Z Neviditelného psa

HISTORIE: Proč Anthropoid nestřílel?
20. ledna 2007


Právě vydaná kniha Lubomíra Kubíka „Proč Gabčík nestřílel?“ (nakladatelství Prostor), po literatuře faktu první román o atentátu na Reinharda Heydricha přichází s novou teorií, proč 27.5.1942 v zatáčce Kirchmayerovy třídy do ulice V Holešovičkách marně mačkal Josef Gabčík spoušť svého stengunu. Řekněme hned, že je to teorie nejméně pravděpodobná ze všech..

Skupina Anthropoid (rotmistři Josef Gabčík a Jan Kubiš) byla vysazena v Protektorátu z anglického letadla Halifax v noci z 29. 12. na 30. 12. 1941 s úkolem provést atentát na zastupujícího říšského protektora a muže č. 3 v nacistické hierarchii - SS obergruppenführera Reinharda Heydricha. Heydrich útoku statečných parašutistů nakonec podlehl, ale proč Sten.MK.II č.PF 209 selhal, je jednou z dosud nevyřešených záhad kolem atentátu na Heydricha, atentátu, který se se svými následky tak tragicky zapsal do českých dějin. Do světových dějin atentátů vešel tím, že šlo o atentát sice dobře připravený, ale bez záložní varianty pro případ „vis maior“ a jako atentát, v němž nakonec štěstí přebilo smůlu. Celá akce se sice povedla, Jan Kubiš připravený v záloze hodil bombu, ale přes dlouhou a pečlivou přípravu to vyšlo jen tak tak. Heydrich nebyl zabit na místě atentátu, zemřel až po několika dnech v nemocnici na Bulovce a jeho smrt, po zpočátku úspěšné operaci a léčení, je další záhadou atentátu. Zraněný protektor na křižovatce v Kobylisích byl dokonce ještě schopen útočníky pronásledovat a střílet po nich. O tom bylo mnoho napsáno, ale pokud vím, dosud se nikdo specielně nezabýval tím, proč selhala Gabčíkova zbraň. Toto selhání totiž přivodilo smrt řadě dalších lidí, kteří by jinak nezemřeli, kdyby nepomáhali zraněnému Janu Kubišovi s jeho ošetřením, když byl při výbuchu bomby zraněn v obličeji. Byla to především celá rodina Novákova včetně 14leté Jindřišky, u které Jan Kubiš našel první pomoc po atentátu, lékař dr. Lyčka, který jej potom ošetřil, a další, včetně jejich příbuzných. Popravených pomocníků a členů jejich rodin bylo přes 250 a ti, kteří pomohli zraněnému Kubišovi v přímé souvislosti se selháním Gabčíkova samopalu a následným výbuchem bomby, tak zemřeli navíc.

Proč tedy připravený a Gabčíkem večer před atentátem vyčištěný a promazaný stengun selhal? Co se stalo? Nebylo-li by štěstí, které atentátníky doprovázelo a které doprovodilo téměř vyléčeného Heydricha z nemocnice do hrobu, tak se vlastně atentát nepovedl a Gabčík s Kubišem by selhali.

Než se pustíme do řešení této otázky, řekněme, že ve všech knihách, které o atentátu byly napsány, líčili jejich autoři jeho průběh trochu jinak (je to pochopitelné – nebyli tam a měli nárok na literární fikci), horší je, že Gabčíkovu manipulaci se zbraní popisovali jako laici, vyhneme-li se výrazu diletanti. Ostatně každý znalec zbraní při popisu zbraní v literatuře, bohužel někdy i v literatuře faktu, trpí. Hrdina vezme ze zásuvky pistoli, schová ji do kapsy, aby o stránku dále již na útočníka vytáhl revolver. A to nemluvíme o záměně revolverových ráží za pistolové a běžně používaným termínem „automatická pistole“ se autoři dokonce pasují na znalce, zapomínajíce na to, že každá pistole je poloautomatická, neboť nestřílí (s výjimkou specielního modelu nebo úpravy) dávkou.

Jaroslav Andrejs ve své knize „Smrt boha smrti“, napsané hned po válce, píše na str. 192 terminologicky rozporně, že Gabčík vytáhl automatickou pistoli, ale na následující straně již píše o stengunu. To, co uvádí na vysvětlenou pod hvězdičkou dole, je však autora nedůstojné jako muže – vojáka, protože kdo měl aspoň jednou v ruce pistoli, pušku nebo samopal, nemůže napsat: „Stengun nebyl stoprocentně spolehlivou zbraní.. Při zasunutí zásobníku měla první kulka automaticky vklouznout do komory. (sic !) Podle vyprávění přislušníků československé západní brigády se však někdy stávalo, že kulka se zasekla a zbraň pak nefungovala. Proto také ti, kteří se dostali k ukořistěným německým schmeisserům, si je raději prohodili za stengun.“ Kdo někdy vystřelil z poloautomatické nebo automatické zbraně, musí vědět, že žádný náboj (ne kulka) nemůže bez natažení závěru sám o sobě vklouznout do komory. Po nasazení zásobníku zůstává náboj v něm a nikam neklouže, protože jej zadržují přídržky na vyústění zásobníku. Teprve pohyb závěru vpřed jej vytlačí ze zásobníku do hlavně.

