(z Neviditelného psa http://pes.eunet.cz)

11.11.2004 SVĚT: Dohadování o identitě a nárocích
Ota Ulč

V USA jsem míval spoluobčany barevné (Coloreds) či černochy (Blacks), z nichž se během jedné generace stali Afro-Američané, aniž já bych byl získal právo stát se Euro-Američanem. Vznikla privilegia a legitimní nároky pro některé.

„Proč by nás mělo něco takového zajímat?“ třeba se ozve občan v české kotlině a tomu odpovidám jedním slovem: globalizace. Nebo dvěma slovy: pozbývání homogenity. I když ještě nedošlo ke vzniku Afro-Čechů či Arabo-Čechů (zájemcům doporučuji internetové Muslimské listy), oni třeba či zcela určitě budou, tak jako se již vytvořila menšina, jíž se říkávalo „cikánská“. Romové, Romo-Češi už tady jsou, čile se množí, mají své předáky s jmény jako Ščuka, Giňa, Veselý. Menšinoví příslušníci se obracejí k mezinárodnímu justičnímu dvoru s žalobními nároky na nezřídka pofidérní náhrady škody a Štrasburg je případně obšťastní milionovou pomlázkou.

Eurounijní hlavy peskují Českou republiku, že utlačuje nevinné. Pro politicky korektní myslitele, ať už na jakémkoliv kontinentě, je málo slastnějších pocitů, než výbuchy mravního rozhořčení o kauze s pokud možno minimálními informacemi. Před několika roky přijel Václav Havel do Minnesoty, státu na severu USA, přijmout svůj další čestný doktorát. Při té příležitosti se všelijak slavilo a mudrovalo. Místní profesor hudby, se značným zdůrazňováním svého údajně cikánského původu, se pustil do vášnivého prokurátorského přednesu a Českou republiku roztrhal na kusy pro její genocidální choutky, pro upírání romské menšině právo na zaměstnání, vzdělání, sociální podporu. Po jeho půlhodinové jeremiádě jsem se ozval s dotazem, kdy že naposledy byl v zemi, jež je dějištěm takového inferna. Odpověděl, že nikdy v životě tam sice nebyl, ale ví své.

Teď ze státu poblíž kanadské hranice přeskočím do Mombassy, keňského přístavu u Indického oceánu. Tam jsem se u piva setkal s americkým černochem a on málem štkal. Nebylo to obludnou kvalitou požívaného moku (z cukrové třtiny, nikoliv z chmele), ale přijetím, jakého se mu dostalo u domorodců. Zanícený zdůrazňovatel panafrické jednoty, na hlavě s příslušnou hirsutickou ozdobou ve tvaru a velikosti pneumatiky, byl vnímán jako naivní cizinec ze Západu, jímž ovšem byl. Na jeho nářky o utrpení v rasistické Americe, domorodci reagovali nabídkou vyměnit si jeho krutý úděl s vlastními slastmi hladové svobody. Odstrčen, nepochopen, natolik se cítil mizerně, že nepohrdl posedět a svěřovat se bělošské tváři, ale ze stejného světa, odkud se dostavil, aby zjistil, že tam věru patří.

Americké univerzitní prostředí poskytuje dost příležitosti porovnávat vztahy našich černochů s autentickými Afričany. K vřelé družbě bývá daleko. Poněvadž jsem v Africe několikrát byl a něco o ní vím, tihle zahraniční studenti byli ochotni se svěřovat, rozpovídat se o svém vztahu a hodnocení jejich amerických, hodně vzdálených příbuzných. Tak jsem se dozvídal generalizace o téměř permanentně si stěžujících Afro-Američanech, příliš se věnujících sportu, tanci, zpěvu, nikoliv však studiu. Přeptal jsem se na eventualitu intimních vztahů a slyšel další přísný ortel: americké černošky jsou příliš emancipované, panovačné, od nich raději pryč.

Někdejší cíl barvoslepé společnosti (color blind society), po níž například bažil kazatel Martin Luther King, už dávno neplatí. Zdůrazňuje se rozličnost, jinakost, ona diversity (nikoliv však v politické orientaci). „Black is Beautiful“ je legitimní, zdůrazňovaný slogan, a běda, kdyby nějaký pošetilec si troufl zareagovat neméně jalovým tvrzením, že „White is Beautiful.“

„Cesta do pekel bývá dlážděna nejlepšími úmysly“ je rčení připisované Dantemu a mnohým pak dalším. Nezačnu od Adama, ale od Voltaira, který za osudovou trojici pokládal dědičnost, prostředí a okolnosti čili štěstí, onu mušku zlatou. Do života se věru snadněji startuje z rodinného paláce než ze smetiště. Koncem nepokojných šedesátých let se začala zdůrazňovat rasová identita a její výlučnost. To tehdy se z černochů stali Afro-Američané, s nárokem na přednostní zacházení, přihlazované všelijakými eufemismy. V rámci Affirmative Action z kvot se stala „směrná čísla“, „kýžené cíle“ a úřad prosazující tyto preference se pojmenoval na „Úřad rovné příležitosti“ (Equal Opportunity Office) – něco takového by George Orwell určitě ocenil.

