Z Neviditelného psa

EVROPA: Muslimové v Německu
15. listopadu 2006


Radikálního muslima Redu Seyama (46), Egypťana s německým občanstvím, zachytila fotografie na kožené pohovce oděného do dlouhého bílého šatu.

O jeho ortodoxním přístupu svědčí nejenom hustý dlouhý vous, ale také vlajka saudsko-arabského království, pověšená nad jeho hlavou. Reda Seyam by měl nejraději vedle té zelené s textem šahady "Není boha kromě Alláha, a Mohammed je jeho poslem" a s dlouhým mečem, také vlajku afghánskou. Na důkaz sympatií k Talibánu. Ta však "není v celém Berlíně k dostání a mistrovství světa se Afghánistán také nezúčastnil".

Podle Úřadu na ochranu ústavy, které ho sledují, je to muž "chytrý a nebezpečný". Několik let se vleče vyšetřování kvůli "podezření z podpory teroristických organizací Al-Kájda". Když v roce 2002 došlo k teroristickému útoku na Bali, při kterém zemřelo 200, zůstal v Jakartě devět měsíců ve vyšetřovací vazbě, neboť byl podezřelý ze zprostředkování financí pro tento atentát. Důkazy pro německý zatykač však nebyly dostatečné.

Seyam je sice považován tajnými službami za "číslo pět evropské Al-Kájdy" a státní bezpečnost ho řadí ke třem stovkách nejnebezpečnějších mužů v zemi, kteří by zde rádi zakotvili, důkazy proti němu však dosud nemá.

Seyam si život v Německu pochvaluje. Před nedávnem mu obvodní soud v Schönebergu sdělil, že jeho šestý syn může být zapsán do matriky pod jménem "Džihád". Matrikář se zdráhal nazvat dítě "Svatá válka", Seyam však spor vyhrál s odůvodněním, že Džihád je v arabském světě naprosto běžné jméno.

"Nejsem terorista," říká Seyam, přívrženec Al-Kájdy a sympatizant Tálibanu, který je v Německu šťastný. "Tady se pohybuji svobodněji než v islámských zemích." Cení si ústavy, "harmonie", která zde panuje, a Evy Hermanové (tato TV hvězda před nedávnem vystoupila s kontroverzním návrhem pro ženy, aby raději zůstávaly v domácnosti), kterou viděl nedávno v televizi al Jazeera. "Chytrá žena," myslí si Seyam, "neboť když ženy pracují, děti zůstávají mimo kontrolu." Protože prý SRN není islámskou zemí, musí se přísní věřící, mezi něž se také řadí, velkoryse vzdát uplatnění islámského práva šaría. "Nikoho v Německu nenapadne kamenovat ženu za cizoložství."

Ovšem protože Prorok předpověděl dobytí Říma a sesazení papeže, je prý muslimská Republika Německo jen otázkou času - i když možná velmi vzdálenou. Kromě toho islám přispívá k nejvýznamnějším hodnotám, "protože mládež v této společnosti už neobjevuje žádné hodnoty a nemá žádný pevný bod." Za přínos považuje Seyam také sám sebe. Nepoužívá meče, ale filmy, prostřednictvím kterých zve k víře. "Nechci atentáty, protože mám děti, a nakonec celé podezření vždy padne zase na muslimy." Byl tedy útok 11. září velkou chybou? Radikální Reda Seyam se příjemně usmívá: "My říkáme: ´všechno, co se stane, je pro islám dobré´."

V tom má Seyam svým způsobem i pravdu, souhlasí autorka. Všechno, co se během posledních pěti let událo na frontě války civilizací - od obsazení Iráku přes atentáty v Madridu a v Londýně až po spor o karikatury a akademickou přednášku papeže v Řezně - bylo skutečně dobré pro Seyamův talibánský islám. Už proto, že tento radikální islám je jediný, o kterém je slyšet. Vytváří pocit strachu a důkazem jsou lidské oběti.

