Christopher Caldwell

Za studené války byla nejznámější italskou a snad i světovou novinářkou Oriana Fallaciová, která se proslavila jak reportážemi z válečných oblastí, tak útočností svých rozhovorů se státníky. Přestože se kvůli své levicové orientaci často dostávala do křížku s americkou zahraniční politikou, zejména pokud jde o Vietnam a Střední východ, obdivovala moc a pevné postoje Spojených států i jejich kulturu. "Všechno v Americe vyzařuje sílu - od mrakodrapů až po vodopády," napsala ve svém prvním románě Penelopa ve válce (1962). "Všechno vyzařuje jistotu - od peněz až po vychloubačnost."

Není tedy divu, že Fallaciová, které je dnes sedmdesát dva let, žije poslední dvě desetiletí v New Yorku. Zvláštní ale je, že tuto dobu strávila v anonymitě. Vždyť byla kdysi největší exhibicionistkou mezi reportéry, jíž se ješitností mohl vyrovnat snad jen Norman Mailer. Rozhovory, které vedla, se vyznačovaly arogancí hraničící s přezíravostí; neustále se prezentovala jako jejich skutečná iniciátorka a hybatelka, která má navíc vždy poslední slovo.

Ať už byly důvody jejího odmlčení jakékoli, v den, kdy teroristé z Al-Kajdy nalétli dvěma letadly do budov Světového obchodního centra, přestaly platit. Ferruccio de Bortoli, šéfredaktor milánského deníku Corriere della Sera, požádal Fallaciovou, milovnici síly newyorských mrakodrapů a obdivovatelku jistot a bezpečnosti americké společnosti, aby popsala svoji reakci na útok. Souhlasila. Během dvou týdnů popsala stovky strojopisných stran filipikou proti islamistickému terorismu a zbabělým západním elitám, které dovolily, aby se uchytil v jejich středu. Na polovinu zkrácený text pokrývající čtyři a čtvrt drobným písmem potištěné novinové stránky vyšel v Corriere 29. září 2002 pod titulkem "La Rabbia e L'Orgoglio" (Vztek a pýcha). Stal se jednou z největších senzací v historii evropského žurnalismu. Na novinových stáncích se za čtyři hodiny prodal milion výtisků.

V prosinci 2001 vydalo italské nakladatelství Rizzoli nezkrácený text pod stejným názvem v knižní podobě. Materiál, který Corriere vypustil, výbušnost eseje ještě umocnil. Fallaciová charakterizuje svou rozzlobenou a tematicky rozvětvenou knihu jako "kázání" zkažené a samolibé Evropě, která je, jak si autorka naříká v duchu Patricka J. Buchanana, na pokraji "sebevraždy". Amerika si oproti tomu podle ní zasluhuje pochvalu za svornost, s níž čelí krizi. Důvěru čtenářů si snaží získat řadou vzpomínek z časů, kdy působila jako reportérka v arabském a muslimském světě - vzpomíná mimo jiné i na to, jak na hlavním náměstí Kábulu viděla lynčovat tři ženy. Islamistické teroristy přirovnává k nacistům a fašistům a nazývá je "novými esesáky, novými černokošiláči", jimž jde o "křižácké tažení" proti Západu.

Pak dospívá k závěru, který dohání evropské intelektuály téměř bez výjimky k zuřivosti. Fallaciová upozorňuje, že islamistický terorismus není, jak se nám často tvrdí, zvrhlou odchylkou velké víry ani dílem rozčarované, zpátečnické periferie, ale neodmyslitelnou součástí islámu jako takového. O islámu mluví jako o "hoře, která se po tisíc čtyři sta let nehýbe - islám nevychází z propasti své slepoty, neotvírá své brány civilizačním snahám a se svobodou, spravedlností, demokracií a pokrokem nechce mít nic společného".

