Z Neviditelného psa

LIBANON 2006: Dobrá zpráva pro Izrael
10. ledna 2007


Katastrofa může být i dobrou zprávou – pokud varuje ještě před větší katastrofou. Tak lze chápat židovský rok 5766 (administrativně křesťanský 2006). Nebyl pro Izrael šťastný kvůli 2. libanonské válce. Když skončilo prázdninové zabíjení v Libanonu, ihned se objevilo rychlohodnocení bojů: Hizballáh porazil izraelskou armádu (IDF), vítězný pat Hizballáhu atp. S odstupem času se ukazuje, že střetnutí je spíše dobrou zprávou pro IDF. Aniž to Hizballáh chtěl, ve stále eskalující měsíční válce nakonec odhalil směr růstu potenciálu a strategie ve vojenských i politických zdrojích.

1. Ne šok, ale zklamání
Od 12. července po dobu 34 (někdo uvádí 33) dnů od chvíle, kdy byli zajati dva izraelští vojáci na izraelsko – libanonské hranici, obyvatelé Izraele postupně pociťovali nejistotu až zklamání z toho, že údery velmi výkonného izraelského letectva nebyly schopny zastavit raketové útoky na židovské území.
Obyvatelé Izraele měli pocit, že nastalo na politické scéně váhání a zmatky. Raketové údery nepolevovaly a přitom armáda nepodnikla ofenzivu k obsazení libanonského pohraničí. Ofenzíva přišla jen několik dnů před příměřím vynuceným OSN, a byla tedy zbytečná.
Ještě horší bylo, že s příměřím, které OSN Izraeli vnutila, zajistila OSN Hizballáhu, že struktura jednotek a velení, ale i arzenál, to vše zůstalo funkční.
Lidé v Izraeli cítili, že IDF bránila území Izraele nedostatečně a prohrála i propagandistickou válku s Hizballáhem. Výsledek války byl absurdní: židovský stát byl kritizován ve světě za smrt civilistů a rozbombordované civilní objekty v Libanonu, přitom to byl důsledek boje s civilními bojovníky Hizballáhu v civilním prostředí.
Jestliže Izrael nezlikvidoval údery Hizballáh během tří dlouhých neděl, vznikl dojem, že je slabý, není schopen se vypořádat s gerilovou válkou a jeho bojová efektivita slábne. Na Blízkém východě vytvoření obrazu slabosti znamená brzkou porážku. Význam takové slabosti je v přivolání další války. To vzbuzuje nadšení u Arabů a nejistotu u Izraelců.
Aby toho nebylo málo, izraelští armádní rezervisté kritizovali nedostatečnou výbavu a zásobování jednotek, do kterých byli povoláni.

2. Co čeká izraelskou armádu
Co z konfliktu po 5 měsících pro Izrael plyne?
a) Zdokonalit prostředky radioelektronického boje a možnosti kódovaného přenosu informací na bojišti jako opatření proti „digitálním“ schopnostech (íránského) radioelektronického boje a odposlechu na bojišti Hizballáhu a Hamasu.
b) Pozemní jednotky IDF se zaměří při výcviku na kontaktní boj bez dostatečné letecké a dělostřeleckého podpory. Letectvo a dělostřelectvo nebude vždy v dostatečné míře po ruce, aby zasahovalo cíle gerily v prostoru 1 až 2 km čtverečních.
c) Záložní pozemní jednotky budou dovybaveny moderní výstrojí a výzbrojí, včetně neprůstřelných vest a přístrojů na noční vidění, aby byly sníženy ztráty povolaných rezervistů v boji s arabskými milicemi.
d) Vzroste ještě více význam vrtulníků a obrněných vozidel jako zásobovacích a sanitních dopravních prostředků. Vzrostou bojové ztráty transportních vrtulníků při plnění taktických úkolů, včetně zásobování.
e) Absolutní prioritou je vývoj protiraketové obrany Izraele na bázi laserů. Tato technologie jako jediná slibuje rychlé zaměření, dostatečnou účinnost v cíli a rychlé nové zaměření na další přilétající raketu. Až laserová protiraketové obrana bude schopná se vypořádat s balistickými střelami krátkého i středního dosahu, a provokace gerily raketovým bombardováním Izraele budou znemožněny. Do té doby hrozí neustále eskalující válečná krize rozpoutaná raketovým ostřelováním Izraele.
