(Pokračování)
(revize textu 17. dubna 2001)EPH -
Exploded Planet Hypothesis
a jiné ambiciózní pokusy kterak vyvésti lidstvo z omylu v
omyl...
"Ateističtí vědci se vše, nač narazí a čemu nerozumí, vždy paradoxně snaží vysvětlit starými božstvy a kulty sloužícími jejich vzývání..."
Thomas van Flandern je "původcem" a zastáncem "hypotézy explodované planety" mezi Marsem a Jupiterem. Zdálo by se, že se ex-šéf astronomického oddělení NOAA vydal cestou, vyšlapanou před více než stovkou let. O jakémsi "cizím" bludném tělese v naší sluneční soustavě hovořili už staří Sumeři jako o Nibiru, pozdější arabští astrologové mu říkali Maldek.
Nic proti nikomu, kdo se s
dobrým úmyslem znovu pokouší otevřít staré knihy a vnést světlo do událostí, k
nimž došlo dávno předtím než se na nynější Zemi objevily první bakterie,
neřku-li člověk. Ale pokud se opravdu chce dostat k jádru věci, musí si
napřed vyčistit cestu i oblohu a zbavit fakta tisíciletých nánosů religiózních
bludů a jejich ještě (o)bludnějších moderních interpretací.
Žel,
nezdá se, že zrovna to je van Flandernův cíl. Obávám se, že jsme svědky vzniku
podivné žabomyší teorie, aspirující na místo dosud platné doktríny. Něco
totiž nutně musí nahradit neudržitelné Oortovy výmysly a rozpustit jeho
"kometární oblak"...
Kousek
historie
Je známo, že lidstvo se vyvíjí podle vždy stejného konceptu. Od
okamžiku kdy se rozdělí na nerovnoměrné vrstvy, vybavené nestejnou měrou
intelektem, movitým i nemovitým majetkem a podobně, bývá na živné půdě
nejsilnějšího vůdčího seskupení vykonstruována jakási později obecně platná
doktrína, o niž se opírá světonázor určující další vývoj společnosti. V této
souvislosti je zajímavé, že hlavní osoba, kolem níž neúnavně rotuje oficiální
propaganda, takřka nikdy není "domácí provenience". Téměř vždy jde o ideu
importovanou. Doma totiž nikdo prorokem nebývá...
V případě naší
civilizace se až kam historická paměť sahá projevovaly dva výrazné směry.
První spočívá na historickém katastrofismu a druhá v úporné snaze
popřít ho za každou cenu. Obojí bylo příčinou vzniku mnoha náboženských,
vědeckých i politických směrů.
S ústupem církví po zrodu
"osvícené moderní vědy" se situace změnila jen zdánlivě. Zatím co se zastánci
náležící do první kategorie opírají o historické záznamy a tradici, předávanou
kolektivní pamětí lidstva, snaží se protistrana veškeré odkazy na dávné
katastrofy zdiskreditovat.
Téměř komické je, že se na straně
odpůrců, hlásajících tvrdý ateizmus, ocitly i velké církve. Důvod je nasnadě:
vůdčí síly společnosti, které vždy kladou hlavní důraz na vlastní
mocensko-ekonomické zájmy, potřebují k uskutečňování svých záměrů "společenský
klid". Každý rušivý element proto musí být co nejrychleji eliminován,
nejlépe pomocí vždy úslužných a úplatných "představitelů" vědy, v horším případě
vytlačen (i ateistickými režimy!) do náboženského pozadí. Zde býval zpracováván,
tak dlouho, až i poslední nedůvěřivec "nabyl přesvědčení", že vše je "v rukou
Božích", potažmo církevních pohlavárů disponujících přímou linkou, jejímž
prostřednictvím lze včas zarazit případný "boží trest".
O tom, jak
ošidná je víra v moc církví tváří v tvář byť jen společenské katastrofě, se měli
příležitost přesvědčit účastníci obou světových válek - církve nejenže neměly na
nic ani nejmenší vliv, ale armády všech bojujících stran vytáhly do boje s
tradičním požehnáním jedné a tetéž církve! "Gott mit uns"...
Tento
etický desaster už po první světové válce nepochybně vedl ke ztrátě
společenského kreditu a postupnému úpadku velkých křesťanských církví až k
jejich historicky nebývalému propadu, stavu, ze kterého už se (bez úplné
transformace v cosi úplně jiného) nikdy nevzpamatují v dřívější
podobě.