Ukončit nadvládu Západu, to je podle Fallaciové stálý úkol muslimů po celém světě - včetně těch, kteří žijí mezi námi a v nichž lze vidět jakýsi předvoj. "Nechápete nebo nechcete pochopit," říká evropským čtenářům, "že když zůstaneme pasivní, když nebudeme bojovat, zvítězí džihád. Přitom zničí svět, jemuž se přece jen daří něco budovat, měnit, dělat život trochu lepším."

Stejně jako na novinový článek i na knihu byly reakce evropských úvodníkářů a veřejně působících intelektuálů, kteří zpravidla tíhnou k levici, téměř univerzálně negativní - zcela opačné než reakce širší čtenářské obce. Knihu odsoudili muslimové v Evropě i jinde. V saúdskoarabském tisku se o Fallaciové psalo jako o agentce sionismu. Dvě italské muslimské organizace jí veřejně pohrozily smrtí, přičemž jedna z nich volala po tom, aby na ni byla - podobně jako na Salmana Rushdieho - uvalena fatva.

Ve Francii vedlo vydání její knihy nejenom k intelektuálnímu, ale i k právnímu sporu. Pro její "násilnický a urážlivý tón" na ni nejdříve zaútočila Evropská společnost pro sledování rasismu se sídlem v Bruselu. V červnu pak podaly na Fallaciovou žalobu čtyři "protirasistické" skupiny - tři francouzské a jedna švýcarská. Při předběžných slyšeních odmítli soudci v obou zemích vydat mimořádný příkaz ke stažení knihy z prodeje. Na 9. října je však stanoveno další soudní jednání ve Francii, které má knihu prozkoumat a rozhodnout, zda by neměla být navždy zakázána. (Soud rozhodl ve prospěch Fallaciové a odmítl stáhnout knihu z prodeje. Poz. red.)

Tyto spory budou mít trvalé důsledky pro to, jak Západ přistupuje doma i ve světě k islámu. Zejména v Evropě vrhla kniha Fallaciové - a především pak reakce, které vyvolala - na některé bolestivé otázky ostřejší světlo než samy útoky z 11. září. K těmto otázkám patří, zda bude islám - který je dnes vírou dvanácti až dvaceti milionů Evropanů a dalších desítek milionů imigrantů, kteří do Evropy podle všeho přijdou v následujících desetiletích - stát proti evropské kultuře bez ohledu na to, jak liberálně a "vstřícně" se bude tato kultura chovat; zda není v islámu něco, co vede i ty nejřadovější z jeho vyznavačů k tichému souhlasu s islamistickým násilím; zda v Evropě nedosahuje roztržka mezi názorem elit a obecným míněním nebezpečné úrovně; zda v Evropě rozšířená tendence kriminalizovat rasistické postoje nevyvolává pod falešnou záminkou atmosféru cenzury a státem prosazovaného mínění; a zda evropská praxe přílišné péče o menšiny nečiní evropské společnosti bezbrannými vůči skutečné hrozbě jejich civilizaci.

Fallaciová začíná Vztek a pýchu osobní výpovědí a žádá, aby bylo její varování chápáno jako volání italské politické exulantky, jedné z dlouhého rodokmene, k němuž patří i hrdinové Risorgimenta devatenáctého století a antifašisté, kteří uprchli před diktaturou Benita Mussoliniho. Popisuje své vlastní zkušenosti s bojem proti italskému fašismu, hrdě se hlásí k tomu, že k Mussolinimu se nepřidal žádný z jejích pokrevních příbuzných, a naráží také na to, jak coby čtrnáctiletá dělala kurýra svému otci, hrdinovi odboje, kterého umučili nacisté. Připouští sice, že svůj exil si vybrala sama a nebyla k němu donucena, ale to podle ní není rozhodující, protože z její rodné země se stala "Itálie, kde ideály leží na smetišti".