Rosenkranzová v této souvislosti upozorňuje na knihu Henryka M. Brodera "Hurra, wir kapitulieren", v níž autor ostře varuje před "nepředvídatelnými reakcemi" muslimských mas. Oponuje však, že ne celá 1,3 miliarda muslimů bude jednohlasně schvalovat sekání rukou, bití žen, popravy, kamenování, sebevražedné mučedníky a slintající misionáře.

V Německu dnes žije oficiálně 3,3 mil. muslimů a vzhledem k tomu, že celá jedna třetina je mladší 18 let, jejich celkový počet se během 20 let zdvojnásobí.

Žijí zde asi 2 mil. Turků, zbytek tvoří Arabové a další malou část tvoří Bosenci, Albánci, Pákistánci, Iráčané. Své spolky a mešity zde mají sunnité, šíité, alevité, sofisté. Celá tato skupina se dělí podle konfesí, tradic, stupně zbožnosti a hlavně podle jazyka. Jsou zde i agnostici a ateisté. A samozřejmě ti nejnebezpečnější - kterých je mezi 3 milióny asi 300.

Úřednice hannoverské policie, která se stará o záležitosti migrantů, 40letá Fulya Kurun, říká, že "neexistuje jeden islám". Zabývá se generačními konflikty "v rodinách se silně patriarchálními strukturami". "U tureckých gangů je např. slovo (´Ehre´) ´čest´ zneužíváno jako důvod pro ránu."

Samozřejmě je potřeba představit si rozervanost panující v těchto rodinách: tam se věčně káže o hodnotách, přičemž otec je neotřesitelnou autoritou, která nepotřebuje žádné potvrzení svých argumentů.

"Mladí lidé zároveň vyrůstají ve státě, který ctí svobodu, nedává jim však pocit, že jsou její součástí. To je frustrující. Je to tedy náboženský, kulturní nebo sociální problém? Či naprostá ztráta orientace?"

Nedávno přišla turecká dívka k sociální pracovnici s tím, že ji otec bije. Otce, který neuměl slovo německy, doprovázela Kurun na úřad péče o mládež. Přitom se dozvěděla jeho variantu. Prý se v noci ve tři probudil, když slyšel, že někdo leze oknem. "Zloděj!" myslel si. Byla to jeho 14letá dcera, která se vracela z večírku. Jednu jí hned vlepil. Dívka si ztěžovala, že všechny její německé kamarádky kromě ní smějí na diskotéku. "Mně ale mohla sotva něco namluvit," říká Kurun. "Svému otci možná. On ví tak málo o Němcích, jako ona o něm. Je tohle problém islámu?"

Ursin Ugursal, 68, je architekt v penzi z Bádenska-Virtemberska, nedrží půst a nikdy nenavštívil Mekku. Rád se napije švábského Trollingera. Je členem CDU, prý aby stranu změnil zevnitř. Důležitější než dodržování rituálů je podle něj láska k bližnímu a milosrdenství.

Pro něj znamená náboženství "život, pokud možno bez lží, a ubližování druhým" a nepřipouští, že by islamisté drželi náboženství jako rukojmí.

V padesátých letech přišel z Anatólie, založil Německo-tureckou společnost a Německo- turecké obchodní centrum ve Stuttgartu a za manželku si vzal Němku. Dlouhou dobu podporuje výuku německého jazyka pro migranty. Žije na sídlišti, přestože by si mohl dovolit lepší bydlení. Zůstává však s "lidmi, kteří mě potřebují", tedy s Turky.

Ani ne tak islám, ale způsob myšlení je pramenem všeho nepochopení. Myslí si, že němečtí učitelé zacházejí s tureckými rodiči příliš nerozhodně. Když ho sousedé prosí, aby jim přeložil pozvánku na rodičák, volí automaticky imperativ "V osm tam budete!". Někdy se Ugursal díky napjaté atmosféře v Německu cítí "jako ve špatném filmu". Podle něho často chybí jasná řeč: "Máme jen dvě možnosti, jak si poradit s islamisty, buď je vyhostíme, nebo půjdeme kamenitou cestou a integrujeme je." Na této stezce se Ugursal cítí poněkud opuštěn svými souvěrci. Zatímco fanatici křičí, umírnění muslimové mlčí.