Dokonce i autor nejlepší knihy o atentátu, autor mimořádně informovaný – Miroslav Ivanov - píše ve své knize „Atentát na Reinharda Heydricha“ následující: „…Gabčík si přehodí baloňák přes ruku a opatrně pod kabátem skládá automat, jehož části měl do té doby v aktovce, Zná ty pohyby poslepu, mohl by zavřít oči a ví, kdy má který závit utáhnout, pak nabít, zajisti…Tráva mu překáží, plete se mezi prsty…“

Tyto věty mohl opravdu napsat jenom laik. Stengun Gabčík určitě skládal pod baloňákem, ale proč „ten který závit“. Copak jich bylo více? Stačilo nasadit hlaveň na závěr a utáhnout na doraz. Stengun byl totiž za války jediný samopal, který bylo možno rozložit na čtyři části. Závěr, hlaveň, zásobník a opěrka a znovu jednoduše sestavit, vše bez nářadí. Tedy ideální zbraň pro sabotážní akce. Mohl používat i ukořistěnou německou munici ráže 9 mm, a proto byl ve velkém množství shazován do týlu německé armády, zejména pro potřebu všech francouzských odbojových organizací. Navíc z něj bylo možno střílet i bez opěrky, jak to dokumentuje snímek Gabčíkova odhozeného stengunu ležícího na chodníku. „Pak nabít a zajistit“. Nabít přece znamenalo jen zasunout plný zásobník. A zajistit? Stengun neměl pojistku a i kdyby měl, tak atentátník, který čeká na auto, které se může objevit každým okamžikem, na ně bude sotva čekat se zajištěnou zbraní. A ta tráva? Jestliže Gabčík vyndal hlaveň a závěr z aktovky, tak již na obou částech stengunu sotva mohla být tráva a pokud něco z ní zůstalo, tak stačil pohyb ruky, aby byla dole. Odkud se ale informace o trávě vzala? V německém policejním věstníku popisujícím podrobně rozsáhlé pátrání po pachatelích atentátu, se o ní nepíše. Musela by zůstat v aktovce. Nikde jsem nenašel svědectví, že k ukrytí stengunu byla skutečně tráva použita. Ale ani německá vyšetřovací dokumentace není přesná, v souvislosti s aktovkami totiž nesprávně uvádí, že v jedné zůstaly dvě ostré bomby, což nemůže být pravda, když jedna z nich hozená Kubišem vybuchla a podle všech svědectví měl mít na místě atentátu jen dvě.

Podle seznamu výzbroje, kterou měla skupina Anthropoid v téměř 60kilovém vaku shozeném spolu s nimi, se ve vaku nacházelo 6 ks bomb plněných plastickou trhavinou, 4 ruční granáty, 32 liber plastické trhaviny, jeden vrhač bomb Tree Spigot s jedním nábojem a komponenty k provádění výbuchů (rozbušky, nárazové zapalovače, časové a elektrické rozněcovače) a pod. K atentátu tedy Kubiš použil ony dvě bomby, nikoliv granáty Mills vz. 36 M MK.I, jejichž střepiny by mohly ohrozit nejen atentátníky, ale všechny nezúčastněné osoby v blízkém okolí. Bomba s plastickou trhavinou, navíc Kubišem zbavená svého kovového či umělohmotného obalu, byla v poměru bezpečnosti pro atentátníky a nebezpečnosti pro napadené nejlepší záložní zbraní po stengunu. I zde ale došlo k selhání – Kubišovi se ji nepodařilo vhodit do auta a její výbuch mimo auta vedle zadního kola Heydricha nezabil a Kubiše zranil. Tak jako o stengunu se proto píše v různých publikacích chybně i o bombách. Nejčastěji se uvádí, že Heydricha zranily střepiny bomby.

To je ovšem nesmysl, Kubiš plastickou trhavinu obalil lepicí či izolační páskou, podle snímku druhé nevybuchlé bomby z vynikající knihy Jaroslava Čvančary „Heydrich“, pravděpodobně leukoplastí. Na místo atentátu vzal tedy Kubiš dvě z oněch šesti bomb - specielní zbraně vyvinuté pro potřebu SOE (Special Executive Operations - Oddělení zvláštních úkolů) a jednotek Commandos, dovolující útok z krátké vzdálenosti. Heydricha zranily úlomky z roztrženého sedadla. Nefunkční stengun nebyl ale jedinou věcí, která selhala. Jak němečtí kriminalisté zjistili, právě druhá bomba, která zůstala v aktovce, měla nefunkční zapalovač. Chybělo tedy málo a dlouho připravovaný atentát by skončil fiaskem. Je to jen důkaz toho, na jakých maličkostech někdy selže i profesionálně připravená akce. A také, že Kubiš s Gabčíkem, jak se pokusíme dovodit dále, nebyli profesionální „teroristé“ podle dnešních měřítek, ale jen v rychlokursu specielně vycvičení vojáci, kteří neodvedli profesionální práci. Neodvedli ji však opravdu?

