobných není stále onen Hubal.

    V každém případě, již "...zrod islámské obce věřících a její první rozmach v 7. a 8. století byl spjat s válkou a násilím."(5)

    Je nutno též konstatovat, že islám také vyvinul svou "substituční teologii." V islámu má tato teologie jinou formu. Podle ní je islám "pečeť proroctví." Mohamed se představil jako poslední a nejautentičtější z Božích poslů. Ti, kteří stále lpí na předchozích poselstvích, jsou na omylu, neboť tato poselství byla prý časem falsifikována. A pokud odmítají se podřídit muslimům, je třeba s nimi vést džihád, svatou válku, až přijmou "pravou" islámskou víru, nebo alespoň se podřídí muslimům, až "budou platit daň a pokoří se."

    Již sám Mohamed, podle svědectví Koránu, dal povraždit několik set židů v oáze Jathrib (Medina) a jejich ženy a děti prodal do otroctví.(6)

    Ale islám byl od svého počátku hrozbou nejen židům, ale i křesťanům. Od pokoření a zničení křesťanských komunit východního Středomoří v 7. století až po atentáty na New York a Washington jsou dějiny plné svědectví o této hrozbě. A to by mělo též pomoci křesťanům chápat, kde je jejich místo v izraelsko-arabském konfliktu.

    Tento konflikt je někdy chápán jako střetnutí dvou nacionalismů. Ale tato dimenze není podstatná. Jde především o konflikt náboženský. Kdyby šlo o konflikt národní, Arabové by mohli snadno oželet ztrátu méně než jednoho procenta svých rozsáhlých území. Ve skutečnosti jde o něco jiného, daleko důležitějšího. Islámská civilizace byla zásadně otřesena znovuzrozením Izraele. "Založení izraelského státu v roce 1948 bylo vážnou výzvou muslimskému světu. Udeřilo přímo do srdce muslimské teologie a podkopalo ji. Znovuzrozený Izrael dokazuje, že Bible je pravdivá a že učení Koránu je nepravdivé."(7)

    Je ovšem možno říci, že znovuzrození židovského národního státu v Zaslíbené zemi nutí též křesťany k zamyšlení o určitých tradičních výkladech. Ale křesťanství je dostatečně blízko hebrejské Bibli, aby v této zkoušce obstálo. V každém případě, to co je mu podstatné, to co vychází z Tóry, není nikterak ohroženo.

    Tradičně byl židovský pohled na křesťanství a na islám dost podobný. V obou náboženstvích viděl judaismus formy neúplného monoteismu, mající v sobě též polyteistické prvky. A během staletí vyhnanství židé někdy prchali před muslimy ke křesťanům a jindy před křesťany k muslimům, podle toho, kdo je momentálně pronásledoval víc.

    Ale teologie judaismu není ahistorická. Naopak, věří že Bůh se zjevuje v rámci lidské historie, a především ovšem v historii Izraele. A tu je třeba konstatovat obrovský rozdíl mezi rolí křesťanstva a rolí islámu. Výše zmíněný rabín Léon Askénazy řekl: "Edom (křesťanstvo) utlačoval Izrael, když byl v exilu, a to bylo do určité míry normální. Ale Išmael (islám) se snaží zničit Izrael ve chvíli, kdy se vrací do své země, a to je naprosto nepřípustné".

    Mnozí křesťané se vracejí často k minulosti a vyjadřují lítost nad tím, co jejich předkové dělali židům. Tento přístup je úctyhodný, ale není možná tou nejlepší základnou křesťansko-židovských vztahů. Skutečné přátelství nevyroste z pocitu viny, ale z vědomí společného cíle, ze společného úsilí.

    Už staletí jsou mezi křesťany ti, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti návratu židů do země Izrael. A od 19. století jim v tom mnoho křesťanů aktivně pomáhá. Přidružují se tak k mesianistickému úsilí Izraele, jehož cílem je království Boží na zemi. A není podstatné, zda doufají že po návratu do zaslíbené země židé uznají Ježíše Nazaretského za mesiáše. Historie se odehrává v časových úsecích. Každá epocha má své cíle a svou logiku. Později možná všichni lépe pochopíme, jaká byla skutečná role a podstata Ježíše z Nazaretu. Pro dnešek a pro nejbližší budoucnost je třeba vybojovat jiný boj, vyhrát jinou bitvu. Je třeba zajistit návrat co největšího počtu židů do Izraele. Je třeba Izrael ubránit před jeho nepřáteli.