Výhodami obdaření byli tak připraveni poměřovat se s ostatními jako rovní s rovnými. Reformátoři vycházeli z předpokladu, že je nutno s nimi zacházet šetrněji, shovívavěji, nelze uplatňovat stejný metr jako na většinu společnosti, že samozřejmě výkonnost menšinového ducha je, inu, menšinová, jinačí než naše, takže bouřlivě tleskáme i takovým výkonům, za něž by našinci byli vypískáni. Aplikací takových kriterií pak ovšem trpí každý příslušník privilegované menšiny, který dosáhl svého vzdělání a postavení jen svou vlastní poctivou zásluhou. Jenže ono se mu nevěří, je přečetnými případy zvýhodňování devalvován.

„Kladná akcre“jako nápravná asistence těm pozdrženým na startu měla být opatřením dočasným. Jak to ale s dočasností bývá, tahle už trvá čtyřicet let, dobu dvou generací, už získala punc permanence. Doba báječných příležitostí k využití a zneužití.

Však proto se vyrojili údajní černoši s pokožkou světlejší než je naše po prázdninovém pobytu na sluníčku, a též tu máme přemnoho virtuálních Indiánů, falešných rudokožců s hlavou třeba zrzavou. Ti všichni se podílejí na státem zaručených výhodách.

Teresa Heinz Kerry, manželka zájemce o nastěhování do Bílého domu, prohlásila, že je vlastně Afro-Američanka. Však se narodila a vyrostla v Mozambiku. Že by i tato multimilionářka také měla nárok na úředně stvrzené preferenční zacházení, i když je to běloška a nikdy otrokyní nebyla? (Zato její otec plantážník de facto otroky vlastnil.)

Na závažnosti získává konflikt na přiznání charakterizace Afro-American a tedy s automatickým přiznáním výhod pro černochy místní, v USA narozené, oproti černochům přistěhovalcům. Těch totiž značně přibývá - v devatesátých letech o 300 procent z Afriky, o 60 procent z Karibiku. V New York City již tvoří 30%, v Bostonu 28%.

Místní černoši pociťují oprávněné chmury, že ti noví příchozí je předčí nejen počtem, ale i osobním výkonem. Imigranti vzdor všelijakým traumatům s adaptací v novém prostředí mají vyšší vzdělání a životní úroveň než američtí černoši. Jsou úspěšnější na univerzitách (mezi černošskými studenty na Harvardově univerzitě mají již dvoutřetinovou většinu) a ve veřejném životě. Colin L. Powell , ministr zahraničních věcí, je syn přistěhovalců z Jamajky.

Pokrokoví sociologové hledají vysvětlení, racionalizace, a už je našli: že ti přistěhovalí nejsou handicapováni stigmatem rasy, otroctvím, které, pravda, již pominulo před 150 lety, době sedmi generací. Přistěhovalci mají k dispozici protiargument, že oni trpěli pod jařmem kolonialismu, na který se pamatují z vlastní zkušenosti.

Abdulaziz Kamus, naturalizovaný americký občan, černoch původem z Etiopie, kde sice neměli kolonialismus, ale vlastní nezávislý feudalismus plus několik roků italské okupace, je jedním z mnohých, jemuž je upíráno označení „Afro-American.“ (The New York Times, 29.8.2004:A1). Tento svár značně vyvřel v souvislosti se sjezdem Demokratické strany, nominující senátora Kerryho na prezidentský úřad. Mezi řečníky tam zazářil politik ze státu Illinois, nynější kandidát do senátu ve Washingtonu, sympaticky inteligentně se vyjadřující ještě téměř mladík (42 let) jménem Barack Obama, syn Afričana z Keni, údajně pasáka skotu. Svého otce viděl v životě jen jednou, když mu bylo deset roků. Nicméně, vzdor bělošství své matky , původem z Kansasu, výlučně jí a neméně bělošskými prarodiči vychován, presentuje se podle politicky kýženého mustru jako Afro-Američan.

V Americe se narodil, měl by tedy mít nárok. Námitky ale vznesl stoprocentně černošský černoch Alan Keith, kterého si Republikánská strana vybrala jako protikandidáta na získání onoho senátorského křesla za stát Illinois. Keith nemá naději na zvolení: jednak je přespolní, ze státu Marylandu, jednak má reputaci konzervativce. V roce 2000 v republikánských primárkách usiloval o nominaci na prezidenta a tehdy svými hodně nepokrokovými názory předčil všechny své oponenty včetně George W. Bushe.

Tentokrát ale vyrukoval s radikálním požadavkem na kompenzaci všech amerických černochů za příkoří v otroctví, jež přes jedním a půl stoletím pominulo. Tak se prozatím domáhalo jen pár radikálů na předních univerzitách. A teď tedy chce konzervativní kandidát Keith rozdávat po milionu dolarů, to aby přilákalo voliče. Je nepochybně příjemné dědit po neznámých předcích. Snadno pak zaniknou ojedinělé hlasy jako například Waltera Williamse, černošského profesora ekonomie na univerzitě ve Virginii, že platit by měli spíš černoši za dobrodiní dostat se z Afriky pryč.

Nepředpokládám – aniž bych si troufl zcela vyloučit - že čeští předáci by se vydali tak sebestruktivním, jakkoliv politicky korektním směrem, a odhlasovali by preference a pak třeba i kompenzace. V takovém případě by se jistě našlo dost zájemců připsat si do rodokmenu nějaké ty Červeňáky.

K O N E C