13.4.2004

Předsmrtné křeče islámu:

"Dej mi čouda" - o rozpadu muslimských hodnot
Muslimští přistěhovalci [na Západ] nehledali nový způsob života. Předpokládali, že budou moci pokračovat ve svém dosavadním způsobu života, jen že budou bohatší. Neočekávali ani nechtěli nevyhnutelné kulturní napětí, vzniklé v důsledku přechodu do jiné civilizace, a v žádném případě je ani nenapadlo, že v dlouhodobé perspektivě nebudou schopni udržet svou kulturu a náboženství při životě. Starší generace si nyní uvědomuje, že ani vnějšková konformita vůči tradičnímu způsobu oblékání a chování u mladých 'muslimů' už není zárukou, že vnitřně přijímají islám. Nedávno jsem čekal na taxíka před nemocnicí v britském městě, kde žiju, vedle mě stály dvě mladé ženy, plně zahalené v muslimské burce, byly jim vidět jen oči. Jedna řekla druhé: "Hele, dej mi čouda, už to nemůžu vydržet." Jakmile prostředí přestane vyvíjet na tyto dívky tlak, přestanou okamžitě nosit muslimský oděv.

Všichni, kdo žijí v takovýchto britských městech, se nutně musejí ptát, zda islám obsahuje nějaké hodnoty - kromě instinktivního vědomí, že jakmile je jednou zahájena sekularizace, vzniká nezastavitelná řetězová reakce - a tak není islám přizpůsobitelný modernímu světu. To jsou argumenty Theodora Dalrympla, které shrnujeme.
 
Potíž je, pokračuje autor, že si islámský svět uvědomuje, že bez ropy je zcela irelevantní a zaostalý. Jeho zaostalost pociťují islámisté jako hluboké ponížení, a důkazem je to, že celý arabský svět bez ropy znamená pro většinu ostatního světa daleko méně než finská telefonní společnost Nokia.

Hlavním problémem je, že islám nedokázal provést odluku církve od státu. Na rozdíl od křesťanství, jehož existence byla v prvních stoletích ilegální, a tak byla od státu zcela zjevně odloučena, islám byl od samého začátku církví i státem, nedělitelnou světskou i náboženskou autoritou.

Prorok Mohamed bohužel nezanechal svým následovníkům žádné uspořádání, jak by měli být vybíráni předáci islámského náboženství. A ke schismatu došlo hned po Prorokově smrti - někteří jeho stoupenci - dnešní sunnité - následovali Mohamedova tchána a někteří - dnešní šiité - následovali jeho zetě. Další potíží bylo, že legitimitu světské moci mohl vždy v islámu zpochybnit někdo, kdo o sobě tvrdil, že je nábožensky čistší než dosavadní vládce: v islámu je fanatik vůči umírněnému věřícímu vždycky ve výhodě. A islám nemá žádnou etablovanou církevní hierarchii, která by byla schopna o takovýchto sporech autoritativně rozhodovat. Politická moc je neustále zpochybňována "zbožnými osobami", a tak je jedinou zárukou stability tyranie.

Druhý problém s islámem je intelektuální. Na Západě využily renesance, reformace a osvícenství prostoru, který vždycky, alespoň potenciálně, existoval mezi církví a státem, a osvobodily jednotlivé lidi k tomu, aby začali samostatně kriticky myslet. To vedlo k vzniku bezprecedentního a stále ještě nezastavitelného hmotného pokroku. Islám bez samostatné světské sféry, kde by mohlo kritické zkoumání a myšlení rozkvést, beznadějně zaostal.

Integrita a nedělitelnost islámské víry je zdrojem jeho slabosti a křehkosti. Je-li veškeré lidské chování, jak je tomu v islámu, zdůvodňováno nábožensky, každá změna ohrožuje celý systém víry. Muslimovo pevné přesvědčení, že jeho způsob života je jediný správný a jediný možný, tak jde ruku v ruce se strachem, že se celá stavba - intelektuální i politická - zřítí, jestliže se ji kdokoliv pokusí jakkoliv pozměnit. Proto je charakteristickým rysem islámu tvrdohlavost. Proto islám nemůže považovat lidi, kteří jeho víru nesdílejí, za sobě rovné. Není náhodou, že trestem za odpadlictví je v islámu smrt.

