31. 10. 2002
Ztracený lesk a bída reálného islámu
Zdeněk Müller

Muslimský svět se nestal obětí Západu, ale svého vlastního archaismu a lajdáctví svých vůdců. Islám se sice globalizuje, ale málo se modernizuje. Muslimy ve Francii svádějí jejich mluvčí k obraně komunitní identity proti moderní individualizované občanskosti za mlčenlivé pasivity obecní a veřejné správy. Takové mají názory autoři několika knih, které vyšly v poslední době ve Francii a věnují se ožehavé tématice islámu a jeho reálným aktuálním projevům. I zkušení islamologové a historici muslimského světa dnes přitvrdili své soudy o islámu. Od muslimů se čeká kritický pohled na vlastní minulost a snaha po reformě přežilých forem jejich víry.

Ve Francii, kde má poznávání muslimské kultury dlouhou tradici, má kritika reálných projevů islámu jistý kontext. Díky němu tu nehrozí nebezpečí, že kritické výhrady pouze prohloubí nezdravou jednostrannost a posílí ignoranci. U nás v Čechách je tomu ovšem jinak. Nemáme vlastní zkušenosti s muslimy a naše domácí islamologie dokáže sotva čelit černobílému vidění mnoha našich vševědoucích publicistů. Jinak řečeno, nadávat muslimům a stavět islám na pranýř je u nás doma docela jednoduché.

Vzdor tomuto riziku pokládám za užitečné upozornit na francouzskou knižní polemiku o islámu a podrobně ji přiblížit. Z hlediska budoucnosti Evropy se mi to zdá důležité. Aby však tento text nesváděl jen k dalšímu obviňování islámu a muslimům, což si nepřeji, doporučuji čtenářům přečíst si o tomto náboženství a kultuře něco více (kupříkladu knihu Islám - ideál a skutečnost, kterou nedávno dodalo na trh pražské nakladatelství Baset). Kvůli pochopení, že islám je fenomén komplexní a že muslimský svět není zdaleka tak jednoznačný, jak jsme v pokušení nezřídka soudit.

Šok vyvolaný 11.zářím 2001 měl ve Francii paradoxní efekt. Namísto debaty o reálném islámu se začaly opakovat fráze. V duchu odmítání směšovat dobrý a pokojný islám, vyznávaný většinou muslimských věřících, a menšinový islám radikálů, kteří zrazují smysl této víry, se tak začalo tvrdit, že islám nepředstavuje o nic větší problém než judaismus a křesťanství. Zatímco tato linie sílila, motivována bezpochyby dobrými úmysly, dvě základní otázky se nepřestaly tabuizovat: a) nese islám odpovědnost za to, že téměř všechny země se statutem muslimského státu, z nichž mnohé nejsou vůbec chudé, jsou nedemokratické, omezují svobodu slova, ženám dávají menšinový statutu a trpí analfabetismus? b) jaký postoj mají zaujmout západní post-religiózní společnosti k požadavkům a nárokům muslimů? Několik zajímavých knížek, které poukazují na nepoučenost a naivitu, rozpoutalo debatu. Autoři těchto nejnovějších svazků na věc pohlížejí z rozdílných úhlů. Shodují se však v tom, že islámská otázka je dnes aktuální pro každého, bez ohledu, zda je či není věřící. Asi tak jako tomu bylo kdysi s katolicismem, na jehož násilnosti se již zapomnělo.

Známý historik islámu Bernard Lewis soudí v eseji Que s’est-il passé? L’Islam, l’Occident et la modernité (Co se stalo? Islám, Západ a modernizace), že muslimské země nejsou výhradně nevinnou obětí zlého Západu, jak se mnoho muslimů domnívá. Samy přispěly k tomu, že se vývojově, tak říkajíc, zablokovaly. Oproti názorům, které líčí islám jako oběť západních kolonizací, staví Lewis konstatování, že muslimská civilizace se počínaje 16.stoletím zhroutila. Civilizace islámu, která se dokázala v 7.až 13.století obohacovat dědictvím starověkého Řecka a Říma, vítězit na válečných polích a předstihnout Západ ekonomicky i kulturně, ponechává po porážce Turků u Vídně (1683) natrvalo prostor evropskému rozmachu započatému renesancí. Od tohoto zlomového okamžiku se muslimské elity přou o to, jak čelit krizi. Jedni hlásají, že je třeba napodobit Západ, který muslimy předběhl. Druzí se tomu braní. Většina z obou táborů se ovšem shodne na tom, že zdrojem všech neštěstí islámu je ve skutečnosti zavržení starých dobrých a osvědčených muslimských a osmanských tradic. K nim je třeba se vrátit. Diagnóza a navrhovaná léčba, které vycházejí z hlouby čtyři století, se dodnes, jak připomíná islamolog Lewis, berou na Blízkém a Střední východě vážně.