Kubiš se netrefil bombou do auta – proč ale nestřílel Gabčík?

Nejrozšířenější je tvrzení, že se Gabčíkovi ve stengunu vzpříčil náboj. To je pravděpodobná varianta, odporuje jí jen to, že pokud by došlo k většímu vzpříčení, pak by Gabčík nedotáhl závěr. A i kdyby jej dorazil, že by se během dlouhého čekání nepřesvědčil, zda má náboj v hlavni? Nebo že by natahoval závěr na poslední chvíli? To je zase nepravděpodobné.

Další hypotéza uvádí, že Gabčík nedotáhl šroubový uzávěr při sestavování hlavně a závěru, neboť i při malé vůli, třeba jen jeden milimetr, již nenarazil úderník závěru na iniciační zápalku náboje. To je sice možné, ale platí zde stejná námitka jako shora. Gabčík o tomto riziku věděl a proto zbraň složil jistě pečlivě. Tím spíše, že s Kubišem na Heydricha čekali hodinu a půl a měl tedy dost času, již z nervozity, byť pod pláštěm, několikráte zbraň překontrolovat. Odpovídalo by to logice věci a udělal by to snad každý atentátník v jeho roli.

Třetí hypotézu jsme již naznačili v souvislosti s trávou. Byla-li vůbec v aktovce, mohla se dostat do závěru? Těžko, ale připusťme to. Stengun nebyl opravdu nejspolehlivější zbraň, byla to vlastně nouzová zbraň zkonstruovaná po porážce anglického expedičního sboru ve Francii a měl napomoci k rychlému dozbrojení armády. Jeho funkci nevadil jeho vzhled; vypadal jako kus železa vyrobený v zastrčené garáži, samopal s hrubou povrchovou úpravou, mnohým připomínající plechovou hračku. Byl ale odolný proti znečištění a obecná představa zbraně, které vadí tráva, seno apod., by znamenala, že by taková zbraň byla prakticky ve válce nepoužitelná, protože při výcviku i v boji je znečišťována neustále. Nakonec, přes všechny námitky vůči němu, o jeho kvalitách svědčí fakt, že jej Němci okopírovali pro použití svých specielních jednotek.

Druhou a třetí hypotézu (nikoli nepravděpodobnou) spojuje teorie, že tráva nebo seno - a stačil by jeden stvol - se dostala do šroubového uzávěru a způsobila jeho nedotažení, což by mělo stejné následky, jak uvedeno shora u druhé hypotézy.

Čtvrtý předpoklad, proč nevystřelil, vychází rovněž ze známého faktu, že stengun se neměl při střelbě držet za zásobník vyčnívající na stranu, protože při takovém držení docházelo ke vzpříčení zásobníku v závěru a náboj nemohl být zasunut do hlavně. I o této vadě stengunu Gabčík věděl a jistě by se takového držení vyvaroval. Protože najisto víme, že stengun neměl opěrku, musel jej držet za konec závěru a druhou rukou za objímku zásobníku, protože hlaveň se rychle při střelbě rozpálila.

V souvislosti se zásobníkem existuje další možnost selhání, vycházející z faktu, že z plného zásobníku (32 nábojů) někdy jeho stlačená pružina (zejména, byla-li „unavená“) nevytlačila do závěru při jeho natažení krajní náboj. Ale i o tom musel Gabčík vědět a považuji za nesmysl tvrzení tradované v odborné literatuře, že se o tom vědělo až od r. 1943. Gabčík tedy jistě nenaplnil zásobník plným počtem nábojů.

Před několika lety se objevila teorie, že Gabčík upustil od střelby proto, že se mu v dráze střel ocitla tramvaj č. 3, která v tu chvíli zastavila na zastávce. I kdyby střílel na vzdálenost několika metrů, mohlo by v důsledku rozptylu střel dojít ke zranění nebo usmrcení některého z pasažérů za okny tramvaje. Ty by bylo možné, i když nepravděpodobné. Autor této úvahy se na to ptal nedávno zemřelého generála Rudolfa Pernického, který byl s Gabčíkem v Anglii ve výcviku a později rovněž shozen do protektorátu. Ten prohlásil, že Gabčík by na to určitě ohled nebral, střílel by v každém případě a od rozkazu zabít Heydricha by jej mohl odvrátit jen nový a opačný rozkaz.