f) Pro Izrael je životně důležité čtyřiadvacetihodinové monitorování blízkovýchodního bojiště výzvědnými prostředky všeho druhu, od družicového sledování přes průzkumné lety a mimořádně důležité budou špionážní prostředky bez posádky.
g) Cíle gerily mají již strategický charakter. Útoky provádí ze svobodných území Libanonu pod arabskou kontrolou a z palestinských území. Boj s gerilou bude nutně i bojem proti dodavatelům výzbroje, tedy především proti Sýrii a Íránu. Izrael bude muset být schopen (pokud padne politické rozhodnutí) v dalším střetnutí typu „Libanon 2006“ zlikvidovat během 24 hodin i maximum syrského (na íránský nedosáhne) strategického potenciálu (letiště, sklady, velitelská centra, popř. elektrárny).
h) IDF musí být schopna současně vést boj na třech frontách: v oblasti libanonské hranice, na palestinsko–izraelské hranici i na Golanských výšinách. Hizballáh, ale stále více i palestinské gerily, jsou především prodlouženou rukou nejen agresivních islamistů, ale především syrských a íránských zájmů. Hizballáh v Libanonu lze v podstatě považovat o syrské expediční jednotky s libanonským mužstvem s íránským finančním a materiálním krytím.

3. Kořeny rozčarování
Rozčarování občanů, ale i politiků a vojáků v Izraeli po prázdninové válce znamená revizi dosavadního poznání. Izrael vstupuje do systémové změny. Dosavadní systém reakce na agresi se kvůli politické váhavosti zhroutil. Nastoupila fáze určení diagnózy.
Co se stalo?
Politici nedokáží včas reagovat na konfliktní situace, jejichž počet a různorodost narůstá.
Vojenským odborníkům se otevřel konflikt s digitální gerilou ve světě přerozdělování moci, ve kterém palestinský problém se stal panarabskou protiamerickou záminkou.
Izraelské elity se musí vyrovnat se sílící konfrontací. Musí se naučit spolupráci na daleko vyšší úrovni, nejen technologické, ale i sociální, anebo emigrovat. Izrael přežije jen při vyšším stupni společenské integrace. Izrael bude muset obětovat více, než kolik získá - včetně opuštění většiny osad na palestinském území, aniž se za to dočká jakéhokoliv vděku. Nelze vyloučit, že více lidí bude uvažovat o emigraci z Izraele, než o přistěhování do země zaslíbené. Není od věci připomenout, že letos ministerstvo pro imigraci zahájilo kampaň, která má povzbudit Izraelce, kteří emigrovali z Izraele, k návratu. V současné době žije mimo Izrael 700 000 Izraelců, z toho 60% z nich v Severní Americe. Během roku 2005 se jich vrátilo zpět do Izraele jenom 4 200.
Současně s tím panuje “universální“ skepse o možnosti vyřešit tento konflikt. Ve stati The Current Conflict z 21. července 2006 (Congressional Research Service of the Library of Congress, Washington, DC, US), tedy uprostřed konfliktu, bylo prorokováno, že problém nevyřeší ani možná okupace po vzoru roku 1982. Porážka gerily se rozplyne v patovou situaci, protože gerila se těší silné místní podpoře a může se rozptýlit mezi okolní obyvatelstvo. Neblahé zkušenosti s tím jsou z Iráku a Afghánistánu.

4. Komentáře jako nedorozumění
Nepochopení toho, co se dělo na hranicích Izraele a Libanonu, ukazují komentáře z doby těsně po 2. libanonské válce, kdy bylo hlavní otázkou, zda výsledek boje byl selháním IDF. Podívejme se na jeden zcela typicky nesmyslný komentář z Hospodářských novin (Adam Černý: Čas na účty za libanonskou válku, 17.8.2006):
Uvádí následující: „Ozbrojenci "strany boží" vedli svůj boj i z bunkrů ukrytých desítky metrů pod zemí, vybavených elektronikou. Během šesti let, kdy Izrael vyklidil jih Libanonu, se na válku důkladně připravovali. Před vládou Ehuda Olmerta a jejich generálním štábem stojí nepříjemné otázky: Jak to, že se pustili do boje a nevěděli, jak je nepřítel připravený?“
S jednoduchou otázkou komentátor nevystačí. Využívání taktiky bunkrů bylo Izraelcům sice známo, ale přesné informace o současných podzemních systémem bylo možné získat jen infiltrací do míst, kde byly zřizovány. Tato možnost byla značně omezená, přesto ne zcela.