Poté, co tímto způsobem podepřela svou věrohodnost člověka, který ví, co je to fašismus, vysvětluje čtenáři, že v případě islámského fundamentalismu máme co dělat se skutečným totalitarismem, který je zcela schopen zničit Západ. Výroky Usámy bin Ládina ("naše válka je svou podstatou válkou náboženskou") bere doslova a tvrdí, že vůdce Al-Kajdy se inspiruje Hitlerem. S určitou nadsázkou prohlašuje, že bin Ládin a jeho stoupenci představují "nepřítele tisíckrát horšího než Stalin".

Pak konečně vrhá svou rétorickou bombu: tato hitlerovsko-stalinistická tendence ovládla samotný islám - nebo v něm vždy byla latentně obsažena. "Za každým teroristou je nějaký imám", píše, přičemž nikoho nenechává na pochybách, že podle ní to platí i obráceně: každý imám bude s velkou pravděpodobností sympatizovat s teroristy. Přestože zcela na začátku je možné její kritiku vztahovat výhradně na islámské extrémisty, hranice se postupně rozostřují a její jazyk je stále urážlivější. Ke konci knihy už píše v souvislosti se všemi muslimy: "Synové Alláha se množí jako krysy."

Slovní spojení "synové Alláha" je leitmotivem knihy, který otevírá cestu proudu hrubých invektiv na adresu Arabů a muslimů obecně. Fallaciová uráží jejich náboženství: "Nemám zájem, aby mě za můj ateismus trestali synové Alláha. To jsou ti pánové, kteří - místo aby přispívali k rozvoji lidstva - tráví čas tím, že se s vystrčenými zadky pětkrát denně modlí!" Uráží sexualitu muslimských žen: "Cožpak jste se všechny zamilovaly do Usámy bin Ládina, do jeho velkých, uhrančivých očí, smyslných rtů a do toho, co má pod svou špinavou tunikou? Máte ho za romantika? Pokládáte ho za hrdinu? Sníte o tom, jak vás znásilňuje?" A (v poznámce pod čarou) uráží též sexuální cítění arabských mužů: "Díky Bohu jsem s žádným Arabem nikdy nic neměla. Podle mne je na Arabech něco, co je ženám, které mají vkus, odporné."

Nejde tu o žádná uklouznutí nebo lapsy jazyka v jinak přesně odměřeném stylu. Fallaciová jednoznačně věří, že mezi islámem a islamismem není zásadní rozdíl. Usáma bin Ládin a Taliban jsou "pouze nejnovějšími projevy skutečnosti, která tu existuje tisíc čtyři sta let", a co hůř, "velká většina muslimů na celém světě se z útoků na Dvojčata radovala". K této většině rozhodně patří převážná část muslimů žijících v západní Evropě. Oni jsou "průkopníky", a proto "přistupovat k nim shovívavě, tolerovat je, nebo do nich dokonce vkládat naději znamená páchat sebevraždu".

Fallaciová tvrdí, že většina Italů se na problém muslimské imigrace dívá stejně jako ona, ale že jsou příliš dekadentní na to, aby se sami bránili. Starají se "jenom o dovolenou v cizině a fotbalové zápasy" a nemají smysl pro svobodu, která je něco víc než nějaké povolení, nemají "kuráž ke změně". Ze všech skupin je ale nejzbabělejší jedna - italští intelektuálové a novináři. O těch mluví jako o hmyzu, o "cikádách" (které bzučí v unisonu) a "povrchních pijavicích". Tolerance, jíž se západní intelektuálové vychloubají, je podle ní pouhá zbabělost, která se chce vydávat za princip. Příslušníci třídy, která formuje italské veřejné mínění, ochromení politickou korektností, jsou svým zvláštním zvráceným způsobem "bigotní jako nějaký venkovský farář".

