Dilema kolem ET

Dilematem, s nímž jsem se setkal při studiu Sitchinovy teorie o příchodu života a inteligentních bytostí z Nibiru (kterou jsem i přes častou citaci nikdy nepovažoval za dogma), je biologická nemožnost vývoje lidské formě blízkého inteligentního života v extrémních podmínkách, které na křižující planetě bezesporu panují.
Autor teorie o příchozích z Nibiru ve stěžejním díle Dvanáctá planeta i ve všech navazujících pracích se tomuto bodu důsledně vyhýbá. Přesto jsem se v knize UFO, bible a konec světa vyhnul polemice - na jádru tématu to totiž nic neměnilo. K mému velkému překvapení se ozvalo několik čtenářů, kteří si tohoto rozporu povšimli! To je nádherné! Znamená to, že knihu nečetli jako jakési sci-fi a opravdu nalezli čas k přemýšlení. A nejen to. Napsali, a mnozí i z ciziny. Díky! Teď ovšem nastává čas probrat určité rozpory.
Ale ani tentokrát nebudeme nic vyvracet. Naopak. Pokusíme se nalézt logicky odůvodnitelné spojitosti.

Rozbouřená planeta
Kosmický vetřelec, Dvanáctá planeta, posvátná Anova planeta Nibiru (Marduk) se podle sumerských a chaldejských astronomů pohybuje po extrémně dlouhé eliptické dráze kolem Slunce. Podle Sitchinovy interpretace historických dat, by měl jeden jeho oběh trvat 3600 pozemských let (sar). Sitchin ale přehlíží velmi významný fakt: dráha tohoto tělesa není, a ani nemůže být konstantní! Jeho ke všemu ještě protiběžná eliptická dráha je zákonitě ovlivňována gravitací ostatních planet, především obrů Jupitera a Saturna. Uran a Neptun ostatně také nejsou zrovna drobečkové.
Každá nová odchylka ovšem znamená i jiný úhel příštího oběhu. (Astronomové donedávna zatvrzele trvali na tom, že planety s kometární eliptickou oběžnou dráhou nemohou existovat, než zásluhou teleskopu Hubble dostali nečekanou příležitost přesvědčit se o opaku.)
Nejen moderní počítačové simulace, ale už i staré klasické výpočty dráhy Halleyovy komety vykazují změny v rozpětí zhruba sedmi let. To dokazuje, že těleso obíhající dominantní gravitační centrum a ovlivňované jinými tělesy soustavy, může získat nejen vždy pozměněný sklon oběžné dráhy vůči ekliptice, ale působením "prakového efektu" se zákonitě mění i dobu oběhu, závislá na rychlosti pohybu a délce oběžné dráhy. To platí i pro asteroidy.
Tento stav není konečný, ale může trvat miliony let. Dráha ostatní orbity křižujícího tělesa se buď ustálí, anebo skončí kolizí - "bitvou" s planetou míjenou v kritické vzdálenosti a pak propukne další chaos. Přitom nelze zanedbat zmíněnou Sitchinem přehlíženou okolnost - působení gravitace míjených planet se nutně musí projevit na povrchu jakkoli velkého tělesa s abnormální dráhou, přinejmenším formou rozsáhlých tektonických poruch.

A toto ovlivnění je vždy vzájemné!

Bytosti ze světa zdánlivé tmy
Jak asi vypadají ET? Ať už se přidržíme sumerské nebo pozdější, silně zkrácené biblické verze, jsme jednoznačně bytostmi "stvořenými k jejich obrazu". Máme stejný genetický základ! Z této křížově potvrzené skutečnosti budeme vycházet i v dalších úvahách.
Sitchin se zde dostává do zdánlivě nepřekonatelného rozporu. Odhlédneme-li od výše popsaných anomálií, přirozené podmínky na Nibiru musí být vysloveně nepřátelské životu našeho typu. Už jen proto, že ve sféře, v níž se dostatečnou měrou projevují složky slunečního záření nezbytné pro život shodný s pozemskými formami, se pohybuje jen po dobu, již odhaduji na maximálně čtyři až šest set let. Pokud přibližně odpovídá Sitchinem udávaná doba oběhu, putuje Nibiru zhruba tři tisíciletí tmou a mrazem kosmického prostoru!
V prvním fragmentu kumránského textu, vedeném pod pořadovým číslem 4Q392 stojí tato slova:

"Pro sebe sama stvořil světlo a temnotu,
ale v jeho příbytku je světlo jejich světla a také temnota před ním spočívá.
Nemusí rozlišovat mezi světlem a tmou,
pro syny člověka však udělal rozdíl mezi denním světlem slunce a tmou s měsícem a hvězdami.
Má světlo, které nelze prozkoumat a definovat a nikdo nepozná (nedohlédne) jeho konce."

Umělci v přežití
Mezi přežitím, tedy úspěšným přizpůsobením se extrémnímu prostředí, a podmínkami nutnými pro samotný vznik a další vývoj je obrovský rozdíl. Známe mnoho pozemských organismů, které sluneční světlo k životu nepotřebují. Jsou to především mořští živočichové a rostliny, na souši představitelé flóry a fauny žijící jen v temnotě jeskyň či hluboko pod zemí.
Původní modrošedé prařasy dodnes žijí v temných hlubinách Pacifiku. Fotosyntézu nahrazují zcela jiným chemickým procesem. Prostředí, v němž žijí, garantuje velmi stabilní teplotu. Jednoduché organismy prokazují extrémní odolnost vůči "nepříznivým vlivům prostředí“. Existují dokonce kmeny bakterií žijících v potrubí chladicích soustav jaderných reaktorů... Nedávno byly objeveny živé bakterie v kompaktním žulovém jádru odvrtaném v hloubce několika set metrů!
Opačným extrémem jsou baktérie, jejichž objev ohlásil tým nositele Nobelovy ceny Chandry Wickramasinghe, který svého času společně s Fredem Hoylem přišel s teorií panspermie. Tyto bakterie přinesl na zem speciálně upravený meteorologický balón z výšky asi 12 kilometrů! Vědci studující nově objevený kmen prohlásili, že se tyto bakterie nepodobají ničemu, co je dosud na Zemi známo.
Wickramasinghe, který je přesvědčen o mimozemském původu těchto baktérií míní, že se dostaly do horních vrstev atmosféry spolu s částicemi, uniklými z ohonů komet, což na jednu stranu opět potvrzuje myšlenku panspermie, ale na druhou pochopitelně vyvolalo sérii námitek a vědeckých sporů. (Science, 22. 11. 2000; Scientist's extraordinary claim: Alien microbe discovered)
Výtrusy jednobuněčných organismů (spory) za jistých podmínek umí přežít sucho, poměrně vysoké teploty a nepochybně i kosmický chlad.
U vysoce vyvinutých organismů ovšem je všechno jinak. Jsou doslova kompiláty řady složitých a vzájemně se doplňujících systémů. Jejich vývoj a přežití vyžaduje konstantní, optimální podmínky.
Suchozemští teplokrevníci, tedy i humanoidi, mohou žít jen ve velmi stabilním prostředí zaručujícím výkyvy teplot, pohybujících se v rozmezí odpovídajícím možnostem termoregulace organismu.