Deniz Sengül pochází z Turecka a má německé občanství. Nyní je na praxi na základní škole ve švábském Schwenningu a čeká ji závěrečná zkouška, obor němčina, angličtina. Jako doplněk učí také náboženství. Píše na tabuli: "Islám znamená mír." Seznamuje děti s hodnotami platnými na celém světě, ovšem po vzoru Proroka. "Chraň své ruce, jazyk a klín," říká se v islámu. Což znamená: "Nemáš krást, lhát nebo cizoložit - stejně jako je to v Desateru." Na otázku, zda čte každý večer korán, odpovídá dotazem: "A vy čtete každý večer bibli?"

Serdar Somuncu je kabaretiér, dělá vždy to, co se od něj nejméně očekává. Opovrhuje muslimskými i německými fundamentalisty. "Vyrostl jsem s osvíceným tureckým ideálem a nedovolím, aby ho vlastní lidé zničily." Takže je uráží například - "syndromem šátku a tang", vysmívá se "dobrým" muslimům, kteří trvají na šátku, ale dovolují tanga - jen proto, že se o nich v koránu nepíše.

Před časem nesehnal v tureckém supermarketu žádný alkohol a musel jít do německého obchodu pro turecký šnaps. "To mě nanejvýš štve. Turci, kteří se oblékají do muslimského, pro mě neznamenají víc, než Němci, co se ulíznou a zavážou si kanady až nahoru. Těmto lidem nejde o nic jiného, než vyvolávat pocitu strachu. Jsou to monstra, tito špatně integrovaní Turci, kteří cestou hledání identity našli pouze své náboženství."

Hluboce věřící Berlíňanka Emel Algan, 45 let, matka šesti dětí, která chodí na aikido, dcera Yusufa Zeynela Abidina, lékaře a zakladatele (fundamentalistické) organizace Milli Görüs, v šestnácti zasnoubená a v devatenácti provdaná, se po třiceti letech rozhodla odložit jednou provždy šátek. Již dříve založila první islámskou školku v Berlíně, ženský spolek a islámskou základní školu. Šátek dnes považuje za uniformu, která izoluje a staví hranice mezi světem muslimů a nemuslimů. Odložit šátek znamená rebelii proti dogmatu "trestajícího boha", které šíří strach mezi věřícími. Nechce být obklopená pouze lidmi, "kteří slepě následují to, co jim druzí uloží jako povinnost". Ve spolku není žádná svoboda, už proto ne, že svoboda je především svobodnou vůlí…"

Islám v Německu, to je "zázrak z Marxlohenu" (Marxloh je městská čtvrť v Duisburgu, kde se podle studie Univerzity Duisburg-Essen za posledních třicet let radikálně změnila skladba obyvatel - podíl přistěhovalců v roce 1975: 18,8 %,1987: 27,8 %, 2002: 34,7 %. Podle sčítání obyvatel zde přistěhovalci tvořili na konci roku 2005 34,1% (6.058). Dnes zde žije většina obyvatel s přistěhovaleckým původem) - tak nazval probíhající výstavbu největší německé mešity bývalý ministr stavebnictví NRW Michael Vesper.

V současné době má tato čtvrt 33 % přistěhovalců, mnoho nezaměstnaných a nálepku "žhavý sociální problém". Katolický kostel sv. Pavla, který zde stojí, zeje již několik let prázdnotou. Pod střechu nové mešity by se mělo vejít asi 1300 věřících. Alespoň tolik má místní obec založená v roce 1985 čtyřiceti horníky. Mustafa Kücük, správce investic u Thyssen-Krupp a tiskový mluvčí muslimské obce pevně věří tomu, "že nás většinová společnost bude akceptovat".

Islám v Německu utvářejí také súfisté ze Sötenichu. V obci, u národního parku Eifel, koupili zájezdní hostinec a vytvořili z něho "Osmanský útulek" ("Osmanische Herberge"). Většinou se jedná o německé konvertované mystiky… "Alláh je tak mocný, že může odpustit všechny hříchy. I když jsou hříchy velké jako samotný svět," říká duchovní vůdce šejk Hassan Abdul Ahad, dříve Christian-Peter Dyck.