V důsledku celospolečenské
ztráty důvěry v církve se zpět do společnosti začala vracet vlna, kterou v
minulosti poměrně snadno zadržela hráz pečlivě vykonstruované víry v církevní
moc a schopnosti kléru. A hle! Ukazuje se, že i přes tisícileté vymítání se v
kolektivní paměti lidstva udržela vzpomínka na dávné katastrofy.
No jo,
pánové, ale co s tím?
Oortův kometární
mrak
Dosud obecně platná verze vědecko-zastíracího paskvilu vznikla ve
zmatku, který v řádu světové astronomie způsobila druhá světová válka. Po ní se
příležitosti chopili lidé, kteří by si v přítomnosti svých velkých předchůdců
nedovolili hlasitě šoupat nohama, natož pronášet jakési závěry... Jenže doba
Hoyleho a velkých německých astronomů určujících tón v předválečném období
pominula...
Za otce světonázorové
kulisy "nebeského klidu a pořádku", vybarvené samozřejmě způsobem zastupitelným
"na prahu kosmického věku", lze považovat jediného průbojného intelektuála. Je
jím nizozemský astronom Jan Oort.
Příznačné je, že také tento obraz
kosmu se v první řadě zabývá existencí komet a prokazováním jejich
pravidelných, vypočítaných, vypočitatelných, ničím nerušených, a proto pro Zemi
a lidstvo bezpečných oběhů! Teorie záludně vychází z přesných měření drah
známých periodických komet a předválečných poznatků sira Hubbleho, z
nichž ovšem Oort "vytěžil" jen to, co se mu hodilo.
Komety jsou tu
podle něj proto, že současně s pomyslným diskem sluneční soustavy vznikl ze
"zbytkového materiálu" na jeho okraji "kometární mrak", v němž má jisté množství
těles pevně přidělenou a neměnnou dráhu... Existence tohoto veskrze
hypotetického útvaru dodnes nebyla, a už nikdy nebude prokazována. Výzkumy
prováděné pomocí HST (Hubble Space Telescop, šťastnější astronomická obdoba
univerzálního supermikroskopu, který pro biology vynalezl Royal Rife), stejně
tak, jako kolize komety Shoomaker - Lewy s Jupiterem, totiž definitivně
prokázaly nesprávnost těchto úvah. "Hubble" tedy nakonec nepřímo ztrestal Oorta
za okleštění práce vědce, jehož jméno nese (viz také ostudnou paralelu Béchamp -
Pasteur)...
To vše ovšem nikterak nebrání bohorovným advokátům
"osvícené vědy", kteří mimochodem o stavu věcí nejsou obzvlášť dobře
informováni, a pro jistotu radši ani nemají vlastní názor, aby v roli
komentátorů "populárně vědeckých" televizních pořadů určených "laické
veřejnosti" nevydávali za jedinou a konečnou pravdu dnes už nezvratně
prokazatelný blud.
Jednou všude napsané těžko vymazat; mnoho lepičů
a vylepených plakátů, leč málo odstraňovatelů... Je to fádní, okoukané a
únavné.
Astronomie na scestí
"Všelidově zastupitelnou" a
nepobuřující teorii kometárního mraku, z již uvedených a neměnných
důvodů, nadšeně uvítal establishment poválečné společnosti, avšak vědě
disponující stále dokonalejším přístrojovým vybavením vynesla vážný, dosud
neodstraněný problém.
Hlavním "opomenutím", jehož se Oort "dopustil"
aby jeho teorie obstála, bylo trestuhodné zanedbání několika podstatných
Hubbleho poznatků. V důsledku toho vykročila moderní astronomie uznávající
novou teorii nesprávným směrem, což hluboce ovlivnilo především snahy o
pochopení "Mléčné dráhy" a jejích "ramen".
Výzkum naší galaxie totiž
kvůli zjevné převaze politizujících papoušků nad skutečně bádajícími sovami
musel být přizpůsoben pravidlům Oortova mraku, ergo ne "vědecky zjištěnému", ale
"dohodnutému" způsobu jeho vzniku "v prostoru o tvaru rotujícího disku". Nakonec
byl z tohoto důvodu "vědecky dohodnut" i spirálový tvar... Další naprosto
ničím nepotvrzený nesmysl!
(Taktéž sympatickým úsměvem provázená
tvrzení J. Grygara, citujícího místo vlastního názoru tucty rovněž citujících
kolegů, neuvádějí žádný ověřený důkaz. Položíme-li těmto vědcům zcela
konkrétní dotaz, prchají do oblasti víry...)