Neobyčejně silné emoce a útoky, které kniha Vztek a pýcha vyvolala, naznačují, že bitva, která se kolem ní rozpoutala, je bitvou o to, kdo má patent na toleranci. Surrealistický nádech dalo těmto sporům něco, o čem se v žádném z výpadů proti Fallaciové nemluvilo: přesně v době, kdy se na ni útočilo, že podrývá evropskou toleranci, zažívala západní Evropa - a zejména Francie - nejtvrdší nápor rasistických násilností od druhé světové války.

Od října 2000, kdy začala na Středním východě druhá intifáda, došlo pouze ve Francii k téměř tisícovce "incidentů" - napadení Židů na veřejném prostranství, zakládání požárů v synagogách, znesvěcování hrobů a různým jiným projevům vandalství a násilí - přičemž řada dalších se odehrála jinde v Evropě. Některé z nich byly "drobnější" - jako například nápisy a kresby na zdi - většina z nich ale byla vážná. Pachateli v podstatě všech těchto zločinů byli muslimští muži, kteří jako záminku využívali politiku Izraele v Gaze a na Západním břehu Jordánu. S podobně neúprosným odporem vůči Izraeli a podporou Palestinců se ale setkáváme u velké většiny evropských intelektuálů a médií.

Fallaciová pokládala tuto situaci - nejenom násilí vůči Židům, ale také tendenci médií o něm mlčet - za ostudnou. V dubnu otiskla v italském časopise Panorama svůj první článek od publikování Vzteku a pýchy. Izraelské jednotky v té době bojovaly o kontrolu nad městem Džanín na Západním břehu Jordánu, ve Francii i jinde ve světě demonstrovaly desetitisíce lidí proti izraelské "genocidě" a k útokům na Židy a k žhářství namířenému proti nim docházelo několikrát denně. Fallaciová píše:

"Pokládám za hanebné, že v Itálii šli v průvodu lidé převlečení za sebevražedné atentátníky, kteří vykřikovali odporné nadávky na adresu Izraele, nesli fotografie izraelských představitelů s hákovými kříži na čelech a podněcovali dav k nenávisti k Židům. Za to, aby se Židé znovu ocitli ve vyhlazovacích táborech, v plynových komorách a spalovacích pecích Dachau, Mauthausenu, Buchenwaldu, Bergen-Belsenu atd., by dali i své matky do harému.

Pokládám za hanebné, že katolická církev dovolí biskupovi [Hilarion Capucci], navíc jednomu z těch, kteří sídlí ve Vatikánu, ,svatému' biskupovi, v jehož posvátném mercedesu našli v Jeruzalémě ve zvláštním úkrytu schovaný celý arzenál zbraní a výbušnin, aby se takového průvodu účastnil a před mikrofonem ve jménu Božím děkoval sebevražedným atentátníkům, kteří masakrují Židy v pizzeriích a supermarketech. Aby je nazýval ,mučedníky, kteří jdou na smrt jako na nějakou slavnost'.

Pokládám za hanebné, že v televizních diskusích jsou s takovou úctou vítáni lotři v turbanech a šátcích, kteří včera vynášeli krveprolití v New Yorku a dnes velebí masakry v Jeruzalémě, Haifě, Netanyi a Tel-Avivu."

V souvislosti s obžalobou Fallaciové uvedl její právník Gilles-William Goldnadel, že žalující organizace usilují o cenzuru. "Skutečným nebezpečím je dnes zelený [islámský] fašismus a vy nám chcete zakázat, abychom ho pranýřovali!" V sázce je, zda se mezinárodnímu teroristickému hnutí, které vyhlásilo válku Západu, podaří přimět Západ k tomu, aby sám složil zbraně - ať už s pomocí záškodnictví jeho agentů a jejich sympatizantů, nebo s využitím naivnosti a laskavosti samotných obyvatel Západu. Případ Fallaciové je pouhou - i když dosud nejdůležitější - epizodou v boji za toto intelektuální odzbrojení.