    V islámském světě se bohužel zatím neobjevil nikdo, kdo by chápal nutnost návratu židů do zaslíbené země. Islámská "substituční teologie" je podstatně zatvrzelejší než její křesťanská obdoba. A možná, že to je hlavní důvod celé řady nešťastných historických událostí. Už od konce 19. století se osmanský chalifát snažil bránit příchodu židů do Palestiny. Potem se spojil s německým imperialismem a spáchal první genocidu dvacátého století, genocidu arménských křesťanů. Pak značná část muslimů podporovala nacistické Německo, a později Sovětský svaz.

    Je samozřejmě možné doufat, že muslimové též jednou pochopí svůj omyl a pokusí se o nápravu. Zatím není ale vidět ani počátek takového procesu. Jediný, kdo o něco takového usiloval, Anwar El Sadát, byl zavražděn.

    Na druhé straně, křesťanský svět se jeví jako bitevní pole, na kterém se dnes střetávají zastánci dvou protichůdných koncepcí. Na jedné straně jsou ti, kteří zůstávají blízcí substituční teologii, ať už v kterékoli z jejích forem. Na druhé straně jsou ti, kteří chápou, že dnešní vážná a hluboká krize křesťanství je především důsledkem toho, že křesťanství se vzdálilo od svého výchozího bodu, jímž je hebrejská Bible, jímž je Izrael a jeho poslání. Výsledek tohoto střetnutí bude rozhodující pro budoucnost lidstva. Každý z nás by měl vědět, na které straně stojí a snažit se v tomto smyslu udělat co nejvíce.

    Martin Janeček je členem ortodoxní židovské komunity v Paříži.

    Bibliografické poznámky
    (1)Bat Ye´or: Jihad and Dhimitude. Challenge for the Future. In: Christians and Israel, ed. by International Christian Embassy, Jerusalem, 1996, str. 124.
    (2) Joel Schwarz, Isaac Goldstein: La Choa, Ed.Gallia, Jerusalem,1992, str. 117
    (3) "Christliches Bekenntnis und biblischer Auftrag angesichts des Islam" Bielfeld 1984 (Verlag Diakrisis), citováno v : Josef Kuschel, Spor o Abrahama, Vyšehrad 1997, str. 212.
    (4) Frederick M. Denny: Islám a muslimská obec. Ed. Prostor, 1998, str. 37.
    (5) Miloš Mendel: Džihád. Atlantis 1997, str. 30.
    (6) Muhammad a Korán, překlad a předmluva Ivan Hrbek,Odeon, 1991, str. 35
    (7) Ramon Benett: When Day and Night cease, Army of Salvation Press, Jerusalem 1992, str. 181.

    Židé a křesťané

    Návrh prohlášení synodu ČCE o vztahu křesťanů k Židům

    Tento návrh připravila komise ustanovená na prvním zasedání 19. synodu ČCE v lednu 1997. Ustanovení komise navázalo na mnohaletý zájem některých členů církve o danou problematiku a nepřímo navazuje i na usnesení 16. synodu ČCE z února 1969, který ve svém Poselství církvím mj. uvádí: "Znepokojujícím projevům antisemitismu ve světě i v naší společnosti chceme čelit společným studiem základů starozákonní zvěsti. V dialogu s židovskými bratry pochopíme, proč Židé mají zvláštní kladné místo v Božím plánu."

    Doba po listopadu 1989 přinesla obnovený zájem o studium židovství a o židovsko-křesťanský dialog. Ve sborech ČCE proběhly desítky přednášek, besed a setkání, bylo vydáno množství publikací, které se tématu věnují. V mezinárodním měřítku byla v tomto desetiletí, stejně jako v desetiletích předcházejících, učiněna ze strany křesťanů některá zásadní prohlášení.

    Rozhodli jsme se předložit synodu ve formě prohlášení to, kam jsme ve společné teologické práci došli. Jde o prohlášení, které vyjadřuje křesťanskou evangelickou perspektivu, zároveň se ale snaží vzít vážně existenci Židů i otázek, které vůči křesťanství vznášejí. Jedná se o první a nikterak definitivní vydání počtu z našeho úsilí o věrohodný křesťanský postoj v této věci. Jde o prohlášení učiněné na cestě, odrážející naše hledání, ale současně již vyjadřující, co jsme právě ve své době vzhledem k našim teologickým východiskům poznali jako nosné a čeho je naopak potřeba se vzdát.