Jak se postupně stále markantněji ukazuje, nejen v astronomii, ale i ve fyzice, biologii a příbuzných, násilně od sebe odtržených oborech, vrhl obdobný postup lidské poznání o celé století zpět. Zdá se však, že to ještě nestačí! Chytrá deformační kampaň nazvaná EPH (hypotéza explodované planety) nás opět hodlá odvést od exaktních znalostí, starých minimálně osm tisíc let! A opět ji vede Nizozemec...
Van Flandern, vahou
předchozího postavení šéfa významného vědeckého ústavu, tak jako jeho předchůdce prezentuje svou
hypotézu "osvědčeným vědeckým způsobem" - a opět se zdá, že pomalu dosahuje
výsledků: pro stromy není vidět les.
Hned zpočátku totiž klade dvě
sugestivní otázky, na něž obratem nabízí neméně sugestivní odpovědi. Tím, tak
jako jeho předchůdce, šikovně odvedl pozornost od jádra problému a dosáhl tím
toho, že většina podotázek zájemců i kritiků směřuje pouze k tématu o němž je
ochoten diskutovat! Přitom je fakt, že takto vymezený prostor obklopuje
obrovské množství otazníků, úplně odsunován do pozadí.
Takto se
nevytváří nový vědecký názor, takto se kuje nové "vědecké dogma".
Architektura
non-fiction
V úvodu mé první knihy jsem napsal, že všichni autoři píšící
literaturu non-ficton (faktu) mají k dispozici stejné stavební kameny. Jsou
architekty, sestavujícími podle stále zřetelnějšího plánu budovu dávných
událostí. Samozřejmě - lze mít námitky vůči umístění oken a překladů, ale
nevidím žádný smysl v boření vstupního schodiště, které v podstatě nelze
sestavit jinak, než už bylo sestaveno. Jeho konstrukci podepírá celá řada faktů.
Van Flandern se ho ale snaží stavět znovu, ovšem své "nové" schodiště,
stoupající vzhůru směrem od domu, místo faktů podepírá lešením z vlastnoručně
utvářených axiomů!
Jeho práce jsou prošpikovány velice podezřelými interpretacemi starých textů. Vše, co bylo na tomto poli dosud dosaženo, ignoruje osvědčenou manýrou člena vědecké nomenklatury tak okázale, až zasvěceným přechází mráz po zádech. Van Flandern staví na tom, že díky danému směru vývoje společnosti upadly dávné znalosti v hluboké zapomnění; že se všeobecné vzdělání ještě stále ubírá směrem účelových "vědeckých" dogmat, vyřčených menšinovou hrstkou vlivných jedinců, kteří před více než sto lety porazili své protivníky prostřednictvím politického nátlaku. Pak je samozřejmě jednoduché vnutit zájemcům interpretace, s nimiž by kdysi, vzhledem k tehdy dokonalejším později dovedně zahlazeným poznatkům, absolutně neuspěl.
Misinterpretace Plinia, Apollodora a starých egyptských a sumerských textů, vytváří bizarní směs pojmů, které se ani nenamáhá vzájemně rozlišit - vše je využíváno ke slepení prapodivné hybridní katastroficko- antikatastrofické hypotézy, která, na rozdíl od předchozí, popírající jakoukoliv minulou katastrofu (s výjimkou křesťanské Potopy), naopak prvotní katastrofu predestinuje! Chytré.
Pro a
proti EPH
Podle teorie EPH došlo ke zmiňované katastrofě takřka nedávno.
Tehdy údajně na dráze mezi Marsem a Jupiterem "z ničeho nic prostě explodovala
planeta" takřka k nerozeznání podobná Zemi. Bum! Vznikl tak pás asteroidů a
spousta komet. Velké bludné asteroidy a obrovské meteority se rozprskly po
soustavě, narážely na ostatní tělesa a mimo jiné znetvořily i Měsíc.
Jak jsem
se už zmínil, myšlenka zaniklé planety na této dráze není nová. Astronomové se
jí poměrně obsáhle zabývali, zejména poté, když stále modernější počítače
postupně umožňovaly složité výpočty drah komet a známých větších těles v pásu
planetek. Animace ovšem ukázaly, že z těchto kosmických skalisek, včetně
odhadované hmoty množství skrytého ze Země nepozorovatelného "temného
materiálu", jednoduše nelze syntetizovat kompletní planetu očekávané
velikosti. Toto je také jeden z hlavních, leč mnohem závažnější problémy
zastírajících argumentů, vznášených proti van Flandernově
hypotéze.