A existuje ještě i jiná, než všeobecně známá biologie...

Krev a látková výměna
Krev, kterou část živých bytostí nezbytně potřebuje jako médium zprostředkující okysličování, látkovou výměnu a s výjimkou obojživelných studenokrevníků i k termoregulaci organismu (abychom si vyjmenovali jen hlavní funkce), je červená. To ví i malé dítě. Zbarvení jí dávají červené krvinky (erytrocyty, 4,55 mil/mm3), obsahující krevní barvivo hemoglobin.
"Hemo“ je bílkovinné krevní barvivo, které oxidací a redukcí v něm obsažených molekul železa zásobuje organismus kyslíkem. "Globulin“ je bílkovina "držící krvinku pohromadě“.
Každá "hemomolekula“ na sebe umí v plicích navázat 8 molekul kyslíku, které pak dopraví cévami krevního oběhu k jednotlivým orgánům. Červené krvinky se tvoří především v houbovité kostní dřeni a pravidelně se obnovují. Odumřelé krvinky jsou z těla vyloučeny poté, když jim předtím bylo odňato železo a jiné znovu využitelné látky.
U některých hlubinných mořských ryb a chobotnic, žijících i v mělkých vodách, je složka "hemo“ nahrazena nosičem, který k okysličování organismu využívá měď. "Oblak“ modré barvy za prchající chobotnicí je vyvolán přimíšením rezervy krevního barviva do vodního proudu, používaného k pohybu.
Ze starých legend se dovídáme, že údajní bohové měli modrou krev ("achor“). Tradice se posléze přenesla i na vládce lidského původu - o "modré krvi“ šlechticů a příslušníků starých vládnoucích rodů ostatně hovoříme dodnes. Zmínky o modré krvi se zřejmě poprvé objevují v Egyptě, kde jsou běžná vyobrazení bohů s modře zbarvenou pokožkou. Také na obrázcích indických bohů vidíme lidské bytosti s nezvykle velkýma tmavýma očima a zřetelně namodralou pletí. Co se skrývá za těmito indiciemi?

O tom snad až jindy a v jiné knize.

Teplo
Výsledky průzkumu oceánských hlubin podporují domněnku, že na uvnitř "živých“ planetárních tělesech, jejichž povrch tvoří z převážné většiny voda, by se během desítek miliard let mohl snad vyvinout, ale zcela jistě udržet primitivní život, který by tam byl přenesen tak, jako na Zemi. Život může existovat v hlubinách vod satelitů velkých planet, a to nezávisle na složení spektra záření dopadajícího na jejich povrch.
Voda je výjimečná látka, bez níž by byl jakýkoli život vyloučen. Ve schopnosti absorbovat teplo desetkrát předčí železo, a kromě toho se jen velmi pomalu vypařuje. Mezi speciální vlastnosti jejích molekul patří změna objemu v tuhém skupenství. "Mezery“, vznikající mezi jednotlivými molekulami, nedovolí ledové vrstvě aby se potopila. Led pokrývající vodní hladinu působí jako izolační vrstva.
Jinou významnou specialitou je okolnost, že voda má nad +4°C větší hustotu než chladnější, která naopak opět zvyšuje svůj objem. Něco přes čtyři stupně teplá voda proto klesá ke dnu. Díky tomuto mechanizmu různí živočichové, ryby a amfibie, přežívají chladná období.
Voda ohřátá na teplém dně opět zvyšuje objem a stoupá vzhůru. Tím dochází k cirkulaci tepla a zahřívání podchlazených svrchních vrstev. Nikdy neustávající proces mísení vysvětluje její obrovskou tepelnou jímavost. Přitom je samozřejmě lhostejné, nachází-li se zdroj tepla nad nebo pod vodní hladinou.
Cirkulující voda, chráněná povrchovou vrstvou ledu a zahřívaná planetárním teplem vyvíjeným v oblasti jádra a podpovrchovou indukcí (vířivými proudy), může místy dosáhnout optimální hodnoty vyhřívaného akvária.
V určitých vrstvách vod, pokrývajících povrch velkých planet nebo jejich satelitů, nutně musí být ideální podmínky umožňující kromě řas i existenci přinejmenším primitivních forem života.
Jak je to s vodou na tělesech našeho slunečního systému? Dnes už není pochyb, že voda je prakticky na všech dosud známých planetách. Na některých dokonce v překvapujícím množství a pod vrstvou ledu v tekutém stavu.

Planety Uran (průměr 47 600 km, vzdálenost od Slunce 19,2 AJ) a Neptun (44 600 kilometrů, ve vzdálenosti 30,09 AJ), jsou s největší pravděpodobností pokryty 10 000 kilometrů tlustou vrstvou přehřáté vody. Její teplota dosahuje u dna podle odhadu až 4500 °C! Ne, to není překlep. Slovy: deset tisíc kilometrů a čtyři tisíce pět set stupňů Celsia. Je to vůbec ještě voda?
V hloubce 10 000 kilometrů by v podmínkách pozemské gravitace musel být tlak 100 000 atmosfér. Na obou planetách s mnohem větší gravitací to jistě bude mnohem víc. Ale tlak nepatří mezi faktory omezující rámec životních podmínek. Víme, že hlubiny Mariánského příkopu (hloubka 11 022 metrů, tlak 1102 atmosfér) se přímo hemží nezvyklými živočichy, kteří obrovský tlak prostředí naprosto ignorují. Naopak - jinde přežít nemohou.
Vodní plášť obou zmíněných planet skrývá jádro, ve kterém probíhají jaderné nebo možná jiné, nám dosud neznámé procesy, produkující obrovské množství tepla. Zvláštní je, že povrchová teplota obou planet je přibližně stejná, přestože je Neptun o 10,82 AJ dále od Slunce než Uran.
Jádro o tři tisíce kilometrů "hubenějšího“ Neptuna z jakési příčiny zřejmě produkuje více tepla než jádro Uranu, čímž se rozdíl vzdálenosti od Slunce vyrovnává. Bylo zjištěno, že tyto planety, včetně Saturna, vyzařují až třikrát více tepla než na ně dopadá od Slunce.

Vypadá to, jako by jejich "srdce“ pracovala tím lépe, čím menší je vliv účinků silových polí mateřské hvězdy.
(Základní údaje: JPL - Pasadena; USA. Mise Voyager 2.)