Zpoždění muslimové nikdy nedohnali. Bernard Lewis upozorňuje v této souvislosti na jednu zvláštnost. Ačkoliv byl islámský svět kdysi místem plodné syntézy řeckého a perského vědění a skloubení algebry a indické početní soustavy, situace se změnila. Dnes je tu věda vystavena "odmítání", což je výrazný rys, který odlišuje Blízký a Střední východ od jiných regionů, rovněž zažívajících šok ze střetu se západní civilizací. V současnosti se ovšem řada asijských zemi aktivně podílí na vědeckém pokroku. Věda už také není výlučně záležitostí Západu, ale rozvíjí se celosvětově. Příspěvek islámské oblasti vědeckému rozvoji je přitom ve srovnání s dalšími neevropskými oblastmi světa (a dokonce i s vlastní minulostí) minimální.

Totalizující náboženství umrtvuje lidskou tvořivost

Hospodářské zaostávání souvisí se uvedeným deficitem v oblasti vědy. Přestože se cena ropy, které mají země Středního východu největší světové zásoby, zvýšila za posledních tři desetiletí čtyřnásobně, příjmem na hlavu se muslimské země řadí k nejchudším. Hůře jsou na tom už jenom země subsaharské Afriky. Produktivita práce, která jinde soustavně roste, zůstává v zemích islámu na nízké úrovni. Podle Lewise je příčina kulturního rázu- totalizující náboženství umrtvuje lidskou tvořivost: "Představa, že by se bytí, aktivity a prvky lidské existence mohly postavit mimo dopad náboženství a božího zákona je muslimskému myšlení cizí". Nadto pak toto myšlení vykazuje další zdroj pasivity: "Podle muslimské doktríny člověk nemůže určovat zákony a pro věřící existuje jen jediný zákon - posvátný zákon seslaný od Alláha".

Od absolutní pravdy se věřící muslim nesmí vzdalovat a musí se k ní stále vracet. Západ naopak založil svůj rozvoj na tom, že se vzdal ideje absolutní boží pravdy a osvobodil se od ní. Křesťanství připustilo toto osvobození, které nechává společnost na pospas lidské iniciativě. Oddělení toho, co je vymezeno lidským časem, a toho, co je duchovní, vyústilo na Západě v přesun otázky boží existence do striktně soukromé sféry. Pro islám je obdobný proces komplikovanější. Prorok islámu Muhammad nevytvořil církev, nýbrž jen armádu věřících a stát, obojí podřízené Božímu slovu.

Po tři století odmítali islámští učenci dát souhlas se zaváděním tiskáren v osmanské říši. "Nedostatek svobody", píše Bernard Lewis, "je zdrojem všech nesnází muslimského světa". Myšlenková svoboda oslabuje dogmata a cenzuru, ekonomická svoboda omezuje korupci a šlendrián, svoboda pro ženy staví hráz machismu a občanská svoboda je obranou proti tyranii. Stoupenci takového osvobození mají bohužel v současném muslimském světě menší vliv než v 19.století.

Roztržka mezi hrdostí na dokonalou vírou a zklamáním z toho, jak druhořadou roli hraje tato víra v současném světě, vede ke hledání viníka. "Kdo nám to způsobil?" Když se nic nedaří, je docela lidské, klást si takovou otázku. Je vždy snazší a vděčnější hledat příčinu našich nezdarů jinde než doma.

