1.6.
Izrael a Blízký Východ

kolektiv autorů

24. dubna 2002 vydali Bill Bennett, Jack Kemp a Jeane Kirkpatrickováníže uvedené veřejné memorandum o Izraeli a Blízkém Východě. Jeho dvacet bodů je dobrým východiskem pro chápání historického kontextu současného konfliktu na Blízkém Východě.

Stručně o autorech:

William J. Bennett

Dr. William J. Bennett zastával za vlády prezidenta Ronalda Reagana funkci ministra školství a je jedním z nejfundovanějších a nejrespektovanějších amerických zastánců smělých reforem v oblasti vzdělávání. V dobách prezidentství George H. W. Bushe byl ředitelem úřadu pro Národní drogovou politiku. Od roku 1990, kdy odešel z vlády, se aktivně věnuje boji proti vládní byrokracii a snahám o zlepšení amerického veřejného i soukromého vzdělávacího systému.

V nejbližších měsících zahajuje Dr. Bennett kampaň Američané pro vítězství nad terorismem (Americans for Victory Over Terrorism). Napsal nebo se podílel na vzniku 14 knih, z nichž ta poslední, Proč bojujeme: Morální čistota a válka s terorismem (Why We Fight: Moral Clarity and the War on Terrorism) přišla na trh v dubnu 2002.

Jack F. Kemp

Je jedním z nejhlasitějších podpůrců využití potenciálu a významu digitální ekonomie. Vždy se velmi zasazoval o silný ekonomický rozvoj, volné trhy, volný obchod a daňové zjednodušení. Zasedá ve správních radách několika významných technologických společností, jako jsou Oracle a Proxicom.

Výrazně vešel do všeobecného povědomí v roce 1996, kdy jej senátor Bob Dole jmenoval viceprezidentským kandidátem za republikánskou stranu. Již předtím, v letech 1989-93 za úřadování prezidenta Bushe, byl v jeho kabinetu ministrem pro bydlení a městský rozvoj a ještě dříve (1971-89) strávil 18 let v senátu Spojených států jako zástupce oblasti města Buffalo a západní části státu New York.

Jeane Kirkpatricková

Akademička, diplomatka, politická vědátorka - Dr. Jeane Kirkpatricková je jednou z největších amerických odbornic na poli světové politiky a mezinárodních vztahů. Její bezprostřední zkušenosti z funkce velvyslankyně USA při OSN i členky kabinetu prezidenta Reagana a Národní bezpečnostní rady jí umožňují, aby výjimečně dobře rozuměla dynamice světové politiky se zvláštním zřetelem na oblast Blízkého východu. Její celoživotní bádání propůjčuje jejím analýzám nesouměřitelnou hloubku. Během let, kdy zastupovala Spojené státy u OSN, výrazně ovlivňovala jak zahraniční politiku USA, tak i celosvětové dění. Dr. Kirkpatricková dosáhla během své kariéry i mnoha formálních mezinárodních uznání.

V současné době, mimo jiné, přednáší jako profesorka na Georgetownské univerzitě a intenzívně se účastní činnosti prestižního Amerického institutu podnikání (American Enterprise Institute). Je autorkou sedmi knih, několika monografií a mnoha význačných článků, týkajících se amerických politických témat a zahraniční politiky.

Dvacet fakt o Izraeli a BLÍZKÉm Východě

Pozornost světa se již delší dobu soustředí na Blízký Východ. Denně jsme konfrontováni s případy zmaru a zkázy. Lze rozumět tomuto násilí? Ano, avšak pouze pokud k němu přistoupíme se solidní znalostí základních fakt - těch, která jsou často opomíjena, pokud se o nich vůbec ví. Znalost uváděných skutečností přispěje k pochopení stávající situace, jak k ní vůbec došlo a jak lze dojít k jejímu řešení.

Kořeny konfliktu

lKdyž Organizace spojených národů navrhla vytvořit v oblasti dva státy - jeden židovský a jeden arabský - Židé návrh přijali a vyhlásili v roce 1948 svou nezávislost. Židovský stát tvořil pouhou jednu šestinu procenta toho, co bylo známo jako “arabský svět”. Arabské státy však návrh OSN odmítly a od té doby vedly opakované války proti Izraeli, regulérní i ty obzvláště vyčerpávající teroristické. V roce 1948 armády pěti arabských států napadly Izrael se záměrem jej úplně vyhladit. Džemail Husajní z Nejvyšší arabské rady promluvil za mnohé, když přísahal, že nechá nasáknout “půdu naší milované země i tou poslední kapkou naší krve”.

lOrganizace pro osvobození Palestiny (OOP) byla založena v roce 1964 - tři roky předtím, než Izrael získal kontrolu nad územím na Západním břehu a v pásmu Gazy. Deklarovaným účelem existence OOP byla eliminace Státu Izrael prostředky ozbrojeného boje. Až do dnešních dnů hlásá internetová stránka Palestinské samosprávy Jásira Arafata, že celek vlastního Izraele je “okupovaným” územím (*). Je nemožné, aby tento výrok vůči západnímu sluchu ladil s tvrzením OOP a Palestinské samosprávy, že kořenem konfliktu je izraelská okupace Západního břehu a Gazy.