Oko a způsob vidění
Nebudeme se zabývat množstvím forem a tvarů vnější části očí různých pozemských živočichů, které se stavbou velmi liší. Protože vycházíme z předpokladu, že jsme stvořeni k "obrazu“ Tvůrců, zaměříme se na zrakový orgán podobný oku člověka.
Oko je komplikovaný systém sloužící k vnímání a zpracování optických jevů. Samotné oko (bulva) nic nevidí - je pouze optickým zařízením, do jisté míry podobným barevné televizní kameře. Místo CCD čipu je na sítnici množství senzorů, tyčinek a čípků (souhrnně receptorů), citlivých na vnímání paprsků omezené části spektra elektromagnetického záření. (Srovnání s kamerou ovšem značně pokulhává; systém plně odpovídající schopnostem vidění ještě nebyl a patrně nebude tak brzy zkonstruován.)
Na jednotlivé senzory jsou napojeny nervy, spojené do jakéhosi "kabelu“ - očního nervu, přenášejícího přijímané signály do úzce specializované oblasti mozku. Teprve zde jsou interpretovány jako vnímaný "obraz“. Tato mozková funkce sama o sobě vysoce předčí schopnosti sebemodernějších počítačů...

Rozlišujeme dva druhy světlocitlivých receptorů. Čípky reagují na světelné spektrum (zhruba) v rozsahu RGB (Red, Green, Blue - červená, zelená a modrá), jejich směsí a viditelných interferencí. Druhým typem senzoru, tyčinkou, vnímáme "pouze“ šedé odstíny. Tyčinky jsou vysoce citlivé - k vybuzení nervového signálu stačí jediný foton. Umožňují nám vidět při snížené hladině světelného záření, tedy zejména v době, kdy jsou "barevné“ receptory (čípky) mimo činnost. Tehdy nevnímáme barevně v důsledku nepřítomnosti dostatečně intenzivního záření v potřebném spektrálním rozsahu.

• Narýsujeme-li v zastoupení rozsahu známého spektra vlnových délek úsečku dlouhou jeden metr, zaujme námi viděná část sotva milimetrový úsek kdesi na konci její první třetiny. Po jeho stranách leží prahy možností lidského oka.

• Oko vnímá jen omezenou část přímých nebo odražených (reflektovaných) paprsků úzce vymezeného spektra (slunečního) záření. Viděné se díky jednoduché optice zobrazuje na sítnici "vzhůru nohama“ (asi tak, jako v lupě, kterou podržíte dále od sebe). Správnou polohu získává obraz až interpretací v mozku - tedy až v "představách“!

• Některé povrchy určitou část viditelného spektra absorbují (pohlcují), jiné reflektují (odrážejí). Předmět, který v rámci definice rozeznáváme jako "červený“, tedy v podstatě červený není, ale jeho povrch, velmi zjednodušeně řečeno, obsahuje látky absorbující záření ostatních (konvencí daných) základních barev (žluté a modré), zatímco složku definovanou jako červená reflektují.

• Vnímání viděného (a o barevném to platí dvojnásob) je dáno schopností příslušného mozkového centra, ve kterém probíhá analytické zpracování a interpretace vzruchů, dodávaných optickými nervy.

• Sdělování viděného spočívá na konvencích - naučených definicích pojmů. Definice barev jsou získávány formou zkušeností, předávaných z rodičů na děti a podobně.

Barvoslepý člověk, který se jako my všichni "naučil rozeznávat“ barvy v dětství, pod pojmem "červená“ ovšem vnímá něco jiného než ostatní. To, co vnímají při pohledu na červenou barvu "nebarvoslepí“, nikdy v životě nepozná a naopak. Příčina barvoslepého vidění většinou (až na některé vrozené deformace čípků) netkví v optické části zrakového systému, ale v příslušném interpretačním bloku mozku a neschopnosti porovnat viděné jinak, než zprostředkovaně - použitím obecných termínů, mezi něž patří i označení barev.

Doslova mne dojímá, jak se nám různí specialisté snaží namluvit, že vědí, jak vidí například pes. Nikdo, opakuji nikdo, nemůže srovnávací metodou objektivně posoudit vyhodnocovací schopnosti zrakového centra psího mozku studiem optické části oka, tedy bulvy a pozadí! (Ale možná se toho psa zeptali, a měli štěstí. Ten můj mi to, potvora, neřekne...)

Zde by mohla najít silnou oporu dlouho diskutovaná možnost přenosu myšlenek formou "obrazových sdělení přímo do mozku“. Nejschůdnější cestou k dorozumívání zástupců odlišných kultur, používajících odlišného jazyka, je optická (obrazová) informace. Přímou stimulaci centra vyhodnocování optických signálů prostřednictvím jakési "boční přípojky“ na oční nerv, lze považovat za její vyšší formu. Tato možnost by snad vysvětlovala způsob, jak jsou vnímána takzvaná "zjevení“ a rozporuplné výpovědi na nich zúčastněných osob.
Mozek kontaktované osoby ovšem není schopen interpretovat touto cestou přijímaná obrazová poselství jinak, než prostřednictvím zpětné vazby na obrazové idiomy, a to pouze v rámci odpovídajícím jejím zkušenostem, naučeným konvencím (náboženství!) a osobním zážitkům. Při pokusech předat "viděné“ okolí pak hraje nemalou roli slovní zásoba a vzdělání. Zdá se ale, že pro tento způsob komunikace jsou nejvhodnější děti, mladiství a domněle "duševně zaostalejší lidé“, jejichž mozek (ještě) není blokován či zcela zahlcen stínem konvenční "výchovy“ a jinými zápornými "vymoženostmi“.

Infračervené "slunce“
Lidské vidění začíná v horní části spektra fialovou a končí červenou. Nad fialovým prahem se rozprostírá škála pro nás neviditelného ultrafialového a pod rudým neviditelné pásmo infračerveného záření - IR. U toho se trošku pozdržíme.

Infračervené záření, které při dostatečné intenzitě vnímáme pokožkou jako teplo, do jisté míry odrážejí předměty všech barev. Na rozdíl od ostatních složek spektra je však teplo jejich hmotou akumulováno. Zahřáté věci je pak postupně vyzařují zpět. Nejvíc IR záření pohlcuje matně černý povrch. Kovy je akumulují a vyzařují rychleji, voda a horniny pomaleji. Lesklými povrchy je odráženo nebo směrováno, stejně jako viditelné záření. Soustředěním slunečních paprsků spojnou čočkou (lupou) lze zapálit například papír. Efekt je způsoben koncentrací infračervené složky slunečního záření do jednoho bodu - ostatní druhy společně soustředěných
paprsků se na něm nepodílejí. Tento obecně známý pokus dokonale dokládá schopnost spojné čočky vychylovat a soustřeďovat nejen světelné, ale i IR záření. Lupě podobná optika oka by je tedy teoreticky měla být schopna zpracovat.
Před nějakým časem byl vynalezen způsob umožňující částečné infravidění. (Nemám přitom na mysli modernější zesilovače zbytkového světla, fungující na poněkud jiném principu, jde mi o takzvaný noctovizor.) Tato technologie, spolu s jiným známým způsobem využívajícím citlivých filmových emulzí, pootevřela škvírku do tajuplného světa "viděného tepla“. Škvírku proto, že jsme přitom ošizeni o barvy - filmy i stínítka přístrojů ukazují jen černobílé, případně zeleně nebo oranžově fosforeskující odstíny.

Proč IR záření nevidíme?