    Prohlášení synodu ČCE o vztahu křesťanů k Židům

    Kvůli Siónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku... (Iz 62:1a)

    I. "Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh k otcům..." (Žid 1:1).

    Podle mnohohlasého svědectví Bible jsou těmito "otci" muži a ženy, kteří patřili k lidu Božímu, lidu vyvolenému Izraeli. První a rozsáhlejší část Bible, Starý zákon, je židovským vylíčením toho, jak si Bůh Hospodin, stvořitel světa, vyvolil praotce tohoto lidu, jak tento lid vysvobodil z egyptského otroctví, jak s ním prostřednictvím Mojžíše uzavřel smlouvu, daroval mu Tóru a uvedl jej do zaslíbené země, jak jej v této zemi doprovázel, vedl a prostřednictvím proroků napomínal, jak s ním byl i tehdy, když jeho lid o svou zemi přišel, když se do ní navracel a začínal v ní nově. Právě v situaci vnitřního pokušení i vnějšího ohrožení se v Izraeli zrodilo očekávání, že Hospodin pošle na svět mesiáše, "pomazaného" zachránce.

    Podle novozákonního líčení rozeznala malá část zpočátku snad jen několik desítek či stovek příslušníků židovského národa tohoto mesiáše v Ježíši z Nazaretu. Někteří z nich záhy pochopili dosah Kristova (Kristus znamená řecky „pomazaný") ukřižování a vzkříšení tak, že nastal nový věk. Působením Ducha svatého poznali, že pozvání k účasti na Božím vyvolení se nyní týká všech. Otevřeli tedy společenství kristovské víry každému, aniž by se napřed musel stát Židem. Církev (Církví s velkým počátečním písmenem rozumíme všeobecnou církev Kristovu a nikoli jednu její dílčí "jednotu."), jak nazýváme toto společenství kristovské víry, se brzy rozšířila po velké části tehdy známého světa. Záhy ji tvořili a až podnes tvoří převážně věřící pohanského původu. K tomuto společenství kristovské víry patříme i my. Věříme, že si z nás Bůh v Kristu učinil "spoluobčany svatých a domácí Boží," (Ef 2:19) takže se k němu můžeme s důvěrou obracet jako ke svému nebeskému otci.

    Vznik Církve je však od počátku poznamenán sporem o to, zda je toto "rozšířené pozvání" k účasti na vyvolení Božím oprávněné či nikoli. Církev přijala Starý zákon za své východisko ("Písmo"), jeho naplnění ale spatřuje v Ježíši Kristu. Polemické okolnosti počátků Církve vedly na některých místech Nového zákona k nepřátelským výpadům proti Židům. Jádrem sporu nebyla především otázka christologická ("Byl Ježíš mesiáš nebo ne?"), nýbrž otázka eklesiologická ("Na koho se nyní vztahuje Boží vyvolení"). Osudný krok křesťané učinili, když v zápalu tohoto sporu upřeli Židům právo na trvalé Boží vyvolení, pokud nepřijmou křesťanskou víru.

    Jakožto dědicové tohoto sporu si uvědomujeme, že nám nikterak nepřísluší uzavřít otázku, kdo patří k Božímu lidu. Definitivní odpověď na ni vyhlíží naše víra. Některé dosavadní odpovědi jsme však již rozpoznali jako mylné a zavádějící. Prohlašujeme proto, že podle našeho porozumění Písmu jedinečné postavení Izraele jakožto zvláštního, fyzicky přítomného lidu Božího je skutečností Písmem označenou jako vyvolení, skutečností Starým (Gn 12:2nn; Gn 17:4-14; Gn 35:12; Iz 41:14; Iz 43:1) i Novým zákonem (Mt 5:17-20; Mt 22:34-40; Mk 7: 24-30; Lk 1:54n; J 4:19-22; Ř 9-11) shodně a mnohostranně dosvědčenou, platnou i "po Kristu," skutečností, která se zvěstování a služby Církve konkrétně a pozitivně týká. Toto zvláštní postavení Izraele, který je uprostřed světa přítomen až po naši současnost, je znamením Boží věrnosti, k níž se i my jako křesťané upínáme.

