Z Neviditelného psa

Čtyřicet let od znovusjednocení Jeruzaléma

12. května 2007

V červnu 2007 tomu bude čtyřicet let, co byl sjednocen Jeruzalém a co Judea a Samaří se znovu ocitly v židovské svrchovanosti.

Značná část světového veřejného mínění stále odmítá uznat tuto skutečnost. Je třeba vědět, že problém území dobytých Izraelem v roce 1967 překrývá problém práva Izraele na existenci. Mnoho z těch, kteří sní o zničení židovského státu, to dnes ještě nechtějí říkat otevřeně. Skrývají se tedy za problematikou Judeje a Samaří. Doufají, že se tak jejich argumentace bude zdát přijatelnější a že se jim podaří Izrael likvidovat postupně.

Není nedůležité konstatovat, komu jde o udržení Judeje a Samaří v izraelské pravomoci a kdo naopak si přeje zvrátit tuto situaci. V evropsko-americkém světě jsou nejzavilejšími odpůrci izraelské přítomnosti v Judeji a Samaří komunisté a levičáci všeho druhu. K nim se přidružují neonacisté a jim podobní. Prostě všichni ti, kteří usilují o zánik jak judaismu, tak i křesťanství, ti, kteří nenávidí hodnoty, na kterých byl evropsko-americký svět vytvořen.

Vedle nich stojí militantní islamisté, kterým se návrat Židů do zalíbené země jeví jako popření jejich výlučného práva panovat světu a vnucovat všem své koncepce. Na druhé straně jsou židovští osadníci Judeje a Samaří, ve velké většině zbožní, praktikující židé. A je podporují křesťané, kteří chápou biblické poselství a chtějí mu být věrní.

Návrat národa Izraele do země Izraele byl jasně předpověděn v Bibli, kterou jak judaismus, tak křesťanství, chápou jako zjevený text. V dnešní situaci, kdy hlavním nepřítelem Izraele je militantní islám, není nezajímavé konstatovat, že i v Koránu se nacházejí slova o návratu synů Izraele do zaslíbené země (Súra 5,24 Prostřený stůl; Súra 17,106 Noční cesta, překlad Ivana Hrbka, Academia 2000, str. 261 a str. 603; cf. též www.arabsforisrael.com). Převážná většina muslimů ale nebere tato slova na vědomí. Je možné vidět určitou analogii mezi tímto postojem a tzv. „substituční teologií“, které se dlouho držela většina křesťanstva. Podle ní židé definitivně ztratili své původní vyvolení a svým utrpením v roztroušení mezi nepřátelskými národy dokazují mylnost své víry. Po hrůzách nacistického holocaustu byl tento názor v křesťanském světě do značné míry opuštěn. Jinak je tomu ale ve světě islámu, jehož historie byla jiná. Mezi muslimy stále ještě jen velmi výjimečně někdo přijímá myšlenku, že návrat izraelského národa do země Izraele je Boží vůlí.

Židé sami dlouho přijímali svůj exil a své roztroušení jako zasloužený trest za hříchy svých otců. Ovšem doufali, že až si všechnu vinu odpykají, trest exilu skončí. A věřili, že pak se naplní sliby proroků o jejich návratu do Zaslíbené země. Určitý nesoulad existoval - a do určité míry stále existuje - mezi těmi, kteří pasivně čekali, až je mesiáš odvede zpět do vlasti, a těmi, kteří o návrat sami usilovali. V každém případě, rabínská tradice mluví o setkání vod seshora a vod zezdola, tj. o nutné souhře mezi Boží vůlí a jednáním lidí.

Snad právě pod tímto zorným úhlem můžeme vidět historii Izraele a jeho odpůrců za posledních sto či dvě stě let. Všechny tradiční hodnotové systémy chápou jak osud jednotlivců, tak osud společenství, v optice „zločinu a trestu“. Věří, že „Boží mlýny melou jistě“, že dříve nebo později jsou chyby jedněch i druhých potrestány a jejich zásluhy odměněny.

Židé dlouho trpělivě a pokorně snášeli útisk, kterému byli vystaveni. A to až do doby, kdy národy jednoznačně překročily všechnu míru a kdy sama existence židovské pospolitosti byla vážně ohrožena. Pak teprve se objevilo moderní sionistické hnutí. A je podstatné, že bylo významně podpořeno křesťanským světem. Především těmi z křesťanů, kteří věří, že návrat židovského národa do Zaslíbené země je nutnou podmínkou paruzie, Kristova návratu a uskutečnění Jeho království na tomto světě.