A ta teorie, kterou jsme již úvodem označili za nejabsurdnější? Lubomír Kubík ve svém románu tvrdí, že od úmyslu spáchat atentát na Heydricha odvrátila Gabčíka jeho snoubenka Liběna Fafková, se kterou chodil v posledních týdnech před atentátem. Pocházela ze silně věřící evangelické rodiny a její otec Petr Fafek byl členem sboru Českobratrské církve evangelické na Žižkově. Podle autora shora uvedeného románu mu měla říci: „Vím, že jsi dobrý člověk, to jsem ti říkala už víckrát, a pokud mě i ty miluješ, měl bys jím zůstat. Ohrozíš naši společnou budoucnost a zatížíš svoje svědomí, jestli se vědomě potřísníš krví druhého člověka…Copak si neuvědomuješ, že bych nemohla žít s člověkem, který se prohřešil proti přikázání? Který se dopustil toho nejhoršího, co mohl udělat?“

Proč se nám to zdá nemožné? Proč by potom Gabčík na místo atentátu vůbec chodil? Proč by ohrozil sebe a kamaráda Kubiše fingovaným přepadem? Proč by dovolil Kubišovi hodit bombu? Proč by potom střílel na Heydrichova šoféra Kleina? Proč by potom střílel v kryptě kostela sv. Karla Boromejského? Tak to jistě nebylo, i když je možné, že se jej Liběna snažila od atentátu odvrátit. Jak víme, nebyla sama; snažil se o to i domácí odboj.

Proč tedy výsadek Anthropoid na Heydricha nestřílel? Nejen Gabčík, ale i Kubiš měli ještě pistole. Na místě atentátu měl být i Josef Valčík a Adolf Opálka. Proč nedorazili Heydricha pistolemi v křížové palbě? Měli výhodu překvapení a navíc s Heydrichem ten den nejel žádný policejní doprovod. Na křižovatce panoval zmatek, jedna tramvaj stála přímo v místě, další dvě poblíž. Na místě bylo najednou plno lidí, ale zraněný Heydrich byl přece snadným cílem.

A poslední teorie – je nejpravděpodobnější, ale také je to jen hypotéza.

Předpokládejme, že Gabčík jako elitní střelec měl sebou svůj stengun, na který byl zvyklý. Můžeme považovat za jisté, že zásobník naplnil střelivem z Anglie (měl s sebou 100 ks nábojů zn. Kynoch) a že nepoužil v protektorátě získané německé střelivo ráže 9 mm, které jako „cizí“ by mohlo dělat problémy. Máme svědectví, že Gabčík večer před atentátem jednotlivé náboje olejoval. Přeolejoval je? Slepili se dohromady?

To je málo pravděpodobné, pravděpodobnější je, že první náboj zasunutý v hlavni byl vadný. Po dopadu úderníku se iniciační zápalka nevznítila. To byla jediná věc, kterou nemohl Gabčík překontrolovat a předvídat, protože o stavu stengunu, doražení závěru a zasunutí náboje se jistě a možná opakovaně přesvědčil, nebo přesvědčit mohl. Odpovídá to psychologii atentátníka, logice děje a přirozené nervozitě. Válečná munice zn. Kynoch vyráběná rychle a ve velkém množství byla kontrována namátkově, a proto se v ní mohly nacházet i vadné náboje.

Bylo-li tomu tak, pak stojíme ještě před jednou záhadou. Proč Gabčík rychle nenatáhl závěr stengunu znovu, nevyhodil tím vadný náboj a nezasunul nový. V takovém případě by ale musel vyndat zásobník a znovu jej zasunout. To by byla ovšem operace trvající určitou dobu a mohla i předstihnout kontrakci Heydricha a jeho šoféra, kdyby …kdyby Gabčíkův moment překvapení nebyl asi ztracen jeho šokem ze selhání zbraně a pochopitelnou panikou.

To bylo asi důvodem, proč nevytáhl na Heydricha hned pistoli. Kubiš mohl to samé učinit zezadu Asi proto, že tato varianta nebyla plánována a moment překvapení nad selháním stengunu byl asi větší, než překvapení pomalu se vzpamatovávajícího se Heydricha a jeho řidiče. K přestřelce nakonec stejně došlo, ale v opačném gardu – útočníkem byl Heydrich a napadeným Gabčík. A mezi neznámé veličiny patří, kde v ten moment byl Valčík dávající předtím seshora z Kirchmayerovy třídy znamení zrcátkem, a zda-li na místě byl i Opálka.

Po bitvě je každý generálem. Nebyli jsme tam a nevíme, jaký zmatek tam vznikl. Tak trochu utajovanou skutečností vždy bylo, že Češi, kteří se z tramvaje vyhrnuli, pomáhali více Heydrichovi než atentátníkům. Dokonce se je pokoušeli chytit.