Velkou nevýhodou v moderním světě je nedotknutelný status koránu v islámském vzdělávání. To je obrovskou nevýhodou islámu v moderním světě.

Problém je, že tolik muslimů chce zároveň stagnaci i moc: chtějí se vrátit k dokonalosti sedmého století a zároveň ovládat století jednadvacáté. Potíž je, že chtějí moc, jaká vzniká v moderním světě pouze v důsledku svobodného a kritického myšlení. Mají dilema: buď se vzdají svého milovaného náboženství, anebo zůstanou navždy technicky zaostalí. Ani jedna alternativa není příliš atraktivní. Není divu, že někteří muslimové to řeší rozhodnutím vyhodit se do povětří.

Lidé zuří, když se dostanou tváří v tvář k neřešitelnému dilematu. Hněv muslimů, kteří požadují, aby lidé respektovali více, než je normální, jejich víru a jejich zvyklosti, je projevem nikoliv síly, ale slabosti - křehkosti islámu v moderním světě, zoufalství, které jeho stoupenci pociťují, protože vědí, že se může tak lehce rozložit. Moc, jakou má islám nad svou populací ve věku globalizace, mi připomíná moc, jakou měl Ceausecu nad Rumuny: ovládal je absolutně, až se jednoho dne Ceausescovi objevili na balkóně a přivítal je hněvivý dav, který se jich přestal bát.

Jednou známkou rostoucí slabosti islámu nad svými stoupenci v Británii je rostoucí počet mladých muslimů v britských vězeních. Naproti tomu sikhové a hinduisté ve vězení nekončí, nejde tedy o rasismus.

Tito muslimští vězni se o islám absolutně nezajímají - s výjimkou zájmu o islámské manželství, protože chtějí mít doma otrokyni.

Tito mladí muži ve vězení se nemodlí, nečtou korán, nepožadují návštěvy islámských duchovních. Jedinou jejich charakteristickou známkou je přední zlatý zub - ten považují za známku bohatství. Chtějí mít doma manželku, aby jim vařila, po městě milenky, a k dispozici drogy a rock and roll.

Tito mladí islámští muži v britských vězeních jsou důkazem křehkosti a rigidnosti tradičního islámského způsobu života, který dodržují jejich rodiče. Je to buď všechno, anebo nic: jakmile se islámská víra rozloží, rozloží se totálně. Nezbývá vůbec nic. Mladí islámci v Británii nemají žádnou obranu před sobeckým sebeukájením, jaké vidí kolem sebe, a zcela pochopitelně ho považují za to, co je na západním životě nejlepší.

Mezi muslimskou mládeží tento rozklad samozřejmě pozoruje malá menšina, která odmítá se rozplynout v bělošském lumpenproletariátu, a z ní se pak stávají muslimští fundamentalisté. Je to jejich přirozená reakce na neschopnost naší společnosti včlenit je do toho nejlepšího ze západní kultury - totiž naučit je ducha kritického zkoumání a osobní svobody, které natolik změnily životní šance všech lidí na světě, ať to vědí či ne.

Islám v moderním světě je slabý a křehký, není silný. Proto se tak často projevuje hystericky. Íránští uprchlíci, kteří přicházejí na Západ, utíkají před islámem, vůbec se nesnaží ho na Západě prosazovat. Jistě, fundamentalistický islám bude ještě po určitou dobu hrozbou, ale nakonec islám dopadne tak, jak už dopadla anglikánská církev [která je v podstatě mrtvá]. Islám je na ústupu. Jeho fanatikové a atentátníci nepředstavují renesanci nereformovaného, fundamentalistického islámu, ale jeho smrtelné křeče, uzavírá autor.