    II. Na základě takového porozumění musíme odmítnout pozici, která spor o vyvolenost vyřešila pomocí tzv. substitučního modelu. Podle něho jsou v čase "po Kristu" dědici Hospodinova vyvolení i starozákonních zaslíbení jen křesťané, nikoli Židé, kteří Krista nepřijali. Neúnosně zjednodušující nám připadá i schématické rozdělování biblického svědectví na "zákon" a "evangelium," podle něhož jediným smyslem "zákona" je názorně doložit lidskou neschopnost žít před Bohem spravedlivě.

    Dějiny Církve provázelo jako stín násilí vůči Židům. Stejnou měrou, jakou přijímáme svou přináležitost ke "svaté Církvi obecné," spočívá na nás odpovědnost za toto násilí páchané na Židech s odůvodněním, že jde o trest za to, že odmítají Krista. Po staletí pěstovaný nepřátelský postoj vůči Židům vytvořil ve 20. století v Německu živnou půdu pro hrůzný pokus národně-socialistického režimu Židy systematicky vyhubit. Událost šoá (holocaustu) je kapitolou na cestě Božího lidu dějinami, kapitolou neuchopitelnou a současně nezapomenutelnou. Teologie, která by událost šoá nevzala kajícně v úvahu, proto již není možná.

    III. Dnešní Židy v jejich věrnosti Tóře považujeme za pokračovatele Izraele jako vyvoleného lidu Božího. Jako křesťané pokládáme sami sebe za ty, které Ježíš Kristus také přizval do smlouvy se starozákonním Hospodinem. Podílu, který na události šoá měla Církev, jsme si vědomi. Vzhledem k těmto skutečnostem prohlašujeme, že napříště nechceme ve slovech ani skutcích spojovat spásu Židů s jejich přijetím křesťanské víry. Ve vztahu k Židům rozumíme svému misijnímu poslání tak, že ani jim, pokud se nás ptají (1 Pe 3:15), svou naději, spojenou s Ježíšem Kristem, nezamlčíme. Věříme o něm, že je mesiášem poslaným především Izraeli a že z nepochopitelného rozhodnutí Božího jsme v něm byli k Božímu vyvolení přizváni i my. Tím, že jsme k tomuto vyvolení byli přizváni i my, však není zrušeno vyvolení Izraele.

    Židovství se po staletí soustředí na výklad Písma, které s ním zčásti sdílíme. Proto chceme napříště pozorněji než dosud naslouchat židovské vykladačské tradici. Jsme přesvědčeni, že nám židovští vykladači jako ti, kteří se v nepřetržité kontinuitě Biblí zabývají, nadto i jejím vlastním jazykem, mohou být v nejednom ohledu dobrými učiteli. Svébytnost poslání Izraele a svébytnost poslání Církve však znamená, že se mnohé z židovské tradice nemusí a ani nemá stát naší vlastní tradicí.

    Pro mnoho Židů je kvalitativně novým prvkem ve vztahu k vlastní tradici i ke světu založení Státu Izrael v roce 1948. Tehdy to byl výsledek momentální konstelace sil v mezinárodním společenství; do určité míry šlo také o reakci na událost šoá. Založení židovského státu korunovalo půlstoletí úsilí sionistického hnutí. Sionismus ani usnesení mezinárodního společenství nebyly výslovně vedeny biblickými motivy, přesto vidíme vznik židovského státu v souvislosti zápasů, proher, utrpení, tužeb a nadějí Hospodinova lidu, o nichž vypráví Starý a Nový zákon, raně-křesťanská i rabínská literatura. Těší nás, že Stát Izrael je státem demokratickým a že prosperuje. Odmítáme nenávist vůči Židům i Státu Izrael ze strany arabských států. Řada z nich mu hned v okamžiku založení vyhlásila válku, některé z nich na svém postoji setrvávají podnes. Zvláště povážlivě se to projevuje v podpoře ozbrojeného hnutí palestinského odporu, jehož akce bývají často namířeny proti civilnímu obyvatelstvu. Rozhodné kroky, které Stát Izrael na svou obranu podniká, jsou proto pochopitelné.