Vrozený filtr
Oko pozemšťana je vybaveno receptory, které jeho mozku umožňují interpretovat signály z okolí, optimálně ozářeného slunečním zářením, dopadajícím na Zemi v intenzitě odpovídající její vzdálenosti od Slunce. Této intenzitě a rozsahu je přizpůsoben práh citlivosti pozemských optických senzorů.
Pokud by pozemšťan měl opticky vnímat i IR složky slunečního záření, které v podstatě "vidíme“ tepelnými senzory rozmístěnými v pokožce, bylo by zapotřebí úměrně komplikovanější skladby receptorů, a tedy i mnohem složitější stavby očního pozadí. (Jiným řešením jsou speciální IR senzory, jimiž jsou vybaveni někteří plazi.)
Jelikož člověk (původně) je v noci odpočívající denní tvor, představovala by komplikovanější stavba oka neúměrný luxus.
Mozku je přitom zcela lhostejné, v jakém rozsahu pracují receptory dodávající zpracovávaný vzruch. Pokud by optické senzory byly schopny vnímat v infračerveném spektru (rozlišovat teploty vyzařované předměty nebo živými bytostmi), byl by mozek tvora obdařeného IR viděním schopen interpretovat barevnou škálu, o jejímž rozsahu se nám ani nezdá.
Aby se zachovaly rozlišovací schopnosti optické části systému oka, musí rozměrnější receptory pro příjem delších vln infračerveného záření s největší pravděpodobností zabírat větší plochu. Muselo by se zvětšit celé oko; asi tak jako u nočních živočichů (sovy, lemura a podobně). Infračervené vidění leží v rámci možností živých bytostí.
Je-li práh viděného pásma vymezen tak, aby IR složka sídlila uprostřed vnímaného spektra (u nás tam je žlutá), musíme připustit možnost "vidění“ pro nás neviditelných a ve své mnohotvárnosti neměřitelných interferencí, interpretovaných mozkem takto vidící bytosti jako běžná součást barevné škály. Posun prahu vidění s největší pravděpodobností dovoluje přímá pozorování nám neznámých projevů energií, jejich dokonalé pochopení a následné ovládnutí.

Za nezvratná fakta považované údaje o rychlosti světla a jeho šíření v prostoru byly získány pomocí primitivních optických přístrojů, sestavených z obyčejných zrcadel. Tak, jako jsme (zčásti) ovládli síly, jejichž projevy jsme schopni vnímat našimi smysly, mohly bytosti opatřené jiným druhem vidění zvládnout energie, generované střety silových polí, o kterých nevíme nic.

Naše údajně vyspělá věda používá řady velmi složitých přístrojů jimiž ohmatáváme tajemství hmoty a kosmického prostoru. Jsou jen "nástavci“, prodlužujícími dosah našich smyslů. Jiné smysly a vjemy - jiné přístroje, jiná technologie. Co si neosaháme, nevidíme, nemůžeme změřit a zvážit, to pro nás existuje jen ve formě abstrakce. Vyspělost technologie nelze posuzovat podle složitosti. Naopak. Dokonalost technického zařízení se dá posoudit pouze z hlediska účelnosti a účinnosti. Jak na tom jsou naši hypotetičtí mimozemšťané, žijící v "infračerveném světě”?

Širší způsob vnímání?
Člověk neustále hledá cesty, jak se spojit s tušeným "nadsvětem". O této možnosti se ostatně zmiňují i všechny staré legendy. V některých indických (i jiných) textech najdeme zmínky o "třetím oku"; názory se různí - snad je tím myšlena epifýza, šišinka, nebo podvěsek mozkový. Nejde o skutečné oko. Je míněn senzor, skenující jakousi opticky nevnímatelnou část spektra EMZ?

Podle tradice některých národů tento orgán údajně slouží k dokonalejšímu vnímání (rozšířením stereoskopického vidění o další rozměr) nebo k přizpůsobení metabolismu momentálním podmínkám, daným úrovni energetického vyzařování centrálního tělesa. Jsou zde ovšem i jiné možnosti.
Řídí-li se metabolismus "božských" bytostí mnohem delším časovým cyklem, umožňujícím z lidského hlediska velmi dlouhý život, je pro ně nám zdánlivě nepotřebná zásoba mozkových buněk nezbytnou nutností! Zdědili jsme námi spoře využívanou rezervu mozkové kapacity po Tvůrcích, jimž slouží ke složitějšímu rozboru a interpretaci vnímání jinými, nebo větším počtem smyslů? Je tato "rezerva", v životních podmínkách diametrálně odlišných od pozemských, využívaná a nezbytná?
Mozek nám druhově velmi blízké bytosti, žijící podle pozemských měřítek v životu relativně nepříznivém prostředí, musí v okolí s příznivějšími podmínkami vykazovat podstatnou výkonovou a kapacitní rezervu. Prozatím platí odhad, že jedinci považovaní za geniální využívají necelých 7% mozkové kapacity (běžně jsou to jen asi 4%!). Člověk schopný plně využít možnou kapacitu svého mozku, by se ostatním nutně jevil jako božstvo - neskutečný supergénius - nebo absolutní blázen.
Obecně vzato je mozková kapacita využívána jen v rozsahu potřebném pro život v určitém prostředí. Pro potvrzení této domněnky nemusíme cestovat do vesmíru. Stačí se rozhlédnout po staré dobré Zemi. Dodavateli většiny nových myšlenek a technologií, převážně úzce souvisejcích se získáváním a využitím energie, jsou v drtivé většině národy obývající chladnější pásmo, zatím co většina národů žijících v klimaticky příznivějším prostředí se spokojuje s jejich částečným využitím.

Nelze tvrdit, že by některé národy nebo v přeneseném smyslu dokonce rasy byly "hloupější" než jiné. Jejich chování je úplně přirozené, řídí se prioritami. Nemusí se starat o zásoby potravin a energie na období vegetačního klidu, čelit mrazu, sněhu a podobným nepříjemnostem. Mají své problémy, kterých ovšem je ve vztahu k energii, modle současné technické civilizace, podstatně méně.

Mozková kapacita není neměnná, objemem a vahou tohoto orgánu daná konstantá. Schopnost užívat mozku ve větším rozsahu se rozvíjí úměrně tlaku nutnosti a množstvím požadavků kladených na náš biologický "computer".
Výzkumy v USA přinesly zajímavý poznatek: mozkové buňky oproti dosavadnímu názoru neodumírají očekávanou měrou! Nejsou-li v dostatečné míře využívány (namáhány myšlením), prostě zakrní. Přitom ovšem nevymizí, jen zmenší svůj objem. To potvrzuje předchozí pozorování a poznatky: zdraví lidé, kteří neustále cvičí svou paměť, si uchovají neporušenou mozkovou kapacitu až do vysokého stáří.

Jinými slovy: senilita není nemoc, ale důsledek myšlenkové lenosti...

Klimatické vlivy
Za to, že se jižněji a v okolí rovníku žijící národy setkávají s neřešitelnými problémy, nese hlavní odpovědnost nesmyslné politicko-státní uspořádání světa rozděleného do zájmových "ekonomických" sfér, neumožňujících globální kompenzaci. Příčina problému tkví v současné vzdálenosti Země od Slunce, ve stupni jeho aktivity a (to není vtip!) ve sklonu zemské osy.