Záhad přímo z místa atentátu je více. Kam se poděla Heydrichova aktovka, které se chtěli Gabčík s Kubišem zmocnit? Proč v Kirchmayerově třídě utrpěl Valčík střelné zranění nohy? Jelo před Heydrichovým autem jiné auto s příslušníky odboje, popřípadě s Relou Fafkovou nebo jinou ženou, mající dát znamení, že Heydrich jede bez doprovodu? Dozvíme se to někdy? Najde se 8mm film, na který měl plk. Plass natáčet průběh atentátu z křovin z kopečku nad dodnes stojící transformátorovnou? Jak to všechno bylo? Víme jen to, a to bohužel s jistotou, že o jednom z největších příběhů statečnosti v našich dějinách, toho mladí lidé v naprosté většině nic nevědí, nevědí to mnohdy ani jejich učitelé a politici nebyli dosud schopni iniciovat zřízení pamětní desky všem těm, kteří byli jako pomocníci atentátníků nebo členové jejich rodin, popraveni. Paradoxem zůstává, že nejlepší připomínka atentátu vznikla za komunistického režimu, který měl k nacistickému tak blízko – film komunistického režiséra Jiřího Sequense „Atentát“ natočený v první polovině 60. let, evokuje jeho přípravu a průběh vynikajícím a objektivním způsobem. Ani on však nedává odpověď na otázku, proč Anthropoid nestřílel.

Milan Hulík

HISTORIE: Proč Heydrich nestřílel?
10. února 2007


Předchozí úvaha Proč Anthropoid nestřílel může být návodem k pochopení , proč 27.5.1942 Gabčíkův stengun namířený na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha nevystřelil. Díky ohlasu čtenářů se podařilo zjistit, jak stengun fungoval, jaké míval poruchy a jak na ně mohl Gabčík reagovat. Ti, kdo zažili vojnu v 50. letech , stříleli z čs. samopalu vz. 24/26 obdobné konstrukce. Z dostupných informací se zdá, že první náboj v zásobníku byl vadný, nebo že se vzpříčil při posunu do nábojové komory a ani manipulace se závěrem, pokud k ní došlo, závadu neodstranila.

Legend kolem atentátu je však více. Jedna z nich (ocitla se i v naší předchozí úvaze) tvrdí, že na prchajícího Gabčíka stačil i při svém zranění střílet Heydrich a šofér Klein pronásledující Gabčíka ulicí Kolínskou (dnes Gabčíkova) až do ulice Na Zápalčí (dnes Pomezní). Autoři popisující atentát vycházeli z šetření německé kriminální policie, výpovědí svědků a také ze své fantasie.

Existuje však svědectví z „pravé ruky“. Česko-australský badatel Stanislav Berton se spojil s v BRD žijícím Heinzem Pannwitzem, hauptsturmführerem SS a bývalým komisařem Gestapa, který atentát na Heydricha vyšetřoval. Podle jeho svědectví střílel jen utíkající Gabčík. Klein, otřesený výbuchem, po vytažení pistole namísto zmačknutí pojistky stiskl omylem tlačítko uvolňující zásobník, takže natažením závěru se do nábojové komory náboj nedostal. V běhu nebyl schopen tuto závadu odstranit, až zůstal ležet před krámkem řezníka Braunera se zásahem z Gabčíkovy pistole v noze.Ještě větší smůlu měl Heydrich. Ten vytáhl pistoli z postranní kapsy v autě, ale ta neměla zasunutý zásobník. Proto nevystřelil na Kubiše, na kterého zprvu namířil, a poté ani na Gabčíka. O této nepřipravenosti na druhé straně není třeba pochybovat, Pannwitz jistě vyslechl jak Kleina, tak i Heydricha. Co ale dělat se svědectvími těch cestujících, kteří tvrdí, že viděli střílet Heydricha i Kleina.? Bude to asi tak, že několik Kubišových výstřelů do vzduchu, kterými si uvolňoval cestu, a výstřely z pistole Gabčíkovy se jim spojily se skutečností, že viděli pistole v rukou Heydricha a Kleina.

Je to takřka neuvěřitelné. V době, kdy do Protektorátu seskakovaly ozbrojené paraskupiny z Anglie a důvodem pro výměnu Neuratha Heydrichem bylo, aby nový protektor rozdrtil domácí odboj – tak nenáviděný kat českého národa jede otevřeným kabrioletem po Praze bez doprovodu a prakticky neozbrojen. Bez samopalu u nohou, bez samopalu svého řidiče a jen s malými pistolkami pro kriminální úředníky Walther PPK ( Pistole Polizei Kriminal), navíc nepřipravenými k pohotové střelbě. Jakoby osud chtěl šance obou stran vyrovnat. Přezíravost Heydricha dokumentují i oficiální fotografie pořízené během jeho působení v Praze – téměř na všech je bez osobní zbraně. Pečlivá příprava atentátu se tedy změnila na ruletu hrající o štěstí. To se nakonec otočilo ke skupině Anthropoid. Záhad kolem atentátu na Heydricha je celá řada. S přibývajícím časem budou stopy spíše mizet a možná i zájem zabývat se stále se vzdalující kapitolou našich dějin. I když – heydrichiáda zasáhla tak mimořádným způsobem do psychologie národa, že její hrůzy nezmizí po řadu generací, pokud vůbec kdy.