Jedním ze zajímavých úspěchů je likvidace íránských raket Zelzal. Těchto raket s doletem 210 km měl Hizballáh údajně jen 3 – 4 kusy. Omert 28. srpna uvedl, že letectvo Izraele tyto rakety zlikvidovalo 12. července v prvních 34 minutách války. Izrael tudíž věděl o jednom z největších tajemství Hizballáhu. Vystřelením těchto raket např. na Tel Aviv by uštědřila libanonská milice Izraeli ohromný políček. Význam útoku by byl především symbolický, protože škody by byly malé. Hizballáh jednal po útoku s mírnou nepříčetností. Zadrženi a vyslýcháni byli všichni, kdo žili poblíž ukrytých raket a utajených velitelství v oblasti Balbeku.
Kontrarozvědka Hizballáhu se zaměřila také na okolností útoku izraelského komanda na nemocnici Dir al Chma v Balbeku a na úder izraelského letectva na kopce severozápadně od Balbeku, kde bylo hlavní velitelství Hizballáhu a štáb rozvědky, oboje pečlivě ukryto v podzemí, a přesto odhaleno.
Vybudování podzemních bunkrů a odpalovacích zařízení u libanonsko-izraelské hranice při dodržování konspiračních pravidel znamenalo pro Hizballáh omezení možnosti IDF použít efektivně letecké a dělostřelecké bombardování. Šanci měla především pěchota v okamžiku odhalení podzemních pozic a pevnůstek - čili v kontaktním boji, bez většiny výhod, které poskytuje moderní armáda. Bunkry a podzemní pozice byly pečlivě skryté. Vždyť např. až 26. srpna objevili vojáci na izraelsko–libanonské hranici vchod do jednoho bunkru pouhých 350 metrů od hranic. V bunkru byla nalezena moderní technika včetně systému spojení. Chodby bunkru se rozprostíraly na ploše 2 km čtverečních.
Izrael se setkal také s novým fenoménem. S gerilou vyzbrojenou nejmodernějšími prostředky velení a komunikace. Vize se stala skutečností: civilisté, když dostanou do rukou odpovídající techniku, se stávají odolnou válečnou silou, silnější než (libanonská) armáda.
Hlavním důsledkem 2. libanonské války bylo, že Hizballáh ztratil technický moment překvapení.
Letecké údery Izraele jako odpověď na únos dvou vojáků byly natolik intenzivní, že Hizballáh, aby neztratil tvář, musel vypouštět na Izrael stále více raket. Odpovědí byly další údery a narůstaly i civilní ztráty. To sice bylo pro Hizballáh přínosem, protože z Izraele se stal zabíjející netvor. Na druhé straně ale došlo k tomu, k čemu nemělo z hlediska gerily dojít. K eskalaci konfliktu na nejvyšší možnou úroveň a k pozemní operaci. Válečná mašinérie gerily musela být plně uvedena do chodu, aby neztratila před veřejností tvář. Tím Hizballáh rozkryl svůj způsob zabezpečení velení a boje. Skrývané taktické i strategické postupy byly náhle známy.

4.1. Boj s digitální milicí
Komentátor Černý dále napsal: „…A jaké závěry vyvodit z poznání, že se otřáslo jedno z dogmat, o něž se izraelská politika opírala - totiž, že rychle a účinně odrazí jakýkoli útok, nebo mu dokonce předejde? Tsahal přitom neválčil s pravidelným vojskem některého arabského státu, ale s milicí.“
Dlouhé dny reagovala armáda na raketové útoky prakticky jenom leteckými údery. Pozemní operace byly zahájeny pozdě. Ale to byl důsledek především politického rozhodnutí. Pozemní jednotky IDF tím ztratily drahocenný čas, který mohly využít proti Hizballáhu do doby vyhlášení příměří.
Argument, že schopnosti IDF deklasovalo, že se nestřetl s pravidelným vojskem, ale jen s milicí, je zavádějící. Výzbroj a organizace Hizballáhu je na úrovni armádních jednotek a milice je silnější než oficiální libanonská armáda.
Výzbroj šíitské milice typu „Hizballáh 2006“ naznačuje, k jakému dochází přezbrojení.
Automatické zbraně a pancéřovky proti obrněným transportérům a pro boj s nepřítelem ukrytým v budovách jsou samozřejmostí.
Nastoupily moderní protitankové řízené střely částečně využitelné i proti vrtulníkům.