Můžeme si také položit otázku, zda to byla pouhá náhoda, že tito křesťané byli přítomní a vlivní především v zemích, které se dostaly do čela světového dění: ve Velké Británii a ve Spojených státech. Mezi křesťany, kteří si byli vědomi toho, že návrat Židů do Zaslíbené země je Boží vůlí, a kteří podle toho také jednali, patřil například i Lord Balfour, jehož jméno je spojeno s vytvořením židovského národního domova pod mandátem nad Palestinou svěřeném Společností národů Velké Británii.

Co se týče dalšího vývoje, je třeba vědět, jak se chovali ti, které dnešní veřejné mínění příliš často vidí jako nevinné oběti „sionizmu a imperializmu“. V době britského mandátu mnoho předních židovských osobností – jako na příklad filozof Martin Buber – usilovalo o vytvoření „dvounárodního státu“, ve kterém by arabské obyvatelstvo žilo spolu s židovským v míru a v přátelství. Arabové ale zásadně odmítali jakoukoli podobnou perspektivu. Jednoznačně usilovali o vytvoření čistě arabského státu, ve kterém by Židé v nejlepším případě mohli žít jenom jako malá, podřízená menšina. A od samého začátku britské mandátní správy usilovali násilím, včetně hromadného zabíjení Židů, o zastavení židovského přistěhovalectví.

Pokračovali i po příchodu nacistů k moci v Německu - v době, kdy Židé více než kdy jindy potřebovali svůj národní domov. V obavě, že muslimové jejich koloniální říše se v očekávané válce s Hitlerovým Německem masově dají na stranu nepřítele, Velká Británie nakonec židovské přistěhovalectví zakázala. Statisíce Židů, kteří by se ještě mohli zachránit, tak přišlo o život.

Hlavní vůdce palestinských Arabů, velký Jeruzalemský mufti Hadž Amín Al – Husejni, od třicátých let spolupracoval s nacistickým Německem. Později tam i našel útočiště. Setkal se s Hitlerem a plně podpořil jeho úsilí o „konečné řešení židovské otázky“. V okupované Jugoslávii pak organizoval vytvoření SS divizí z místních muslimů, kteří se aktivně podíleli na realizaci tohoto „řešení“.

Sen židovských idealistů o „dvounárodním státě“ se rozplynul. V listopadu 1947 odhlasovala Organizace spojených národů dvoutřetinovou většinou rozdělení mandátní Palestiny na dva státy: židovský a arabský. Židé přijali vůli mezinárodního společenství, Arabové jí odmítli. Kdyby ji byli přijali, určitý počet Arabů by se stal národnostní menšinou v židovském státě – stejně tak, jako něco málo Židů by se snad stalo menšinou v arabském státě. Nikdo by býval nemusel odnikud utíkat – nebyli by žádní uprchlíci. Navíc početné židovské komunity v arabských zemích by mohly klidně žít dál na místě. A mohly by se podílet na rozvoji zemí, ve kterých žily často dávno před příchodem prvních arabských dobyvatelů.

Arabové odmrštili rezoluci OSN z 29.11.1947 a na vyhlášení židovského státu odpověděli vojenským útokem. Zároveň v mnoha arabských zemích došlo k vlně násilí proti židovským menšinám. Židé tedy začali masově opouštět arabské země. A zvláštní shodou okolností odpovídal počet těch z nich, kteří si zvolili za nový domov stát Izrael, skoro přesně počtu Arabů, kteří z Izraele uprchli (v obou případech šlo asi o 750 000 osob). Obnovení židovského státu nedoprovázelo tedy žádné vyhnání místního obyvatelstva. Došlo pouze k výměně obyvatel.

V každém případě, situace mohla už při tom zůstat. Kdyby arabský svět uznal právo židovského národa na svůj stát, kdyby navázal s Izraelem normální diplomatické styky, nemuselo už dojít k žádným dalším střetnutím. Demarkační linie z roku 1949 se mohly stát definitivními mezinárodními hranicemi.

Historie ale pokračovala jinak. Věřící, kteří berou vážně Bibli, nemohou zde nevidět Boží prozřetelnost. Podle tradičních komentářů bylo už první dobytí země Kenaan Hebrejci možné teprve tehdy, když její obyvatelé ztratili poslední dávku ctnosti, která jim umožňovala tuto zemi obývat. Můžeme si položit otázku, zda se situace neopakuje. Byla to náhoda, že linie příměří z roku 1949 šla doslova několik metrů od míst, kde kdysi stál Šalamounův chrám? Nebo to byla Boží vůle, aby židovský národ dostal zatím jen část Zaslíbené země, bez míst, kde jednou má být znovu vybudován chrám jediného Boha?