Kniha Vztek a pýcha je důležitým a do velké míry přesným odrazem zcela reálné krize. Než však přistoupíme k jejím silným stránkám, vypořádejme se také s některými jejími vadami. Ty jsou totiž vážné, a dokonce i čtenáři, kteří plně souhlasí s autorčiným varováním před šířením islamismu, s jejím skepticismem vůči názoru, že islamismus lze snadno oddělit od islámu, a s úděsem nad zbabělostí západních intelektuálů, by si přáli, aby byla napsána lépe.

Fallaciové bombastický styl na některých místech znepokojuje její spojence stejně jako její odpůrce. Fallaciová hájí správnou věc, ale spoustu svého morálního kapitálu bohužel vyplýtvává v zášti a potměšilosti. To, jak odbývá islámskou kulturu, její věc silně oslabuje, zejména z toho důvodu, že v tom s největší pravděpodobností není upřímná. "Co najdete za touto druhou kulturou, za kulturou bradatých v tunikách a turbanech?" ptá se. "Ať hledám sebevíc, nacházím jenom Muhammada s jeho Koránem, Averroa s jeho učeností (s komentáři k Aristotelovi atd.) a básníka Omara Chajjáma." Takto mluví ignorant a Fallaciová určitě ignorantka není. Její invektivy vůči muslimům - to, že si tropí posměch z lidí sklánějících se v modlitbě k zemi, že si představuje, že všechny muslimské ženy by byly rády znásilněny bin Ládinem - jsou nedůstojné a zbytečné. Rozmach politické korektnosti, neblahé a absurdní zároveň, způsobuje, že se autorům politicky nekorektním omlouvá špatný styl, povrchní myšlení a hulvátské literární způsoby, které by byly nechutné v každé době. Výrazy, jichž užívá Fallaciová, jsou často z této kategorie.

Navzdory všem nedostatkům knihy má však Fallaciová mnohem častěji pravdu, než se mýlí. Začněme jednou z jejích vět, jež uvedl Ahcene Taleb, právník Hnutí proti rasismu a za přátelství mezi národy - jedné ze žalujících stran - ve snaze dosáhnout zákazu knihy: "Každý islámský teolog vám vysvětlí, že pro víru v Korán lze lhát, falešně obviňovat a pokrytecky předstírat." Fallaciová podle něho těmito slovy napadá všechny muslimy, nejenom islamisty. Dobře. Je ale tvrzení Fallaciové nepravdivé? Nebo představuje pouze něco, co by podle západních představ mezirasové snášenlivosti mělo být nepravdivé? Náhodou je tomu tak, že většina islámských teologů uvažuje zrovna tak, jak uvedla Fallaciová.

Taleb také Fallaciovou obvinil, že v určitých pasážích dělá ze všech muslimů teroristy. Například: "Usámové bin Ládinové nejsou pouze v muslimských zemích. Jsou všude, a ti nejzatvrzelejší z nich žijí mezi námi." Opět se můžeme ptát, zda to není pravda, nebo zda si jen Taleb nepřeje, aby to pravda nebyla. Šejk Omar Bakri, který se narodil v Sýrii a už dlouho žije v Anglii, nedávno poskytl londýnskému arabskému deníku Al-Hayat rozhovor, ve kterém řekl:

"Alláh chce, abychom Západ invazí zvenčí proměnili [v království islámu]. Povstane-li nějaký islámský stát a invazi podnikne, budeme jeho armádou, jeho vojáky uvnitř... [Západ] nám vnucuje lidské zákony a islámský režim mu vnutí zákony islámského náboženství."

Lze se ptát, zda je Bakri typickým případem, rozhodně však nelze pochybovat o tom, že Fallaciová má pravdu, když tvrdí, že někteří z nejextrémnějších islamistů žijí na Západě. Ti za jistých situací a v jistých dobách představují většinu muslimské komunity a dokonce i konsensus - jako tomu bylo v roce 1991, kdy Britská muslimská konference v Bradfordu (která vyzývala ajatolláha Chomejního k vyhlášení fatvy nad Salmanem Rushdiem) v souvislosti s válkou v Perském zálivu jednomyslně odhlasovala podporu nikoli Británii, ale Iráku.