Milice bude dovyzbrojena přenosnými protiletadlovými řízenými střelami proti nízko letícím letounům.
Bezpilotní průzkumné letounky jsou již používány, rakety k úderům do hloubky několika kilometrů až k hranici 100 km jsou k dispozici.
Moderní komunikační zařízení odolné proti rušení vytváří z gerily digitální milici.
Válečné akce v Libanonu ukazují, že se do nich může pustit kdokoliv, kdo má přístup k moderní technice, nejen pravidelná armáda.

4.2. Neznalost základem hodnocení
Adam Černý v komentáři dále píše: “Lekce, o které se bude nejvíce diskutovat: poprvé od konfliktu ze září 1973 byla izraelská armáda svým nepřítelem zaskočena. Ukázková odpověď na salvy raket a únos izraelských vojáků se nezdařila. Kaťuše až do vyhlášení příměří létaly po stovkách a do tanků Merkava, jež v roce 1982 projížděly Libanonem takřka bez odporu, dělaly díry rakety, které dodaly Írán a Sýrie.“
Co znamená, že byla IDF „zaskočena“? Nic. Vedení Izraele se příliš dlouho odhodlávalo k ráznému pozemnímu protiúderu – to by byla reálná výtka na adresu politiků. Vedení Izraele sázelo na letecké řešení situace. Zaskočen byl naopak Hizballáh. Nepočítal s tak razantní reakcí Izraele. Šéf organizace Hizballáh šejch Hassan Nasrallah se vyjádřil, že "kdybychom bývali věděli, že únos vojáků povede k tomuto, určitě bychom to neudělali," řekl v rozhovoru v libanonské televizi.
Neschopnost Izraele vidí komentátor Černý v tom, že „kaťuše až do vyhlášení příměří létaly po stovkách“. Izrael odhaduje počet raket ve výzbroji civilních ozbrojenců Hizballáhu na 12 000 - 13 000, ale jenom 309 raket bylo izraelskou armádou zničeno a vystřeleno jich bylo 3970. IDF nemohla a nebude moci ani v budoucnu zabránit v drtivé většině odpalování raket. Budiž jen útěchou, že nejvíce raket mají ozbrojenci v Libanonu, a to raket s krátkým doletem. Proto se izraelská armáda snaží co nejrychleji dostat do výzbroje protiraketové systémy schopné zaměřit a sestřelit rakety, které náhle vylétnou ze vzdálenosti několika desítek kilometrů. Existující protiraketové kanóny zaměřované radarem pokrývají jen vzdálenost několika málo kilometrů. Ochrání jen jednotlivé objekty. Experti sázejí spíše na vyvíjené laserové zbraně.
V roce 2006 „katuše“ nelétají jen několik málo kilometrů. Rakety Fajr-3 dopadaly většinou do vzdálenosti do 43 km, ale Fajr-5 dosáhly 75 km. Nazeat 6 dolétne až do 90 km a Zelzal 1 dokonce 125 km, čili mohou dosáhnou Tel Avivu. V případě použití Zelzal 2 by byl dolet zhruba 210 km.
Komentátor také napsal: „…a do tanků Merkava, jež v roce 1982 projížděly Libanonem takřka bez odporu, dělaly díry rakety, které dodaly Írán a Sýrie.“ Komentátor psal o něčem, o čem nevěděl vůbec nic. V červnu 1982 při invazi do Libanonu proti palestinské OOP byl postup IDF velmi komplikovaný. Armáda byla zvyklá především na boj v otevřeném terénu. V Libanonu se pohybovaly jednotky převážně v horách a v městech. Již tehdy se probojovávaly izraelské jednotky úzkými cestami a obcemi, ve kterých bylo mnoho bunkrů. Již tehdy musely postup pěchoty doprovázet neustálé útoky letectva a palba z válečných lodí kotvících u pobřeží. V zastavěných oblastech se jednotky IDF učily doslova za pochodu bojovat v městské zástavbě. Tanky, protože byly příliš zranitelné pancéřovkami, musely zmizet z čela útoku, nastoupila pěchota. I v roce 1982 se projevily problémy s dodávkami zásob a munice a musely být využívány ve větší míře k dopravě vrtulníky. Aby IDF ochránila tanky před velkými ztrátami, poprvé se objevilo v tomto tažení přídavné reaktivní pancéřování a zaznamenalo velký úspěch. Proto psát o tom, že v roce 1982 projížděly tanky Merkava Libanonem takřka bez odporu, je slušně řečeno komické.