    Na druhé straně nás ovšem bolestně znepokojuje úděl Palestinců. V důsledku války v roce 1948 přišli mnozí o své domovy, po roce 1967 se stali okupovaným národem. Byli zbaveni mnoha občanských práv, především možnosti rozhodovat o svém vlastním politickém uspořádání. Chápeme, že jejich dlouhodobé ponížení vede opakovaně k výbuchům násilí. Vidíme však, že toto násilí jenom posiluje vzájemnou nesmiřitelnost a je obdobou války z roku 1948, při níž právě Palestinci nakonec ztratili nejvíce. Modlíme se, aby oba národy nalezly cestu ke spravedlivému míru, jehož jméno zní v hebrejštině i v arabštině tak podobně (hebrejsky šalóm; arabsky salám).

    IV. Synod vybízí sbory ČCE, aby pod zorným úhlem biblického svědectví pokračovaly v diskusi o vztahu křesťanství k židovství a aby promýšlely otázky a postoje vyjádřené v tomto prohlášení. Jsme vděčni za místa, kde na úrovni sborů dochází k čestnému setkávání s Židy, k projevům respektu a solidarity s židovským společenstvím či k projevům úcty a pozornosti vůči židovským památkám. Doporučujeme, abychom svému vztahu k židovství věnovali stálou pozornost. Dáváme k úvaze příklad některých sesterských církví v zahraničí, které v církevním roce zavedly zvláštní neděli, věnovanou Izraeli (např. v září, v blízkosti významných židovských svátků).

    Text prohlášení (se zkráceným úvodem), které připravila Komise ČCE pro studium vztahů křesťanů k Židům. Dokument byl projednáván na 3. zasedání 30. synodu ČCE (květen 2001).

    Rezoluce Světové rady církví o ekumenické reakci na palestinsko-izraelský konflikt

    Výkonný výbor Světové rady církví, který se sešel v Ženevě ve dnech 11. - 14. září 2001, zburcovaný a vyděšený násilím ve Svaté zemi, které se od doby, kdy Ústřední výbor přijal poslední „Memorandum o situaci ve Svaté zemi po vypuknutí druhého palestinského povstání" v únoru 2001 v Postupimi, stále stupňuje;

    vyjadřuje hlubokou soustrast všem obětem konfliktu, zvláště rodinám, které ztratily některé ze svých členů, a to jak na straně izraelské tak palestinské;

    znovu potvrzuje a zdůrazňuje politiku Světové rady církví - tj. snahu o mír na Blízkém východě, status Jeruzaléma, závazek k aktivnímu dialogu mezi křesťany, židy a muslimy;

    znovu vyzývá přímo zúčastněné strany a celý svět, aby ukončili agresivní činy a násilí, které opět ovládlo Svatou zemi a tak ohrožuje mezinárodní mír a bezpečnost;

    vítá a potvrzuje iniciativy podnikané Generálním tajemníkem a členy Světové rady církví a souhlasí s doporučeními Ústředního výboru z Postupimi. Podporuje aktivní, koordinovanou ekumenickou výzvu k ukončení ilegální okupace Palestiny. Vyjadřuje solidaritu s církvemi a křesťanskými komunitami, které jsou konfliktem přímo zasaženy. Souhlasí se zajištěním zázemí pro členské církve, aby mohl být rozvinut plán nenásilné ekumenické akce k ochraně zranitelné komunity v Palestině a podpořen konec nepřátelství;

    žádá Generálního tajemníka SRC a zaměstnance, aby ještě intenzivněji pokračovali v usnadňujících a koordinačních snahách na vytváření ekumenického zázemí, propojování, komunikace a aktivní solidarity s obětmi;

    vítá a podepisuje doporučení delegace SRC pro Izrael a okupovaná palestinská území včetně Jeruzaléma (červen 2001), která byla dále rozvinuta Mezinárodní ekumenickou konzultací pro palestinsko-izraelský konflikt konanou v Ženevě ve dnech 6. - 7. srpna 2001 ve smyslu, že je třeba:

    - vytvořit doprovodný program, který by zajistil mezinárodní ekumenickou účast opírající se o zkušenosti Křesťanského mírotvorného týmu;

    - svolat členy a ekumenické partnery SRC v souvislosti s Desetiletím pro přemáhání násilí: církve hledající smíření a mír musí zaměřit pozornost na intenzivní snahy na ukončení ilegální okupace Palestiny, a spolupracovat aktivně na koordinovaných ekumenických snahách v této souvislosti;