V Německu jsou podle něho alevité diskriminovaní stejně jako Turci. Sunnité je považují za odpadlíky, protože muži se modlí společně s nezahalenými ženami. "Jsme liberální, proto jsme již 500 let pronásledováni", říká předseda obce v Hannoveru, Duran Ince. "Abychom se mohli věnovat našemu náboženství, potřebujeme silný právní stát. Ale Němci jsou často příliš tolerantní vůči fundamentalistům. Kromě toho zapomínají, že většina obětí islámského fanatismu jsou muslimové."

Bratři Cevat, Faruk a Avni Yerli jsou bohatí podnikatelé v oblasti počítačových her. Faruk chodí každý pátek do mešity a dodržuje ramadán, pětkrát denně se ale kvůli zaneprázdněnosti nemodlí. Mají 140 zaměstnanců, m.j. Němce, Japonce, Číňany.

Celá jedna čtvrtina práce schopných migrantů (i nemuslimů) je bez práce. U tureckých migrantů je nápadná zvýšená míra vyplácení státní podpory. Zatímco Němci ve věku 20-65 platí v průměru více daní v porovnání s poskytovanou podporou, Turci se dostávají do pozitivních čísel teprve ve 28 letech. V 57 opět čerpají od státu více, než dávají. Důvod vysvětluje ekonom Institutu budoucnosti práce v Bonu (Institut zur Zukunft der Arbeit in Bonn): "Turci jsou v porovnání s ostatním obyvatelstvem méně kvalifikovaní. Na počátku produktivního věku mají více překážek nalézt práci a ve stáří podléhají vyššímu riziku, že o ni přijdou." Zároveň však turecké podniky nahospodaří celkový roční obrat 30 miliard Euro a zaměstnávají 320 000 lidí.

Přestože jsou Turci žijící v Německu chudší než Němci, mají srovnatelnou kupní sílu, asi 16 miliard Euro ročně. Podniky nyní pracují na vytváření image s německou známkou. Např. Deutsche Bank se chce dostat k penězům zákazníků tureckého původu díky názvu "Bankamiz" - "Naše banka". Kromě toho nabízí "šariacké konformní" vklady, pro něž jsou tabu podíly ve firmách, kde se vydělává na vepřovém, tabáku, hazardních hrách nebo alkoholu.

Aby byl obraz islámu v Německu úplný, je nutné představit také Hassana Dabbagha, emotivního fundamentalistu, s volně rostlým plnovousem a zajíkavým hlasem, když se horoucně modlí. Je dokonalou karikaturou nesnášenlivého kazatele. "Všechno kromě nenávisti", káže Dabbagh ve své mešitě Al-Rahman v Lipsku, kam přišel před dvanácti lety jako otec tři dětí studovat medicínu. Oženil se a kvůli mešitě ukončil studium, doktorský titul však používá dodnes. Mlčí o svém věku i o tom, v jakém oboru titul získal.

Od té doby, co se tento konzervativní přívrženec salafíe objevil na obrazovce, každý s ním chce hovořit o ústavě a kamenování. Dabbagh to sice nepovažuje za pěkné, ale rozhodně se nad kamenováním nepozastavuje. Moderátorce Sandře Maischbergerové zdvořile vysvětluje, že jí nemůže podat ruku, neboť jeho víra mu zakazuje dotýkat se cizích žen - a Sabině Christiansenové vysvětluje, co vede mladé lidi ke kufříkovým bombovým útočníkům: "V televizi vidí, že jsou zabíjeny muslimské děti".