Během prázdninové války v roce 2006 bylo 47 tanků Merkava zasaženo raketami a dva zničeny nástražnými pozemními bombami. V důsledku zničení tanků padlo 33 izraelských vojáků. Zasažení tanku ale neznamená vždy jeho zničení. Část tanků se po opravách vrátila zpět k jednotkám. Ztráty posádek ze statistického hlediska dosáhly v průměru jen necelých 20 % osob z celkového stavu osádek zasažených tanků. Tanky Merkava opět prokázaly svoji odolnost, ale vůči nejmodernějším protitankovým střelám jsou i velmi odolné Merkavy zranitelné.

5. Záložáci kritizují armádu i vládu
Hlasitá kritika postupu vlády a armádního velení se stala nebývale hlasitou i díky zkušenosti hlasu lidu – rezervistů. Podívejme se na svědectví rezervisty Avi Aškenaziho:
Byl 3. srpna v noci povolán jako zdravotník k pěší brigádě. V jeho skupině byl chirurg, ortoped, anesteziolog, saniťáci a řidič. Odjeli na jednu ze základen na severu Izraele a doprovázeli vojáky v libanonském pohraničí.
Na nedostatky ve výstroji si nemohli na rozdíl od jiných stěžovat, měli i nový obrněný transportér pro zdravotní dopravu. Jejich úkolem bylo např. ošetřit osádku tanku zasaženého protitankovou raketou. Dva tankisté byli těžce raněni. Bojovníci Hizballáhu se snažili zlikvidovat raněné i zdravotnické vozidlo s osádkou. Ostřelovali i vrtulníky, které přilétaly pro raněné. Již druhý den generální štáb rozhodl, že vrtulníky poletí pro raněné až v noci. Zdravotníci museli odvážet raněné sami, aby nedocházelo k prodlení.
Tato situace změnila (zpomalila) chod bojových operací. Armáda nemohla dopustit, aby nebyla šance ošetřit včas větší množství raněných. V zásobování bylo absolutní prioritou střelivo, potom voda a nakonec jídlo.
Hizballáh při ostřelování izraelských pozic a Izraele zneužíval křesťanských vesnic. Izraelští generálové odmítali hru Hizballáhu, aby tyto vesnice ostřelovali, protože křesťanští obyvatelé vesnic byli živými štíty pro desítky bojovníků Hizballáhu. Někteří vojáci ale nebyli s váhavostí generálů spokojeni. Tolik rezervista Avi Aškenazi (24.8.2006 Inopress).

5.1. Nespokojenost generálů a nespokojenost s generály
Cílem gerily Hizballáhu je využívat civilistů jako maskování a živých štítů. Proto museli Izraelci vyzývat obyvatele obcí, aby opustili své domy. Tím byly zbržďovány akce, pomalé bylo i zajištění odsunu raněných z bojiště kvůli opatrnému nasazování vrtulníků. Přesto 1000 letů vrtulníků izraelského letectva bylo zaměřeno na vyhledávání a záchranu osob a 1200 bylo dopravních letů a dalších 2000 letů bojových.
V článku „Záložáci vzkazují Halutzovi: Připravil jste nás o vítězství“ se 21. srpna v izraelském tisku objevila kritika leteckých operací. Bývalý velitel vzdušných sil a dnešní náčelník generálního štábu generálporučík Dan Halutz řekl na počátku svého působení, že si představuje novou technologickou armádu, která by omezila potřebu pěšího vojska. V článku je uvedeno, že se opravdu spoléhal na vzdušné síly v prvních několika dnech odplaty za útoky Hizballáhu. Zpráva v New York Times 20.8. citovala nejmenovaného vyššího velitele, který řekl, že armáda chybně uvažovala, když zastavila palbu po dvou týdnech vzdušných útoků. Když válka pokračovala déle než kdokoli očekával, chyby v poli se staly zřejmými. Někteří piloti izraelských stíhacích bombardérů F-16 údajně stříleli mimo cíle, protože se obávali, že zasáhnou v domech civilisty.