Jeho odpověď zní: "Zbytek materiálu se prostě vypařil." A je
to. Zkuste to za dnešního stavu znalostí něčím vyvrátit... Dovolím si zde
nesměle namítnout, že v případě exploze by se úlomky nevázané žádným velkým
tělesem ve svém středu zcela jistě rozlétly všemi směry a žádný pás asteroidů by
nevznikl. Nebyl by k tomu žádný rozumně vysvětlitelný důvod. Pro tedy
jsou jen van Flandernovy, zatím co proti všechny ostatní
závěry.
Opomíjené znalosti
Sumerů
Je dost podivné, že ač otec a zastánce EPH Sumery často cituje,
mnohdy i ve zcela nemožných souvislostech, naprosto přehlíží znalosti tohoto
famózního národa, který moderní astronomii poskytl mimo jiné i tabulky s
koeficienty, bez nichž není možný výpočet planetárních drah! Kosmogonie Sumerů
hovoří o dvanáctém tělesu sluneční soustavy, planetě Stvořiteli,
periodicky prolétajícím pásmem asteroidů po dráze, již nelze nazvat jinak než
kometární. Její perihel se nachází kdesi mezi Marsem a Zemí.
Sumeři toto těleso přiměřeně popisují jako "křižující planetu", NIBIRU,
protože protíná ekliptiku a těsně míjí dráhy několika vnitřních planet
soustavy.
EPH se v základě snaží o odlišení dvou pojmů: teorie
obrovské komety či explodované planety, ale přitom zcela ve smyslu "současných
poznatků moderní astronomie" opovrhuje možností, že v systému existuje nám již
(nebo dosud) cizí těleso - neznámá planeta, jejíž oběžná dráha vykazuje
hlavní aspekt kometárních drah: přibližuje se na jistou vzdálenost ke Slunci (a
tím i k Zemi), aby po čase opět zmizela v prostoru za známou hranicí
soustavy.
Tento problém se patrně stal osudným I. Velikovskemu, který za
"nestvůrně velkou kometu", o níž se unisono zmiňují všechny staré národy,
považoval Venuši, která se podle jeho mínění oddělila od Jupitera a zaujala
novou oběžnou dráhu za časů biblického Exodu...
Podle čínských a
sumerských záznamů o Venuši je to prokazatelně nesmysl, jenže v jednom má
Velikovsky nesporně pravdu - tehdy se na obloze muselo dít cosi dnes velice
neobvyklého. Není divu, že se tehdy, v nastalém zmatku a panické hrůze při
vzpomínce na události předcházející Potopu, rozpadlo několik mocných
říší.
Křižující planeta
Podle
interpretace Zecharii Sitchina sumerské
učení převzaté Babyloňany říká, že protiběžný Nibiru byl vtažen do soustavy z
vnějšího "prostoru absolutní tmy" přitažlivostí Neptuna. Když se posléze dostal
do sféry přitažlivosti Saturnu a Jupitera, byl jeho osud zpečetěn - soustavu už
nemohl opustit. Cestou do jejího centra došlo ke střetu s praplanetou Tiamat,
tělesem "A", obíhajícím na dráze dnešních asteroidů.
Nejen z pohledu
newtonovské fyziky se taková událost zdá nepravděpodobnou, ba nemožnou. Ovšem
pouze do okamžiku než si uvědomíme, že jednou z hlavních vlastností
přisuzovaných Nibiru sumerskými astronomy je protiběžnost! Pak se ovšem
odpovídajícím způsobem mění i údaje v tabulkce oběžných i přibližovacích
rychlostí, včetně zkrácení období vzájemného působení gravitace a slapových sil.
Provedeme-li patřičné propočty, zjistíme, že sumerské vyprávění má pevnou
matematickou logiku; zcela jistě nepatří do souboru líbivých pohádek vymyšlených
"moderní astronomií".
Zrození
Země
"Křižující planeta" se s Tiamat nestřetla přímo. Text Enuma elish ve
velmi přiléhavých obrazech popisuje střet gravitačních sil a vyrovnávání
potenciálů formou gigantických blesků, pod nimiž doslova vřely povrchy obou
planet. Slapové síly rvaly ze soupeřů kusy hmoty, vířící okolo v podobě "vojsk"
satelitů. Nakonec ale do Tiamat narazil jeden z velkých původních měsíců,
průvodců Nibiru. Tato kolize, podle prastarého vyprávění o "souboji nebeských
bohů", planet, jí "rozdrtila srdce". Podle všeho smetla i většinu vody z jejího
povrchu.