Muslimská viktimizace - představa, že islám trpí ze zlé vůle ostatních - mířila nejprve na kolonialismus. Relativně krátké koloniální intermezzo v podobě britské a francouzské nadvlády skončilo před půl stoletím. Lewis připomíná, že situace se začala zhoršovat už před tím, než do muslimských zemích dorazil kolonialismus, a krize se nezastavila ani po jeho odchodu. Viníkem se poté staly Spojené státy, Izrael, Židé a obecně celý Západ. "Pro autoritativní a zároveň nefunkční vlády, které se objevují prakticky ve všech zemích Blízkého a Středního východu, je hledání viníků účelné a dokonce zásadní: zdůvodňuje chudobu, kterou nejsou vládnoucí elity schopné omezit, ospravedlňují despotickou moc, která soustavně narůstá, a obrací občanskou nespokojenost jiným směrem".

Globalizovaný islám

V posledních letech dostává tato viktimizaci a hledání obětního beránka možnost se dále rozvinout díky globalizaci. V knize L'Islam mondialisé (Globalizovaný islám)popisuje francouzský specialista Olivier Roy zrod islámu, který se už neomezuje jen na arabské a asijské země, ale usadil se i na Západě (USA, Kanada, Evropa). V tomto kosmopolitním islámu má rozhodující slova neofundamentalismus. Tato koncepce návratu k archaickým praktikám islámu se přizpůsobuje moderní společností, aniž by se vzdávala své zpátečnické povahy. Obrací se k jednotlivcům a vnucuje jim kodex chování, který striktně rozlišuje to, co je dovolené a co je zakázané. Zároveň vybízí k tomu, aby muslimové vytvářely islamizované enklávy. Olivier Roy ukazuje, že tento západní islám nesou a formují věřící muslimové s diplomy získanými na prestižních západních universitách, kteří jsou nezávislí na tradičních náboženských autoritách. Z tohoto prostředí se rekrutují aktéři radikální islamistické menšiny a autoři atentátů namířených proti Západu. Francouzský specialista tvrdí, že většina těchto radikálů žila nebo studovala řadu let na Západě a lze je považovat výlučně za "produkty westernizace a globalizace".

"Globalizovaný islám" je dílem jak radikální islamistické menšiny, tak těch muslimů, kteří jsou považováni za "umírněné". Policisté a soudy se na tuto skupinu obracejí s důvěrou, ale sociology a politology by měla znepokojovat. Pomalu, ale jistě utvářejí tito umírnění muslimové komunitu na okraji národních společenství a fakticky se odmítají integrovat do společenského prostředí zemi, které jim poskytly útočiště.

V polemice mezi reformátory, kteří by si přáli islám modernizovat a adaptovat ho na současnost, a jejich odpůrci, kteří jsou zahleděni do minulosti, dnes převažují zpátečníci. "Proč dnes mají reformátoři islámu tak malý ohlas", klade si otázku Olivier Roy. Upozorňuje mimo jiné na skutečnost, že většina webových stránek "virtuální islámské komunity" je plná neofundamentalismu, nepravdy, pomluv, neověřitelných informací a je to jen demagogie bez nápadu a myšlenky. Na Západě dlouho panoval názor, že islám se bude v moderních společnostech přirozeně měnit a modenizovat. Francouzský islamolog Roy však ukazuje, že islámský neofundamentalismus a jeho stoupenci to mají v liberální společnosti snazší než kdekoliv v muslimské světě. Na rozdíl od mnoha muslimských států se jim na Západě staví do cesty daleko méně překážek.

Tento paradox bere muslimským reformátorům naději. Nejen že to má neofundamentalismus snazší, ale některé západní země, jak ukazuje příklad Francie, reformátorům dokonce škodí. Tento jev odkrývá kniha La République et l'islam (Republika a islám). Její autorky Michele Tribalatová a Jeanne-Helene Kaltenbachová ukazují na základě četných sondáží a konkrétních dokladů, že politika uplatňovaná vůči nárokům jistých muslimů ve Francii osciluje mezi strachem a zaslepeností. Co se zakázalo katolíkům, protestantům a židům, to se prý muslimům toleruje. Autorky přečetly a vyslechly názory muslimských představitelů, kteří se považují za "umírněné" a jsou ministerstvem vnitra brány za partnery a konzultanty. Z této analýzy vyplývá závěr, že "touha zavézt ve Francii šaríu (muslimský boží zákon) je patrná ve výrocích a názorech jak tzv. umírněných, tak u zastánců islamistické tendence". Rozdíl je prý pouze v tónu a akcentu.