Za pozemské klima vděčíme téměř kruhové oběžné dráze Země, jejíž střední vzdálenost od Slunce činí 149,6 milionů kilometrů (1 AJ), aphel (největší vzdálenost od Slunce) 1,02 AJ - 152,65 a perihel (nejblíže ke Slunci) 0,98 AJ - 146,59 milionů km. Oboustranný odklon od ideálního kruhu tak činí zhruba 2%, to je asi 3 miliony kilometrů.
Uvědomíme-li si, že již pouhý sklon zemské osy je příčinou citelné každoroční změny počasí (střídání ročních období), je zřejmé, že jakékoli větší odchýlení Země od této dráhy by mohlo mít nedozírné následky. Naštěstí jsou současné výkyvy kompenzovány teplem shromážděným ve vodě, které má Země opravdu dostatek. (Na severní polokouli navíc máme štěstí, že je Země v zimním období v perihelu.)
O tom, že v minulosti muselo dojít minimálně k jedné významné změně sklonu rotační osy, dnes již nemáme nejmenší pochyby. Množící se geologické důkazy zdá se potvrzují, že se její sklon změnil v minulosti už mnohokrát. Často byl provázen i změnou polarity geomagnetického pole. Nejslabším, ale dlouhodobým průvodním jevem byla dlouhodobá zalednění. Není to tak dávno, kdy rozsáhlou část Evropy a Severní Ameriky pokrývala místy až několikakilometrová vrstva ledu, zatím co se na území Sahary proháněla bujnou zelení stáda antilop...

Nestranné vyhodnocení kalendářů starých kultur vynáší na světlo překvapivou věc: délka slunečního roku v nich kolísá v rozmezí ± 2 dnů...

Velkou slabinou je naše "schopnost datovat geologické události". Nemáme totiž žádný spolehlivý referenční bod, takže chyba může zahrnovat desítky či stovky milionů nebo i miliard let...

Ale zdánlivě jsme zapomněli na naše ET!

Původ Anunnaki
Zecharia Sitchin tvrdí, že z planety Nibiru přišly před asi půl milionem let na Zemi bytosti, jimž Sumerové říkali AN.UNNA.KI - "ti, kteří sestoupili na Zemi od Ana" (vládce "nebe"). Svá tvrzení přesvědčivě dokladuje dlouhými pasážemi původních sumerských textů. Uveďme si malou ukázku:

"Když bohové ještě byli jako lidé, pracovali a dřeli, měli velkou námahu, přetěžkou práci a mnoho problémů. Sčítali léta dřiny: sto a dvacet tisíc let ve dne v noci pracovali. Stěžovali si a naříkali. Vzbouřili se proto bohové a vydali se k příbytku boha Enlila..."
(epos o Enkim a Ninlil)

Rozzlobený Enlil trval na potrestání původců vzpoury. Ti však povstání chytře načasovali na dobu návštěvy samotného Ana! Ten pod tlakem okolností uznal, že jeho lidé v pozemské kolonii vykonávají opravdu těžkou práci a tázal se, jestli by jim nešlo nějak ulehčit.
Problém vyřešil všestranný vědec Enki prohlášením, že je schopen vytvořit jednoduchého dělníka, který by "zbavil Anunnaki jejich jha". Věděl nejen o shodě genetického kódu, ale o pozemské bytosti, která se pro tento účel dobře hodila. Tehdy, jak říká bible, prohlásil An v radě Anunnaki:

"Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho..."

"I stvořil Bůh (Enki!) člověka k obrazu svému i k obrazu Božímu stvořil jej, (jako) muže a ženu stvořil je." (podle M.I. 1.26) Text "Mojžíšových knih" obsahuje průběžný záznam informací o celé řadě genetických zásahů a úprav na lidských bytostech (podrobněji viz UFO, bible a konec světa).

Anunnaki bezesporu lze identifikovat jako bytosti, zamotané do "klubíčka" s visačkou Bůh. Vše naznačuje, že účelově cílenou genetickou manipulací přetvořili - pozvedli - primitivního pozemského hominida "ke svému obrazu" - na Zemi se objevil první člověk. Záměrně říkám přetvořili. Uvedený proces nelze nazvat stvořením, protože základ - pozemský humanoid, možná pithecantropus errectus nebo jiný podobný tvor, už tady byl. Shodný základní genom obou bytostí potvrzuje biblický text (M.I. 6. 4):

"... když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim."

Toto lze považovat za důkaz potřebné genetické shody.

Bible ovšem zná i jiný druh bytostí sestoupivších na Zem. Mimo původní "bohy" zde po jistý čas pobývali takzvaní Nefilim. V překladu to znamená zdánlivě totéž, jako sumerské Anunnaki: "ti, kteří sestoupili na Zemi". Schází ovšem zmínka o Anu - nebi. Tito Nefilim nepřišli od Ana. Byly to bytosti, patřící do kategorie EBE, nebo pozemšťané, kteří jako James Cook a ostatní "objevili" nové ostrovy a světadíly? Také byli na chvíli považováni za bohy...

Biblická poznámka o obrech vypráví o bytostech, zrozených nepřirozeným způsobem, po genetických pokusech prováděných za zcela jinými účely. Tyto pokusy už ovšem nedělali Anunnaki, ale zmínění Nefilim! Slovo obři je pak ovšem třeba překládat jako zrůdy či mutanti. Po existenci bytostí, které měly s původním člověkem jen málo společného, zbylo jen nemnoho stop. Mutanti, nebo snad míšenci, jimiž Nefilim proti vůli lidem nakloněných "bohů" osídlili určité lokality, zejména některé ostrovy, byli smeteni neočekávanou katastrofou provázenou mohutnou globální záplavou.
Později, po této katastrofě, válce "bohů" a následném odchodu Anunnaki, byla planeta Země prohlášena za chráněné území. Všechno nasvědčuje tomu, že EBE porušili zákaz a dlouho (zhruba 1200 let) žili v podzemních základnách na území Jižní Ameriky. Toto období zná domorodá tradice jako "éru vlády Jaguára". Nakonec byli objeveni a vyhnáni. Díky vědomostem získaným od Tvůrců se vybraní jedinci stali "na slovo vzatými muži" - zasvěcenými. Obdobou biblického termínu je mayský pojem hulach uinic - "první muž" - duchovní vůdce, učitel.

Vývoj člověka s největší pravděpodobností můžeme rozdělit do tří etap:

1/ Původní primitivní dělník - lulu. Prvního hybrida odnosila Enlilova žena Ninki/Nin-mah a na svět přišel císařským řezem!

2/ Zušlechtěný, samostatného rozmnožování schopný člověk typu adapa (pozemšťan) - "Adam". Počáteční sterilitu, obvyklou u míšenců mezi příbuznými druhy (mezek), se Enkimu podařilo prorazit tak, že implantoval "Adamovu" kostní dřeň do té doby neplodné "Evě". Do té doby pouze klonovaný tvor se začal samostatně rozmnožovat.