Nibiru, "Stvořitel", získal novou oběžnou dráhu - stal se "členem rodiny Apsu" (sluneční soustavy). Při dalším nebo při jednom z dalších obletů se kolizní situace opakovala, tentokrát ovšem s fatálnějšími následky: další velký satelit Nibiru zasáhl nechráněný povrch "mrtvé planety", zbavené předchozím nárazem ochranné vodní vrstvy. Část (podle Sumerů polovina) planety byla nárazem rozdrcena a společně s troskami "útočného" satelitu vytvořila pás asteroidů kroužících v rovině ekliptiky. Současně se na všechny strany rozprskla spousta malých těles, pletujících po zdánlivě chaoticky rozptýlených eliptických drahách. Známe je jako více nebo méně nebezpečné NEOs´(Near Earth Objects- link E) "potulné asteroidy", komety a "trosky zaniklých komet". Množství materiálu poletujícího středem sluneční soustavy mimo pás asteroidů a v tzv. Kuiperově pásu za Neptunem, lze odhadnout na minimálně 25 až 30% objemu Země.
Komety?
V
podstatě každý asteroid typu NEO mohl být zpočátku kometou - záleželo jen na
množství vody, která na něm ulpěla. Když kometa, slepenec prachu a kamení držený
pohromadě ledem, ztratí veškerou vodu, změní se v kometu "zaniklou". Tím ovšem
nic nekončí! Od tohoto okamžiku máme co do činění s nebezpečnou, protože v
podstatě neviditelnou nekompaktní temnou masou prostorem "svištících" těles; od
prachu přes mikrometeoroidy až po obrovské meteoroidy zvíci autobusu a skály o
průměru několika kilometrů. Na stěhovavé kosmické rumovisko působí celá řada
vlivů, takže pruh sledující původní dráhu se neustále
prodlužuje.
Nejjemnější částice a malé meteoroidy vytlačuje do stran a
ven ze sluneční soustavy proud částic emitovaných sluncem, takzvaný "sluneční
vítr", a jiné mechanizmy. Tím se prachové pásmo neustále rozšiřuje.
Průlet planety prachovým okrajem takového pruhu se pozemskému
pozorovateli jeví jako "meteorický déšť". V jeho centru nebo po stejné dráze se
ovšem pohybují i mnohem větší tělesa. Jsou tam pořád a je jen otázkou času kdy
se pohyb Země synchronizuje s jejich drahou. Posledních 1500 let měla Země
neuvěřitelné štěstí, nebe si "dalo pauzu". Občas sice spadl nějaký ten jasný
meteorit nebo občas i sprška většího kamení, ale nikdy se nic moc
nestalo.
To se ovšem může změnit
zcela nečekaně, doslova z hodiny na hodinu - krásný déšť miniaturních
tělísek, pořádajících působivé ohňostroje ve svrchních vrstvách atmosféry, může
přejít v ničivé bombardování kusy skal o velikosti autobusu.
To
v tom lepším případě...
Země a
Měsíc
Druhá část zničené planety sražená na nižší oběžnou dráhu se podle
Sumerů stala Zemí... Spolu s ní sem dorazil i její největší satelit, náš Měsíc.
Toto těleso je vzhledem k velikosti Země neúměrně veliké a není v žádném poměru
se souputníky ostatních planet slunečního systému. Nejnovější poznatky ukazují,
že tvar Země byl
dán nárazem, jehož energie se pohybovala těsně pod hranicí úplného zničení
původního tělesa. Výzkumníci tvrdí, že stopy zanechané na povrchu musela
způsobit rychle letící hmota o velikosti našeho Měsíce, takže sumerské tvrzení
nechtě potvrzují i moderní propočty. (Potud dobře, ale druhá část jejich teorie
už je velice divoká, neboť předpokládá, že se "část hmoty po srážce vypařila a
ze zbylých trosek se zformoval Měsíc". Jak vidno, van Flandernova "sadařina" už
začíná nést čerstvé leč červivé ovoce...)
Sumerská verze, ač v podstatě
totožná, je "z oficiálních vědeckých důvodů nepřijatelná" - protože v sobě
skrývá možnost dalších nemalých katastrof, které nepochybně vyvolá přiblížení
"křižující planety" do centra systému.
V první řadě se její přítomnost
projeví na činnosti Slunce!