lOblasti Západního břehu a Gazy (v letech 1948-1967 pod správou Jordánska a Egypta) se dostaly pod izraelskou kontrolu během Šestidenní války v roce 1967, která vypukla když Egypt uzavřel Tiranskou úžinu a arabské armády se shromáždily na izraelské hranici, připravené k invazi a likvidaci státu. Je důležité si povšimnout, že ani Egypt ani Jordánsko se během své devatenáctileté vlády nikdy nepokusily na těchto územích vytvořit palestinský stát. Ještě předtím, než arabské země zahájily v roce 1967 svou agresi proti Státu Izrael, syrský ministr obrany (a pozdější prezident) Háfíz Asád řekl: “Naše síly jsou zcela připraveny ... zahájit vlastní akt osvobození a likvidace sionistické přítomnosti v arabské domovině ... naplnil se čas zničujícího boje”. Na samém pokraji války vyhlásil egyptský prezident Gamal Násir: “Naším základním cílem je zničení Izraele”.

lPro svou zášť vůči Židům mnoho palestinských vůdců dlouhodobě podporovalo naše nepřátele. Jeruzalémský Velký Muftí se v době II. světové války spojil s Adolfem Hitlerem. Jásir Arafat, předseda OOP a Palestinské samosprávy, si opakovaně vybíral za cíl a nechal zabíjet Američany. V roce 1973 nařídil vraždu Cleo Noela, amerického velvyslance v Súdánu. Po celou dobu trvání Studené války byl Arafat velmi úzce spjat se Sovětským svazem a dalšími nepřáteli Spojených států. V roce 1991, během války v Perském zálivu, se Arafat spolčil se Sadámem Husajnem, kterého blahořečil jako “obránce arabského národa, muslimů a svobodných lidí kdekoli”.

l Izrael už prakticky vrátil většinu území, která zabral během války v roce 1967 a již hned po této válce nabídl jejich celé navrácení výměnou za mír a normální vztahy; tato nabídka byla odmítnuta. Jako výsledek dohod z Camp David v roce 1978, kdy Egypt uznal právo Izraele na existenci a mezi oběma zeměmi byly nastoleny normální vztahy, Izrael vrátil Sinajskou poušť reprezentující 91% území zabraného v roce 1967 - oblast trojnásobně větší než je velikost Izraele,.

l V roce 2000, v rámci jednání o úplném a trvalém míru, Izrael nabídl Jásiru Arafatovi návrat veškerých zbývajících území se skutečně jen naprosto minimální výjimkou. Byl však příkře odmítnut, když Arafat z Camp David odešel a zahájil současnou intifádu.

lJásir Arafat se vždy velmi přesně vyjadřoval o svých cílech - tedy aspoň v arabštině. Tentýž den, kdy v roce 1993 podepsal dohody v Oslo - v nichž slíbil zříci se terorismu a uznat Izrael - pronesl v jordánské televizi projev k palestinskému lidu a prohlásil, že provedl první krok “plánu z roku 1974”. To byl chabě skrytý odkaz na “postupný plán”, podle kterého byl přijatelný jakýkoli teritoriální zisk coby prostředek vedoucí ke kýženému cíli, zničení Izraele.

lNedávno zesnulý Fajsal Husajní, přední palestinský mluvčí, se vyjádřil podobně v roce 2001, kdy prohlásil, že Západní břeh a Gaza představují pouze “22 procent Palestiny” a že jednání v Oslo bylo “trojským koněm”. A vysvětluje: “Když říkáme všem palestinským složkám a uskupením, aby považovaly dohodu z Oslo a jiné dohody za 'prozatímní' opatření či postupné cíle, myslíme tím, že na Izraelce máme nastraženou léčku a chceme na ně vyzrát”. A pokračuje, že cílem je “osvobození Palestiny od řeky až k moři”, tj. od řeky Jordán až k moři Středozemnímu, tedy celý Izrael.

l Dodnes má do OOP patřící křídlo Fatáh (“umírněné” křídlo založené a vedené osobně Arafatem) ve svém oficiálním znaku celý stát Izrael překrytý zkříženými puškami a ručním granátem - další skutečnost, která činí lživým Arafatovo tvrzení, že si nežádá více než Západní břeh a pásmo Gazy.

lZatímco kritika Izraele neznamená nutně totéž jako antisemitismus, je třeba si všimnout, že tisk Blízkého východu je na antisemitismus opravdu bohatý. Před více než patnácti lety význačný vědec Bernard Lewis zdůraznil, že “démonizace Židů [v arabské literatuře] jde mnohem dál než tomu kdy bylo v západní literatuře, s výjimkou Německa v dobách nacistické nadvlády”. Od té doby, i po celé roky “mírového procesu”, se věci významně zhoršovaly. Znázornění Židů v arabských a muslimských médiích je blízké tomu co známe z dob nacistického Německa a středověké krvavé hanoby - včetně těch, které tvrdí, že Židé používají křesťanskou a muslim skou krev pro přípravu svých svátečních pochutin - se staly příznačnými a běžnými. Příkladem může být kázání vysílané televizí Palestinské samosprávy, kde šejk Ahmed Halabaja říká: ”Oni [Židé] musí být masakrováni a zabíjeni neb Alláh Všemohoucí pravil: ‘Hubte je: Alláh jim dopřeje muk z vašich rukou.‘ Nemějte slitování s Židy, ať jsou kdekoli, v libovolné zemi. Hubte je, ať jste kde jste. Všude, kde je potkáte, zabte je”.

lPřes tři čtvrtiny Palestinců schvalují sebevražedné atentáty - děsivá statistika, ale ve světle výše uvedených fakt nepřekvapující.