Muslimští mluvčí a představitelé, kteří jsou ve Francii slyšet nejvíce, si osobují právo mluvit za všechny "francouzské muslimy". Co se však míní pod pojmem "francouzští muslimové"? Za prvé se počet muslimů ve Francii soustavně zveličuje a to podle archaické představy, že každý, kdo je severoafrického původu, je automaticky muslimem. Přitom je kupříkladu známo, že více jak polovina alžírských přistěhovalců dává najevo, že se nehlásí k žádnému náboženství a víru nepraktikuje. Statistiky podle autorek vycházejí vstříc muslimskému názoru, které nebere zřetel na svobodu vyznání a právo přihlásit se k jinému vyznání. Ustupuje se muslimskému přesvědčení, že kdo se narodil jako muslim, má jako muslim také zemřít. Tribalatová a Kaltenbachová uvádějí, že to platí doslova a připomínají případ z Bordeaux. Zde si jeden francouzský občan marockého původu přál být po smrti zpopelněn, ale muslimský poradce radnice tuto poslední vůli napadl jako odporující islámu a veřejná správa mu ustoupila. Radnice tak podpořila komunitní myšlení, které odpírá občanovi základní právo rozhodovat sám o sobě. Obdobně neodolalo tlaku určitých muslimských organizací francouzské ministerstvo vnitra a stáhlo chystanou vyhlášku o právu občanů měnit náboženské vyznání.

Manipulaci se statistikami jde ruku v ruce s manipulací pojmovou. Slovo "asimilovat se" je v oficiálním slovníku přistěhovalecké integrace postupně nahrazován výrazem "zařadit se". Francouzské socioložky to pokládají za vážnou rána udělenou mechanismus integrace, který dosud docela úspěšně fungoval. Současná Francie, kde je každý pátý občan původem přistěhovalec, přece pokládá potomky přistěhovalců za plnohodnotné Francouze. Zvrat v této pozitivní tendenci však přináší poslední přistěhovalecká vlna muslimského původu. Děje se tak ovšem jen proto, že se naslouchá malá skupině, která se vydává za reprezentaci této imigrace. Podle těchto samozvaných vůdců je islám neslučitelný s francouzskou nenáboženskostí veřejného života. Proto má prý muslimská přistěhovalecká vlna nárok na výjimky. Požadavek asimilace označují muslimští mluvčí za útlak a místo toho, aby se novým Francouzům pomáhalo osvojit si základní pravidla společnosti nového domova, předhazuje se jim povinnost chránit a pěstovat islámskou identitu a její hodnoty.

Volání po právu na odlišnost

Autorky Republiky a islámu docházejí k závěru, že lze pokoutně měnit politický model bez celonárodní rozpravy a jediné změny zákona. "Experti nejvyšších zákonodárných instancí ignorují poslaneckou sněmovnu a samy mění francouzský politický model." Stalo se tak prý v případě, kdy Nejvyšší rada pro integraci a především Státní rada využily svých pravomocí a dospěly až k uznání etnického práva na polygamii. Politici zleva i zprava neprotestovali, když Státní rada oslabila princip náboženské neutrality veřejné školy s odkazem na jeho zastaralost. Na základě této úvahy byl pak princip respektování odlišnosti posílen na úkor principu nenáboženskosti veřejného života.

Rozdílná pravidla otevřeně požadují někteří muslimští představitelé, označovaní za "umírněné". Kupříkladu Amar Lasfar, imám mešity na jižním okraji Lille a předseda Severní islámské ligy tvrdí: "Islám nezná pojem občan, ale pojem komunita je pro něj naopak velmi významný. Uznávat komunitu, znamená totiž uznávat zákony, které tuto komunitu usměrňují. Pracujeme na to, aby francouzská republika uznala a respektovala pojem komunita". Již dnes se v řadě případů nedodržují obecně platné předpisy. Například mešita v Rennes dostává příspěvky z veřejného rozpočtu a to jako občanské sdružení, přestože to odporuje zákonu o kultovní praxi z roku 1905. Radnice ustupuje mešitě zpravidla výměnou za příslib, že muslimové pomohou omezit v problémových čtvrtích krádeže, drobnou kriminalitu a obchodování s drogami.

