7.4.2004
Čeká dnešní islám na svého Jana Křtitele?
Martin Škabraha
Následující úvaha není odborným pojednáním. Nevychází z žádného politologického nebo religionistického rozboru. Poněkud svévolně zachází s historickým kontextem, neboť je postavena na analogiích (lze ovšem myslet jinak?). Spíše než čímkoliv jiným je pokusem rozšířit náš „horizont možného“, nadhodit s vědomou ledabylostí a diletantstvím otázky a ukazatele, které možná nikam nevedou. Stejně tak ale není vyloučeno, že se náhodou do něčeho podstatného trefí.
 
Byl to Francis Fukuyama, kdo řekl ZDE, že dnešní islám stále ještě čeká na svého Luthera, tj. na reformaci, která by v jeho rámci zrelativizovala některé principy, zejména vazbu klíčových oblastí společenského dění na centrální náboženskou autoritu, nezřídka zaštítěnou státem. Znamenalo by to, že islámské society by mohly vykročit směrem k liberálnímu, západnímu stylu života, který je typický sekularizací – oddělením ekonomiky, politiky, vědy, umění a elementární etiky od náboženské víry. Ta je na Západě chápána jako soukromá věc, což chrání společnost od fundamentalistických snah vnucovat své pravdy ostatním. „Jinověrci“ jsou – při dodržování ústavních pravidel – tolerováni, byť i jen proto, že každý má právo na určité bláznovství.

Kdyby se islám s takovýmto řešením vztahu mezi náboženskou Pravdou a reálným životem smířil (což by znamenalo např. zásadní přehodnocení role tradičního práva šaría), nedělalo by nám takový problém s ním komunikovat. Muslimové by byli vcelku snadno začlenitelní do moderní společnosti a samotný islám by se možná stal lákavější i pro člověka západního původu.

Pomineme-li otázku prosté (ne)pravděpodobnosti islámské reformace a otázku míry islámské tolerance (která je možná větší, než si myslíme), narazíme u výše zmíněné myšlenky na nemalé problémy týkající se nikoliv islámu, ale nás samotných. Především je tu předpoklad, že dějiny pozitivně směřují k liberální sekularizované společnosti. Je to – i když se omezíme jen na Západ – opravdu tak jednoznačné? Nevytváří technický a vědecký pokrok naší hypermoderní civilizace, svou podstatou zdánlivě „ateistický“, zároveň prostředí, v němž se naléhavě vrací náboženské otázky?

Nepřináší globalizace a její vykořenění z dosavadních národních a lokálních vazeb potřebu nového zakotvení, nové autority a nového mýtu? Neobnovují akty jako klonování či vytváření umělé inteligence pradávný strach ze vzpoury proti bohům a z následného nebeského hněvu? A konečně: neotřásá neustálé a všudypřítomné nebezpeční války a terorismu naší konzumeristickou důvěrou v tento svět a jeho požitky?

Otázkou může být ale i samotná sekularita západních společností. Nejde jen o to, že většina obyvatel Západu věří ve víceméně tradiční kulty. Jde také o to, že samotná liberální vize světa, onen demokratický idealismus lidských práv, může stěží zapřít své náboženské kořeny. Hodnota individuálního lidského života je neoddělitelná od křesťanské tradice zpovědi, osobní modlitby, osobního čtení bible a samozřejmě jedinečné nesmrtelné duše. Zřetelně je to vidět na pojmu „zločin proti lidskosti“. O jakou „lidskost“ jde? Nepředpokládá se tu pohled ze zorného úhlu věčnosti, pohled, jakého žádný smrtelník není schopen? Nikdo z nás neumí vidět „lidství“ jako takové – vždy vidíme jen tu či onu komunitu, toho či onoho jednotlivce. A pokud se uchýlíme k na první pohled neutrálnímu zdůvodnění abstraktní všelidskou „přirozeností“, ocitneme se v dalším kroku tam, kde jsme byli: jak je totiž dána ona „přirozenost“? Před jakou instancí jsme si všichni opravdu rovni, když každý z nás je jiný; pokud chceme definovat onu společnou podstatu, „lidskost“, dostáváme se do nepřekonatelných rozporů (je např. „přirozené“ být homosexuál?). Buď nebudeme „lidskost“ definovat vůbec – a pak se musíme vzdát ideje universálních lidských práv; anebo se budeme muset odvolat na něco absolutního, na nějakou „nadlidskou“ a „nesmrtelnou“ veličinu. Tu pak můžeme nazývat všelijak, vždy ale budeme kroužit kolem pojmů „Bůh“, „bohové“ a „božství“. Bez onoho „Něčeho“ nejsme schopni definovat nic jako „nedotknutelnost“ (života jednoho každého z nás) – „nedotknutelné“ totiž v posledku neznamená nic jiného než „posvátné“, které je nutně božského původu.

Koneckonců, země, která je vnímána jako vůdčí reprezentant západní civilizace, vede svůj boj za svobodu a demokracii světa právě ve jménu Božím. Při pohledu zvenčí se tak její na první pohled konzumeristický, tj. „světský“ způsob života, blahobyt, jenž má sotva srovnání, může jevit jako velkolepá hostina k oslavě jakéhosi zvráceného boha „kenánského“ ražení.