Těmi nejdiskutovanějšími záhadami jsou: co bylo vlastní příčinou jeho smrti a zda mu k ní nepomohl „posel“ z Berlína, kdo všechno byl v době atentátu na křižovatce v Kobylisích (Opálka, Valčík, Schwarz), kde spali Gabčík s Kubišem poslední noc před atentátem, kam zmizely lebky parašutistů a preparované hlavy Gabčíka a Kubiše atd. To vše se už asi nedozvíme, nejen pro uplynutí času, ale především proto, že příliš mnoho informovaných lidí bylo popraveno.

Snad nejméně známou záhadou je tajná skrýš v Gabčíkově botě. V archivu Gestapa zůstaly osobní věci parašutistů, např. oblečení, boty, pistole, aktovky apod. Tyto věci bylo možno zhlédnout na velké výstavě o atentátu na Heydricha před dvěma lety v památníku na Žižkově. Muzeum SNP v Banské Bystrici vlastní několik z těchto věcí, z nichž pistole byla před lety ještě za totality ukradena. V zadní části podrážky se našel pečlivě vydlabaný otvor, ve kterém byla dutá niklová pětikoruna tehdejšího Slovenského štátu. Po odsunutí horní části mince se objevilo 15 ústřižků mikrofilmu. Co na nich bylo? Záběry cesty se stromy a stavení v pozadí. Byla to součást plánu atentátu, vytipované místo, na kterém měl být proveden? Cesta od horního zámku v Panenských Břežanech (Jungfern-Breschan) na křižovatku se silnicí od Veltrus do Prahy, či její pokračování na Klíčany (Klitschan), Zdiby (Zdib), Dolní Chabry (Untern Habern) anebo již tehdejší Kirchmayerova třída dolů z Kobylis k Bulovce?

Proč tyto mikrofilmy nosil Gabčík u sebe, proč je nechal v botě po atentátu? K čemu měly sloužit, když atentát byl proveden? Zapomněl na ně? V každém případě jde o zajímavé svědectví, do jakých detailů byl atentát připravován. Mají tyto ústřižky mikrofilmu nějakou spojitost s 8mm filmem, který měl příslušník odboje plk. Plass kryt zelení z kopce nad transformátorovnou? Existují svědci, kteří film viděli. Končil prý v okamžiku, kdy Gabčík prchal z místa činu a z auta za ním vybíhal Heydrich. Svoji roli statistů si zahráli i cestující z tramvaje č. 3. Svědectví některých zachytil Miroslav Ivanov ve své knize „Atentát na Reinharda Heydricha“. Po výbuchu bomby musel být na křižovatce pěkný zmatek. Proto se mezi lidi z tramvaje mohli klidně zamíchat i parašutisté Opálka, Valčík nebo i Schwarz, kteří, nebo některý z nich, tam měli být také. Valčík se zrcátkem dával znamení, Opálka atentát měl zpravodajsky zajišťovat a Schwarz? Ten měl právě zpomalit Heydrichův Mercedes vběhnutím do silnice. O jejich přítomnosti na místě vypovědělo několik svědků – pamětníků. Pak se zdá ještě záhadnější, proč nezasáhli do střetnutí mezi Heydrichem, jeho řidičem Kleinem a Gabčíkem?

Přihodily se však i věci, které bychom nečekali a které i dnes jsou podivné svoji náhodou, postojem Němců nebo i chováním těch, které jsme si zvykli znát úplně jinak.

Jednou z takových událostí je smrt sedmiletého Heydrichova syna Klause. Heydrich měl se svojí manželkou Linou pět dětí. Syny Klause, Heidera a dcery Silke a Marte, z nichž poslední se narodila po jeho smrti. Jen mimochodem, ze Silke vyrostla velmi pohledná dívka, jak ukazují všechny její fotografie. Právě tragicky zemřelý Klaus byl se sestrou Marte vyobrazen na protektorátních papírových penězích, myslím, že se jednalo o desetikorunu a dvacetikorunu.