Nic z toho, co zaznělo ve všech těch diskusích v novinách, na univerzitách a v soudních síních, přímo nezpochybnilo názor Fallaciové, že islám jako takový je přinejmenším spolehlivým spojencem islamismu, není-li s ním přímo identický. V článku v Libération to připustil dokonce i sloupkař Marc Semo. Přestože o knize napsal, že se "z ní dělá člověku špatně", a přičinil obligátní zmínku o jejích "célinovských akcentech" (podle antisemitského spisovatele z třicátých let Louise-Ferdinanda Célina), kupodivu uznal: "Je pravda, že v muslimském světě se proti těmto excesům vyslovilo jen málo hlasů."

To je ale eufemismus. Reakcí převážné části západních muslimů na útoky Al-Kajdy bylo alarmující a až k zoufalství dohánějící mlčení a netečnost. Kde je muslimská obdoba německých Američanů, kteří v roce 1941 zaplavili náborová střediska armády, aby osvobozovali svět od svých krajanů? Člověk nemůže říci: takoví muslimové existují, ale tisk o nich nepíše. Tisk - jak reakce na článek a knihu Fallaciové dokládá - prahne po takových příbězích a velmi rád by ukázal, že přítomnost muslimů na Západě nepřináší problémy. Kdyby se takové hlasy v dostatečném množství ozvaly, šly by do éteru v každých zprávách a pod tučnými nápisy by měly zaručené místo na prvních stránkách všech novin. Etnická solidarita západních muslimů je ale bohužel nesmírně a nepochopitelně silná. Tento bod, který zřejmě představuje jádro knihy, nikdo nevyvrátil. Autorka byla pouze stále ostřejším tónem poučována, že takové věci se nemají říkat.

Příznačný byl také článek Dejly Mohsen Senoussi v Le Figaru. Morální krize soudobého islámu zde měla zmizet ve směsici excesů jiných náboženství. "Talibanská hysterie" tu stála vedle "filipínských katolíků, kteří se dávají při svátku Nanebevstoupení Páně ukřižovat... atentátníka, který zavraždil Jicchaka Rabina... a volebních čachrů [izraelského fundamentalistického hnutí] Guš Emunim." Rabinův vrah byl fanatik. Filipínští křesťané jsou zéloti a hnutí Guš Emunin je mesianistické - v žádném z těchto případů však nebylo a není cílem to, čeho chce dosáhnout Taliban: vyhlazení jiné civilizace. Senoussi tedy tvrzení Fallaciové vůbec nevyvrací, ale nakonec naopak dokládá.

Kniha Fallaciové odhalila - jak to její autorka chtěla - že evropský morální řád, který byl postaven na troskách druhé světové války, je v hluboké krizi. Na tom, aby se do srdce tohoto morálního řádu dostal "antirasismus", se v minulých padesáti letech podílely dva faktory.

Za prvé amerikanizace Evropy, k níž jsou kontinentální elity přes veškerý svůj antiamerikanismus náchylnější než většina ostatních, přinesla jak pocit, že rasové problémy zaujímají ústřední postavení, tak - po vzoru éry občanských práv - model jejich (většinou) úspěšného řešení. Za druhé první generace, která mohla uvažovat o válce, aniž jí naháněla hrůzu otázka vlastní účasti v ní, postavila přímo do centra evropské morálky holocaust. Tato morální katastrofa tyranií z poloviny století byla tak strašlivá, že se zdálo, že jakýkoli hodnotový systém, který slibuje nevpustit nenávist do Evropy, si zaslouží bezvýhradnou podporu.

