Rozhovor na pobřeží

Praha  8. 10. 2004 -  Asi půl míle od mého domova, v Herzlii, na kopci, odkud je vidět Středozemní moře, stojí stará mešita. Byla postavena ve středověku a je tam pochovaný svatý muslimský muž. Pláž pod kopcem se táhne od Hezlie až do Netanye.

Chodím sem často na procházky. Je odtud krásný výhled na moře a krajinu, nikde jinde nemá moře tak krásně modrou barvu.

Minulý pátek, když od východu začal vát vítr, Medi, jak nazýváme naše moře, se začalo uklidňovat. Utichly vlny dorážející na mořský břeh. Z hloubky, jak mávnutím čarovným proutkem, se vynořila tmavomodrá barva. Krása a klid hladil oči i duši. „Pokud je na světě tolik krásy, pak ještě máme naději,“ říkal jsem si v duchu. Ticho přerušil autobus plný zbožných Arabů, kteří přišli na páteční bohoslužby. Tiše vcházeli do mešity. Jejich nepřátelské pohledy mě vrátily do přítomnosti, k našemu nešťastnému konfliktu.

„Je to krásně, že?“ uslyšel jsme za sebou anglický hlas. Když jsem se otočil, uviděl jsem dobře oblečeného muže, starého asi 25 let. Okouzleně, tak jako já před chvílí, se díval na moře. Z jeho přízvuku jsem usoudil, že je Arab. Rychle jsem si ho prohlédl, jestli nemá nějakou zbraň a nechystá se zaútočit. Přikývl jsem: „Ano je tady nádherně.“ „Alespoň jednu věc máme společnou,“ pomyslel jsem si. Pak mě napadlo – stojím tady v srdci Izraele, vedle mě stojí mladý Arab a společně pokojně obdivujeme moře. Klidně stál vedle mě. Zkusil jsem si představit sebe, jak stojím v Ramalláhu. Pak se mi vybavila scéna nafilmovaná minulý rok zpravodajem italské televize. Dva Izraelci zabloudili. Palestinci je odvedli na policejní stanici. Zlynčovali je a znetvořená těla vyhodili z okna. Italští filmaři museli před rozvášněným davem utéci. Natočené záběry se jim podařilo zachránit. Ale svět arabská bestialita nezajímá, zvykl si.

Chvíli jsme stáli tiše a opájeli se pohledem. „Nepřišel jste se modlit s ostatními?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála. Proč se ke mě připojil, byl jsem zvědavý. Určitě to nebylo jen kvůli pěknému výhledu, tím jsem si byl jistý. „Vím zpaměti, co bude ten starý blázen říkat. Bude mluvit o míru, o umírněnosti. Má starou školu, ten babrák.“ „Nemyslíte, že umírněnost je dobrá myšlenka?“ „Co nám umírněnost přinesla? Byli jsme dost dlouho umírnění. My slábneme a vy jste stále silnější. Je čas činů.“ Agresivní tón jeho řeči mě překvapil, Arabové jsou obvykle zpočátku zdvořilí. „Pět válek, které jste proti nám vedli se dá těžko označit jako zdrženlivost.“ namítl jsem. „Jsem zvědavý co nazvete nepřátelstvím.“ Chladně se na mě podíval. „Nepřátelství je to, co prožíváte teď. Naši mladí mučedníci se odpalují ve všech vašich velkých městech. Lavina se spustila, a nebude to díky Arafatovi. On je jenom další starý babrák. Věci se mění. Měli jste převahu, ale to končí. My nepotřebujeme miliony dolarů na složité laboratoře a drahé vědce. To co máme je laciné a účinné. My se nebojíme zemřít. Konečně jsme našli vaši Achillovu patu. Vy židokřesťané uctíváte posvátnost života, zatím co my jsme ochotni zemřít.“

Způsob, jakým mluvil prozrazoval, že je student. Na potvrzení mých domněnek řekl, že je student Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Usmál se a řekl: „Měl byste se pořádně potěšit nádherným pohledem dokud můžete, pak si rychle zabalit kufry a odejít někam, kde je bezpečí. Brzy bude pozdě.“

Podíval jsem se na něho: „Děkuji za radu, ale pamatuji se na jiného Araba, který nám dal stejnou radu jako vy, když odtud odcházeli Britové. Žil tady někde v okolí a byl přítelem žida, Peytana, kterého jsem znal. Jednoho dne přišel do Peytanova domu. Důrazně mu řekl, aby odtud rychle odešel. Pak vytáhl metr a začal si přeměřovat místnosti jeho domu. »Co to děláš?« zeptal se Peytan. »Byli jsem dlouhá léta přáteli,« odpověděl Jusuf, tak se jmenoval. »Byli jsem dlouhá léta přáteli. Bude přeci lepší, když si tvůj dům vezmu já, než aby jej dostal někdo cizí. Není možné abyste nastávající válku vyhráli. Nás je několik milionů a vás jenom pár set tisíc.“