    - uvážit možnost svolání Mezinárodní konference o ilegální okupaci Palestiny, kde by se v r. 2002 sešli představitelé církví, ekumeničtí partneři, kompetentní mezinárodní organizace, učenci a další experti ve společné snaze o ukončení okupace Palestiny;

    - volat po mezinárodním bojkotu zboží produkovaném Izraelem na okupovaných územích, svolat členy církví a křesťany, aby se připojili k nenásilným aktivitám odporu proti ničení palestinského majetku a násilnému vyhánění lidí z  domovů a

    - připojit se k mezinárodnímu bdění na modlitbách k posílení „pouta solidarity" s Palestinci;

    upozorňuje členy církví a hlavní ekumenické partnery, aby naléhavě reagovali na tuto výzvu a uvolnili pro Světovou radu církví nezbytné zdroje tak, aby byla schopna naplnit své úkoly a povinnosti vzhledem k navrženému ekumenickému plánu;

    žádá Generálního tajemníka, aby přednesl toto prohlášení členům církví, ekumenickým partnerům, kompetentním organizacím OSN, specializovaným agenturám, regionálním vládním organizacím a vládám jednotlivých členských států, a aby připravil zprávu o pokroku pro příští zasedání Výkonného výboru Světové rady církví.

    Stanovisko Unie židovských mesiánských kongregací k rezoluci o ekumenické reakci na palestinsko-izraelský konflikt

    Unie mesiánských židovských kongregací (UMJC) vítá snahy SRC promlouvat do křesťanského svědomí jako hlas „církví, které hledají smíření a mír". Smíření však předpokládá, že obě strany stojí společně na téže půdě. Namísto toho SRC působí dojmem, jako by propagovala pouze jednostranný a silně zpolitizovaný pohled na izraelsko-palestinský konflikt. Přesně takový úhel pohledu polarizuje zúčastněné strany a přikrmuje rostoucí násilí.

    UMJC nesouhlasí s následujícími soudy obsaženými v rezoluci SRC:

    1. „Ilegální okupace Palestiny." Otázka legality je částí sporu mezi Izraelci a Palestinci. Na jakém základě jste se rozhodli pro palestinskou stranu? Křesťanská odpověď na tento spor musí přece brát v úvahu historické pouto židovského národa k izraelské zemi založené na hebrejských písmech, která křesťané se Židy sdílejí. Křesťané mohou nesouhlasit s interpretací těchto písem, ale musí uznat, že měla podíl na vštěpování naděje a vize židovského národa pro izraelskou zemi. Ze židovského pohledu může být „okupace", kterou pokládáte za „ilegální",chápána jako naplnění slov Mojžíše a Proroků.

    Nicméně, Izrael se minimálně od září 1993 pokouší o dohodu s Palestinskou autoritou, aby se mohl bezpečně stáhnout z „okupovaných" teritorií. Stálá izraelská přítomnost na sporných územích nesmí být chápána izolovaně bez přihlédnutí k mírovým snahám včetně odvážných návrhů Barakovy vlády v minulém roce, které Palestinci zavrhli. Pod zodpovědným a kompetentním vedením dnes mohli Palestinci budovat svou ekonomiku, infrastrukturu, a klást základy pro životaschopný stát. Namísto toho palestinské vedení potopilo mírový proces v předvečer průlomu, promarnilo celé přechodné období zamýšlené v r. 1993 dohodou v Oslu a zpronevěřilo značné finanční částky, které měly být určeny na pomoc Palestincům. Věrohodný morální hlas musí tuto realitu zmínit.

    Kromě toho, výraz „ilegální okupace Palestiny" obsahuje chybný název. Politické ani geografické označení Palestina od doby starověkého Říma neexistuje. Římané se rovněž snažili přejmenovat Jeruzalém na Aelia Capitolina. Taková označení jsou odrazem snahy Říma o zpochybnění slova Božího a jeho zaslíbení Izraeli. Navíc, dnešní užívání tohoto termínu může vést k radikálnímu názoru, že i Tel-Aviv a Haifa se nacházejí na islámském území v rámci ilegální okupace.

    2. „Solidarita s Církvemi a křesťanskými komunitami, které jsou přímo zasaženy". A co solidarita nebo alespoň porozumění pro židovskou komunitu a její historický zápas o návrat do jejich dějinného, biblicky určeného domova? Dále, solidarita s křesťanskými komunitami by žádala vyjádření k perzekuci křesťanů palestinskými muslimy. Např. křesťanská komunita v Betlémě je vyháněna - ne pod izraelskou vládou, ale od doby, kdy Palestinci získali kontrolu nad tímto územím.