3/ Člověk - polobůh, vzešlý z přímého křížení některých žen typu adapa a Anunnaki "přirozenou cestou". Tyto v mnoha jiných ohledech zvýhodněné bytosti zřejmě nebyly schopny dalšího rozmnožování.

S tímto přirozeným způsobem křížení pozemské a mimozemské rasy a následnými pokusy prováděnými EBE byl "bůh" velmi nespokojen a považoval to za zvrhlost. Přitom mu v prvním případě asi nešlo o "znečištění vlastní rasy", ale o poškození genetického základu pracně vypiplané bytosti typu "Adapa"! Zdá se však, že "vcházení" k pozemským ženám bylo svého času rozšířený a oblíbený "sport"...

V bibli je zmínka, že všechny tyto bytosti, včetně "asi dvou milionů" zrůd vyšlechtěných EBE, zahynuly ve vodách potopy. Enki varoval jen adapu (pozemšťana) Ziusudru, který se s hrstkou příbuzných zachránil ve speciální lodi (více viz Hlubina návratu).

Naše Tvůrce tedy známe. Známe i druhou stranu.

Ovšem jejich skutečný původ, bez ohledu na druh a záměry, je ještě stále záhadou. Odkud přišli? Od bodu odkud už je Sitchinova interpretace neudržitelná. Nastal čas zúročit zdlouhavý úvod!

V rytmu inteligentního života
Pro vývoj, udržení a rozvoj inteligentního tvora humanoidního typu byly v dobách činnosti dvojhvězdy Slunce/Jupiter daleko vhodnější podmínky na "planetě X" než na Nibiru, obíhajícím Slunce po nepravidelné dráze, pokud ovšem předtím sám nebyl první "řádnou planetou" vnějšího systému. Jistě se shodneme i na tom, že nevyhnutelnou podmínkou vývoje vyšších životních forem je pravidelné střídání (stálost) klimatických a časových cyklů.

Náš pojem času vyplývá ze vzájemného vztahu Slunce - Země a Měsíce. Uspořádání "rytmu nebeských světel" garantuje pravidelné střídání snesitelných teplotních a světelných podmínek. Tím je splněn základní předpoklad rozvoje nejen antropomorfních, ale všech vyšších forem teplokrevného suchozemského života.
Půlroční střídání světelných a tepelných podmínek v oblastech za polárním kruhem ukazuje, že i přes dlouhá období chladu zde mohou žít rostliny, i když v omezeném rozsahu. Fauna je zastoupena převážně stěhovavými zvířaty, nemnohými hlodavci a predátory, kteří jsou na nich závislí (např. vlk, sněžná sova a liška). Tato zvířata však jsou na polární prostředí pouze adaptovaná. Vyvinula se v docela jiných podmínkách. Nejspíše se, stejně jako zdejší domoroci, postupně přizpůsobila změnám prostředí na konci poslední glaciály. Je to umožněno tím, že se zde roční období - relativní oteplení a ochlazení - střídají poměrně rychle.
Kompilát sumerských textů, známý jako Genesis, udává v chronologii Stvoření logickou posloupnost vývoje jednotlivých organismů a tvorů (až na dosud záhadnou výjimku - ptáky, kteří se zde objevují současně s rybami). Vyšší tvorové - "živé duše" - ještěři a předchůdci savců, přicházejí na scénu až "pátého dne" - po ustálení "nebeských světel". Popis jejich střídání je v podtatě definicí jednotek času. K tomuto ustálení podmínek došlo až čtvrtého "dne" - tedy poté, kdy se stabilizovala oběžná dráha Země. (Každý "den" biblického Stvoření samozřejmě zastupuje dlouhou epochu.)
Předtím je řeč o "životě, který se hemžil v moři" a nižších rostlinách, patrně o řasách, baktériích a snad i prvních jednoduchých vodních živočiších, prvocích, jejichž přežití v dosud vratkém a neuspořádaném ekosystému umožnily mimořádné tepelné vlastnosti vody.
Z paleontologických nálezů víme, že se životní podmínky musely zpočátku značně lišit od dnešních. Na zemi žila řada mnohdy obrovských studenokrevných živočichů, postrádajících systém termoregulace organismu. Ti pak s největší pravděpodobností nepřežili náhlou radikální klimatickou změnu, způsobenou jedním z kataklyzmat. Teprve potom se na uvolněném prostoru rozmohli adaptabilnější teplokrevníci.
Už Buffon (1778) a Blumenbach (1779) dokazovali, že nalezené zkameněliny nejsou hříčkami přírody, ale pozůstatky dřívější flóry a fauny vyhubené náhlými katastrofami obrovského rozsahu. Tvrdili, že život musel být na začátku každé periody znovu stvořen. Teorii kataklyzmat dále rozvinul Cuvier a publikoval ji v díle "O převratech kůry zemské" (dílo do češtiny přeložil Jan S. Presl).

Kreativista Cuvier, který patřil mezi zastánce potlačované a ke škodě lidstva trestuhodně opomíjené katastrofické teorie, se dostal do sporu s Lamarckem a Saint Hillairem, skalními zastánci anikatastrofismu evoluční teorie. Jeho názory, zcela v aristotelovském smyslu neměnnosti nebo nanejvýš pozvolných změn daných podmínek, na nichž budoval i slavný Linné, "vyvrátil" Ch. Lyell (1797-1875), který v rámci regulí vědeckých dogmat nastupujícího "osvíceného věku": "... potvrdil, že geologický vývoj probíhá pozvolna a že v zemské kůře odedávna pracovaly tytéž síly, které působí dodnes". Tomu ostatně nadále věří i dnešní neméně "osvícená věda" slepců.
Nutno dodat, že nejnovější poznatky dávají za pravdu Cuvierově obrovské intuici.

Náš svět a okolní kosmos je vším možným, jen ne idylickou boží zahrádkou, na které hezky pomaloučku vše prospívá.

Zásadní rozpor
Pokud je shoda s Tvůrci natolik velká, že člověka lze považovat za jejich obraz a vzájemný sexuální styk měl za následek graviditu pozemšťanek, nemohou v žádném případě pocházet z Nibiru. Za naprosto nevhodných podmínek vládnoucích na tomto tělese se zde vyvinout nemohly.
(Z dříve uvedených genetických důvodů zřejmě nepatří ani k E.B.E., ani k civilizaci jejíž poselství rozluštil L. Tuček.)

Připomínám, že "vesmírná bitva" a pozdější kataklyzmatické katastrofy, které se odehrávají na Zemi v době křížení dáhy trosek nebo dokonce těsnějšího přiblížení Nibiru, nebyly a nejsou jednostrannou záležitostí.
Toto těleso poměrně beztrestně míjí planetární obry disponující velkými gravitačními silami jen proto, že mu jeho protisměrný pohyb dodává obrovskou relativní rychlost. Jinak by jimi bylo nepochybně zničeno. Kosmické těleso, které navíc občas přímo prolétá hustým pásem obrovských asteroidů, musí prodělávat trvalé a přímo neskutečné zatěžkávací zkoušky.
Nibiru má podle Sumerů a Indů "nádherný vzhled", jakousi koronu a dlouhou vlečku... Není divu. Vypadá nejspíš jako neskutečně velká kometa, která neustále ztrácí hmotu nepředstavitelnými silami deformovaného těla.
Její povrch v žádném případě není místem vhodným pro vznik, další vývoj či dlouhodobý pobyt vyšších forem života.