Již při útoku letadel NATO na Jugoslávii v roce 1999 se ukázaly limity leteckého bombardování. Nebýt vzrůstající opozice proti Miloševičovi, mohlo ničení Jugoslávie leteckým bombardováním skončit krachem, protože nedošlo k oslabení armády. Bombardováním trpěli především civilisté. Také druhá irácká válka ukázala, že impozantní rychlé vítězství moderní armády může tuto armádu přivést až na pokraj krachu irácké mise, pokud armáda musí čelit gerile. Od ukončení irácké války zemřelo v Iráku šestkrát více vojáků protisaddámovské aliance, než kolik jich přišlo o krk v průběhu války.
Přílišný důraz na letecké údery se odrazil v podcenění výzbroje a výstroje záložáků. U některých jednotek byl takový nedostatek vybavení, že manažeři HaPoalim banky (největší banka v Izraeli) darovali vojákům 400 neprůstřelných vest za více než 80 000 dolarů. Vojáci základní služby i záložáci žádali přátele i zaměstnavatele o zaslání vojenských bot a ručníků.
Boj v Libanonu ukázal, že čas pěchoty se vrací a to znamená velké investice.

5.2. Šaronův stín
Po ukončení bojů byl kritizován i tehdy již polomrtvě ležící předchozí ministerský předseda a generál Ariel Šaron. Podíl na rozpačitém výsledku libanonské kampaně podle kritiků má i Šaron nevhodným výběrem nejvyšších představitelů armády, kteří stále více politikařili a připravovali se na budoucí vstup do politiky, než aby hleděli na co nejlepší přípravu armády k boji.
Generálové frontového státu jsou v dvojím ohni: musí se připravovat na příští válku a zároveň bojovat s představami vlastních politiků. Projevila se iluze tzv. civilního vedení armády. V demokratických zemích je módou mít civilního (politického) ministra obrany. Jedná se pouze o módu, protože i ministr - vojenský odborník je součástí civilního týmu a přenáší civilní politické úkoly (společenskou objednávku) na armádu. Ministr – vojenský odborník může přímo na vládní úrovni korigovat představy civilních ministerských kolegů. Pokud je vojenským odborníkem i předseda vlády, je to pro vedení frontového státu nebo mocnosti vhodnější. Vojáci v nasazení armády vidí především problém. Hledí na situaci realističtěji než politici.
Šaronova zdravotní krize v roce 2006 vynesla do popředí Ehuda Olmerta, bývalého primátora Jeruzaléma a muže s velkou politickou a poslaneckou zkušeností, ale bez vojenské minulosti. Veteránský odborový vůdce Amir Perec dostal křeslo ministra obrany, protože vláda se opírala o alianci mezi Perecovou Stranou práce a Kadimou, stranou založenou Šaronem, kterého vystřídal kvůli nemoci Olmert.
Éru Šarona lze hodnotit kladně. Z jeho strany se nejednalo o (pro Izrael) nevýhodné ústupky. Nebojoval za mír, ale za bezpečnost Izraele. Na Šaronově defenzivě vůči Palestincům, tedy i opuštění oblasti Gazy, není nic v rozporu s jeho pověstí jestřába a buldozeru. Chtěl klid na izraelském území.
Lze předpokládat, že o prázdninách 2006 by Šaron nepromrhal čas konfliktu pouze vedením leteckých úderů proti odpalovačům islámských raket. A nedopustil by se těžké chyby a střet s Hizballáhem by neprezentoval jako boj o návrat dvou odvlečených izraelských vojáků. Neboť šance takovým způsobem získat zpět rukojmí, je nulová.

5.3. Válka generálů
Olmertův plán stahování z arabských území ovlivnil jeho rozhodování v libanonské krizi. Vedením války jen ze vzduchu se chtěl vyhnout okupaci jihu Libanonu. Později povolil jen vpády do přesně určených oblastí s následným stažením. To nepomáhalo. Následovalo zcela neefektivní povolení kilometrové nárazníkové zóny a začaly výpady nejprve v rozsahu do pěti kilometrů, pak až k řece Litani, ale jen dočasně. Bylo to v podstatě mrhání silami. Olmer zaměnil cíl za prostředek. Prostředkem k ochraně Izraele před raketami byl po eskalaci raketových útoků co nejrychlejší postup k řece Litani a likvidace Hizballáhu v této oblasti. Politický cíl (vyhnout se okupaci) přehlušil vojensky jediné rozumné obsazení území po řeku Litani a tím zamezení vystřelování raket z libanonského území.
Olmer nedokázal z libanonské války vytěžit ani minimum úspěchu. Generál ve výslužbě Uzi Dajan, ředitel odboru pro vrácení zajatců, odsoudil zrušení izraelské blokády Libanonu bez toho, že by došlo k vrácení dvou unesených izraelských vojáků.