Nejde tedy jen o to, že v komplexu nejpalčivějších otázek dnešního světa se nevyhneme náboženským tématům. Jde především o to, že už při pouhé snaze o formulaci oněch otázek se dříve či později opřeme o nějaké náboženské reziduum. Kde jsou lidé, tam jsou i bohové.

Ale zpět k úvodní poznámce o tom, že islám stále ještě čeká na svého Luthera. Je to myšlenka, ve které zaznívá víc, než je při prvním setkání zřejmé. Především je tu možnost příchodu něčeho nového, nějaké změny; hlásí se tu budoucnost v silném slova smyslu, totiž jako původní prostor pro lidské „kdyby“. KDYBY totiž přišel islámský Luther, byli bychom v jistém smyslu VYSVOBOZENI ze stavu, v němž se nacházíme a který je vzhledem k islámu příznačný nebezpečím a hrozbou. Možnost přicházejícího nebezpečí, vyjadřovaná jako „střet civilizací“, je v myšlence o příchodu islámského Luthera alternována jinou budoucností – budoucností smíru, nadějí na svržení břemena „svaté války“, které nyní musíme nést. Nesporně náboženský charakter budoucnosti, který je v pojmech „naděje“ a „vysvobození“ implikován, nás ale opravňuje myslet onu možnost ještě radikálněji – a vlastně původněji.

To, co přichází s možným Lutherem, je totiž mesiášství, spása, která k nám – možná – sestupuje. Tak jako byl Luther kdysi PROMĚNĚN slavným „zážitkem ve věži“, jemuž byl do jisté míry pasivně vystaven, tak i samotné mesiášství – ba ještě silněji – uvrhává člověka do nutnosti ustoupit a v úctě nechat vyvstat to, co přichází a čeho slovy Jana Křtitele „nejsem hoden“ – i kdybych vynikal všemi lidskými ctnostmi. I proto by se každé příští mesiášství muselo vymykat předpokladům a kalkulacím své vlastní tradice, která je – především svou terminologií – (židovsko)křesťanská. Muselo by to být jiné mesiášství, tak jiné, že by nás možná i uráželo a zuřivě bychom je odmítali.

Popusťme uzdu svým myšlenkám a představme si dva světy: ten dnešní, zejména islámský, a ten na počátku letopočtu, v němž se odehrál novozákonní příběh. Nepodobá se současný islám se svým „osvobozeneckým“ bojem proti Impériu, jímž se legitimují jeho fundamentalismy, judaismu v prvních desetiletích „po Kristu“? Ona doba znala povstalce Zélóty, kteří roku 74 v pevnosti Masada raději zvolili hromadnou sebevraždu, než aby se vzdali obléhatelům. Jak odlišit takové odhodlání od fanatismu? Jde to vůbec? Jiní židovští nacionalisté, známí jako sicarii („muži s dýkou“), vraždili tehdy všechny, které považovali za nepřátele Izraele. Lze to odlišit od terorismu? Vedli válku proti Impériu, které je zbavilo politické svéprávnosti; „pohanskému“ panovníkovi ve vzdálené Metropoli byly odevzdávány izraelské daně, což uráželo jejich Boha – a proto byla jejich válka „svatá“…

A v této době, za časů bezohledného, avšak (přiznejme to) civilizovaného a civilizujícího Impéria, do prostředí, v němž bujely nálady k radikálnímu ozbrojenému odporu, právě sem vstoupil Mesiáš – ne ovšem proto, aby válčil, ale proto, aby znovu probudil v člověku vědomí jeho božského původu. Ti, kteří jej následovali, byli zprvu vnímáni jako „židovská sekta“, byli řazeni k těm, z nichž pocházeli geriloví odpůrci Impéria – a i proto mohli být obvinění z požáru Metropole: jejím obyvatelům připadalo uvěřitelné, že to byli oni, křesťanští žháři, kdo zaútočil na jejich civilizaci…

A navzdory této své pověsti to byli právě oni, kdo později ovládnul samotné Impérium. Zbavili se svého výlučně židovského původu i snu o vítězném Kristu, který v dohledné době rozmetá svět, úpící pod římskou děvkou, a definitivně rozřeší spor Dobra a Zla. Jak to bylo dál, to všichni víme.

A zkusme si nyní představit dnešního – přesněji: zítřejšího – Mesiáše. Není ve středu křesťanů ani židů, ale muslimů, bloudících ve stínu nového Impéria mezi rezignací a fanatismem. Zkusme si představit, že stoupenci tohoto Mesiáše, popraveného jejich vlastními farizeji, ze sebe brzy setřesou nálepku islámské sekty a pomalu začnou pronikat do nitra Impéria. Jejich Pavel najde cestu, jak sloučit původního islámského ducha s myšlením „nevěřících“, a nabídne světu novou víru. Nebude to víra v nového Boha, ten bude stále stejný (i když zároveň jiný!), bude však přítomen nějakým novým, bezprostřednějším způsobem, bude promlouvat novým jazykem. Lidé budou mít už dost boha, jenž sídlí v dnešním Kapitolu, budou unavení z uřvaných TV kazatelů a z poselství „Urbi et orbi“, prodávaných na DVD. Nová víra bude čistá a upřímná a bude se šířit prostou silou myšlenky. A ovládne celé Impérium, které už se v té době možná bude rozpadat. Na jeho troskách pak povstane nový svět.