1/ V sumersko-babylonské kosmogonii popsaný souboj nebeských bohů hovoří o silách rvoucích z těla Vetřelce/Nibiru, prolétajícího okolo velkých vnějších planet, celou řadu satelitů - docházelo tedy k přeformování jeho povrchu v nepředstavitelném rozsahu. Něco podobného, a to ještě se štěstím, může přežít jen opravdu primitivní život, uchovaný ve sporách.

2/ K "nebeské bitvě" mohlo (podle dnes uznávaných geologických časových údajů) teoreticky dojít před zhruba čtyřmi miliardami let, tedy půl miliardy let po předpokládaném vzniku základních planet dnešní devítičlenné sluneční soustavy.
Z popisovaného průběhu událostí, vrcholících vznikem KI - Země, Měsíce, pásu asteroidů a z vody, prachu a menších úlomků sestávajících komet, lze usoudit, že v obou fázích "bitvy" došlo na Nibiru k "tektonické revoluci".

3/ Odštěpek, z něhož se po fatální srážce se satelitem Nibiru zformovala Země, zaujal téměř ideální kruhovou dráhu kolem Slunce.

O planetě Nibiru můžeme prohlásit pravý opak.

Obstojí za těchto okolností tvrzení, že - za tutéž dobu jako na Zemi (!) - se na ní vyvinuly inteligentní bytosti, které předběhly pozemský vývoj o nejméně půl milionu let?
Jestliže inteligentní život opravdu vznikl na Nibiru, muselo by k tomu dojít dávno před rozpadem soustavy dvou sluncí. Obyvatelé by však v době, kdy jejich planeta začala být vtahována dovnitř soustavy, museli být technicky schopni přežít události "nebeské bitvy" mimo její povrch. Vysvětluje tato možnost záhadné, inteligentní rukou zbudované útvary na Marsu? Směřoval jejich exodus k dalším vnějším planetám původního systému? Žijí dosud "tam venku"?

Pokud by bludná planeta vyvržená z jiné soustavy putovala statisíce let mezihvězdným prostorem od jakési zaniklé hvězdy, byla by možnost přežití vyšší životní formy mizivá. I když ne zcela vyloučená. (Teleskop Hubble, HST, zachytil kamerou NICMOS v kosmických dálkách události kolem zrodu planety v systému dvou sluncí. ´Objekt TMR-1C´ Případem, který se navlas podobá situaci, kterou jsem před lety popsal v prvním vydání této knihy, se zevrubně zabývá tým astronomky Dr. Susan Terebey, zakladatelky Extrasolar Research Corporation)

Docházelo (po nevyhnutelných dalších katastrofách) k několikanásobnému vzájemnému transferu inteligentního života? Zahynula v průběhu nedávného kataklyzmatu poslední generace skutečných vládců Země? Jsme v přeneseném významu tvorem, jehož protějškem je inteligentní šimpanz z filmu Planeta opic? Vrátí-li se bývalí páni Země, uvidí v nás své bratry, nebo nás budou považovat za potomky "opici podobných služebníků, kteří si opět jednou dovolili strčit všetečný nos za hranici tabu"? Jednou už se to nevyplatilo.

Připomeňme si znovu události kolem stavby babylonské věže.
Interpretujeme-li výrok: "... měli jednu společnou řeč..." jako popis činnosti sdružení lidí, kteří společně poskládali jednotlivé kameny mozaiky dílčích vědomostí a chystali se realizovat jakési dílo (měli tedy společný cíl), je leccos pochopitelnější. Znamenalo by to, že lidé odhalili jedno z nejžárlivěji střežených technologických tajemství "bohů"? Následné rozptýlení (transport) odborníků do všech končin světa, kde se později vyvinuly samostatné jazyky, navazující na původní univerzální dorozumívací prostředek, by bylo reakcí více než logickou, "... neboť od této chvíle (po realizaci záměru) by jim nebylo nic nemožné...", tak zní opodstanění božského zásahu.

"Takhle ne, kluci. Kopírovat se nebude. Napřed se musíte sami naučit jak a proč. Musíte vyrůst. Pak si už stavějte, co chcete. Ale sami!"

Lakonická biblická zpráva je každopádně odkazem na jakési jedinečné technické vzepětí člověka v postdiluviálním období! Co se to lidé tenkrát pokoušeli okopírovat? Gir-šu! Co to je? Strpení! Brzy se k tomu dostaneme.

Vraťme se ještě na chvilku k předpokládané planetě "X".

Planeta Života
"Astronomové si existencí desáté planety jsou tak jisti, že nezbývá nic jiného, než pro ni hledat jméno." (R. T. Reynolds, Ames Research Center) Nově objevené těleso může, ale také nemusí být Sitchinovým Nibiru. Dejme tomu, že obíhá Slunce ve vzdálenosti minimálně 9 574,4 milionů kilometrů. V tomto prostředí už se neprojevují žádné tepelné a gravitační šoky! Tato zřejmě rovněž "vodní" planeta může být obdobně jako Jupiter centrem systému s několika velkými měsíci.

Zkušenost s vnějšími planetami soustavy (Uran, Neptun) naznačuje možnost, že čím je oběžnice vzdálenější od centrální hvězdy, tím efektivněji pracuje její "srdce" - jádro. Taková "srdce" ovšem mají jen planety, utvořené z původní sluneční hmoty. Lze tedy předpokládat, že vnější protiběžný systém sestává z těles, zformovaných v prvotní fázi z vyvržených kusů hmoty jedné nebo obou původních hvězd, takže se nejspíš podobají "neterestrickému" Neptunu. Tušíme, že je v podstatě obrovským vodou chlazeným generátorem produkujícím neuvěřitelné množství tepla. Jeho povrch je zdrojem infračerveného (tepelného) záření! (Vyzařují až několikanásobek ekvivalentu tepla, které na ně dopadá ze Slunce.) Elektromagnetická pole velkých planet tohoto typu s největší pravděpodobností indukují teplo v jádrech satelitů, takže i na nich může být voda v tekutém stavu. Planety a jejich satelity tedy nejsou odkázány jen na přímé tepelné vyzařování Slunce. Významným příkladem v tomto směru jsou měsíce Jupitera, které mají pod ledovým příkrovem tekutou vodu.

Půjdeme-li do extrému, můžeme si vysvětlit příslovečnou "nesmrtelnost" bohů (i bez časové dilatace!) pomalejším metabolismem, přizpůsobeným řadu pozemských let trvajícímu oběhu (roku) jejich planety kolem centra soustavy. Životní pochody se v jednotlivých systémech pravděpodobně řídí lokálním časovým měřítkem. O tom zatím mnoho nevíme. (Existují ovšem měřitelné poznatky, že čas na Měsíci plyne o více než jednu sekundu pomaleji než na Zemi.) Uvedený stav už ale není v rozporu se základními podmínkami vývoje vyšší životní formy podobné člověku - pravidelnost cyklů, ať už je jejich relativní délka jakákoli, je zachována.