Co se stalo s Klausem? V neděli 24.10.1943 se oba Heydrichovi synové projížděli na kolech zámeckým parkem. Po Heydrichově smrti bydlely děti spolu s matkou dále v dolním zámku v Panenských Břežanech. V tom horním měl své letní sídlo další vrah českých lidí - K.H. Frank. Brána „Heydrichova“ zámku byla otevřená, protože se čekal příjezd návštěvy. Zatímco Heider šel domů, Klaus v ježdění pokračuje a náhle vyjíždí z brány přímo na silnici vedoucí kolem zámku. Právě v tu chvíli kolem projíždí nákladní auto, kterým se fotbalisté SK Čechie Panenské Břežany vrací z fotbalového utkání v Úžici. Řidič náklaďáku Karel Kašpar, jinak předseda fotbalového klubu Čechie, již nestačí zabrzdit. Klaus zůstává těžce zraněn ležet pod autem. Ani rychlá lékařská pomoc; prvním lékařem je člen židovského vězeňského komanda zaměstnaného v zámku, ani další lékaři mu život již nezachrání a Klaus zanedlouho umírá.

Karel Kašpar v panice uprchne do lesa, neboť se obává, že Panenské Břežany kvůli tomu postihne osud Lidic. Nakonec ale kupodivu německá kriminální policie s českými četníky konstatují, že vinu na nehodě nese jedině – Klaus! Po 8 týdnech vazby je Karel Kašpar propuštěn a dostane jen pokutu za nepovolenou nedělní jízdu. Jenom? Jeho kauza má pokračování. Několik dní před koncem války jej z domova od manželky odvede několik mužů hovořících německy a nikdy nikdo jej již nespatří. Pozdní pomsta Liny Heydrichové? Proč, mohla se přece pomstít dříve? Nebo dříve si hrála na spravedlnost? Nevíme a už se asi nedozvíme. Jen jeho svatební fotografii s manželkou můžeme vidět v obrazové knize „Heydrich“ Jaroslava Čvančary.

Nikoli záhada, ale náhoda potkala paní Marii Navarrovou, která se v okamžiku výbuchu Kubišovy bomby chystala nastoupit do tramvaje. Poznala Heydricha , poskytla mu dokonce první pomoc a zastavila dodávku, která Heydricha dovezla na Bulovku. Rychle se pak vzdálila z místa atentátu. Přihlásila se až po naléhavé výzvě německých bezpečnostních orgánů a finanční odměnu odmítla s tím, aby byla věnována na německý Červený kříž. V

r. 1948 zato bude odsouzena k dlouholetému trestu odnětí svobody. Byla to náhoda, že se na osudné křižovatce ocitla v hodinu a minutu atentátu, ale ještě větší byla možná ta, že její manžel byl vězeňským lékařem v pankrácké věznici a na šibenici ohledával tělo

K.H. Franka, aby konstatoval jeho smrt. Nebyla ale sama, kdo pomáhala Heydrichovi. Cestující z tramvaje č.3 se pokoušeli zastavit atentátníky, výkřiky „chyťte je“ bylo slyšet z různých míst. Kubiš nemohl proskočit mezi motorovým vozem tramvaje a jejím vlečným vozem, protože mu v tom zabránil protektorátní český policista. Jedna paní hodila Kubišovi pod kolo baňku s mlékem. Cestující se chtěli před panem říšským protektorem vyznamenat. Jak asi bylo Gabčíkovi a Kubišovi, když je naháněli ti, pro které se obětovali? A to ještě nevěděli, že po vypsání peněžité odměny na dopadení atentátníků dostane Gestapo během 14 dnů od českých občanů 309 otevřených i anonymních udání. A po vyhlášení amnestie se počet udání během dvou dnů zvýší na 2000.

Se záhadami je spojeno i několik žen, které se nacházely v okolí Heydricha. Jeho žena Marguerite (Lina) Heydrichová byla již před jeho smrtí považována za prototyp pravé nordické ženy. Hranatá, nijak pohledná německá Árijka měla rodit děti pro budoucí Velké Německo. Heydrich měl ale podle ne bezpečně doložených pověstí i jinou ženu. Daleko pohlednější, mladší, se kterou je Heydrich zachycen na několika oficielních snímcích. Byla to vůdkyně Svazu německých dívek (BDM) a jak uvádí Jaroslav Čvančara v již zmíněné publikaci „Heydrich“, tento vztah nezůstal bez následků. Zda se to jeho manželka dozvěděla, je další neznámou.

Mimořádně hezkou a podle svědectví i milou byla druhá žena K.H. Franka, MUDr. Carola Franková. Její atraktivitu dosvědčují i zachované fotografie a na rozdíl od Liny Heydrichové nebyla nacistkou a chovala se k Čechům přirozeně. Navíc byla lékařkou - specialistkou, ale na rozdíl od „státní vdovy“ Liny skončila mnohem hůř. Zatímco Lina Heydrichová včas odjela z Panenských Břežan i s rakví syna Klause a vozy naloženými proviantem na ostrov Fehrman v severním Německu a v BRD dokonce dostala generálskou penzi, MUDr. Franková vstupovala v r.1945 do výslechových místností se sepjatými rukama s prosbou: „…bitte nicht schlagen“ (prosím, nemlátit). Její stopa se ztrácí v sovětském zajetí. Nebyla jediná, která se domnívala, že se nemá čeho obávat. Ti, co důvod měli, odešli většinou ještě včas. Generálská vdova Lina o sobě občas nechávala vědět. Spokojená majitelka pensionu jednou v západoněmecké televizi prohlašovala, že své nejkrásnější dny prožila v Panenských Břežanech a že kdyby mohla, šla by i pěšky zpátky. Samozřejmě, vždyť o zahradu se jí staralo židovské komando poháněné jejím jezdeckým bičíkem.