Je nesporně zajímavé, a rozhodně nejsem sám, koho to
znepokojilo, že k oběma v poslední době sledovaným velkým slunečním erupcím
třídy Mega Flare došlo na pravém okraji kotouče, v době kdy sluneční skvrny,
jejichž magnetická pole je produkují, už takřka zapadaly za obzor. Co je v
prostoru tímto směrem? Kdyby šlo o některé ze známých těles, astronomové by
zřejmě netápali!
Také staré "astrologické pověry" zapřisahající, že seřazení
planet do jedné řady může způsobit jakési blíže nedefinované neštěstí, se za
takové situace jeví ve zcela jiném světle. V období obdobné aktivity jakou
pozorujeme dnes by plný zásah masou energetických částic, vržených Sluncem
směrem k Jupiteru a Saturnu stojících v zákrytu za Zemí, mohl na zemský povrch
přinést vlnu zničující radiace. Hrozilo by bezprostřední ohrožení nejen
lidského, ale genetického fondu obecně. O tom jak by dopadla přinejmenším naše
telekomunikační technika nemůže být pochyb...
Předhistorické a historické
katastrofy
Zpočátku, po "stvoření Země a nebes" muselo být vesmírné bombardování
mnohem častější. Prostorem poletovaly mnohem četnější a větší shluky "kamení"
než dnes.
O tom ostatně podává svědectví tvář Měsíce a Merkuru a povrch
Země a Venuše jistě nevypadal o nic lépe. "Vědecké vysvětlení" - bombardování
bylo způsobeno "sprškou kamení vymrštěnou ke Slunci Jupiterem"...
Ještě národy starověku pozorovaly nebe a s nedůvěrou pátraly po "nebeských znameních". Sílící meteorické deště či dokonce objevení se velké komety, to vše mohlo předznamenávat blízkost hrůzného skrytého nebezpečí. Tradované poznatky vyprávěly o zničujících úkazech, "válkách nebeských bohů", neúprosně vylidňujících obrovské plochy, které pak zůstaly dlouho neobydleny. Tyto události jsou podle mého názoru často mylně interpretovány jako předhistorické jaderné války...
Konec předchozího
světa
To ovšem zdaleka nebylo to nejhorší. Geologicky vzato nedávno, před
zhruba 8500 lety, došlo k události, která úplně a takřka beze stop smetla
předchozí celosvětovou civilizaci.
Bible se v tomto ohledu zmiňuje
pouze o sekundárních jevech, obrovské vlně, která se hnala přes všechny
kontinenty ničíc naprosto vše, co jí přišlo do cesty a následujících
dlouhodobých průtržích mračen. Kontinent na němž žil národ Noah se během
pěti měsíců úplně potopil.
Tady se neotevřela "zřídla země, z nichž se
vyvalily vody", bible ve skutečnosti popisuje nepředstavitelnou událost -
celý ostrovní kontinent pomalu klesl na dno oceánu.
Čínské zdroje v
této souvislosti hovoří o "souboji boha ohně s bohem vody", při němž "bůh
ohně přerazil sloup podepírající nebe". Na zem dopadala sprška kamení,
následovaná obrovským žhavým balvanem. Dopadl s největší pravděpodobností do
Atlantiku. "Povrch Země okamžitě popraskal a z hlubin se řinula žhavá
láva. Všude rychle rostly vulkány chrlící lávu a popel. A náhle se
přivalila ohromná vlna, která smetla lidi, zvířata, domy, lesy - prostě vše, co
jí stálo v cestě."
Tak skončila jedna éra člověka na
Zemi...
(detaily jsou v knize
Hlubina návratu)
Počátek a konec
poslední "ledové doby"
Dopad asteroidu na mořskou hladinu měl rozsáhlé
klimatické následky.
Došlo ke změně v cirkulaci polárních
vortexů (stratosférické větrné víry - jet streamy)
a rapidnímu posunu
klimatu. Z oblohy dlouho pršelo černé bahno a sopečný popel, místy se uložily
vrstvy popele, bahna a náplavy silné až několik set metrů. Severní vortex se
nasytil prachovými částicemi, chrlenými do atmosféry množstvím aktivních
vulkánů, a obloha potemněla. Nad velkou částí severní polokoule zavládla
arktická zima a pokryl ji ledovec. Ještě staří Řekové nazývali neobyvatelné
území za Dunajem Erebus - Říše šera. Totéž ve stejné době platilo i o
Mandžusku.
Toto schéma, zadají-li se správné údaje, patrně lze bez
obtíží animovat na počítačovém povětrnostním modelu!