Péče o takový systém se však z rozmanitých důvodů ujala levice, která ho postavila do služeb rozbujelé vedlejší agendy. Dnes je jasné, že ideologie antirasismu nemůže - a ani nechce - chránit Evropu před jejími démony, a aféra Fallaciové ukazuje proč.

Antirasismus je sám o sobě prolezlý intelektuální zkažeností. Typickým příkladem je korespondent Spiegelu Tiziano Terzani, který se domnívá, že na konkrétní, skutečné potíže stačí vágní fráze "svět potřebuje koalici proti chudobě, proti vykořisťování, proti netoleranci". Na pozadí této vágnosti lze pak ty, kteří se s takovou ideologií nějakým způsobem rozcházejí, definovat, jakkoli si antirasisté přejí - třeba jako "fašisty".

S tím se pojí i tendence spřízněných odborníků využívat svého expertního postavení k vytyčování mezí akceptovatelné diskuse. Přesně to udělal jeden z nejznámějších odborníků na islám ve Francii Gilles Kepel, když přirovnal Fallaciovou k potřeštěnému Thierry Meyssanovi, který napsal knihu, v níž tvrdí, že útok na Pentagon z 11. září zinscenovali odbojníci v americké vládě. Fallaciová není na katedře islámských studií, ale o totalitárních hnutích ví o hodně víc než Kepel; svou knihu navíc napsala ve městě, v němž vraždící psychopati jen o několik dnů dříve spálili několik tisíc jejích sousedů. Mohli se k tomu, jak má Západ vést studenou válku, vyjadřovat pouze kremlologové a ruští exulanti? Musí být člověk Arab, aby se mohl vyslovit k tomu, zda arabský svět ohrožuje Západ?

Oklešťování svobodného myšlení evropským antirasistickým establishmentem není jen záležitostí intelektuálního šikanování. Je to také věc skutečné policejní moci. Evropští levičáci využili "práv člověka" jako nástroje ke zkažení soudních systémů svých zemí. Otto Kallscheuer z Frankfurter Allgemeine Zeitung na konci června pobouřeně napsal:

"Měly by být ve svobodné Evropě takové knihy [jako kniha Fallaciové] volně dostupné? Samozřejmě že ano! Neboť jaká je alternativa? Nějaký Antirasistický soud, který nám zakáže dotýkat se citů muslimů špatnými odpověďmi na správné otázky?"

Dělá si Kallscheuer legraci? Takové soudy už soudí po celé Evropě. Takovým soudem je i ten, před kterým stála Fallaciová v červnu a bude znovu stát v říjnu.

To, jak Fallaciová pojmenovává problémy radikálního islámu, se nemusí každému líbit. Intelektuálům, kteří na ni zaútočili jménem evropských "hodnot", se však očividně nedaří doložit, jak by tyto hodnoty mohly ochránit Evropu před hnutím, které je ochotné smést celou její civilizaci, hodnoty nevyjímaje. Jsou lidé, kteří toho vědí o islámu víc než Oriana Fallaciová, ale ať už to má jakékoli důvody, jen malá hrstka jich zatím o tomto předmětu psala upřímně. Člověku to připomene postřeh A. J. Lieblinga, že by mohl psát rychleji než kdokoli, kdo píše stejně dobře jako on, a také lépe než kdokoli, kdo píše stejně rychle. To není nevýznamné rozlišení a jistá jeho obdoba platí i o Fallaciové. Ta má více odvahy než kdokoli, kdo toho ví o islámu tolik jako ona, a ví toho o islámu víc než kdokoli, kdo má stejnou odvahu. n

Z časopisu Commentary (říjen 2002) přeložil Jiří Ogrocký. Redakčně kráceno. Přetištěno s laskavým svolením vydavatele.

For further details about COMMENTARY, its articles and subscription information please see www.commentarymagazine.com. COMMENTARY, America's premier monthly journal of opinion, is renowned for its incisive essays on politics, history, foreign affairs, science, movies, religion, books, music, and the arts, and it takes a special interest in Jewish affairs.