„Jeho rada mi připomněla tu vaši. Nakonec to dopadlo obráceně. Jusuf dům svého přítele nedostal. Naopak ztratil svůj domov. Po 55 letech je stále v utečeneckém táboře. A teď z toho obviňujete Židy. Vaše názory se od těch dob příliš nezměnily. Stále chcete zpět nejenom své domovy, ale i naše. Pochybuji, že je někdy dostanete.“

„Ano! Dostaneme je. A víte proč? Protože v roce 1948 jsme byli zbabělci. Dnes už nejsme, dokazují to naše živé bomby. Osmdesát lidí, kteří se nebáli zemřít, způsobilo škody za biliony dolarů a zabilo tisíce lidí. Poznali jsme, že západní systém můžeme srazit na kolena a uděláme to. Je to hanebný systém, působící bídu tisícům lidí hlavně ve třetím světě.“

„Komunizmus, nacizmus, fašizmus, to všechno bylo poražené západní demokracií. Jaký systém navrhujete místo demokracie?“ zeptal jsem se. „Islám!“ vykřikl. „Islám?“ zeptal jsem se. „Co udělal Islám pro země, které ovládá? Nepřinesl nic než chudobu mnoha lidem a závratné bohatství vládcům. Izrael, který byl v roce 1948 chudým státem, schopným sotva nasytit své obyvatele, vyrostl v moderní soběstačný stát. Přijali jsme miliony přistěhovalců ze všech zemí světa. Co udělali vaši arabští bratři s miliardami petrodolarů? Nechali vás hnít v utečeneckých táborech. Co zbylo z arabské civilizace, kdysi plné života?. Kolik nositelů Nobelových cen vyprodukoval Islám? Arabskému lidu je dnes hůře než v koloniální době.“

Chvíli se na mě nejistě díval. „Všichni děláme chyby. Ale Islám i se svými chybami je tisíckrát přijatelnější než hnus, kterým je Západ,“ řekl nakonec. Divoce se na mě podíval. „Kdybyste v kterékoli arabské zemi řekl to co tady teď říkáte, byl byste okamžitě mrtev.“ „Ano máte pravdu byl bych mrtvý,“ odpověděl jsem, „a kdybyste vy kritizoval stejným způsobem zkaženy a zkorumpovaný režim kdekoliv v arabském státě, byl byste taky mrtvý. Místo toho si tady, v Izraeli, dovolíte otevřeně mluvit a dokonce studujete na Hebrejské univerzitě. Beze strachu zrazujete stát, který vám to umožňuje, beze strachu, že budete uvězněný nebo zabitý. Neříká vám to něco?“ „Ano jste slabí a vaše slabost vás zahubí,« řekl vážně. »Neexistuje způsob jak bychom mohli žít v mírů?“ zeptal jsem se.

Znovu se na mě vážně podíval: „Přestupte na Islám. My nejsme nacisti, dáme vám možnost. Potom se stanete naší součástí a budeme žít v míru.“

Chvíli jsme vedle sebe tiše stáli. „Nikdy nás neporazíte,“ řekl jsem, „máme tajnou zbraň.“ „Co je ta vaše tajná zbraň? Snad ne atomová bomba?“ zeptal se posměšně. „Ne! V hebrejštině se to nazývá Ein Breiva.“ „Ein Breiva? To znamená: Není jiná možnost, ale my můžeme říci to samé taky.“ „To není pravda, my nemáme »jinou možnost,« protože vy odmítáte samotnou naši existenci v této zemi. My si naopak přejeme soužití s vámi, jako Palestinský stát a Izraelský stát, bok po boku. Vy ne!“ Už nebylo co říci. Slunce zašlo za obzor a moře potemnělo. Kouzlo zmizelo. Byl čas jít domů.

„Nashledanou. Musím už jít. Slíbil jsem jim přednášku,“ řekl a odcházel. Mohl jsem si představit, jaká přednáška to bude. Nepodali jsme si ruce. Přeci nepodáte ruku úhlavnímu nepříteli. Šel jsem domů sklíčený. Kéž by byla nějaká cesta z tohoto konfliktu. Já žádnou nevidím.

Podle článku v časopise Bratrstvo – Zprávy z diaspory a Svaté země

Publikováno: 8. 10. 2004