V důsledku tohoto zvláštního přístupu uplatňovanému vůči muslimům ve Francii se obecné republikánské hodnoty dostávají na vedlejší kolej. Týká se to především již uvedené nenáboženskosti veřejného života a veřejných škol a rovnoprávnosti žen. Od chvíle, kdy francouzská Státní rada začala pokládat veřejnou školu za běžný veřejný prostor s právem pořádat tu akce náboženské povahy, je nenáboženskost jako princip neutrality umožňující občanské soužítí rozdílných vyznání postavena (jako laickost) do stejné řady s ostatními náboženskými vyznáními. Tento názorový posun dobře dokumentuje výrok z francouzského tisku: "Žáci základních a středních škol muslimského vyznání jsou otevřenější vůči laickosti než jejich kamarádi nemuslimové, protože muslimové si přejí více než nemuslimové zavedení výuky náboženství a náboženských symbolů do škol". Módní "nová laickost", která je "otevřená" a "pluralitní", má uzavřít to, co muslimský myslitel Tarík Ramadán nazývá "etapou francouzské tradice", totiž éru rozluku náboženství a státu, započatou v roce 1905. Francouzská republika se má, podle této představy, adaptovat a přizpůsobit islámu, který ve své podstatě, jak připomínají muslimové, "snoubí sféru privátní a sféru veřejnou".

Otázka postavení ženy ve společnosti je zásadním tématem nedorozumění mezi islámem a Západem. Islám, který je nucen v mnoha směrech přistoupit na modernizaci, udělal z ženské otázky problém islámské identity. Dobře patrné je to na vývoji oděvních zvyklostí na Blízkém a Středním východě. Muslimský seximus čili oddělování pohlaví a trvání na jejich odlišných funkcích není zcela nevinný s ohledem na obtíže, s nimiž se dnes země s muslimskou většinou potýkají. "Vykazováním žen do podřadného postavení se muslimský svět zbavuje talentů a energie poloviny své populace", píše Bernard Lewis. "Navíc se tu svěřuje výchova dětí v kritickém věku matkám, které neumějí číst a psát a jsou ponižované a utlačované. Taková výchova plodí jedince naduté, arogantní, drzé nebo naopak odevzdané, pokorné a poslušné, ale v každém případě neschopné života ve svobodné a otevřené společnosti".

Podrobení žen není pro islám něčím fatálním. Ještě nedávno odkazovala šaría otroky, nemuslimy a ženy do postavení méněcenných. Zrušit otroctví bylo téměř nepředstavitelné. Zakázat to, co Alláh schvaluje, se pokládá za zločin stejně tak velký, jako dovolit něco, co On zakázal. Přesto to islám udělal. Některé země muslimské oblasti už dnes netolerují takové výstřelky, před nimiž se dnes ve Francii ustupuje.

Ve své studii upozorňují francouzské socioložky na podivný apartheid, ve kterém se ve jménu odlišnosti islámu ocitají muslimové a především ženy. Přestože je francouzská politická a mediální sféra posedlá ženskou rovnoprávností a prosazuje paritu žen a mužů, fundamentalistický diktát, přikazující ženám poslušnost, se toleruje. Počínaje zahalováním hlavy a šíje islámským šátkem prosadili si fundamentalisté svou licitační strategií řadu ústupků jako právo mladých muslimek odmítat tělocvik, plávání, nenavštěvovat některé předměty a na řadě škol se vychází vstříc zvláštnostem muslimského stravování. Spolek muslimských studentů Unir, který má zastoupení v radě pařížské univerzity, zpochybňuje dnes právo "profesora západní kultury" zkoušet muslimského studenta.

Zaslepenost a malá solidarita s reformátory

Zvláštní postavení muslimů ve francouzské společnosti, jakýsi jejich apartheid, který požadují někteří muslimští představitelé, vřele podporuje extrémní pravice. Nacionalistický týdeník Rivarol píše, že "je lepší dopřát mohamedánkám čádor, neboť se tím eliminuje rasové míšení nebo se alespoň omezuje". Tribalatová a Kaltenbachová udávají, že ve Francii roste počet sňatků z donucení a nikoho příliš nezajímají problémy, s nimiž se denně střetávají desítky tisíc mladých Francouzek. V některých městských čtvrtích nebo domech se prosadil novým způsob muslimského oblékání. Pokud se úplné zahalení ženského těla vydává za známku cudnosti, lze si snadno domyslit, co soudí mladý muslim o dívce, která se obléká koketně, nosí sukni a chodí na vysokých podpatcích. Není náhodou, že z problémových předmětí a čtvrtí francouzských velkoměst se vytrácí hravé a laskavé svádění jako přirozená součást kultury a občanského soužití a místo toho roste počet případů organizovaného a kolektivního znásilňování dívek.