Stát Izrael

lNa Středním východě je 21 arabských států a jen jeden židovský: Izrael, který je také jedinou demokracií v regionu.

lIzrael je jedinou zemí v regionu, která dovoluje občanům všech vyznání praktikovat svobodně a otevřeně své vyznání. Izrael má 20 procent nežidovských obyvatel.

lZatímco v mnoha arabských zemích nesmí Židé žít, Arabové v Izraeli mají uděleno plné občanství a právo volit. Arabové se mohou rovněž volně stát členy izraelského parlamentu (Knessetu). Skutečně, několik Arabů bylo do Knessetu demokraticky zvoleno a pracují zde již roky. Arabové žijící v Izraeli mají více práv a volnosti než většina Arabů žijících v arabských zemích.

lIzrael je menší než americký stát New Hampshire (něco přes 20 000 km2 - pozn. překl.) a je obklopen národy nepřátelskými vůči jeho existenci. Některé mírové návrhy - včetně nedávného saudského - žádají stažení z celého Západního břehu, což by prakticky znamenalo zúžení země na pouhých 14,5 km v jejím nejzranitelnějším bodě.

lČasto citovaná Rezoluce OSN č. 242 (schválená na začátku války v roce 1967) ve skutečnosti nevyžaduje úplné stažení ze Západního břehu. Jak uvádí vědecký pracovník v oblasti práva Eugene Rostow: “Rezoluce číslo 242, kterou jsem, coby náměstek ministra zahraničí pro politické otázky v letech 1966-69, pomáhal formulovat, vyzývá zúčastněné strany k míru a povoluje Izraeli spravovat území, které okupoval v roce 1967, dokud nebude dosaženo ‘spravedlivého a trvalého míru na Středním Východě‘. Až takový mír bude sjednán, od Izraele se vyžaduje stažení jeho ozbrojených sil ‘z území‘ (v originále ”from territories”) zabraných v Šestidenní válce - nikoli z ‘těchto‘ (v orig. ”the”) území ani ze ‘všech‘ (v originále ”all”) území, ale z jistých(rozuměj ”some”) území”.

lIzrael samozřejmě uznává, že Palestinci mají legitimní požadavky na sporná území a je připraven k jednáním na toto téma. Jak již bylo zmíněno, v roce 2000 izraelský premiér Ehud Barak nabídl Arafatovi v Camp David takřka veškerá území.

l Navzdory tvrzení, že izraelské osady na Západním břehu jsou překážkou míru, Židé zde žili po staletí, než začali být v letech 1948-49 masakrováni nebo vyháněni postupujícími arabskými armádami. A izraelské osady, které zabírají méně než 2% sporných území, oproti obvyklému nesprávnému vnímání téměř nikdy nevysídlují Palestince.

lOblast Západního břehu Jordánu zahrnuje některá nejdůležitější místa židovských dějin, mezi jinými Hebron, Betlém a Jericho. Východní Jeruzalém, často zmiňovaný jako “arabské město” nebo “okupované území”, je místem nejposvátnějšího židovského monumentu (I. a II. chrámu - pozn. překl.). V době arabské vlády v letech 1948-67 byla tato oblast Židům zcela uzavřena. Od chvíle, kdy je pod kontrolou Izraele, je otevřena lidem všech vyznání.

lA vezměme nakonec požadavek, že určitá území v muslimském světě musí být Židům zapovězena. Tento požadavek je shodný s Hitlerovou proklamací, že německá země musí být “Judenrein” (tj. zbavena Židů). Arabové však mohou žít svobodně v celém Izraeli jako plnoprávní občané. Proč by Židům mělo být zakazováno žít či vlastnit půdu v místech jako je Západní břeh jen a jen proto, že většina obyvatelstva je arabská?

Shrnuto: poctivý a vyvážený obraz Středního Východu dokazuje, že jeden stát vyniká výrazně nad jiné ve své oddanosti lidským právům a demokracii, právě tak jako v zaujatosti pro dosažení míru a vzájemné bezpečnosti. Tento stát je Izrael.

(*) str.1 Oficiální internetová stránka Palestinské národní správy (www.pna.org) funguje v současné době v omezeném rozsahu. Stránka by měla být plně zprovozněna v blízké budoucnosti.

Translation: Jan Lerbletier 2002

Toto memorandum naleznete v originále na adrese:

www.empoweramerica.org/stories/storyReaders$515