Šťastlivci, kteří celé inferno přežili ve vysokých horách nebo na lodích, museli začít úplně znovu. Nebylo to lehké. Povrch nížin byl rozbahněný, půda nadlouho nasáklá slanou brakovou vodou a všude se vršily ohromné náplavy. Moře byla prakticky nesplavná, hladinu pokrývala několikametrová vrstva plovoucí pemzy (viz Solon). Nová osídlení vznikala v horách, později lidé přesídlili do nížin, ale stále byli odkázáni na toky velkých řek, pramenících ve vysokohorských ledovcích. Ne nadarmo nacházíme zárodky nových velkých kultur právě zde. V první řadě musely být ODVODNĚNY slané bažiny a země propláchnuta sladkou vodou.
Největším dobrodiním Země
je obrovský oceán slané vody, působící jako gigantický termostat. Zatím co
zhruba v pásmu mezi 30. rovnoběžkami bylo pod nízkou oblačností takřka
nepropouštějící paprsky slunce ("nízké nebe") deštivé a velmi teplé podnebí, za
nimi panoval nelítostný mráz. Těžké mraky odnášely z obyvatelného pásma velké
množství vodních par a pod temnou pokrývkou na severu začalo takřka bez ustání
sněžit. Masy sněhu se měnily v horských údolích pod obrovským tlakem v
modravý led; ledovec se dal do pohybu.
Dá se říct, že tyto
procesy v podstatě zachránily celou biosféru, protože díky jím se postupně
vyčistila obloha, "bohové pozvedli nebe" a opět zazářilo slunce. Směr
stratosférických proudů se v důsledku toho opět pozměnil, vír vortexu se
zmenšoval a obloha nad pólem se postupně stala průzračnější. Pak začaly
ustupovat i ledovce.
Moře tehdy mělo mnohem vyšší teplotu než
dnes. Jeho akumulační schopnost byla dočasně zvýšena kvůli větší koncentraci
solí, protože pevninský i mořský led v oblasti pólů vázal obrovské množství
sladké vody (cca 60 000 000 km3) Přitom je možné, že teplé mořské
proudění částečně nebo úplně zbavilo ledového krunýře Antarktidu, pokud ovšem
nebyl zdejší led smeten do oceánu už krátce po dopadu "boha ohně" - asteroidu.
Nejnovější poznatky potvrzují, že antarktický led není starší než 8000 let...
V přechodném velmi teplém podnebí zcela roztály alpské ledovce, hloubkové vrty prokázaly, že současné zalednění alpských velikánů není starší než 4000 let.
Hrozící nebe a spásné
církve
Je pochopitelné, že lidé po takovýchto zkušenostech neustále
podezíravě pozorovali oblohu a různá "znamení" v nich vyvolávala děs a hrůzu.
Nebezpečí však postupně odeznívalo, poslední případy dopadů většího množství
nebezpečných meteoritů jsou datovány do období mezi 700 - 500 př.n.l., a pak
okolo 500 (zde je mimochodem dodnes nevyřešený zmatek v datování a zajímavá
shoda s obrovským požárem Věčného města, který Nero kladl za vinu
činnosti křesťanů "popudivších nebeské bohy" a následným pádem Římského
impéria.) a lokálně zřejmě i kolem 1500 n.l.
Pozorováním nebeského dění
byly pověřeny vybrané osoby, kněží-astronomové, které si časem vybudovaly silné
společenské postavení. Jejich úkolem bylo "usmiřovat nebeské síly" a zajistit
tak pokoj na Zemi. Žádný vládce nebo vládnoucí elita nemá až do dnešních dnů
zájem na tom, aby poddaní neustále se strachem hleděli na nebe, jestli se na ně
náhodou nechystá cosi spadnout. Proto je nutné vždy, a to i za cenu jakkoli
nehorázné lži, zabránit průniku informací, které by mohly vést k panice.
Tuto krásnou tradici přitom lze poměrně snadno vysledovat až k
Zoroastrovi.
Snad kromě Číny, kde byl jeden dvorní astronom popraven
pro nedbalost protože nepředpověděl objevení jakési patrně neperiodické komety,
všude vznikaly "zaručeně bezpečné" kosmogonické systémy (viz např.
Aristoteles, Ptolemaios), v nichž bylo vše bezpečně umístěno do neměnných
sfér, řízených samotným Bohem.
Prostředníky mezi "prostým lidem" a
"nebeskými mocnostmi" se stal církevní establishment.