Požadavky zástánců rozdílnosti už tedy nesou ovoce. Ve vztahu ke škole to dokazuje sborník svědectví a výpovědí učitelů Les Territoires perdus de la République (Ztracená území republiky). Mluví se tu o narůstajících projevech sexismu, antisemitismu, frankofóbie a rasismu mezi školáky na francouzských školách. Když názory takového ražení vysloví mladý skinhead, je z toho skandál a palcové titulky v novinách. Pokud však vycházejí od mladého Francouze, který se označuje za muslima, nikdo nic neslyší a zavládne všeobecné mlčení. Důvodem pro takový dvojí metr je jednak špatné svědomí plynoucí z koloniální minulosti, představa, že oběť může mít pouze pravdu a že je třeba každou vzpouru bez ohledu na její obsah vítat. Z těchto pozic se také zrodilo na přelomu 70.a 80.let nadšení části francouské radikální levice pro Chomejního islámskou revoluci.

Francouzská zaslepenost, která se v minulosti týkala reálného socialismu a disidentů, se dnes opakuje ve vztahu k reálnému islámu a jeho reformátorům a kritikům. V minulosti to byli Muhammad Abduh, Qurrat al-Ajn nebo Mansúr Fahmí, jehož odvážná práce na téma Postavení ženy v islámu byla přijata na Sorbonně v roce 1913. Dnes jsou to lidé jako Muhammad Šarfí, Muhammad Harbí, Hanan al-Šajch či Abdalwaháb Meddeb. Velké mlčení obestírá případ imáma Amara Saidího, který byl propuštěn z mešity v Rouenu za to, že oddával smíšené páry a k věřícím promlouval francouzsky.

Malou pozornost vyvolává varování marseillského muftího Suhajba Benšejcha a Leily Babesové na adresu vyhlášky ministerstva vnitra, která dává za pravdu fundamentalistům. Nikdo nepodpořil Hanífu Šerífíovou, která odsoudila nošení muslimského šátku jako "společenskou zvyklost odpovídající více saúdskoarabské společnosti než rovnostářské francouzské praxi". Když šajch káhirské islámské univerzity al-Azhar imám Tahtáwí vyzval francouzské muslimy, aby se podřídili zákonům země, ve které žijí, a že mají možnost se buď podrobit, nebo ze země odejít, objevil se ve francouzském tisku komentář tvrdící, že takový názor nahrává krajně pravicovému "lepenismu".

Odkud pramení tento nedostatek solidarity s muslimy, kteří usilují o modernizaci islámu? "Odvykli jsme si bojovat proti náboženským požadavkům, které překračují duchovní rámec", soudí francouzské socioložky Michele Tribalatová a Jeanne-Helene Kaltenbachová. "Je to cena za náboženský mír, k němuž nás zavazuje nenáboženskost veřejného života a laickost". Ve Francii se na univerzální republikánské principy nejen útočí, ale dokonce je nikdo nechrání. Místo toho, aby byla pravidla pro všechny stejná, dělají se výjimky. Předseda sdružení Imámové Francie vysvětluje na stránkách francouzských novin docela vážně, že "mužská nadřazenost je transkulturní konstantou", která spočívá na "nezvratném rozdílu, věhlasném chromozómu Y". Reklama mlékárenské fimy Candia na zakysanou smetanu Babette, v níž se říká "Zahušťuji jí a šlehám" vyprovokovala doslova mediální bouří, do níž se zapojila i ministryně pro ženská práva. Nikdo však dosud nereagoval na to, že jedno nakladatelství sídlící v Latinské čtvrti vydává již deset let francouzskou příručkou pravidel chování dobrého muslima (Le Licite et l'Illicite en Islam (Dovolené a zakázané v islámu), vyd. al-Qalam), v níž se vysvětluje proč a jak má dobrý muslim bít svou ženu: "Ručně, nikoliv bičem, ani klackem, a vyhnout se obličeji".

26.10.2002