Krásné ženy byly i na druhé straně. Nejznámější je osud Hany Krupkové, manželky Václava Krupky. Oba byli spolupracovníky paraskupiny „SILVER A“ (nadporučík Alfred Bartoš, rotmistr Josef Valčík, svobodník Jiří Potůček). Všichni členové skupiny zahynuli. Josef Valčík padl se svými kamarády v kryptě kostela sv. Karla Boromejského (Cyrila a Metoděje), Alfréd Bartoš se zastřelil při honičce v pardubických ulicích a radistu Jiřího Potůčka zastřelil v lese u Rosic český protektorátní četník. Desítky dalších spolupracovníků byli zastřeleni na Zámečku v Pardubicích a s činností tohoto výsadku byla spojena i tragédie Ležáků.

Jen Hana Krupková se svým manželem přežila. Zachránila ji její krása. Stala se milenkou gestapáka Wilhelma Schultzeho, líbila se i K.H. Frankovi. S kým vším co měla, již nikdo nezmapuje. Zachránila si život a ten kdo nebyl v její situaci, ji těžko může obviňovat. Dostala se tím ale do soukolí, které se točilo ještě v padesátých letech, kdy byla pro změnu donucena ke spolupráci s StB. Jak skončila? Odešla prý do BRD. I jiní dožili bez problémů.

Podle J. Čvančary rada civilního soudu v Praze oberscharführer Mitrega navrhl, aby nejúrodnější krajina v Čechách kolem zámku Panenské Břežany byla i se zámkem věnována Heydrichově manželce a dětem. Krajina měla nabýt německého rázu a osídlena německými brannými sedláky. Tento horlivý úředník se po válce stane vyšetřujícím soudcem ve Stuttgartu a pečlivě vypíše všechna příkoří a škody, které mu byly způsobeny za odsunu.

Nejen Heinz Pannwitz se dožil klidného důchodu, ale i jeden z nejbrutálnějších vyšetřovatelů Gestapa, obersturmbanführer Wilhelm Leimer. Ten ovšem pro změnu v Moskvě jako plukovník KGB, jak popisuje Josef Frolík ve své knize „Špion vypovídá“.

Událostí spojených s atentátem na Heydricha se dotýká i jeden zvláštní příběh. Gabčíkovým partnerem v Anthropoidu měl být původně jeho kolega, rotmistr Karel Svoboda. Ten se však při výcviku zranil a nahradil jej Jan Kubiš. Svoboda byl vysazen do protektorátu jako člen skupiny WOLFRAM až v září 1944. Krátce po seskoku byl zatčen Gestapem, surově mučen, takže mu nelze vyčítat, že prozradil úkryt své radiostanice. Poté byl převezen do koncentračního tábora Flossenburg, který v dubnu 1945 opustil v pochodu smrti, aby byl po třech dnech osvobozen americkou armádou...Po válce pracoval jako úředník ministerstva zahraničí. Tam mu v červnu 1948 zatelefonoval jeho bývalý kolega z Anglie kpt. Václav Knotek. Byl zařazen do paraskupiny CHROMIUM, kterou se koncem dubna a počátkem května 1945 při dvou pokusech již nepodařilo do vlasti vysadit. Nevrátil se proto padákem, ale s ostatními vojáky až po osvobození. Po únoru 1948 uprchl na Západ, ale ještě téhož roku se vrátil jako agent. Začal vyhledávat spolupracovníky a bývalé kamarády, aby je zapojil do nového odboje. I když se nepředstavil, Karel Svoboda svého bývalého nadřízeného poznal po hlase. Vytušil, že jde o konspiraci a že se Knotek vrátil. Slíbil, že ještě téhož dne navečer se s volajícím sejde. Oba spolubojovníci se skutečně u Prašné brány sešli. Ale již pod kontrolou StB, kterou Svoboda o schůzce informoval. Jejich procházka skončila na lavičce na nábřeží u Právnické fakulty, kde skončil zakrátko i život Václava Knotka, který po zatčení státní bezpečností rozkousl ampuli s cyankáli. Ale ani nová kariéra udavače netrvala dlouho. Jako zápaďák byl Svoboda z ministerstva vyhozen a do své smrti v r. 1982 žil pod kontrolou StB.

Právě na tomto příběhu je zřejmé, jak blízko k sobě měla někdy statečnost a zrada. A také odvaha, která někdy byla, jindy zase chyběla. Ale kdo může soudit.? My jsme ve stínu šibenice nežili!

Milan Hulík