Důvod omezeného počtu dělení buněk živých organizmů je ještě stále nevyřešenou biologickou, gerontology zkoumanou hádankou. Byly "hodiny" vestavěné do našeho genetického kódu ovlivněny uměle? Žili dřívější lidé vzhledem k pozemským podmínkám neúměrně dlouho? Byla délka našeho života zdánlivě paradoxně záměrně zkrácena v náš prospěch, protože rychlejší střídání generací urychluje vývoj? (Viz také UFO, bible ..., odst. "... protože také tělo jest...")

Vhodná planeta, emitující nejen infračervené záření, ale i jiné druhy energií, může bytostem žijícím na okolních satelitech nahradit "slunce". Vysvětlovalo by to nejednu záhadu ze starých časů. Sumerský Enki byl ve vodě jako doma. Jeho loď přistála ve vodách mořského zálivu a první pozemské sídliště Anunnaki, E.RI.DU ("dům postavený daleko od domova"), bylo založeno na umělém ostrůvku v pobřežních bažinách dnešního Perského zálivu. (Připomeňme si, že Anunnaki ovládali technologii rafinace kovů z mořské vody.)
Vodní planeta Neptun nesla k poctě Enkiho jméno EA. Stejně tak je jeho symbolem i znamení Vodnáře a pravděpodobně byl i předobrazem řeckého Poseidona. Spolu s vývojem jazyka se pra-slabika KI (Země) postupně mě-nila - přes GI na GE (viz GE-o-logie, GE-o-metrie a pod.). Význam jména Ea se ve spojitosti s vodou dodnes zachoval v jazyce různých národů: například l´eau je francouzsky voda, niveau - (čte se nivó) hladina atd...

Historie zná spoustu jiných bohů, kteří se vody nikdy nebáli. Ištar (Isis, Venuše) dokonce byla "zrozena z mořské pěny". (Anebo je to odkaz na událost, který chce říci: "Poté, když se uklidnilo rozbouřené a zpěněné moře, vycházela Venuše těsně nad obzorem."...?)

Ale k věci. Jistě se shodneme i na tom, že jsou-li zárodky života odpočátku chráněny vodou, mohou přežít i v temnotách. Důležité je teplo a stabilní podmínky, včetně dostatečně silného magnetického pole, vytvářejícího ochranný štít proti průniku tvrdého kosmického záření.

Důkazy na Zemi
Po předcích nám zůstalo množství prapodivných a většinou mylně interpretovaných sošek a skalních vyobrazení neznámých "bohů". Mnohé z nich se v jednom zajímavém aspektu shodují: většina zvěčnělých bytostí je vybavena jakýmisi brýlemi nebo speciálními clonami, význačným znakem japonských sošek Dogu, nebo na vyobrazení létající bohyně Inanny (viz střep sumerské vázy).

Indičtí "bohové s modrou pletí" jsou popisovaní jako lidské bytosti s vel-kýma tmavýma očima "tvaru listu lotosu", tentýž znak lze pozorovat na sumerských a egyptských sochách a vyobrazeních. Není těžké si za tím představit vypouklé, anatomicky přizpůsobené a těsně přiléhající brýle nebo dokonce kontaktním čočkám podobné pružné blány, chránící citlivé oči schopné vidění v infračerveném spektru.

Bez odfiltrování intenzivní IR složky slunečního záření a akumulovaných přebytků vyzařovaných zemským povrchem, by jejich zrak byl v pozemských podmínkách k ničemu. Asi jako noctovizor užívaný za slunečného dne.

Regenerační komory?
Extrémní pokusy ukázaly, že člověk, který strávil několik dnů nebo dokonce týdnů v naprosté temnotě, potřebuje poměrně dlouhou dobu k přizpůsobení normálním světelným podmínkám. Oči bytostí přicházejících z prostředí zdánlivě "věčné tmy" se pochopitelně nemohly přizpůsobit nikdy. Potřebovaly proto k regeneraci organismu vhodná temná a chladná místa s odpovídající vlhkostí. Také tuto domněnku potvrzuje mnoho indicií. Z popisů a architektonických rekonstrukcí původních příbytků sumersko-akkadských "bohů" nebo jejich pozdějších napodobenin - "chrámových" staveb - víme, že ve jejich útrobách byly "posvátné komory", chladné a temné místnosti. Podobné úkryty, či relaxační komory, nalezené v Egyptě a Jižní Americe, považují archeologové za "hroby", přestože nikdy nenalezli ani nejmenší náznak toho, že by v nich původně byl někdo pohřben.

Zhruba osm metrů pod základy chrámu v egyptském posvátném městě Abydos byla nalezena záhadná podzemní stavba. Stáří "Osirisova pseudohrobu", si kupodivu nikdo z jinak dost pohotových archeologů netroufá "oficiálně odhadnout". Jde v podstatě o systém podzemních komor z precizně opracovaných, ostrohranných granitových kvádrů, přímo vyzařující chladný účel. Nejsou zde vůbec žádné ozdoby nebo původní nápisy. Ústřední "sál"s vodním příkopem vypadá, spíše než jako skladiště či chrám, jako jakási klimatická komora. Na stejném místě byl později zřízen nový chrám. Jeho stavitelé už tehdy odkryli a vyčistili i "Osirion", zřejmě "předpotopní" stavbu, kterou ovšem archeologie i přes výrazně odlišný stavebně-technický styl, ve smyslu rčení "bližší košile než kabát", mylně připisuje právě jim... Ale i toto dílo možná kdysi mělo blíž k povrchu a osmimetrovým nánosem ho pokryly až věky. To by snad mohly odhalit jen hloubkové sondy v blízkém okolí.

Sochy jihoamerických božstev (např. u tzv. "nazkánské kultury") byly umisťovány pod kamenné baldachýny, podobné známým evropským dolmenům. Měly se pod nimi kamenné idoly cítit tak dobře, jako kdysi "bohové" v jejich podzemních rezidencích? Také většina mezopotamských a egyptských božstev je zobrazována pod baldachýnem a "nebesa" se zachovala v sídlech pozemských vládců až do středověku.

Ve výčtu bychom mohli pokračovat hodně dlouho - příkladů je tu nespočet.

Nakonec malá spekulace:
Použijeme-li noctovizoru, může k osvětlení podzemních prostor docela dobře posloužit několik na slunci ohřátých kamenů nebo proud teplého vzduchu, vanoucího větrací šachtou. Možná, že to lépe než mnohými badateli předpokládanou znalost elektrického světla vysvětluje dosud nerozluštěný problém: při vykopávkách nebyly na stropech podzemních prostor nalezeny žádné stopy po sazích. Ten, kdo vidí infračervené záření, nepotřebuje žárovku...