Dabbagh stále dokola opakuje, že odmítá jakoukoli formu násilí. Na internetu ale komentoval kamenování ženy, která zcizoložila, podle šaríe takto: "Tresty, které jsou v islámském právu, nejsou od nás, ale od boha, který nás stvořil. A také to nelze chápat tak, že kamenování platí jen pro ženy". Zjevně mu toto uklidňující zjištění stačí i jako další důkaz pro to, "že muž a žena jsou si před Alláhem rovni." Dabbaghovu mešitu navštěvující pravidelně 200 věřících sleduje úřad na ochranu ústavy ministerstva vnitra, ostatně "tak jako všechny", říká Dabbagh, "přestože proti nám nic nemají, ale to se nikdo neptá, jak se to snoubí s ústavou." Pod kontrolou tajných služeb jsou několik let také přívrženci Milli Görüs, neboť usilují o postupné vytváření paralelní společnosti.

Široko daleko žádná jiná mešita není a tak všichni chodí sem. Poslouchají kázání často plačícího Dabbagha. S očima zalitýma slzami káže v němčině jednou o Mohammedových karikaturách, o urážkách papeže a jindy zase srdceryvně roní slzy nad výbuchy násilí, které tyto události provázejí. Někdy si Dabbagh připadá sám jako papež: zůstává však nepochopen, každé slovo je převráceno. "Inšalláh, všichni proroci museli snášet toto nepřátelství." To, proč se objevuje na televizních obrazovkách častěji než představitelé DITIB, je jeho pitoreskní vzezření a projev. Kdo by chtěl poslouchat nudné funkcionáře jmenované oficiální tureckou vládou, kteří se distancují od šarí´i a kamenování. (Od turecké vlády dostali asi před rokem text oficiálního pátečního kázání o tom, že Západ vede křižáckou válku proti islámu a že by se každý slušný Turek měl učit korán a být dobrým muslimem).

Ve skutečnosti jsou to právě německé soudy a soudci, stojící mimo kontrolu úřadů na ochranu ústavy, kteří podporují vznik paralelní společnosti. Díky jejich rozhodnutím se muslimské dívky nemusí účastnit tělocviku a plavání, mohou zapomenout na třídní výlety a sexuální výchovu. To je šarí´a po dávkách.

Uznávaná arabistka Ursula Spuler-Stegmann se nad celou problematikou pozastavuje slovy: Je tohle snad znak naší "chuti vybočit" nebo "ochoty obětovat sebe sama", či spíše staromódní rasismus, převlečený do relativismu "dobrého člověka"? Neboť my neobětujeme sebe, ale cizí ženy, které nám jsou i přes německý pas naprosto cizí.

Anketa - září 2006, 501 dotázaných Turků, ve věku od 14 let:

46% si myslí, že německá a islámská pravidla nejdou dohromady, 52 % jsou opačného názoru, 2% neví.

45% si myslí, že se zhoršily vztahy mezi muslimy a ostatními skupinami občanů, 26% má pocit, že vztahy jsou lepší, pro 25% dotázaných se nic nezměnilo, 4% neví.

více než 77% mužů a 69% žen by přesto zůstalo raději v Německu

60% vidí USA jako nepřítele, 8% jako přítele, 26% ani jedna odpověď se nehodila.

53% by teď volilo SPD (levici) - jen 7% CDU (pravici), 30% neví, 6% zelené, zbytek je rozdělen mezi pravicové a levicové strany.

76% respondentů bylo věřících - 12% silně věřících - 12% nevěřících

asi 80% vidí politické a sociální důvody pro růst násilných konfliktů ve světě, o náboženských důvodech jsou pak nejvíce přesvědčeni mladí lidé.

Zda existuje zvláštní forma islámu v Německu kladně odpovědělo 68% dotázaných NE, 26% ANO, 6% NEVÍM

72% Turků a 73% Turkyň odpovědělo kladně na otázku, zda jsou jako muslimové v Německu akceptováni.

Spolupracovali: Marko Belser, Ingrid Eissele, Gerd Elendt, Flora Jädicke, Kuno Kruse, Oliver Link, Christian Parth, Fra
nziska Reich, Nikola Sellmair, Bernd Volland, Holger Witzel

Volný překlad z časopisu "Stern" 42/2006 (Die deutschen Gesichter des Islam), přeložila Olga Ryantová

www.eurabia.cz

Stefanie Rosenkranz