    3. „Akce k ochraně zranitelných komunit v Palestině." To je legitimní cíl, navzdory tomu, že používáte politicky nabitý termín „Palestina". V rámci vyváženosti byste však měli uznat, že palestinské komunity potřebují ochranu především před svým vlastním vedením, které odmítlo nabídky presidenta Clintona a nahradilo je jedinou vizí džihádu a konfliktu s Izraelem. Palestinští vůdcové musí své lidi vést k demokratickému uspořádání, učit děti, aby žily v míru se svými sousedy. A konečně jste zapomněli zmínit zranitelné komunity v Izraeli, se v minulém roce staly cílem neutuchajících teroristických útoků. Izraelská noční můra, že v těsném sousedství jeho populačních center vznikne teroristický stát, se stává realitou.

    Arafat a jeho nohsledi mluví nejen proti „okupaci" ale proti samotné existenci židovského státu na Blízkém východě. OOP byla založena v r. 1964, tři roky před Izraelskou „okupací" Západního břehu a Gazy. Jejich stanovy tehdy, stejně jako teď, obsahovaly odmítnutí jakéhokoli židovského státu na Blízkém východě.

    Nikde v této listině není napsáno, že by Izrael měl právo na existenci v míru. Rovná práva všech stran žijících v zemi musí být považována za základní princip pro smíření a musí být základem všech dohod.

    Věrohodná reakce na tragický konflikt mezi Izraelem a Palestinci musí obsahovat výpověď o právu Izraele na existenci v míru a výzvu palestinskému vedení, aby toto právo respektovalo. Vynechat jako vy tento bod je morální chyba, která kazí vaše volání po spravedlnosti pro Palestince a kompromituje vaše křesťanské svědectví.

    SRC mluví také o „poutu solidarity" s Palestinci. Ve světle staletí křesťanského neporozumění nebo nezájmu o Židy, neměla by zde být alespoň teď snaha o solidaritu s Izraelem? Většina křesťanů, kteří věří Bibli, věří také tomu, že návrat Židů do své země - z Hitlerových koncentračních táborů - je naplněním biblických proroctví (např. Ez 37:1-14). Prohlášení SRC neobsahuje však ani jediné slovo o právu židovského národa na obnovení své domoviny v Izraeli. Ani nic nenamítá proti slovům nenávisti a násilí, která stále pokračují a nacházejí bezpečný přístav v oblastech pod palestinskou kontrolou. Je tragické, že ač bylo toto prohlášení SRC koncipováno brzy po útocích na New York a Pentagon, nepadlo v něm ani jediné slovo protestu proti neustále se opakujícím teroristickým útokům na civilní obyvatelstvo Izraele v  hranicích před r. 1967.

    UMJC reprezentuje židovské následovníky Ježíše na celém světě a snaží se pomáhat křesťanům pochopit židovské zájmy a priority. Nevšímavost k celému kontextu židovského návratu do země Izrael vypovídá o ignoranci, o které hovoří samo Písmo (Římanům 11:25). Církev nesmí propůjčovat svůj hlas antisemitským postojům a skutkům. Ve snahách o mír a spravedlnost pro Blízký východ je zásadní uznat spravedlnost židovské domoviny. Církev nesmí bojovat proti Božímu plánu, aby se nevychloubala proti kořenu, který ji nese. (Římanům 11:13-20)

    SRC musí hledat způsob, jak promlouvat do konfliktu laskavým křesťanským hlasem, a ne hlasem, který diktuje dohody. Ani Spojené státy se nepokoušejí diktovat řešení. Církev má promlouvat moudrostí, a ne politickými agitacemi. Musí zdůrazňovat prorocký hlas, a ne papouškovat nějakou stranickou linii.

    Vaše současné prohlášení podkopává vámi deklarovanou touhu podporovat mír na Blízkém východě a znehodnocuje vaši snahu promlouvat za křesťany v této věci. UMJC vyzývá SRC, aby odvolala své nevyvážené a předpojaté prohlášení a znovu promyslela postoj křesťanských církví k tomuto složitému sporu.

    Russel Resnik
    Generální tajemník UMJC


    Home page

    Zpět k seznamu aktuálního čísla