Ani nástup "osvícené vědy"
nepřinesl žádnou podstatnou změnu. Skupiny vědců s katastrofickým a
anti-katastrofickým náhledem zpočátku ještě seriózně diskutovaly pro a proti
celé řady velice zajímavých otázek. Definitivní zvrat však přinesl nástup
anglických liberálů, kteří z věci moderní vědy udělali politikum. Přitom
samozřejmě nechtěli ani slyšet o Damoklově meči, který neustále visí nad našimi
hlavami.
Jen žádnou paniku!
Mladý Darwin, který přirozeně toužil po
úspěchu a chtěl za každou cenu prosadit svou teorii o původu druhů, hodil za
hlavu veškeré jednoznačné poznatky o gigantických katastrofách, jejichž stopy
sám vysledoval po celém světě. Georges Cuviér, jehož katastrofickou hypotézu
beze zbytku potvrdily nedávné nálezy obrovských impaktů ve střední Americe, byl
vypuzen a vysmíván, na tomto poli "slavně zvítězil" Linné. Newton zveřejnil jen
první část své teorie, ta druhá, pojednávající o kometách a katastrofách
minulosti, směla vyjít až po jeho smrti a bez povšimnutí zapadla ve
viktoriánském buržoazním blátě. Skutečnost, že i sám Newton, slovutný a vysoce
uznávaný předseda Britské Královské společnosti, se třásl o svou "vědeckou
pověst" ukazuje, jaké klima vládlo v kritickém období "červánků moderní
vědy"...
Ergo - pod politickým tlakem nelze provozovat nezávislou
vědu a závislá sype z rukávu jen konformistické lži.
Nebeské hrůzy tedy byly opět jednou "úspěšně zažehnány" prostým prohlášením "moderní vědecké obce". Potřeba církví posléze rapidně poklesla a vypukl osvícený ateismus. K této linii se hlásilo a dosud hlásí mnoho myslitelů. Půjdeme-li však do důsledku zjistíme, jak je tento způsob třídění myslí nesmyslný - ateista je v podstatě jen přepólovaný "teista" a oba společně odpočátku pili ze stejné informační studny, otrávené celou řadou církví už před tisíciletími! Jakkoliv vyšperkované "vědecké spory" evolucionistů a kreacionistů, zastánců toho či onoho světonázoru, jsou s ohledem na skutečnou podstatu problému v pozadí jen dětinské kratochvíle.
Utajení pravdy a
genocida vědoucích
Církvím se během posledních 1500 let podařilo "nechat
zmizet" obrovskému množství informací, schopných rozbořit umělý obraz
křesťanského světa.
Boj za bezpodmínečné prosazení křesťanského
dogmatu, pramenícího v nemalé míře z kosmogonie, byl hlavním důvodem
pronásledování Hebrejů židovského vyznání po Nizejském koncilu. Tito lidé, na
rozdíl od na koncilu definitivně okleštěných (kanonizovaných) textů bible, totiž
vlastnili Pentateuch - pět Mojžíšových knih, které jakkoli odcizeny původnímu
znění i úmyslu tvoří základ křesťanského Starého zákona. Tradice
vyžadovala, aby židovští věřící znali tyto texty nazpaměť, a to i v době, kdy
bible křesťanů existovala jen v latině, ovládané pouze příslušníky vládnoucí
vrstvy; žádný odpadlík, který se ji pokusil přeložit do jiného, všem
srozumitelného jazyka, takový pokus nepřežil...
Židé si samozřejmě
povšimli "drobných úprav" a podivného výkladu textů svých posvátných knih, ale
nejhorší katastrofou se pro ně ukázalo být to, že zůstali v podstatě jediným
zdrojem nezfalšovaných informací! Prostí poddaní byli udržováni v neznalosti a
analfabetizmu (a mše byly "slouženy" výhradně v latině); toto období v mnoha
evropských zemích, třeba v Portugalsku, skončilo až po první světové
válce.
Vlna xenofobie a rasové nenávisti, vyvolaná
křesťanskou církví proti sice nevelké a rozptýlené, jenže vůči průměru
křesťanské populace vysoce vzdělané skupině obyvatelstva, "proti židům, kteří
zabili Krista" (který byl Hebrejem židovského vyznání...), byla součástí
promyšleného boje o moc, kterou skýtal informační monopol... Dávné i hrozící
katastrofy směl vyvolat a zažehnávat pouze křesťanský Bůh, který se samozřejmě
řídil úpěnlivými prosbami za tímto účelem existujícího úplatného kléru a
papeže.
Jinak by totiž církev těžko našla nějaké
opodstatnění.
(Pokračování)
(revize textu 17. dubna 2001)
Příbuzná
témata