Generálporučík v záloze Moše Jalon, který byl předchozí vládou fakticky donucen k odchodu, řekl, že závěrečné boje libanonské války neměly žádnou vojenskou hodnotu, protože muselo následovat stáhnutí zpět kvůli rezoluci OSN.
Dva vysocí izraelští generálové v polovině srpna rezignovali - velitel severního okruhu Udi Adam a velitel středního okruhu Jair Naveh. Naveh v rámci rezignace přímo nekritizoval vedení války, ale údajně se ho dotklo, že s ním náčelník generálního štábu postup na libanonské hranici nekonzultoval a při nasazení jednotek docházelo k chybám..
Napjaté vztahy Adama s Halucem se projevily již v den zahájení války, 12. července 2006, kdy Adam odmítl Halucův příkaz odvolat velitele galilejských sil brigádního generála Gala Hirše a pohrozil svojí demisí pro případ, že Hirsch bude odvolán. Hirš v listopadu oznámil svůj odchod z armády v reakci na zprávu o výsledcích vyšetřování. Byl označen odpovědným za únos dvou izraelských vojáků Hizballáhem. Oba záložáci byli uneseni, když teroristé Hizballáhu zaútočili na jejich vozidlo na stanovišti izraelské armády u mošavu Zar´it na izraelsko-libanonské hranici. Při útoku byli zabiti 4 další vojáci a další 4 byli zabiti poté, když jejich tank při pronásledování únosců najel na nastraženou minu.
Vyšetřovací komise obviňuje Hirše, že selhal, ale také obsahuje seznam předchozích pokusů o únosy, které byly zmařeny. Hirš měl podle komise své jednotky automaticky uvést do nejvyššího stupně pohotovosti po únosu vojáka v Gaze, dva týdny předtím. Vzhledem k situaci na libanonské hranici by do nejvyššího stupně pohotovosti musely být jednotky uváděny v podstatě nepřetržitě, protože signály agresivity gerily byly dlouhodobě. Nejvyšší stupeň pohotovosti je ale v jednotkách z hlediska únavy a nákladů neudržitelný.
Teroristé jsou téměř vždy ve výhodě: mohou plánovat dopředu a jsou vždy o krok před bezpečnostními silami, na které útočí. Plánují úder na jediný bod, zatímco bezpečnostní síly musí být ve střehu po celé dlouhé hranici. O tom, že se hledal především formálně obětní beránek, svědčí, že náčelník generálního štábu Haluc požádal Hirše, aby stáhl rezignaci.
V reakci na Adamovo odstoupení bývalý ministr obrany Binjamin Ben-Eliezer, který z armády odešel v hodnosti brigádního generála a v Olmerově vládě je ministrem za Stranu práce, vyzval náčelníka generálního štábu Haluce k odstoupení. Měl jako Adam i on vyvodit z války osobní zodpovědnost.
Generálmajor Jiftah Ron-Tal (velitel pozemních sil) byl z armády vyhozen v říjnu, protože uvedl, že přípravy na stahování z osad na palestinských územích se uskutečnily za cenu nedostatku bojového výcviku, což přispělo k selhání izraelské armády v Libanonu. Generál se především stavěl negativně k vyklizení osad. Uvedl, že ke kritice se odhodlal s těžkým srdcem, protože s armádou je spojeno 32 let jeho života.
Poslanec Arije Eldad (generál vojenské lékařské služby v záloze) při kritice vedení armády hovořil o „mlčení nosorožců“ a spolu s poslancem Effi Ejtanem poukazovali na osud, který za kritiku stihl generála Ron-Tala.
S kritikou války jsou zároveň vyřizovány politické účty. Nelze se divit, že se oba poslanci ztotožnili s kritikou generála Ron-Tala o vyklízení osad. Člen sněmovny - Knessetu - Arieh Eldad byl jedním z osadníků z nuceně vyklizených dvou osad v Samaří. Do osady Sa-Nur se přestěhoval několik měsíců před vyklizením. U ilegální osadnické výspy Amona na severu Jeruzaléma došlo na přelomu ledna a února 2006 k násilnému střetu osadníků s bezpečnostními silami a mezi 250 zraněnými byli i poslanci Arije Eldad a Effi Ejtan. Proto je třeba brát kritiku IDF vyslovenou politiky s rezervou.