Jaké ale pak byly další zásluhy a další viny Izraele a jeho odpůrců? Mezi rokem 1949 a 1967 v Izraeli došlo jednoznačně k vývoji směrem k návratu k víře a k dodržování náboženských příkazů. A to po hrůzách holocaustu, po kterých nemohlo být snadné věřit v milujícího a spravedlivého nebeského otce. Ve stejné době se značná část arabského světa přiklonila k nejzavilejšímu nepříteli všech duchovních hodnot, k sovětskému bloku. Ten usiloval o světovládu – a o zničení nejen křesťanství a judaismu, ale i všech ostatních náboženství včetně islámu. Díky tomuto spojenectví, ve kterém jednoznačně zrazovali své Abrahámovské dědictví, se Arabové vyzbrojili a připravili na další války s Izraelem, ke kterým došlo v letech 1956 a 1967. Jejich porážka v šestidenní válce v červnu 1967 vedla k dobytí východního Jeruzaléma, Judeje, Samaří, Golanských výšin, pásma Gazy a Sinajského poloostrova Izraelci.

Izrael později evakuoval Sinajský poloostrov, který byl vrácen Egyptu, a to přesto, že alespoň část tohoto území je jednoznačně součástí Zaslíbené země, jak ji vymezují biblické texty. Nedávno se Izrael stáhl i z pásma Gazy. A ve světě je mnoho těch, kteří vyžadují, aby opustil i Jeruzalém, Judeu a Samaří.

Tato území jsou ale přímo jádrem Zaslíbené země. S Boží pomocí je Izrael znovu spravuje už čtyřicet let. Čtyřicet je symbolické číslo. Čtyřicet let trvalo bloudění Hebrejců na poušti, od východu z Egypta do dobytí země Kenaan. Ježíš se postil čtyřicet dní nedaleko míst, kde jeho předkové překročili Jordán pod vedením Jozua bin Nuna.

Když si budou nyní připomínat čtyřicáté výročí slavného vítězství, díky kterému jádro Zaslíbené země je znovu v rukách Izraele, všichni ti, kteří se cítí spojeni s dědictvím Bible, ať židé či křesťané, se musí též cítit povinni udělat vše, co je v jejich silách, aby jeho výsledky zůstaly.

Izrael snad mohl vyklidit určitá okrajová území. Ale znovunabytí Judeje a Samaří, to je vyplnění dávného slibu. Je to důkaz, že biblická proroctví se naplňují. Je to stvrzení víry, že nejsme na světě sami, že tento vesmír s jeho obdivuhodnou složitostí není výsledkem náhod a slepých sil, že za ním stojí ten, kdo je nejenom jeho Stvořitelem, ale i jeho Králem. A že díky úsilí upřímných a obětavých lidí se vody seshora a vody zezdola skutečně setkají. A že se tak vyplní slova nejznámější z křesťanských modliteb: „Přijď Království tvé, buď vůle tvá jak v nebi, tak i na zemi.

Zápas o židovskou Judeu a Samaří není především zápasem národním, nýbrž zápasem náboženským. Kdokoli zná zemi Izrael, ví, jak malá jsou zmíněná území. Ze západního Jeruzaléma je dobře vidět hory Zajordánska a celé území mezi Jeruzalémem a Jordánem široké asi čtyřicet kilometrů.

Jestliže Arabové tak houževnatě usilují o jeho znovudobytí, připomeňme, že celý Izrael, včetně území Judeje a Samaří, představuje méně než jednu tisícinu území , které Arabové ovládají (a to počítáme pouze arabská území na východ od Suezu; ještě daleko rozsáhlejší území Arabové dobyli po vzniku islámu na africkém kontinentě, kde vnutili svůj jazyk a své náboženství většině místního obyvatelstva). Nejde tedy o tento nepatrný drobeček. Jde o něco zcela jiného a podstatnějšího. Jde o to, kdo má pravdu - Bible nebo Korán (respektive Korán, jak mu rozumí dnešní muslimové)?

Všichni, komu je poselství Bible je svaté, musí chápat důležitost této výzvy. A jednat podle toho.

autor je členem redakce www.eurabia.cz

Martin Janeček